Ozbrojené síly, zbraně a taktika IS
Úspěšné bleskové tažení Islámského státu na severu Iráku před vyhlášením chalífátu připoutalo pozornost k ozbrojeným složkám IS a jejich taktice. Dařilo se jim opakovaně porážet mnohem silnějšího protivníka a rychle obsazovat velká města. Jeho útočné schopnosti se opět projevily o rok později, kdy už byl pod tlakem mezinárodní koalice. Přesto dokázal ovládnout Ramádí, a tedy celou iráckou provincii Anbár.
Islámský stát šikovně využíval kombinace taktiky rychlé mobilní války s guerillovými prvky. Dařilo se mu efektivně využívat i sebevražedných atentátníků a najít slabá místa, protože podnikal současně více výpadů. Především si však dokázal pomocí infiltrace vytvořit zázemí v podobě páté kolony.
Jeho taktika v poli je odvozena z nájezdů, výpadů a přepadů, které podnikaly různé vzbouřenecké skupiny včetně jeho předchůdců během irácké války, ale uplatňovala je i skupina Hakkání v Afghánistánu. Malé, dobře vycvičené a odhodlané skupiny na víceméně sebevražedných misích dokázaly nejen zabít velké množství policistů a vojáků, ale na čas ovládnout budovy úřadů. Cestu jim většinou otevřeli sebevražední atentátníci. Stejnou taktiku využívali ale i při přepadech věznic, z nichž osvobozovali své spolubojovníky.
Islámský stát taktiku rozvinul, když ji začal uplatňovat při dobývání měst. S její pomocí bleskově ovládl klíčové budovy. Rychlé přesuny malých jednotek přitom vytvářely dojem, že útočníků je mnohem více, a mátly obránce, kteří často začali bezhlavě prchat.
Výraznou roli měla pátá kolona. V napadených městech si IS před útoky vytvořil zázemí. V Sýrii v nich vznikaly kanceláře Da’ava, které nabízely charitu, ale ve skutečnosti vyhledávaly vhodné spolupracovníky a šířily salafistickou ideologii.
V Iráku zase těžil z vazeb na bývalé příslušníky armády Saddáma Husajna a další sunnity, kteří trpěli represemi ze strany šíitské vlády. Po útoku bojovníků Islámského státu se v dobývaných městech rychle objevili v ulicích jeho příznivci a spolupracovníci. Vytlačit ho bylo pro příslušníky policejních sil a řadové vojenské jednotky těžké.
Bojovníci Islámského státu měli velké zkušenosti s guerillovými boji ve městě, na střechách klíčových budov rozmístili snipery, kteří znemožňovali vládním silám postup ulicemi. Na ulicích a příjezdových komunikacích rozmístili improvizované nálože. Ty využívá také při obranných bojích, kdy dokáže zaminovat skoro každý dům a každou cestu.
Bojovníci Islámského státu byli také mnohem lépe vycvičeni než řadoví iráčtí vojáci a policisté nebo syrští rebelové. Navíc měli vyšší bojovou morálku, protože věděli, za co bojují. Vzhledem k radiální víře, kterou vyznávají, se nebáli položit svůj život.
Výpady s rychlými přesuny ale mohl Islámský stát snadno podnikat jen do té doby, než začal čelit náletům ze vzduchu. Zejména po zapojení Američanů už tuto taktiku příliš používat nemohl a musel uplatňovat tradičnější způsoby boje včetně standardních obranných, kdy se drží pevná linie. Tam už nemohl uplatnit své přednosti, i když se mu frontu držet dařilo.
Nedokázal ale čelit koncentrovaným útokům velkých jednotek podporovaných těžkou technikou a dělostřelectvem, provádějícím obkličovací operace obsazených měst. Ztratil proto Tikrít a Ramádí i Palmýru. Problémy měl i s dobře vycvičenými kurdskými milicemi podporovanými americkou koalicí, což se ukázalo jak v Iráku u Irbílu a Kirkúku, tak zejména při neúspěšném pokusu dobýt syrské pohraniční město Kobani. Tam kurdské milice YPG podpořili kurdští pešmergové vybavení těžkými zbraněmi a ze vzduchu Američany vedená koalice. Klasické dobývání města ulici po ulici, dům po domu Islámskému státu nešlo a utrpěl při něm značné ztráty.
Jakmile však nastaly příznivé okolnosti, dokázal jich IS využít i po zapojení Američanů a mobilizaci šíitských milicí v Iráku. V květnu 2015 překvapivě ovládl Ramádí, když zjistil, že irácké jednotky ve městě nejsou dostatečně zabezpečené a chybí jim podpora. Zaútočil během písečné bouře, kdy se nedalo nasadit letectvo ani dělostřelectvo, a město, kde měl svou pátou kolonu, rychle ovládl.
Ozbrojené složky IS
O struktuře armády Islámského státu toho není moc známo, podle Institutu pro studium válek mají ale ozbrojené síly klasickou hierarchickou strukturu. Podporují to skutečnosti, že ji má i samotný Islámský stát, a že v jeho ozbrojených silách působí řady vysokých důstojníků z irácké armády Saddáma Husajna, jako byli abú Muslim Turkmaní nebo abú Alí Anbarí. První byl plukovníkem a druhý generálem za vlády Saddáma Husajna.
Armáda je zřejmě rozdělena do brigád, i když na frontě využívá především malých mobilních jednotek. Islámský stát využívá řadu různých druhů zbraní, má vlastní dělostřelectvo, jednotky protivzdušné obrany, snipery i speciální síly.
Počty bojovníků Islámského státu se pohybovaly během doby od pár stovek až po více než třicet dva tisíc. V různých dobách se značně lišil. Odhady komplikuje, že na straně IS bojovaly různé další radikální salafistické organizace, které slíbily věrnost IS, ale nebyly jeho součástí. Obtížně se určuje počet zahraničních bojovníků, který je mnoho tisíc.
V době ustavení Islámského státu v Iráku v roce 2006 americké tajné služby odhadovaly, že za něj bojuje několik tisíc bojovníků, přičemž jádrem je asi tisíc mužů. Po porážkách se počet bojovníků výrazně snížil. Opět rostl až po roce 2011, když se skupina přesunula do Sýrie.
Americká tajná služba CIA v září 2014 odhadovala, že Islámský stát má v Sýrii a v Iráku mezi 20 000 a 30 000 bojovníků, přičemž několik tisíc jich operovalo v Iráku. Exilová skupina SOHR monitorující dění v Sýrii uváděla trojnásobný počet, tj. osmdesát až sto tisíc bojovníků, přičemž v Sýrii jich mělo operovat 50 000 a v Iráku 30 000. V polovině roku 2015 uvedla agentura Reuters, že IS má 40 000 mužů ve zbrani.
Značné rozdíly v udávaných počtech mohou souviset nejen s nedostatkem informací, ale také s tím, že kromě regulérních bojovníků má Islámský stát i další polodobrovolnické složky, které mají za normálních okolností za úkol dozírat na dodržování práva šaría nebo se starat o výběry mýta.
Zahraniční bojovníci
V jednotkách Islámského státu bojuje velký počet cizinců, podle zprávy CIA ze září 2015 jich do řad IS vstoupilo na 30 000. I když mnozí padli, naznačuje to, že ozbrojené síly IS byly početnější, než se původně odhadovalo. Nejvíce jsou zmiňováni ti ze zemí západní Evropy, ale podle zprávy Indexu globálního terorismu z října 2015 jich odtamtud přišlo jen 21 procent. Největší počet jich plynul ze zemí Blízkého východu a severní Afriky. Nejvíce jich přišlo z Tuniska (přes 5000), ze Saúdské Arábie (2500), Jordánska (2000), z Maroka (1500) a z Turecka (1400).
Asi 2400 jich přišlo z Ruska, většina z neklidného Kavkazu. Další skoro dva tisíce z postsovětských středoasijských republik, někdy se uvádí, že ze zemí bývalého Sovětského svazu je jich přes 5000.
Z Evropy (mimo Ruska) jich přišlo nejvíce z Francie (asi 1800), kolem sedmi set jich dorazilo z Německa a asi 600 z Velké Británie. Z Belgie odešlo bojovat do Sýrie 440 lidí, což je ale nejvyšší poměr k počtu obyvatel. Většinou šlo o děti přistěhovalců.
Bojovníci z cizích zemí však nepředstavovali jen kanónenfutr nebo v případě mužů ze západní Evropy příspěvek k propagandě, jako u „popravčího rukojmích“ džihádisty Johna Emwaziho.
Jedním z nejvyšších polních velitelů byl v Gruzii narozený Čečenec abú Umar Šíšání (vlastním jménem Tarchan Batirašvili), který vedl elitní jednotky speciálních sil. Kolonu, ve které jel, se podařilo zasáhnout americkému letounu 4. března 2016 u Šadádí. Šíšání utrpěl těžká zranění, jimž později podlehl. Vysoké zapojení cizích bojovníků opět ukazuje, že Islámský stát není postaven na národním či etnickém základě, ale na základě sdílení stejné víry.
Výzbroj
Přestože Islámský stát má ve výzbroji těžké zbraně, získal i tanky a pokoušel se vytvořit i vlastní letectvo, jádrem jeho ozbrojených sil jsou malé pohyblivé jednotky využívající terénních automobilů.
Na terénní pick-upy, zejména toyoty, se montují rychlopalná děla nebo kulomety. Po dobytí iráckých měst a základen získal Islámský stát asi 2300 amerických vozidel HMMWV, která používá zvláště často při útocích, protože se obráncům často nepodaří hned odhalit, že to nejsou jejich vlastní vozidla.
Základem výzbroje jsou ruční zbraně, nejpoužívanější jsou automaty Kalašnikov, odhaduje se, že využívá až 30 000 útočných pušek AK-47. Snipeři většinou používají sovětské Dragunovy SVD a v menším počtu i rumunské PSL -54C. Ve výzbroji však má i britské pušky z dob první světové války.
Po obsazení měst na severu Iráku získal v roce 2014 Islámský stát i velký počet amerických zbraní. Vedle útočných pušek M-16 i odstřelovačské M14 EBR. Americké lehké kulomety M249 pak doplnily starší sovětské zbraně PKM a RPK.
Nejčastějším raketovým granátometem je sovětský RPG-7, ve výzbroji se však objevily i novější. Často jsou nasazovány i minomety menší ráže.
Pro protivzdušnou obranu využívá kromě kulometů a kanónů, jako jsou ruské velkorážné DŠK M a NSV nebo dvojčata ráže 23 mm ZU-23, i různé ruční protiletadlové rakety, jako jsou americké FIM-92 Stinger z výzbroje irácké armády a starší ruské S 9K32 Strely a v menším počtu i 9K38 Igly.
Nejúčinnější jsou čínské FN-6, které získal z výzbroje syrských rebelů nebo přímo z Kataru. Islámský stát s nimi sestřelil v říjnu 2014 u Bajdží irácký bitevní vrtulník ruské výroby Mil Mi-35 a ve stejné době v téže oblasti zřejmě i Bell 407.
Islámský stát ale získal i těžké zbraně, ať už v bojích se syrskou armádou a různými syrskými protivládními skupinami, nebo po obsazení iráckých základen.
Zmocnil se řady tažených děl a houfnic včetně padesátky amerických M198 a čínské kopie sovětského polního děla M-46 ráže 130 mm. Od poražených jednotek Svobodné syrské armády získal i americké protitankové rakety BGM-71 TOW, které doplnily jugoslávské M79.
Na iráckých základnách se Islámský stát zmocnil i tanků M1A1M Abrams v počtu deseti až dvaceti kusů, ale také třiceti starších sovětských tanků T-55 a T-62 nebo samohybných houfnic 2S1 Gvozdika.
Většinou je ale používal na přehlídkách, aby demonstroval svou sílu. I když se v Iráku zmocnil také 47 menších obrněných hlídkových vozidel M1117, 13 MRAPů a neupřesněného množství transportérů M113 i padesátky obrněných transportérů sovětské výroby MT-LB a dvacítky BMP-1 a BMP-2, nikdy nestavěl svou taktiku na využití obrněné techniky. To by vzhledem k absolutní nadvládě nepřítele ve vzduchu ani nebylo možné.
O jejich využití na bojišti je jen málo zpráv, nějaké transportéry použil při dobývání Ramádí při sebevražedných misích, tanky možná v Sýrii při střetech s kurdskými milicemi.
Jen na přehlídkách se objevily rakety, jichž se zmocnil – tedy jednoho balistického scudu nebo protiletadlového kubu.
Chemické zbraně
Islámský stát používá také chemické zbraně. Kromě chlóru i zpuchýřující yperit. První případ jeho použití byl zdokumentován v srpnu 2015 při bojích mezi kurdskými milicemi a Islámským státem o město Marea na severovýchodě Sýrie.
Lékaři bez hranic uvedli, že 21. srpna ošetřovali čtyři příslušníky jedné rodiny, kteří měli po útoku minometnými granáty dýchací potíže, svědění kůže a pak se jim na těle objevily puchýře. Právě to je typické pro yperit, který patří mezi zpuchýřující bojové látky.
Americké testy střepin minometných granátů potvrdily stopy hořčičného plynu, jak se yperitu podle pachu také říká. Organizace pro zákaz chemických zbraní (OPCW) poté potvrdila, že „hořčičnému plynu byli vystaveni nejméně dva lidé“. Jeden zemřel.
Masově byl plyn nasazen v Iráku v březnu roku 2016. Nejprve podle kurdských úřadů použil Islámský stát proti kurdským pešmergům minometné granáty s chlórem, které si vyžádaly pět obětí.
Ve druhém březnovém týdnu u měst Tazá a Taz Churmatu v provincii Kirkúk opakovaně použil yperit. Podle kurdské samosprávy bylo jeho působení vystaveno až přes 400 lidí, přičemž zemřela tříletá dívka. Podle amerických i ruských zpravodajských služeb je vysoce pravděpodobné, že Islámský stát sám chemické zbraně vyrábí, i když zatím zřejmě ne ve velkém množství.
Americké letectvo proto podniklo na počátku března nálety na místa, kde by se chemické zbraně mohly vyrábět nebo skladovat. Příslušníkům amerických speciálních sil z jednotky delta, které v oblasti působily, se také podařilo v únoru v Tal Afaru zajmout experta Islámského státu na chemické zbraně. Zřejmě jde o armádního experta z dob vlády Saddáma Husajna Sulajmána Daúda Afarího.