Sjednocující se Evropa ukázala svou rozpolcenost

Rok 2003 připomínal ve sjednocujícím se starém kontinentu nešťastný sportovní zápas. Všechny státy od ledna tvrdě dřely, v poločase podléhaly euforii z úspěchu, aby na konci "utkání" zjistily, že zatím nemají na vítězství. Po dvanáct měsíců vedly EU jižanské národy: Řecko slavnostně vyhlásilo v červnu vznik nové pětadvacetičlenné Unie, Itálie v prosinci nedokázala najít kompromis zaručující přijetí základního dokumentu Unie: euroústavy.

Rozpolcenost Evropy se poprvé ukázala začátkem roku. Nejvyšší představitelé jednotlivých zemích se nedokázali sjednotit na jednotném postupu v tzv. irácké krizi.
Zatímco ještě v únoru se Unie na mimořádném summitu shodla na "mírovém řešení konfliktu", o několik týdnů již Velká Británie, Itálie, Španělsko a velká část nováčků otevřeně podpořily agresivní taktiku Spojených států proti Bagdádu. Francouzský prezident Jacques Chirac dokonce tehdy nevybíravě napadl přistupující desítku států z "neloajálnost" k EU.

Naplno roztržka propukla v březnu, kdy začala válka v Iráku. Londýn, Řím, Madrid a Varšava plně Washington podpořily, naproti tomu Berlín s Paříží agresi odsoudily. Dozvuky roztržky pokračovaly i na konci roku. Vyostřila je zejména taktika Washingtonu připustit k lukrativním zakázkám obnovy Iráku jen "vyvolené". Reálně tak hrozilo, že Paříž a Berlín ztratí oblast, které po desetiletí lokalitě neoficiálně ze západních mocností ekonomicky kralovaly.