Válka v Iráku: marné hledání důkazů

Dvacátý březen 2003 tři hodiny a třicet pět minut ráno SEČ: útokem na Bagdád začala vojenská operace proti Iráku. Koalici spojenců odhodlaných svrhnout Saddáma Husajna a jeho stranu Baas vedou Spojené státy a Velká Británie. Oficiálním důvodem akce se stala zakázaná výroba zbraní hromadného ničení.
První úder na Bagdád se uskutečnil ve dvou vlnách. Husajnův režim reagoval o šest hodin později vypálením raket na severní Kuvajt. Už první den války začaly v zemi hořet ropné vrty. Vpodvečer zaútočili spojenci na Bagdád opět. Nebe nad iráckou metropolí se rozzářilo výbuchy protiletadlových granátů. Na třech místech v centru byly zasaženy budovy iráckého ministerstva plánování a prezidentský palác.
Dvacátého prvního spustily USA a Británie pozemní operace. Příslušníci americké námořní pěchoty postupující z Kuvajtu překonali lehký odpor při obsazování města a v přístavu Umm Kasr a vztyčili v zemi první americkou vlajku. Obrněné jednotky pronikly téhož dne na irácké území do hloubky 150 km a postupovaly na Bagdád. Cesta do středu metropole však trvala dlouhé týdny.
Nepotvrdily se tak optimistické předpoklady Londýnu a Washingtonu o rychlém pádu režimu a bleskové válce. Špatně vyzbrojená irácká armáda dokázala vzdorovat ohromné přesile koaličních vojsk více než měsíc. Houževnatý odpor ztrpčovaly spojencům i další dvě skutečnosti: zmizení Husajna a jeho synů Udaje a Kusaje a absence důkazů o tom, že by Bagdád vyráběl zbraně hromadného ničení. První trauma vyřešila koalice zdárně koncem roku. O druhém tématu se už mluvit přestává: historii přeci píší vítězové. Ti tak dlouho odpovídali na otázku týkající se zbraní větou: "My je najdeme.", až se všichni přestali ptát.

Pyrrhovo vítězství
Definitivní vítězství spojenců oznámil George W. Bush počátkem května. "Ukončili jsme hlavní vojenské operace v Iráku," uvedl tehdy. Jednoznačný triumf koaličních vojsk se ale nekonal. Naopak. Irácký lid sice své osvobození přivítal, jak uváděla opakovaně britská a americká média, ale současně se svobodou začala gerilová válka.
Boj výborně vyzbrojených zahraničních jednotek s nejrůznějšími frakcemi usilujícími o převzetí moci v Iráku trvá. Počet rakví směřujících především do USA roste den ode dne. Bílý dům dlouhodobě obviňoval ze záškodnických aktivit stoupence svrženého režimu. Postupně však od této verze ustupoval a v prosinci Pentagon otevřeně při příležitosti vzniku tajné irácké služby přiznal: "Situaci v zemi nerozumíme."
Upřímnému doznání přecházely i opakované Bushovy výzvy k tomu, aby správu dobyté oblasti převzalo mezinárodní společenství. O pomoc obnovit chod válkou rozbitého státu požádal dokonce i OSN, organizaci, kterou ještě na jaře ze světového dění zcela vyškrtl.
Hlavní odpůrci konfliktu, tj. Francie a Německo, však jakékoli zapojení do řešení vzniklé situace odmítly. Naznačily ale, že by byly ochotny jednat, a to v případě, kdyby Bílý dům přehodnotil rozdělování ekonomických zakázek na obnovu Iráku. To se však nestalo, naopak. V prosinci USA svým memorandem potvrdily, že hospodářské aktivity v zemi budou napříště plně v režii amerických, britských a případně i polských a australských firem. Roztržka mezi Washingtonem, Berlínem a Paříží pokračuje. Tentokrát už nejde o ideje, jak mocnosti předstíraly ještě na jaře, ale o miliardy dolarů a ropu.

Hon na Husajnovu rodinu
"Máme ho," oznámil stručně čtrnáctého prosince americký civilní správce Paul Bremer v Bagdádu. Bushově a Blairově administrativě se značně ulevilo. Více než půl roku po ukončení války byl zhruba padesát kilometrů od svého rodiště Tikrítu zadržen svržený vůdce Husajn. Skončilo tak marné hledání jednoho z nejžádanějších mužů světa.
Totožnost zatčeného záhy prokázaly testy DNA. Británie ihned poté, co se zpráva dostala do světa uvedla, že šlo o vzornou práci americké CIA. Světové agentury však tvrdí, že cestu k diktátorovi, jenž se ukrýval v jámě, ukázal koaličním silám jeden z jeho nejbližších. Za svou informaci obdrží pravděpodobně odměnu ve výši třiceti miliónů dolarů. Viditelně zlomený, apatický Husajn se v roce 2003 stane jedním z prvních obžalovaných, kteří bude souzeni nově zřízeným soudem projednávajícím zločiny svrženého režimu.
Již nyní je jisté, že souzeni ze svých případných zločinů nikdy nebudou Husajnovi synové. I v jejich případě pomohl spojencům k dopadení zrádce, podle některých informacích jde dokonce o vlastního strýce. Ten za svou informaci prý obdržel patnáct miliónů dolarů tzv. za "kus". Koaliční vojáci dvojku a trojku režimu doslova rozstříleli v luxusním domu v Mosulu dvacátého druhého července. Těla obou mužů byla následně vystavena v márnici. Četná zranění nedokázal skrýt ani make-up na tvářích zabitých a mastix modelující největší rány v obličejích. Patologové dokonce Kusaje a Udaje oholili a to proto, aby všichni: Iráčané a svět, konečně uvěřili, že obávaní tyrani nežijí.

Nejistý osud země
Válka skončila, režim padl, četní pachatelé pykali nebo pykat budou, život civilistů se pozvolna dostává do normálu - happyend se ale nekoná. Politická a hospodářská situace v zemi je značně nestabilní. Prozatímní vláda v čele s šajchem Abdalem Azízem Hakímem velmi těžko získává důvěru napříč spektrem. Výrazně na sebe upozorňují také radikální muslimové volající po modelu náboženského státu, který panuje mj. v sousedním Íránu.
Vývoj v oblasti proto, i přes veškeré snahy koaličních sil, zůstává nejasný. Bílý dům sice už oznámil, že v zemi setrvá ještě několik let, padl například rok 2007.
Splní-li Bushova administrativa svůj slib, jisté není. Jako na začátku války, tak v příštích měsících se rozhodne o budoucnosti Iráku ve Spojených státech. Tentokrát ale své ANO, či NE operacím neřeknou vojenští stratégové, ale veřejnost - rok 2004 bude totiž patřit v USA prezidentským volbám. Bude záležet tak jen na amerických voličích, zda vyberou kandidáta republikánů: setrvání v Iráku, nebo demokratů: urychlené stažení vojsk z oblasti. A Iráčané? Zbývá jim jediné: čekat.