Válka s Íránem

Jiné ohrožení pro Irák představoval ajatoláh Chomejní a islámská revoluce, která ho vynesla do čela Íránu. Chomejního radikální islám byl v opozici k sekularismu Husajnova režimu. Oba muži se neměli v oblibě už dřív. Chomejní žil mezi lety 1964 a 1978 v exilu v iráckém Nadžáfu, šíitském městě, odkud šířil myšlenky tradičního náboženství a práva. Byl to Husajn, kdo ho vydal zpět do Íránu.

Irácko-íránské válce (1980 - 1988) předcházely teritoriální spory na Šat al Arabu. Husajnův útok zahájený 22. září 1980 podporoval Západ, umírněné arabské státy i Sovětský svaz. Všechny strany se obávaly expanze radikálního islámu, který představoval íránský režim.

Většina světa tak byla ochotna Husajnovi tolerovat vývoj jaderného arzenálu a chemické útoky nejen proti Íráncům, ale i vlastním šíitům a Kurdům. Yperit a sarin ostatně nasazovaly obě soupeřící armády, což vede k některým srovnáváním se zákopovou první světovou válkou.





Krátký úspěch a přechod do defenzivy

Záminkou k útoku byly nejen spory o hranice, ale i údajný pokus o atentát na šéfa diplomacie Tárika Azíze na jihu Iráku, z něhož Bagdád obviňoval íránské agenty. Ačkoliv Husajn oprávněně doufal, že mu útok bez předchozího varování za chaotické revoluční situace v Íránu pomůže, Íránci se navzdory jeho očekávání proti Chomejnímu neobrátili a Husajnova armáda narazila brzy na silný odpor.

Do června 1982 získal Írán všechna dobytá území zpět. Husajn formálně oznámil stažení vojsk, aby mohla pomoct Libanonu napadenému 6. června 1982 Izraelem. (více k tomu ve SPECIÁL: Arabové x Izrael) Oddíly však zastavil na hranicích a Írán vyzval, aby zvážil potřeby Libanonců, což se často interpretuje jako náznak nabídky příměří.

K tomu vyzývalo i mezinárodní společenství. Saúdská Arábie zaštítila smírný plán zahrnující i válečné reparace Teheránu ve výši 70 miliard dolarů. Írán ho však odmítl, chtěl 150 miliard, svržení Saddámova režimu a repatriaci 100 000 šíitů vyhnaných z Iráku před válkou. „Boj neskončí, dokud nebude Saddám Husajn svržen a my se nebudeme moci modlit v šíitských svatých městech Karbale a Nadžáfu,“ řekl armádní šéf Širází.

Konflikt tedy pokračoval a dalších šest let byl v ofenzivě Teherán. Íránská vojska překročila 13. července hranice a zamířila k Basře. Irácký pohraniční obranný systém byl však zorganizován a Husajn více než zdvojnásobil armádu (nasazeno bylo půl miliónu mužů oproti 200 tisícům v roce 1981). U Basry bylo odraženo pět íránských ofenziv, při nichž byly na minová pole nejdříve vyslány chlapecké oddíly, aby pak po nich mohly přejít armádní brigády.



Írán se rozhodl pro útoky po celé délce hranic, ani ty ale do roku 1984 nepřinesly zásadní zlom. Husajn nabídl příměří. Byl znovu odmítnut, což ho vedlo k agresivnějšímu postupu a výhrůžkám, že zaměří střely na íránská města. Další akce spustily oboustranné ostřelování měst raketami Scud. Íránská armáda byla úspěšnější, zvláště poté, co konečně zkoordinovala postup s milicemi Pásdárán a Basídž a zkraje roku 1985 obsadila například důležitou silnici z Bagdádu do Basry. Ztráty však rostly na obou stranách.



Útoky na ropná zařízení a nástup USA

Irák začal nově útočit na íránské ropné plošiny a tankery. Také to Teherán opětoval. Podle britské pojišťovny Llodyd’s bylo zničeno přes pět set komerčních plavidel.

Většina íránských úderů zasáhla kuvajtské lodě, což vyvolalo intenzivnější tlak světových zemí na Írán, aby boje ukončil. Lodě z neutrálních zemí směřující do iráckých přístavů zaštítily ochranou Sovětský svaz i Spojené státy.

USA se nejprve zasadily o rezoluci v OSN proti Íránu. Po íránském atakování kuvajtského tankeru Sea Isle City, plujícího pod americkou vlajkou, a najetí lodi USS Samuel B. Roberts na íránskou minu se zapojily do konfliktu aktivně. Útočily na íránská ropná těžební zařízení, plavidla a dokonce i civilní letadlo. Jeho sestřelení 3. července 1988 nepřežil žádný z 290 cestujících.

Američané tvrdili, že stroj považovali za íránskou stíhačku, zvlášť když byl nad mezinárodními vodami. Teherán tvrdil, že se letadlo nalézalo v íránském vzdušném prostoru.

Stupňovaly se útoky na města, přičemž se málo rozlišovalo mezi vojenskými a civilními cíli. Ačkoliv se íránská armáda ve střetu s iráckou ukázala být schopnější, neměla žádná ze stran prostředky strhnout vítězství na svou stranu.

V červenci 1987 přijala Rada bezpečnosti OSN rezoluci vyzývající k ukončení války. Írán ji nejprve odmítl, po nových ofenzivách Iráčanů se však rozhodl podvolit. Mír byl uzavřen 20. srpna 1988, země však obnovily diplomatické styky až o dvanáct let později.

Ve válce zahynul milión lidí a další statisíce byly zraněny.

SPECIÁL: Irák