Ideologie a symboly
Ideologií Islámského státu (IS) je salafismus, který požaduje návrat k původnímu pojetí islámu z dob proroka Mohameda. Salafisté požadují zbavit islám všech pozdějších nánosů a interpretací.
Vliv salafismu je zřetelně patrný v deklarovaných náboženských postojích Islámského státu i jeho předchůdců. Je však otázkou, do jaké míry jde o ryzí náboženské zanícení, nebo jen o pragmatický prostředek k přísnému ovládání populace.
Podstatou salafismu je důraz na striktní monoteismus, arabsky tawhíd, což se objevilo i v názvu první Zarkávího skupiny Džamá’at at-tawhíd wa-l-džihád (جماعة التوحيد والجهاد, Skupina pro boží jedinost a džihád), která se později transformovala v Islámský stát. V centru tawhídu, tedy učení o boží jedinosti, stojí přísné pojetí monoteismu, odmítající i křesťanskou svatou trojici. Zdůrazňuje jedinečnost Alláha, a proto odmítá jakékoli svaté a jejich uctívání. Kvůli tomu salafisté ničí i hrobky významných představitelů islámu a proroků, aby se z nich nestala poutní místa. Podle tawhídu je vše jasně dáno v Koránu a sunně a není třeba jakýchkoli dalších interpretací těchto textů. Bývají proto označováni za stoupence doslovnosti.
Salafisté jako zastánci návratu k islámu v jeho podobě ze sedmého století odmítají náboženský pluralismus a všechny odlišující se muslimské větve, zejména šíity. Ty považují za kafíry, tedy odpadlíky od víry, které je nutné pronásledovat. Proto tak často Islámský stát útočí na šíity.
Společnost by se podle salafistů měla řídit islámským právem šarí’a, které Islámský stát na všech územích pod svou kontrolou zaváděl v jeho nejtvrdší formě.
Cílem Islámského státu i všech jeho předchůdců bylo od počátku ustavit emirát, tedy teokratický stát muslimů spravovaný na základě šarí’i, a posléze chalífát, který by sjednotil všechna území, kde žijí muslimové. Idea chalífátu, tedy původního státního zřízení, v němž měl chalífa jako Mohamedův zástupce nejen náboženskou roli, nýbrž i skutečnou moc, je salafistům vlastní. První chalífát vedený Abú Bakrem vznikl po Mohamedově smrti v roce 632. Poslední byl zrušen v roce 1924 za vlády Mustafy Kemala Atatürka po vyhlášení sekulární Turecké republiky. Tento mocensky okleštěný osmanský chalífát však radikální salafisté neuznávají.
Touha po obnovení chalífátu se od dvacátých let 20. století pravidelně vracela a objevuje se nejen v radikálních muslimských kruzích. Jejím jistým projevem, i když tentokrát bez náboženského pozadí, byl i panarabismus.
Snahou o ustavení chalífátu se Islámský stát liší od většiny teroristických organizací, které také míří proti stávajícímu establishmentu, ale neuvažují už o vytvoření nového systému. Islámský stát se tak přibližuje spíše různým revolucionářům, kteří se snaží realizovat ideu „nové společnosti v praxi“.
To, že Islámský stát hledí do budoucnosti, potvrzuje právě ustavení samozvaného chalífátu provázené výzvou muslimům z celého světa, aby jej přijeli budovat.
Islámský stát se tím zcela liší od Al-Káidy, která si zachovává charakter sítě a až na výjimky neusiluje o vytvoření samosprávného celku pod svou vládou. Útočí na establishment a na domnělé nepřátele muslimů – často těch vnějších, jako jsou Spojené státy. Islámský stát se neobrací tolik ven, pokouší se dosáhnout svých cílů v oblastech obývaných muslimy. Útoky proti Západu pro něj nejsou prioritní, i když s rostoucím tlakem na IS jich přibývá.
Nic nenasvědčuje tomu, že by cílem Islámského státu od počátku bylo vlastní zničení, aby byl přivolán konec světa, ačkoli se v jeho ideologii objevuje apokalyptická eschatologie. Tradiční staré učení o konci tohoto světa ožívá v muslimském myšlení od přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 20. století. Souvisí to nejen s islámským kalendářem, protože právě tehdy v něm nadcházelo magicky vnímané 15. století, ale i s dobou plnou převratných změn – arabské režimy začaly zdůrazňovat své islámské kořeny, propukla islámská revoluce v Íránu a Teherán čelil tlaku ze strany Spojených států. Na druhou stranu Egypt uzavřel mírovou smlouvu s Izraelem a Sovětský svaz se angažoval ve válce v Afghánistánu.
Je však možné, že s přibývajícími porážkami IS budou v jeho ideologii sílit právě apokalyptické prvky. Časopis Islámského státu se jmenuje Dabiq – podle místa, kde se má podle starých legend odehrát vítězná bitva mezi chalífátem a Římem.
Další průběh očekávaného konce světa v salafistickém pojetí připomíná hollywoodské adaptace katastrofických sci-fi komiksů. Chalífát má být zničen silami zla, protože se na zemi objeví Dadždžál (Podvodník, Antikrist), jenž ovládne všechna města s výjimkou čtyř. Zbylí muslimové se uchýlí do Jeruzaléma. Bůh nařídí Džibrílovi (archanděl Gabriel), aby povolal z třetího nebe Ísů, syna Marie (tedy Ježíše), který sestoupí na zem se sedmdesátitisícovou armádou andělů. Jedním z vůdců muslimů bude v té době Mahdí, legendární dvanáctý imám, jehož příchod někdy splývá právě s druhým příchodem Ježíšovým. Pod jeho pohledem Dadždžál roztaje a Ísá bude čtyřicet let spravedlivě vládnout. Podle některých pověstí ho zabije Habešan, který dobyde Mekku a hodí tamní svatyni Ka’abu do moře. Palestinu ovládnou národy Džidž a Madžúdž (biblický Gog a Magog), ale Bůh na ně sešle červy, kteří jim vniknou do nosů a sežerou je zevnitř. Po třech zemětřeseních pak přijde konec světa, Slunce se přiblíží k Zemi a sežehne ji. Pak ale nastane vzkříšení a poslední soud, kdy bude každý klást na váhu dobré a zlé skutky a podle nich skončí v nebi nebo v pekle. Právě pevná víra může převážit nad většinou špatných skutků, což je důvod, proč mají bojovníci Islámského státu tvrdě a věrně bojovat.
Symboly a vlajky
Symbolem Islámského státu je černá vlajka se stylizovaným arabským textem tzv. šahády (الشهادة), tedy základního vyznání muslimské víry, které zní: „Není boha kromě Alláha a Mohamed je poslem Alláhovým“. Její grafické ztvárnění jako by cíleně pohrdalo krásou arabské kaligrafie, která dala v průběhu staletí vzniknout pozoruhodným uměleckým dílům. Naopak je po salafisticku vyvedena minimalisticky a záměrně působí neumětelsky až primitivně.
Vlajka Islámského státu
Zdroj: Wikipedia
Nahoře stojí první část, zdůrazňující, že jediným bohem je Alláh. Pod ní v bílém terči je pak věta „Muhammadu r-rasúlu -lláh“ (Mohamed je poslem Alláhovým), psaná netradičně zespoda nahoru, takže nápis čtený shora se jeví jen jako tři slova Alláh (الله), posel (رسول) a Mohamed (محمد).
Vlajku s bílým terčem používala i předchozí organizace Tavhíd a džihád, irácká Al-Káida v Mezopotámii pak používala černé vlajky se žlutým terčem a šahádou ve žluté barvě.
Vlajka Tálibánu
Zdroj: Wikipedia
Vlajka irácké Al-Káidy
Zdroj: Wikipedia
Černá vlajka je jednou z vlajek proroka Mohameda. Používal ji vůdce abbásovské revoluce, Peršan abú Muslim al-Churasání během povstání, které vedlo k pádu Umajjovců a nastolení dynastie Abbásovců v roce 750. Vlajka má též zvěstovat příchod Mahdího.
Vlajka skupiny Tavhíd a džihád
Zdroj: Wikipedia
Černou vlajku s šahádou používali i afghánští Paštuni, kteří na počátku 18. století pod vedením Mírvajse Hótaka porazili Peršany. Tuto vlajku pak převzal také Tálibán, i když častěji bývá černý text na bílém pozadí. Džihádisté ji vyžívají od konce devadesátých let.
Vlajka džihádu
Zdroj: Wikipedia
Skupina, která se nyní označuje jako Islámský stát, byla dříve známá jako Islámský stát v Iráku a v Levantě (الدولة الإسلامية في العراق والشام, ad-Dawla al-islámíja fi ‘l-Iraq wa ‘š-Šám) s arabským akronymem Dá‘iš - داعش. Právě tento akronym nemá v oblibě, protože zkratky nejsou v arabštině tak běžné a hlavně v ní není okamžitě patrné ono klíčové spojení Islámský stát (ad-Dawla al-islámíja).
Akronym Dá‘iš navíc údajně připomíná slovo dá‘is (عسدا), které označuje něco nebo někoho ničivého či drtícího. U Syřanů podle tvrzení arabistky Alice Guthriové navíc slovo evokuje termín džáhilijja (nevědomí - جاهلية), jímž se označovaly temné a barbarské předislámské doby.