Válka v Iráku
Vpád do Iráku zahájila americká armáda 20. března 2003, když irácký diktátor Saddám Husajn oslyšel ultimátum, aby do 48 hodin abdikoval a opustil zemi.
Americká vláda neokonzervativce George W. Bushe invazi ospravedlňovala jako preventivní úder. Tvrdila, že Husajn nejenže podporuje teroristy ze sítě Al-Káida, kteří 11. září 2001 udeřili v USA a zabili téměř 3000 lidí, ale také že vlastní chemické a biologické zbraně, které je schopen a ochoten nasadit proti západním cílům za pár desítek minut.
Husajn to popíral a hájil se tím, že žádný zbrojní program nevyvíjí. Na druhou stranu opakovaně brzdil práci mezinárodních zbrojních inspektorů, kteří dohlíželi na likvidaci zbraní hromadného ničení. K této likvidaci se Irák zavázal v roce 1991 po drtivé a krvavé porážce svých invazních jednotek spojeneckými silami (včetně československých) v Kuvajtu, který o rok dříve zabral.
Bushovu invazi do Iráku na jaře 2003 podpořili především britský labouristický premiér Tony Blair a lidovecký předseda španělské vlády José María Aznar. Už v předchozím roce ji odmítla Liga arabských států, ale především ji důrazně kritizovaly Francie a Německo, které ji také vedle Ruska nepodpořily v Radě bezpečnosti OSN. Bush tedy k útoku na rozdíl od předchozího vpádu do Afghánistánu po útocích z 11. září neměl mandát OSN.
Rychlé dobytí
Invazní operace 300 tisíc vojáků „koalice ochotných“ čtyř desítek států, kterou ale z 98 procent tvořily americké a britské jednotky, trvaly jen 44 dní. Režim byl svržen, i když Husajn z Bagdádu uprchl a několik měsíců se mu dařilo skrývat.
Dopadli ho v prosinci poblíž jeho rodného města Tikrítu. Američané světu poskytli fotografie zpustlého a zarostlého starce schovaného v podzemní kobce. Už v květnu se ale Bush postavil na letadlovou loď USS Abraham Lincoln, která se právě vrátila z Perského zálivu, a ohlásil, že irácká „mise je dokončena“. Mýlil se. Asymetrická válka pokračovala ještě o šest let později, když Bush Bílý dům opouštěl.
Až na starší chemické zbraně se v Iráku žádné zbraně hromadného ničení nenašly a americká komise později k 11. září dodala, že Husajn na Al-Káidu napojen nebyl.
Za dřívější zločiny proti lidskosti ho však 30. prosince 2006 poslali na šibenici. Poprava vyvolala velké rozpaky, a to nejen proto, že Husajn čelil ještě dalším obviněním a zrovna probíhala svatá pouť do Mekky. Popravu si totiž načerno na mobil natočil vysoký irácký představitel a záběry se objevily na internetu. Ukázaly, že šíitští strážci Husajna v jeho posledních chvílích uráželi a provolávali slávu radikálnímu šíitskému duchovnímu Muktadu Sadrovi. Některé zdroje uváděly, že to byl právě Sadr, kdo dal Husajnovi na krk oprátku. Ať už to byla pravda, nebo ne, vyjadřuje tento obraz názorně mocenskou proměnu v Iráku i sektářský rozkol, který se následně prohluboval za rostoucího vlivu radikálních sil na obou stranách.
Rozpoutání sektářské války
S odstraněním diktátora vypluly na povrch skryté problémy a guerrilová válka a boj o moc mezi politickými a náboženskými frakcemi začaly bezprostředně po nástupu prozatímní, široké vlády pod vedením šajcha Abdala Azíze Hakíma.
Násilnosti zprvu postihly hlavně střední část Iráku s převážně sunnitským obyvatelstvem, které s Husajnovým pádem ztratilo výsadní postavení na úkor početnějších šíitů. Násilí se pak rozšířilo i do dalších částí země.
Přibývalo únosů, atentátů a mrtvých. Do bojů se zapojila nejen řada povstaleckých skupin, které měly společnou jen muslimskou víru a odpor k Američanům, ale i teroristé. Chaos samozřejmě nahrával kriminálním živlům. A tyto tři kategorie nezřídka vstupovaly do vzájemné interakce.
Nic na tom nezměnilo ani to, když americký správce Paul Bremer předal moc do rukou prozatímní vlády premiéra Alávího. Předání proběhlo o dva dny dříve, než bylo původně plánováno, kvůli obavám o bezpečnost.
Jasně se ukázalo, že moderní zbraně sice umožní snadné dobytí země bez velkých obětí na životech, ale ani nejmodernější zbraňové systémy samy o sobě nedokážou zabezpečit klid, když se protivník uchýlí k partyzánským metodám boje a atentátům v místech obývaných civilisty. Americké síly byly nuceny nejen zůstat v Iráku, nýbrž také povolat posily a vojáky ponechávat nasazené v delších rotacích. V říjnu 2004 bylo v Iráku na 160 000 zahraničních vojáků, z toho 138 000 Američanů. Mrtvých přibývalo po tisících a válka se prodražovala o další a další stamilióny.
Během roku 2004 se také začala rozpadat spojenecká koalice. V důsledku teroristických útoků ve vlacích v Madridu převzala moc ve Španělsku nová vláda, která v květnu stáhla své vojáky. Následovaly další země.
Američané nebyli na složitou obnovu po odstranění Husajna a jeho bezpečnostního aparátu připraveni a Irák byl jazykově a kulturně příliš odlišný. Výrazem toho bylo i týrání a ponižování vězňů ve věznici Abú Ghrajb a mezinárodní skandál, který vyvolaly zveřejněné fotografie. Figurovali na nich nazí vězni napodobující pro bavící se dozorce sexuální styk, genitálie omotané drátem, či útok psa na vězněné. Na internetu se objevilo i video s pěti masturbujícími vězni s kápěmi na hlavách a s dalšími dvěma, kteří se jim krčili u nohou. Scénu s pobavením pozorovaly americké vojačky.
Podobný šok jako skandál z Abú Ghrajbu vyvolalo vyvraždění rodiny 14leté irácké Abír Kásim Džanabíjové v Mahmudíji skupinou amerických vojáků. Vojáci po požití alkoholu a energetických nápojů za bílého dne 12. března 2006 vyrazili „zabíjet Iráčany“. Vtrhli do domu dívčiny rodiny, rodiče odvlekli stranou a zabili a dívku znásilnili. Jeden z nich, Steven Green, jí pak z kalašnikova vpálil kulku do oka a zastřelil i její šestiletou sestru. Tělo Abír polil kerosinem a podpálil.
Vojákům se podařilo svalit vinu na povstalce, ale o tři měsíce později vyšlo najevo, kdo byli pachatelé, což vedlo také k zabití jednoho vojáka ze stejné jednotky a únosu dalších dvou. Rada mudžáhidů v Iráku jordánského teroristy abú Musa´aby Zarkávího později zveřejnila video s mrtvými těly utýraných vojáků. Rada uvedla, že šlo o odvetu za sestru zneuctěnou vojákem ze stejné jednotky.
U soudu v USA posléze stanulo pět vojáků, šestý nebyl odsouzen výměnou za to, že spolupracoval s vyšetřovateli. Vojenský soud ve čtyřech případech vynesl tresty od 27 měsíců do 110 let s povinností odpykat si nejméně 10 roků. Green stanul před civilním soudem, protože byl mezitím propuštěn z armády. Dostal doživotí, ve vězení se pokusil o sebevraždu a následně zemřel.
Skandál týkající Abú Ghrajbu ještě neodezněl, když USA pohoršilo zabití čtyř pracovníků americké bezpečnostní firmy Blackwater ve Fallúdži. Posledního března 2004 jejich konvoj přepadli povstalci, kteří pak jejich mrtvá těla vlekli po ulici, tloukli do nich, zapálili je a ohořelá torza nakonec pověsili na most přes Eufrat.
Na Blackwater se pak znovu upřela pozornost po masakru civilistů na bagdádském předměstí v polovině září 2007. Američané tam zastřelili 17 lidí a 20 dalších zranili. Tvrdili, že na ně Iráčané útočili, ale to se neprokázalo. Firmě bylo zakázáno dál v Iráku působit a čtyři její zaměstnanci byli v USA odsouzeni za vraždu a zabití. Jednomu uložil soud doživotí, zbylým 30 let vězení.
Bez dohod s milicemi to nešlo
Některé lokality bylo třeba znovu dobývat. Sadrovy milice Mahdího armády ovládly Kúfu. Fallúdžu, Ramádí, Kút či Sámarru zase sunnitští extremisté. Především Sadrovy milice vedly proti Američanům otevřenou válku, dokud do Iráku z Londýna osobně nedorazil nejvyšší šíitský duchovní ajatolláh Sistání, aby dopomohl k dohodě, na jejímž základě se Sadrovy milice částečně stáhly. Jejich boj ale pokračoval, a to zejména za vrcholících sektářských násilností v roce 2006.
Situaci ještě víc komplikoval odchod mnoha sunnitů plošně zbavených moci i podílu na správě do opozice a odboje. Sunnité ve velkém ignorovali volby uskutečněné zkraje roku 2005 a třenice mezi sunnitskými, šíitskými, ale i kurdskými stranami byly tak veliké, že se nového premiéra podařilo zvolit teprve na konci dubna 2007. Stal se jím šíita Núrí Málikí.
Spirálu násilí páchaného oběma stranami nezpomalilo ani zabití teroristy a šéfa radikální sunnitské organizace, tzv. Al-Káidy v Iráku, Zarkávího u Bákuby v červnu 2006.
Každý měsíc hlásili Američané rekordní ztráty svých vojáků, denně v průměru umírali čtyři. Iráčany ovšem násilnosti zasahovaly nejvíce. Jen při čtyřech koordinovaných pumových útocích proti komunitě jezídů u Mosulu 14. srpna 2007 bylo podle různých odhadů zabito 336 až 500 lidí. Do května 2007 uprchly více než dva milióny lidí za hranice a stejný počet uprchlíků se pohyboval ve vnitřních hranicích Iráku.
Útočníci používali nové, agresivnější metody, neváhali například použít cisterny s chlórem. Často také na jednom místě vybuchly v krátkém časovém rozmezí dvě mohutné nálože - ta druhá zabila lidi, kteří přiběhli na pomoc obětem prvního výbuchu.
Vojáky odvolal až Obama
Bush proto počátkem roku 2007 oznámil vyslání posil v počtu okolo 20 000 příslušníků. Nakonec jich bylo o 10 000 víc, takže v Iráku bylo nasazeno 170 000 amerických vojáků. Nová strategie zabrala a zásluhu na tom měl americký velitel generál David Petraeus, jemuž se kromě jiného podařilo obnovit příměří se Sadrem a přimět sunnitské milice, aby přestaly bojovat po boku irácké Al-Káidy a začaly spolupracovat s jeho armádou.
Američané těmto frakcím slíbili podíl na politické správě. Kamenem úrazu ale bylo, že tyto sliby vláda šíity Málikího nesplnila a roztrpčení sunnitů po stažení Američanů z Iráku za pár let vyústilo v reinkarnaci Islámského státu.
V roce 2008 začaly USA iráckým úřadům předávat kontrolu nad jednotlivými provinciemi, šlo to ale pomalu. Než v následujícím roce vystřídal Bushe v prezidentském úřadu Barack Obama, sliboval, že američtí vojáci budou doma do 16 měsíců od jeho nástupu. Brzy bylo jasné, že slib nesplní. Poslední bojové jednotky opustily Irák na konci roku 2011.
Odhady o počtu obětí se různí, ale hovoří až o miliónu mrtvých. USA přišly o více než 4000 svých vojáků a podle Watsonova ústavu pro mezinárodní studia při Brownově univerzitě vydaly za válku 1,7 biliónu dolarů. Některé studie šly ještě dál a uváděly náklady ve výši až šesti biliónů dolarů po započítání různých úroků a plateb za péči o veterány.