Sadrovy síly poprvé mírnil Írán

Z Iráku pomalu každý den přicházely zprávy o přetrvávajících bojích, atentátech, jejichž terčem se stávali jak koaliční vojáci, tak Iráčané, kteří projevili zájem pracovat v nově budované armádě a policii, únosech i popravách rukojmích, především cizinců. Počty obětí značně přesáhly tisícovku, protože některá místa v zemi ovládli rebelové a bylo je potřeba znovu dobýt. Unesených byly na dvě stovky, včetně tří českých novinářů a počty popravených rukojmích šly do desítek.

Irák zůstal nebezpečnou zemí, kde působila nejen řada povstaleckých skupin, které spojoval pouze odpor k Američanům a islám. Vedle nich v zemi našli základnu teroristé a za řadou únosů stáli také kriminálníci, kteří se chtěli obohatit.

Jasně se ukázalo, že moderní zbraně sice umožní snadné dobytí země bez velkých obětí na životech, ale to je vše. Nejmodernější zbraňové systémy samy o sobě nedokáží zabezpečit klid v zemi, kde se protivník uchýlí k partyzánským metodám boje a atentátům. S přibývajícími měsíci se stále více ukazovalo, jakou chybou bylo, že Spojené státy neměly plány, jak postupovat po svržení a dopadení prezidenta Husajna, po jehož odstranění jen vyplynuly skryté problémy země.

Nepomohlo ani předání moci z rukou amerického správce Paula Bremera do rukou prozatímní vlády premiéra Alávího. Kvůli strachu z atentátů a dalších násilností proběhlo už 28. června 2004, tedy o dva dny dříve, než se čekalo. Prozatímní vláda si také uvědomovala, že bez koaličních sil za zády by se neobešla, a tak hned při předání ministr zahraničí Hošjar Zebání uvedl: „Nyní potřebujeme podporu koaličních sil, budeme s koaličními vojsky spolupracovat velmi těsně.“



V říjnu 2004 bylo v Iráku na 160 000 zahraničních vojáků, z toho 138 000 Američanů. Už to je vyšší počet, než bylo původně plánováno. Některé zkušené jednotky zůstaly v Iráku déle a působily společně s těmi, které je měly vystřídat. Předseda sboru náčelníků štábů USA Richard Myers v srpnu připustil, že americké jednotky čelí houževnatému a dobře se adaptujícímu nepříteli. Ztráty rostly.

Američané museli znovu dobývat Nadžáf, který obsadily milice radikálního šíitského duchovního Muktady Sadra, nedalekou Kúfu, Fallúdžu, kterou ovládli sunnitští rebelové a kde působil i jordánský terorista Musa Zarkáví, stejně jako blízké Ramádí, Kút či Sámarru.

Především Sadrovy milice vedly proti USA otevřenou válku. Krizi vyřešil až nejvyšší šíitský duchovní v Iráku ajatolláh Sistání, který přiletěl do Iráku z Londýna, kde se léčil. Výsledkem byla dohoda, Sadrovy milice se stáhly, ukončily i boje v Bagdádu a souhlasily s odzbrojením. Prozatímní vláda od nich zbraně vykoupila.

Během roku se také začala rozpadat koalice. V důsledku atentátů ve vlacích v Madridu převzala moc ve Španělsku nová vláda a ta v květnu stáhla své vojáky. Následovaly další země.

SPECIÁL: Irák