Islámský stát - Novinky.cz

Rozšíření do dalších zemí

Po vyhlášení chalífátu 29. června 2014 se působnost Islámského státu začala rozšiřovat i mimo území Sýrie a Iráku. Zveřejněná mapa jasně ukazovala, že Islámský stát by rád obnovil chalífát v jeho maximálním historickém rozsahu, tedy nejen na Blízkém východě a v severní Africe, ale i na Balkáně, Pyrenejském poloostrově, na Krymu, v oblasti Kavkazu i na rozsáhlém území historického Chórasánu, sahajícím přes Írán, Afghánistán a Pákistán až do části Indie. Na některých územích, jako například v Libyi, začaly působit místní buňky Islámského státu, v dalších oblastech tamní salafistické skupiny slíbily věrnost chalífátu a mnohdy se poté přejmenovaly, což byl případ Sinajského poloostrova nebo nigerijské skupiny Boko Haram.

První rozšíření na pět provincií – vilajátů – mimo Irák a Sýrii oznámil Bagdádí 13. listopadu 2014, nigerijská skupina Boko Haram byla připojena v březnu 2015.

Islámský stát v Libyi

Jedna z nejaktivnějších odnoží Islámského státu působí v Libyi. Věrnost abú Bakrovi Bagdádímu slíbila v říjnu 2014 a 13. listopadu chalífa oznámil, že Islámský stát rozšiřuje o tři provincie v Libyi. Libyjská skupina na sebe upozornila, když v lednu 2015 zajala v zemi koptské křesťany z Egypta a 15. února zveřejnila záběry, jak jich 21 sťala. Koncem roku 2015 ovládala pruh pobřeží od Sidru, kde ohrožuje ropná pole i terminál Ras Lanúf, přes Syrtu až k Misurátě. Počet jejích bojovníků se odhaduje na nejméně tři tisíce.

Islámský stát využil stejně jako v Sýrii i v Libyi chaosu, který tam zavládl po pádu Muammara Kaddáfího v polovině roku 2011, když se nepodařilo utvořit funkční vládu národní jednoty a jednotlivé kmenové milice využívaly mocenského vakua a rozšiřovaly území pod svou kontrolou. Z toho těžily různé radikální skupiny v čele s Ansar šaríou, která stála za útokem na americký konzulát v Benghází, při němž 11. září 2011 zemřeli velvyslanec Chris Stevens a tři další Američané.

Krize v zemi se prohlubovala, protože tam od května 2014 působily dvě vlády, neboť islamistická, která prohrála ve volbách, odmítla odstoupit. Protože ji podporovaly mocné milice Úsvit, musela se nová mezinárodně uznaná vláda stáhnout na východ země do Tobrúku. Spojené státy musely v červenci 2014 evakuovat své velvyslanectví v Tripolisu.

Bojovalo se však i na východě v Benghází, kde se radikálům z Brigády 17. února, napojené na skupinu Ansar šaría, podařilo ovládnout vojenskou základnu. Islamisty se pokusil opakovaně zastavit generál Chalífa Haftár, který působil v Kaddáfího armádě, než se za arabského jara obrátil proti němu.

Syrské kořeny

Zpočátku Islámský stát v Libyi přítomen nebyl, u zrodu jeho místní skupiny stáli libyjští bojovníci, kteří v roce 2011 odešli po porážce diktátora Muammara Kaddáfího bojovat do Sýrie proti Bašáru Asadovi. Část jich ustavila v roce 2012 brigádu Battar, která slíbila věrnost tehdejšímu Islámskému státu v Iráku a bojovala v Sýrii u Daur az-Zajru i v sousedním Iráku. Na jaře 2014 se asi tři sta členů brigády vrátilo do Libye a ustavilo Radu islámské mládeže (Madžlis Šúra Šabáb al-Islám). Její bojovníci se 4. dubna objevovali v ulicích Derny (Darná), jejíž část do 13. května ovládli, zatímco další kontrolovala ideově blízká skupina Ansar šaría. Rada útočila nejen na úřady a na „odpadlíky“ podporující libyjskou vládu včetně příslušníků bezpečnostních sil, ale také na nepohodlné občany, novináře i soupeřící skupiny. Představitelé státní moci raději město opustili, čehož radikálové využili.

V oblastech pod svou kontrolou Islámský stát v Libyi zavádí tvrdou podobu práva šaría i obvyklý teror. Likvidováni jsou soudci, novináři, příslušníci bezpečnostních složek a úředníci, ženy musejí být zahalené. Pod trestem bičování je zakázáno pít alkoholické nápoje a kouřit.

Rada 18. srpna 2014 zveřejnila video s veřejnou popravou Egypťana obviněného z vraždy. V té době radikálové ovládali většinu Derny.

Slib věrnosti Bagdádímu

Už 22. června vyjádřila Rada podporu Islámskému státu a jeho vůdci abú Bakrovi Bagdádímu: „Je naší povinností podporovat utiskovaný Islámský stát, který je považován za nepřítele nevěřícími, pokrytci a ztracenými dušemi.“

Když v září 2014 přijeli do Libye představitelé Islámského státu včetně Bagdádího poradce abú Nabila Anbárího, radikální skupiny blízké Radě islámské mládeže 5. října slíbily na přehlídce věrnost Islámskému státu, což odmítla Brigáda mučedníků abú Salima. Po jejím stažení z Derny Rada kontrolovala celé město a měla v jeho okolí pět základen.

Druhý slib věrnosti Bagdádímu se konal za výrazně větší účasti na náměstí v Derně 30. října 2014. Bagdádí 13. listopadu zveřejnil audionahrávku, ve které přijal slib věrnosti skupin z pěti oblastí a v Libyi ustavil tři provincie – vilajáty – pod svou správu – kyrenajský na východě, fezzanský na jihu a tripolský na západě.

V prosinci oznámili verbíři Islámského státu v Turecku libyjským spolupracovníkům, aby naverbované lidi už neposílali do Sýrie. Měli zůstat v Libyi a zapojit se tam do útoků. Jejich terči se staly ropná zařízení, mezinárodní hotely i kontrolní stanoviště, přičemž sebevražedné útoky byly podnikány od léta v Benghází, Tobrúku i v Bajdá.

V listopadu se Kyrenajská provincie Islámského státu přihlásila k několika dříve spáchaným sebevražedným atentátům včetně útoku na základnu speciálních sil u Benghází z 23. července.

Největší akcí byl 27. ledna 2015 útok na hotel Corynthia v Tripolisu. Po odpálení auta plného výbušnin v garáži proniklo do hotelu pět útočníků. V hotelu zabili deset lidí včetně pěti cizinců.

Skupina také podřezávala své odpůrce, v prosinci byla nalezena těla dvou aktivistů unesených 6. listopadu 2014 v Derně. V lednu 2015 bylo zveřejněno video s vraždou dvou tuniských novinářů unesených v září 2014. V půlce února bylo zveřejněno video s podřezáním 21 koptských křesťanů uvězněných v Syrtě. V odvetu podnikly Egypt v čele s generálem Haftárem nálety na opěrné body Islámského státu v zemi, bombardovány byly Derna, ale také Bin Džavád a Syrta.

Část tohoto města, kde se narodil Kaddáfí, ovládla skupina koncem roku 2014. Po vyhlášení chalífátu tam přijíždělo stále více zahraničních bojovníků, kteří na začátku roku 2015 po vojenské přehlídce oznámili, že Syrta je součástí chalífátu. Většina bojovníků Ansar šaríi, která do té doby město ovládala, se k Islámskému státu připojila stejně jako frustrovaní příznivci Kaddáfího, kteří trpěli pronásledováním ze strany nové libyjské moci.

Rozložení sil v Libyi na počátku letošního roku

V roce 2015 pokračovala libyjská skupina Islámského státu v útocích, čtyřicet lidských životů si 20. února vyžádaly atentáty v Al-Kubba. Podle Vídně stál Islámský stát i za útokem na ropné pole al-Ghání, při němž bylo 7. března zajato několik rukojmích včetně Čecha Pavla Hrůzy. Atentát z 24. března si vyžádal v Benghází sedm obětí a další u Misuráty 5. dubna čtyři mrtvé.

Video zveřejněné 19. dubna 2015 přinášelo záběry dalších vražd křesťanů, tentokrát třiceti etiopských, z nichž polovina byla zastřelena a polovina podřezána. Proříznutá hrdla mělo i pět novinářů libyjské televize, jejichž těla byla nalezena 27. dubna.

Islámský stát v Libyi také začal rozšiřovat území pod svou kontrolou. Už v únoru ovládl město Nofalia, v březnu z něj sice byl vytlačen, ale jen nakrátko. V květnu následoval úspěšný útok na letiště Ghardabija a v červnu ovládli Haravu ležící padesát kilometrů východně od Syrty.

Při postupu Islámský stát uzavřel spojenectví s několika radikálními skupinami, především s částí Ansar šaría v Benghází a v Tunisku i s brigádou Tarika ibn Zijáda, která je součástí Al-Káidy v islámském Maghribu. Přesný výčet spojenců není jasný a mění se.

Současně ale čelil vzpourám. Z Derny se v červenci musel stáhnout po bojích s konkurenční Radou mudžáhidů. Povstání v Syrtě vedené kmenem Ferdžáni (Fadžr Libya), bývalými bezpečnostními složkami a salafistickými skupinami ale neuspělo a Islámský stát 9. června oznámil, že zcela ovládl město, elektrárnu a nedaleké letiště. Když v létě v Syrtě upevnil svou moc, stala se hlavním opěrným bodem Islámského státu v Libyi. V říjnu z ní poprvé zaútočil na východ směrem k ropnému přístavu Rás Lanúf a opět na západ směrem na Misurátu.

Rostoucí síla Islámského státu v Libyi znepokojovala Západ natolik, že se rozhodl reagovat. Pentagon 14. listopadu 2015 oznámil, že podnikl nálet proti iráckému veliteli libyjské odnože Islámského státu abú Nabílovi Anbarímu. Jeho smrt potvrdil Pentagon 7. prosince. Jaká ovšem přesně byla pozice tohoto Bagdádího poradce v Libyi, není zcela jasné. Není ani známo, zda existuje jednotné koordinované libyjské vedení, či jsou vedení jednotlivých vilajátů nezávislá a podřízená přímo Rakce.

Pozadu za Američany však nezůstali ani Francouzi, jejichž průzkumná letadla poprvé operovala nad Libyí 20. listopadu.

Západ také dotlačil obě znepřátelené libyjské vlády k tomu, aby se domluvily. Vytvoření vlády národní jednoty podpořila 23. prosince 2015 rezoluce RB OSN. Postup Islámského státu se však nezastavil ani po zabití Anbárího, 11. prosince ovládl starořímskou Sabrátu a počátkem roku 2016 útočil na ropný přístav Sidr u Rás Lanúfu, kde zapálil zásobníky ropy. Jeho postup zastavily až nálety. Při atentátu na výcvikové středisko policie ve Zlitánu zahynulo 7. ledna přes 50 lidí, hlavně rekrutů.

Islámský stát v provincii Sinaj

Islámský stát v provincii Sinaj byl ustaven 13. listopadu 2014, když salafistická skupina Ansar Bait al-Makdis, působící na Sinaji slíbila věrnost abú Bakrovi Bagdádímu. Skupina se soustředila na útoky na egyptské policisty, které zesílily po svržení prezidenta Muhammada Mursího v létě 2012. Egypt byl proti ní nucen nasadit početné jednotky vyzbrojené vrtulníky a tanky. Skupina také podnikla několik útoků na Izrael. V roce 2015 zavraždila uneseného chorvatského geografa a přihlásila se k atentátu na Airbus A321 společnosti Kogalymavia, kterým se v říjnu 2015 z Šarm aš-Šajchu vraceli do Petrohradu ruští turisté. Na palubě stroje zahynulo 224 lidí. Kromě Sinaje podniká skupina útoky i v Egyptě v údolí Nilu.

Skupina Ansar Bait al-Makdis ( أنصار بيت المقدس‎, občas označovaná také ze Ansar Jerusalem) vedená Egypťanem abú Usámou Masrím (أبو أسامة المصري‎) na sebe poprvé výrazněji upozornila v roce 2011 v chaosu, který v Egyptě nastal po svržení prezidenta Husního Mubaraka během arabského jara. Zmatku a rozkladu policejních sil využili i místní beduíni k získávání peněz z únosů.

Asi tři sta beduínů a ozbrojených radikálů 15. března 2012 obklíčilo základnu mezinárodních sil na Sinaji a požadovalo po místních úřadech, aby propustily pět mužů, kterým Káhira připisovala podíl na teroristickém útoku v Šarm aš-Šajchu. Ten si 23. července 2005 vyžádal devadesát obětí včetně jedné české. K akci se přihlásila libanonská Brigáda Abdulláha Azzama, která zaútočila i o rok dříve v Tabě, kde zabila 31 lidí, ale egyptské úřady připisovaly atentáty beduínům ze Sinaje. Základna pozorovatelů mezinárodních mírových sil Al-Gura byla obklíčena osm dní.

Skupina Ansar bait Makdis se v letech 2011 a 2012 soustřeďovala na útoky na plynovod a ropovody vedoucí z Egypta do Izraele. Podnikla jich nejméně patnáct. Tvrdila, že dodávky plynu Izraeli považuje za zradu. I když byly dodávky přerušeny, skupina podnikla na konci července další útok s tím, že přerušení považuje jen za trik. K  útoku se přihlásila 26. července 2012 ve videu. Vyslala také tříčlennou skupinu, která se 21. září pokusila proniknout do Izraele, přičemž zabila jednoho izraelského vojáka.

Kvůli pokračujícím únosům a útokům byl v roce 2012 sever Sinajského poloostrova vyhlášen oblastí nebezpečnou pro turisty.

Když 3.  července 2013 egyptská armáda svrhla legitimně zvoleného prezidenta Muhammada Mursího z Muslimského bratrstva, skupina zintenzivnila svou činnost. Vojáky a policisty označila za apostaty, na které je oprávněná útočit. Na začátku srpna oznámila, že je napojená na Al-Káidu a chce v oblasti vyhlásit emirát.

Rozsáhlý útok zažil sever Sinaje 5. srpna 2013, když skupina lidí oblečených jako beduíni zaútočila na policejní stanici, zabila šestnáct egyptských policistů, zmocnila se dvou jejich vozidel a pokusila se s jedním vniknout do Izraele u přechodu Keret Šalom. Průnik zastavil izraelský vrtulník. Egypt následně v oblasti zahájil rozsáhlou vojenskou operaci a vyslal na poloostrov tanky a vrtulníky.

Skupina však pokračovala v činnosti zejména v Rafaku, kde si útok na vojenskou kolonu 19. srpna vyžádal životy 25 vojáků a ve kterém zahynulo 11. září šest policistů při atentátu na budovu tajné služby.

V září skupina také podnikla akce mimo Sinaj, když se pokusila zabít ministra vnitra, a 17. listopadu zavraždila bezpečnostního pracovníka Muhammada Mabrúka, který se účastnil soudu s Mursím.

Sinaj však byla nadále hlavním operačním polem Ansar Baítu, 20. listopadu podnikla atentát na vojenský autobus u Aríše, při kterém padlo 11 vojáků a 37 dalších bylo zraněno. Při útoku na policejní budovu v Mansúře 24. prosince skupina zabila 16 lidí a zranila jich více než 130. V roce 2013 kontrolovala třetinu vesnic na Sinajském poloostrově, ovšem žádnou na jihu, kde jsou turistická střediska.

Skupina ale pokračovala i v útocích na Izrael, 20. ledna 2014 vypálila raketu na Elját, která si nevyžádala žádné škody. Další útok na Elját následoval 31. ledna, kdy raketu sestřelil izraelský štít Iron Dome.

Pak se skupina zaměřila na turisty, 16. února podnikla atentát na autobus u Taby, který si vyžádal smrt tří jihokorejských turistů a egyptského řidiče, zraněno bylo 17 osob. Skupina současně vyzvala všechny turisty, aby opustili zemi do 20. února.

V dubnu 2014 zařadily USA skupinu na seznam teroristických organizací.

V květnu Egypt oznámil, že zabil vůdce skupiny Šadího Maního, ale Ansar Baít popřel jeho smrt i to, že by skupinu vedl.

Aktivity skupiny až do října 2014 polevily, ale na jeho začátku zveřejnila video se zabitím čtyř Egypťanů, kteří údajně byli špióni izraelského Mossadu, přičemž tři podřezala a jednoho zastřelila.

Jednu z největších operací podnikla 24. října, kdy u Aríše při rozsáhlém útoku, který zahájil sebevražedný atentátník, zabila 28 vojáků a zranila dalších 28. Tři vojáci padli při jiném útoku. Prezident Sísí pak vyhlásil na severu a v centrální oblasti Sinajského poloostrova výjimečný stav.

Zástupci Ansar Baítu v roce 2014 navštívili Sýrii, kde hledali finanční i vojenskou pomoc pro svůj boj proti egyptské vládě. Velký počet členů skupiny slíbil 10. prosince věrnost abú Bakrovi Bagdádímu. Ten 13. prosince v projevu oznámil rozšíření aktivit Islámského státu na dalších pět provincií – vilajátů – včetně Sinaje.

Navzdory výjimečnému stavu platnému na části poloostrova skupina pokračovala v rozsáhlých akcích. Při koordinovaných útocích na vojenské a policejní objekty 29. ledna 2015 v Aríši, Rafáhu a Šajch Zuvajdu zabila 32 lidí. Podobný útok podnikla skupina 2. dubna, kdy napadla tři kontrolní stanoviště poblíž Aríše a Šajch Zuvajdu. Střety si vyžádaly 15 obětí z řad vojáků, zahynulo také 15 útočníků a dva civilisté. O šest dnů později si exploze raketového granátu vyžádala v Šajch Zuvajdu životy 11 civilistů a při útocích z 12. dubna zemřelo 12 lidí.

Podobně tragické následky měly útoky podniknuté 1. července ve stejné oblasti na několik vojenských a policejních kontrolních stanovišť, které si vyžádaly 21 obětí z řad vojáků. Skupina také vypálila 16. července řízenou střelu na egyptský hlídkový člun poblíž hranic s Izraelem.

Skupina zabila během svých akcí na pět set příslušníků egyptských bezpečnostních sil, nadále se však zaměřovala i na útoky proti cizincům. Získala do svých rukou chorvatského zeměměřiče Tomislava Salopka pracujícího pro francouzskou geofyzikální společnost, který byl 22. července 2015 u Káhiry unesen neznámými vyděrači. Sinajská skupina 5. srpna zveřejnila video nazvané Vzkaz egyptské vládě s klečícím Salopkem, ve kterém únosci dali ultimátum vládě prezidenta Abdala Fataha Sísího, aby do 48 hodin propustil všechny vězněné ženy, jinak bude Chorvat zabit.

Egyptská armáda sice narychlo podnikla několik operací proti radikálům po celé zemi, ale Chorvata se osvobodit nepodařilo. Na internetu se 12. srpna objevily záběry Salopkova těla bez hlavy vedle vlajky radikálů. Islámský stát oznámil, že byl zabit, protože Chorvatsko se zapojilo do mezinárodní koalice proti IS.

Po zapojení Ruska do občanské války v Sýrii na straně prezidenta Bašára Asada se zaměřila pozornost radikálů i na ně. Během návratu z Šarm aš-Šajchu do Petrohradu se 31. října 2015 zřítil u Hosny na Sinajský poloostrov Airbus A321 ruských aerolinek Kogalymavia operujících pod obchodní značkou Metrojet, přičemž zahynulo všech 224 lidí na palubě. Protože trosky pokrývaly plochu skoro 20 km čtverečních, bylo jasné, že se letoun rozpadl ve vzduchu. Záběry trosek s vně vykřiveným potahovaným plechem podle expertů naznačovaly, že na palubě letounu došlo k výbuchu. K atentátu se opakovaně přihlásila Sinajská provincie Islámského státu i její vůdce Usáma al-Masrí. 4. listopadu se objevilo na Twitteru její prohlášení: „Zemřete ve svém hněvu. Jsme jediní, kdo je s božím požehnáním sundal. A s boží vůlí jednoho dne ukážeme jak, (ukážeme to) ve chvíli, kdy budeme sami chtít.“

Předseda ruské tajné služby FSB Alexandr Bortnikov 17. listopadu oznámil, že se stroj stal terčem atentátu. O den později časopis Islámského státu Dábik zveřejnil fotografie údajné bomby v plechovce sody. Egyptští vyšetřovatelé až do ledna 2016 popírali, že se airbus Kogalymavie stal terčem atentátu.

Islámský stát v Jemenu

Od roku 2015 působí odnož Islámského státu v Jemenu. Tamní skupina se přihlásila k několika atentátům na šíitské mešity. Využívá chaosu v zemi, kde zuří od roku 2014 občanská válka.

Vzbouření šíitští Húsíové do konce března 2015 ovládli většinu velkých měst v zemi včetně metropole Saná a přístavu Aden, takže musel uprchnout i prezident Abdar Rabbú Mansúr Hádí. Tomu začala 26. března 2015 pomáhat koalice arabských států vedená Saúdskou Arábií, která šíity místy zatlačila, takže se Hadí mohl vrátit do Adenu.

Islámský stát v Jemenu dal o sobě poprvé vědět 20. března, kdy si dva atentáty v místních mešitách během pátečních modliteb vyžádaly 137 mrtvých a 351 zraněných. Mezi mrtvými byli i vysoce postavení představitelé Húsíů. V dubnu zveřejnil jemenský Islámský stát video s podřezáním čtyř jemenských vojáků a zastřelením 11 dalších. Na konci měsíce se objevilo video, ve kterém skupina Vojáci chalífátu v Jemenu vyhlásila chalífát v pouštních oblastech Jemenu. Slíbila v něm věrnost Bagdádímu.

Jemen v červnu letošního roku

Další vlna atentátů zaměřená na šíity a šíitské mešity následovala v létě, 17. června se skupina přihlásila ke čtyřem útokům v Saná, které mířily na náboženské stavby. Zahynulo při nich 31 lidí. Další oběti si vyžádala 20. června exploze nálože v autě u Mahdího mešity v Saná. Při útoku z 29. června bylo zabito a zraněno 28 lidí.

Sedm lidí zahynulo 7. října při útoku na mešitu an-Núr v Saná. Závažnější však byl úspěšný atentát z 6. prosince na guvernéra Adenu Džaafara Muhammada Saada. Do kolony, ve které jel, narazil automobil plný výbušnin. Při explozi zahynul guvernér s několika poradci. Islámský stát oznámil, že budou následovat další operace proti „apostatům v Jemenu“. Guvernér přitom nebyl šíita, ale sunnita podporovaný Saúdskou Arábií, který se tvrdě stavěl proti Húsíům i vměšování Íránu. Atentát na guvernéra ukázal, že jemenská skupina nemíní jen přilévat oleje do ohně sektářské války.

Skutečná síla jemenské odnože není známa, jemenský expert Nabíl Bakajri řekl listu Al-Monitor, že expanze Islámského státu v Jemenu je spíše jen propagandou.

K jemenskému Islámskému státu se ale připojil jeden z vůdců jemenské Al-Káidy na Arabském poloostrově Džalál Bilajdí. Než se v roce 2011 připojil k Al-Káidě, působil jako imám mešity ve městě Zindžibár. Zabit byl 4. února 2016 při náletu amerického bezpilotního letounu na provincii Ajlán. Jeho smrt potvrdil Bilajdího příbuzný agentuře AFP.

Boko Haram

Nigerijská skupina Boko Haram je jedním z nejbrutálnějších uskupení prosazujících radikální islám vůbec, protože jej spojuje s etnickými čistkami. K jejím metodám patří vypalování vesnic, masové vraždy mužů, zotročovaní žen i četné sebevražedné atentáty, které podnikají i dívky a děti. Počet jejích obětí přesahuje dvacet tisíc, přičemž do roku 2015 vyhnala z domovů skoro 2,5 miliónu lidí.

Nejvíce na sebe upozornila v roce 2014 únosem 276 školaček z Chiboku. V té době kontrolovala území o rozloze 50 000 kilometrů. Přestože v roce 2015 byla po společné ofenzívě nigerijských, kamerunských, nigerských a čadských sil vyhnána z většiny území, která ovládala, stále je nebezpečná a schopná podnikat atentáty v Nigérii i v sousedních zemích.

Unesené dívky z Chiboku na videu Boko Haram

Zdroj: ČTK/AP

Skupina, která sama sebe označovala za Jamá´at Al as-Sunna lid Da'vá val džuhán (Skupina lidí sunny pro kázání a svatou válku جماعة أهل السنة للدعوة والجهاد‎), v březnu 2015 slíbila věrnost abú Bakrovi Bagdádímu, stala se další provincií Islámského státu a přejmenovala se na Západoafrický vilájat nebo (Wilājat Gharb Ifrīkījja, الولاية الإسلامية غرب أفريقيا‎).

Skupina se dost liší od jiných islamistických skupin, protože její členy nespojuje jen víra, ale má kmenový základ. Převážně jde o Kanury, což je většinové hausky mluvící etnikum obývající části Kamerunu, Niger a a severonigerijské státy Borno, Yobe a Adamawa. Mladíci mají často na obličejích rituální jizvy.

Vznik a ideologie Boko Haram

Původně byl Yusuf spojen s jinou salafistickou sunnitskou sektou Izala (Džama’at Izalat al Bid’a va Ikamat as Sunna, Společenství pro odstranění inovací a nastolení sunny), ustavenou v roce 1978 v nigerijském Josu šajchem Ismaílem Idrísem, která se snažila konkurovat místním súfistickým sektám. Později ale čelila kritice radikálů kvůli ochotě spolupracovat s vládou.

Yusuf, se se svým učitelem salafistou z Izaly Ja'afarem Mahmudem Adamuem v roce 2004 rozešel, nadále ale využíval sítě náboženských škol a mešit Izaly k verbování svých příznivců.

Yusuf přitáhl pozornost chudé mládeže kritikou policie a zkorumpovaných úřadů, což nebylo těžké, i když měla v roce 2008 země průměrný příjem na hlavu přes 900 dolarů, protože 60 procent ze 170 miliónů lidí žilo za méně než dolar denně. Korupci spojoval s pronikáním západních vlivů do nigerijské společnosti, kde se jim pokusil postavit hráz v podobě tradičního sunnitského islámu. Odpor k západní ideologii je patrný z názvu Boko Haram (Falešné je zapovězené, tím falešným je myšleno západní učení, celá fráze by pak zněla podle odborníka na hausu Limana Muhammada „karatun boko haram“, tedy falešné studium je zapovězené, spojení „yan boko“ se pak používalo pro pozápadňování).

V prvních letech nebyla sekta Boko Haram nijak nápadná, protože působila především v odlehlých rurálních oblastech státu Borno.

Varování muslimské náboženské Rady Ulamy před postupující radikalizací Boko Haram úřady nebraly vážně, i když Yusufovy názory byly extremistické. Zcela odmítal západní vědu jako protiislámskou: „Prominentní muslimští kazatelé viděli a pochopili, že současná západní výuka je smíšena s idejemi, které jsou v rozporu s naší vírou v islám. Například déšť – jsme přesvědčeni, že je dílem božím spíše než vypařováním způsobeným sluncem a kondenzací. Tvrzení, že Země je kulatá, jde proti učení Alláha a odmítáme je stejně jako darwinismus.“

V zemi postupně rostlo sektářské napětí, už v roce 2004 si vyžádalo v Yelwě životy několika set lidí. Silné bylo především ve státě Plateau, na hranicích muslimské a křesťanské komunity, kde si střety ve městě Jos po volbách na konci listopadu 2008 vyžádaly životy několika set lidí.

Potlačené povstání

Příznivci Boko Haram pak zaútočili 26. července 2009 na policejní stanici v Bauchi ve stejnojmenném státě, přičemž zemřelo padesát lidí. Podobné útoky mířily na policejní stanice, úřady, školy a kostely v dalších státech Kano, Yobe a Borno. Nejbrutálnější střety byly v Maiduguri.

Těla muslimských radikálů pozabíjených v Maiduguri

Zdroj: Profimedia.cz

Armáda 28. července obklíčila Yusufův dům. O dva dny později bylo v bojích zabito na sto lidí, protože se policie pokoušela  pomocí automatických zbraní dobýt mešitu obsazenou radikály. Yusufa zadržela armáda 30. července a předala ho policii. Ta ho spolu s dalšími radikály zastřelila, údajně při pokusu o útěk, podle mnohých ale šlo o veřejnou mimosoudní popravu. Tělo bylo ukázáno v televizi a nigerijské bezpečnostní síly pak oznámily, že nebezpečnou sektu zlikvidovaly a její vůdce zajaly nebo zabily.

Sektářské násilí a atentáty

Situaci v zemi komplikovala nemoc prezidenta Umara Musy Yar'Aduy, který byl první hlavou státu ze severu. Odjel na léčení do Saúdské Arábie a v zemi panovaly obavy, že by se do čela mohli dostat zástupci křesťanského jihu. Když se novou hlavou státu stal 5. května křesťanský viceprezident Goodluck Jonathan, spáchal hned v den inaugurace Boko Haram několik atentátů, zabil 16 lidí, z toho 14 v Bauchi.

Vůdce Boko Haram Abubakar Shekau

Zdroj: Profimedia.cz

V červenci Abubakar Shekau ve videu oznámil, že je novým vůdcem skupiny, a pohrozil útoky na vše, co přispívá k pozápadňování Nigérie. V témže měsíci vydal další prohlášení, v němž vyjádřil solidaritu s Al-Káidou a pohrozil útoky USA. Pod novým vedením skupina přistoupila k atentátům za použití nastražených náloží a později i sebevrahů.

Pro další aktivitu Boko Haram byl klíčový útok na věznici v Bauchi, odkud padesátičlenné komando 7. září 2010 osvobodilo 721 vězňů ze 759. Na svobodu se dostalo i 105 členů Boko Haram.

V následujícím roce skupina podnikla několik atentátů pomocí nastražených náloží. Terči byly školy, kostely a úřady, útoky však nepáchala jen na severu. V červnu zabil sebevražedný atentátník v autě u policejní stanice v hlavním městě Abuji šest policistů.

Skupina se ale nezaměřovala jen na představitele nigerijské moci, 26. srpna 2011 se terčem sebevražedného atentátníka v autě stala budova OSN v Abuji – výsledkem bylo 23 mrtvých, z toho jedenáct zaměstnanců Spojených národů. Zraněno bylo přes sto osob. Využití sebevrahů a dokonalejší způsob provedení útoků vedly ke spekulacím, že skupině pomáhali lidé z nigerské odnože Al-Káidy v islámském Maghribu.

Kancelář OSN v Abuji poškozená při atentátu

Zdroj: Profimedia.cz

Další větší útok následoval 4. listopadu, kdy se terčem staly náboženská škola, vojenská základna a budova rozvědky v Maidaguri. Útoky vyvrcholily na konci roku vánočními atentáty na kostely. V Abuji si vyžádal na 40 obětí, jeden policista zemřel u kostela v Josu. Výbuchy otřásly i městy Damaturu a Madalla. V roce 2011 skupina podnikla 115 atentátů, které si vyžádaly 550 obětí.

Z bezpečnostních důvodů byl na Nový rok 2012 vyhlášen výjimečný stav v nigerijských státech Jos, Borno, Yobe a Niger. Dva dny po vyhlášení výjimečného stavu vyzvala skupina všechny Nigerijce z jihu, zejména Igby, aby do tří dnů odešli ze severu země. Nadále pokračovaly útoky na kostely, které si za první tři týdny nového roku vyžádaly skoro tři sta obětí. Nejvážnější následky měl útok podniknutý 20. ledna v Kanu, kde zemřelo 190 osob.

Situaci v zemi komplikovaly masové protesty proti prudkému zvýšení cen benzínu, od něhož nakonec musela vláda ustoupit. O Velikonocích se na začátku dubna stal terčem atentátu kostel v Kadumě, před kterým zabil výbuch nálože na 40 lidí. Na konci dubna podnikla skupina útok v kampusu univerzity v Kanu, kde zemřelo na dvacet lidí.

Pokračovaly i útoky na policejní stanice, do půlky roku 2012 jich bylo napadeno na 60. Útoky nezastavilo ani stíhání pěti policistů obviněných ze zabití Yusufa.

V brutalitě ale nezaostávaly ani bezpečnostní složky, které se uchylovaly k mučení i mimosoudním popravám. Když byl zabit jeden policejní důstojník, milice Obnovení řádu, napojená na policii, podnikla 9. října razii v nejméně padesáti domech, přičemž v Maiduguri zahynulo na 40 lidí.

Radikálové zase na začátku října zaútočili na univerzitu v Mubi, kde postříleli nejméně 26 lidí, většinou studentů. Na konci října si jejich útoky ve městech Potiskum a Maiduguri vyžádaly životy dalších třiceti osob. Byly odpovědí na razie v Maiduguri, při nichž zemřelo 24 lidí. Při atentátu na kostel u kasáren v Kaduně zemřelo 25. listopadu 2012 jedenáct osob.

Skupina v té době dávala najevo vazby na Al-Káidu. Její mluvčí abú Kaka řekl v prosinci 2012: „Jsme s Al-Káidou, prosazuje islám stejně jako my. Pomáhá nám v našem boji a my pomáháme jí.“ V domě bin Ládina v pákistánském Abbottabádu byly nalezeny dopisy od Shekaua.

Spirála násilí narůstala i v dalším roce 2013, na začátku roku se terči útoku staly týmy zdravotníků, které očkovaly děti proti obrně, 8. února bylo v Kanu zabito 12 lidí, především sester, o dva dny později byli zabiti tři severokorejští lékaři.

Bojovníci Boko Haram před autem armády, které získali

Zdroj: Profimedia.cz

V únoru islamisté unesli ve městě Jamo ve státě Bauchi sedm zahraničních pracovníků libanonské firmy, 11. března skupina Ansar Muslimeen zveřejnila video, kde jsou jejich mrtvá těla.

Tragické následky měly boje ve městě Baga na březích Čadského jezera, kde 16. a 17. dubna zahynulo skoro 200 lidí a bylo vypáleno přes 2000 domů. Útok zahájila skupina Boko Haram, která napadla hlídkující vojáky a jednoho zabila, armáda odpověděla s mimořádnou brutalitou a zřejmě právě vojáci vypalovali domy.

Ani akce armády ale Boko Haram nezastavily, skupina na začátku května zaútočila na vězení v Bamě a osvobodila 105 svých členů. V bojích zemřelo 55 lidí – 22 policistů, 14 zaměstnanců věznice, dva vojáci, čtyři civilisté a 13 útočníků.

Kvůli pokračující aktivitě Boko Haram byl v půlce května prodloužen výjimečný stav v Bornu a rozšířen na dva další nigerijské státy, Yobe a Adamawa. Armáda nasadila do bojů 8000 mužů.

Kvůli armádním operacím se Boko Haram musel stáhnout do odlehlejších oblastí, ale dál útočil. 6. července vypálil školu v Mamudu ve státě Yobě, přičemž část prchajících žáků postřílel, takže obětí bylo na třicet.

Už tehdy se objevily informace, že skupina zajímá ženy a děti a zotročuje je.

Aktivity Boko Haram vzrostly na podzim 2013, v půlce září hnutí pozabíjelo 150 lidí při kontrolách pocestných. Na konci měsíce zaútočilo na zemědělskou školu ve státě Yobe, přičemž zabilo na padesát lidí. Školu, kterou navštěvovalo tisíc studentů, částečně vypálilo.

Pětihodinový střet mezi nigerijskou armádou a islamistickými povstalci v metropoli nigerijského státu Yobe Damatuře si 24. a 25. října vyžádal 126 mrtvých. Poslední říjnový den 70 ozbrojených členů Boko Haram vjelo v koloně motocyklů a pick-upů do města Bama ve státě Borno. Postříleli 27 osob a vypálili 300 domů. Následoval útok na autobus, který si 2. listopadu vyžádal 13 obětí.

Boko Haram začal podnikat akce i za hranicemi Nigérie v Kamerunu, Čadu a Nigeru. Skupině se připisuje únorový únos sedmi francouzských turistů v Kamerunu. V listopadu pak unesla z Kamerunu francouzského kněze a v prosinci podnikla v této zemi několik útoků.

Masakry a únos školaček

Nigerijští vojáci u školy v Chiboku

Zdroj: ČTK/AP

Útoky pokračovaly v dubnu, kdy zasáhly i metropoli Abuji, kde si 14. dubna dvojice explozí na přeplněném autobusovém nádraží na předměstí vyžádala 88 obětí. Během týdne skupina zabila na dvě stě lidí. V noci ze 14. na 15. dubna skupina unesla ze školy v Chiboku 276 dívek, které se chystaly skládat zkoušky. Asi padesáti dívkám se ve zmatku podařilo uprchnout. Zbylé odvezli neznámo kam. K útoku se ve videu 5. května přihlásil Shekau, který řekl: „Alláh mi nakázal prodat je. Zotročování je v mém náboženství dovoleno a já mohu zajímat lidi a dělat z nich otroky.“ Dodal, že dívky nemají chodit do školy a měly by se místo toho vdát, což podle něj mohou učinit od devíti let.

Dívky pomuslimštili, některé se zřejmě staly manželkami bojovníků, další byly prodány jako sexuální otrokyně nebo skončily jako služky či sebevražedné atentátnice. Nikdy se je navzdory mezinárodním kampaním a úsilí nepodařilo osvobodit, i když skupina avizovala, že je vymění za zajaté bojovníky. Ani poté, co nigerijské vládní jednotky ovládly na konci roku 2014 prales Sambisa, nepodařilo se mezi zajatými ženami najít dívky z Chiboku. Že alespoň některé jsou naživu, potvrdilo video, která bylo právě kvůli tomu natočeno v prosinci 2015, aby posloužilo jako důkaz při vyjednávání.

Osvobozená Amina Ali Nkeki s dítětem

Zdroj: Reuters

První živou dívku se podařilo objevit v pralese Sambisa u hranic s Kamerunem až v půlce května 2016. Amina Ali Nkeki byla jednou z 219 školaček, které zůstaly v rukou Boko Haram. Po útoku místní milice na tábor radikálů utekla a milicionáři ji našli i s čtyřměsíčním dítětem, které měla s jedním z únosců. Potvrdila, že i další dívky jsou v pralese kromě šesti, které zemřely. Při útoku na tábor Boko Haram se podařilo 19. května osvobodit 97 žen a dětí včetně další unesené.

Druhá unesená dívka po osvobození

Zdroj: Reuters

Poté, co se 5. května 2014 Boko Haram přiznal k únosu dívek, unesl dalších jedenáct dívek z vesnic Warabe a Walya. Podle informací z 24. června unesla skupina dalších 91 dívek a zřejmě jich držela kolem šesti set předpokládá se, že v táborech mimo Nigérii.

Přestože únosy dívek připoutaly největší pozornost, skupina dál podnikala především atentáty a nájezdy, 5. května si útok Boko Haram na město Gamboru Ngala na hranicích s Kamerunem vyžádal dvě stě až tři sta obětí. Část domů byla zapálena a po prchajících obyvatelích útočníci stříleli. Z města Liman Kara na hranicích Borna a Adamawy vyhnala skupina na 3000 lidí, když tam při útoku odpálila most.

Dvojitý atentát ve městě Jos si vyžádal 20. května 118 obětí. U tržiště explodovaly nálože v mikrobusu a nákladním voze. O den později se terčem útoků stala vesnice Alagarno nedaleko Chiboku.

Pak milice Boko Haram napadla a vypálila vesnici Shawa. Útoky si vyžádaly 47 mrtvých. Dalších 42 osob zemřelo 28. května při nájezdech na vesnice Kanari, Wazarde a Gula ve státě Borno. Dvě stě lidí pozabíjeli 2. červnu při útoku na Gwozu.

Kvůli násilí uteklo za rok od vyhlášení výjimečného stavu v květnu 2013 čtvrt miliónu lidí a dalších 130 000 lidí mezi květnem a srpnem 2014. Dalších 210 000 lidí uteklo ze sousedních států, čímž počet uprchlíků stoupl na 650 000. Jen v první půlce roku si násilí vyžádalo na 1500 obětí.

Oběťmi červnového atentátu v Damatuře se stali hosté restaurace sledující v televizi mistrovství světa ve fotbale, což skupina považuje za neislámskou činnost. Jasně tak dokumentovala, jak si představuje život lidí pod svou vládou.

Další útok spáchaný 1. července na Maiduguri si vyžádal 56 obětí a dvojitý atentát v Kaduně z 23. července měl 82 obětí, první exploze mířila na umíněné muslimy u mešity, druhá zasáhla tržiště. O týden později skupina zřejmě poprvé využila sebevražednou atentátnici, která se odpálila mezi studenty v Kanu.

Skupina byla nadále aktivní v sousedních zemích, v Kamerunu unesla 16. května deset čínských dělníků. Na konci července se stalo terčem útoku rodné město kamerunského vicepremiéra Amadoua Aliho, přičemž byli uneseni jeho žena i sultán z Kolofaty. Při útoku bylo zabito patnáct lidí. Všech 26 unesených včetně Číňanů bylo propuštěno v říjnu.

Rozšiřování chalífátu

V srpnu 2014 Boko Haram vyhlásil chalífát poté, co na začátku měsíce ovládl odlehlé město Gwoza. Armádě se je nepodařilo dobýt zpět. Vůdce skupiny Abdulbakar Shekau 24. srpna prohlásil: "Díky Alláhovi, který umožnil zvítězit našim bratrům v Gwoze, je město nyní součástí islámského chalífátu. Oni zemi nazývají Nigérií, ale my se nacházíme v islámském chalífátu, který nemá s Nigérií nic společného." K úspěchu Boko Haram přispěla i neochota nigerijských vojáků bojovat, asi 500 jich uteklo do Kamerunu, který je vrátil, 54 dezertérů bylo zastřeleno.

Vůdce Boko Haram Shekau na snímku z roku 2014

Zdroj: Profimedia.cz

Skupina, která dále držela města Madagali, Ngala, Damboa a Dikwe, pokračovala v postupu a 2. září ovládla čtvrtmiliónovou Bamu, která leží jen 70 kilometrů od hlavního města státu Borno Maiduguri. Muži a chlapci byli povražděni, přes 26 000 lidí uteklo.

V půlce října se nigerijská armáda domluvila během jednání v Čadu na příměří s Boko Haram. Oznámil to zástupce armády Alex Badeha a potvrdili je někteří vzbouřenci, boje však dále pokračovaly s neztenčenou silou, Shekau zřejmě dohodu nepřijal.

Boko Haram podnikl už v půlce října nájezdy na vesnice Abadam a Dzur a dále unášel desítky dívek a chlapců, 29. října ovládl dvousettisícové město Mubi ve státě Andamawa. Armáda město dobyla zpět 13. listopadu, kdy Boko Haram ovládl Chibok. Vylidněný Chibok osvobodila armáda o dva dny později. Přes ztrátu Mubi a Chiboku ovládali radikálové na dvacet měst a velkých vesnic a 19. listopadu zaútočili na vesnici Azaya Kura, ležící jen 40 kilometrů od Maiduguri, a zabili v ní 45 lidí. Ani ne o týden později na cestě do Doron Bagy zmasakrovali 48 obchodníků s rybami.

Terčem atentátu se 25. listopadu stalo i samotné Maiduguri, dva výbuchy na tržišti si vyžádaly na šedesát mrtvých. O dva dny později si výbuch na křižovatce cest z Marabi a Mubi vyžádal na 40 obětí, když po útoku začalo hořet několik autobusů. Kombinovaný útok na mešitu v Kanu měl na 120 obětí a 270 zraněných. Terčem mohl být emír města Muhammad Sanusi, který vyzval k boji proti Boko Haram.

Listopadové útoky si vyžádaly kolem 786 mrtvých, přičemž mezi nimi bylo jen 28 vojáků a policistů, Boko Haram k zabití tolika lidí stačilo 27 útoků, protože se skupina soustřeďuje na akce, při nichž snadno zabije velké počty lidí. V roce 2014 si násilí Boko Haram vyžádalo skoro 4000 mrtvých. Za pět let připravil o život 13 000 lidí.

Skupina také pokračovala v akcích v Kamerunu, kde 17. prosince s pomocí nastražené nálože zaútočila na vojenskou kolonu, ale neúspěšně. Útok byl odražen a padlo přes sto příslušníků Boko Haram. Kamerunské síly v odvetu 22. prosince napadly výcvikový tábor Boko Haram a zadržely 45 radikálů a 84 dětí, které prodělávaly výcvik. Po dalším útoku Boko Haram z 27. na 28. prosince, kdy radikálové nakrátko ovládli i vojenskou základnu, nasadil Kamerun letectvo.

Boko Haram pokračoval v postupu i na začátku roku 2015, když 3. ledna zaútočil na Bagu. Radikálové nejprve obsadili u Doron Bagy společnou základnu nigerijských, kamerunských, čadských a nigerských sil MNJTF, přičemž získali zbraně.

Následoval útok na Bagu, který si podle západních médií vyžádalo přibližně 2000 obětí, protože město Boko Haram vypálilo stejně jako sousední Doron Bagu. Zničeno a vážně poškozeno bylo přes 3700 staveb. Nigerijská armáda však přiznala jen 150 obětí. Vůdce Boko Haram Abubakar Shekau se k útoku na videu zveřejněném v druhé půlce ledna přiznal: „My jsme zabili lidi v Baze, jak nás náš Pán instruoval.“

Satelitní záběr vypáleného města Doron Baga, horní snímek je z 2. ledna 2015, spodní ze 7. ledna

Zdroj: Profimedia.cz

Mongunu i s blízkou základnou skupina obsadila 25. ledna, přičemž část města opět vypálila, ale postup na Maiduguri a Kondugu vládní síly odrazily.

hoSkupina současně dále uplatňovala taktiku sebevražedných atentátů, přičemž často využívala dětí a dívek, které spáchaly tři atentáty během druhého lednového víkendu.

Skupina také pokračovala v útocích v Kamerunu, kde napadla 18. ledna dvě vesnice, na konci ledna ale musela čelit mnohem větší síle, protože po dobytí základny u Bagy se domluvily Nigérie, Kamerun, Čad a Niger na vytvoření společných sil, které potlačí Boko Haram. Nakonec se do nich zapojilo na 8700 vojáků. Čadští vojáci zabili už 4. února na dvě stě radikálů. Boko Haram ještě zaútočil na kamerunský Fotokol, přičemž zabil 81 civilistů a dvacítku čadských a kamerunských vojáků, tím ale své síly vyčerpal. Shekau se ve videu sice chlubil, jak je po nájezdu na Bagu dobře vyzbrojen – „Tyto zbraně spolu s těmi, co už máme, stačí na vymazání Nigérie z mapy, nemluvě o Kamerunu“ –, armádám čtyř zemí ale čelit nedokázal.

Ústup a spojení s Islámským státem

Armáda oznámila 17. února, že při protiútoku ovládla Mongunu a blízké Marte a 21. února osvobodila Bagu, i když skupina vypálila 19. února vesnice Thlaimakalama a Gatamarwa u Chiboku a zabila třicet lidí. V březnu skupina začala opět hledat podporu v zahraničí, což se jí do té doby nedařilo. Po únosu dívek v Chiboku se už ústředí al-Káidy o skupině v žádném prohlášení nikdy nezmínilo, zřejmě pro něj bylo Boko Haram příliš brutální. Skupina se proto přiklonila k Islámskému státu, což Shekau oznámil 7. března v audioposelství: „Oznamujeme naši věrnost chalífovi. Budeme mu naslouchat a poslouchat ho v dobách těžkých i v dobách prosperity.“ O pět dní později, 12. března, pak oznámil mluvčí IS abú Muhammad Adnání, že přísahu vítá. "Náš chalífa, Bůh jej ochraňuj, akceptoval slib loajality od našich bratrů z Boko Haram, takže gratulujeme muslimům a našim džihádistickým bratrům v západní Africe," Skupina získala nové jméno Západoafrická jednotka (Wilājat Gharb Ifrīkījja).

Složení slibu věrnosti Bagdádímu předznamenalo video v duchu Islámského státu zveřejněné 2. března, kde se objevila těla dvou údajných špiónů s uřezanými hlavami. Do té doby zveřejnila skupina jen jedno takové video, zachycující vraždu nigerijského pilota pohřešovaného od září 2014.

Boko Haram v předjaří 2015 pokračoval především v krvavých sebevražedných atentátech, útoky v Maiduguri si 7. března vyžádaly 58 obětí, ve stejném městě zabila atentátnice 10. března dalších 34 lidí, přičemž jiný útok si v Ngamdu vyžádal 12 obětí.

Útoky ale postup nigerijských a čadských jednotek nezastavily, Boko Haram vyklidil 24. března Damasak, ze kterého odvlekl na 400 žen a dětí. V masovém hrobě tam leželo 70 těl. Nigerijská armáda 27. března oznámila osvobození Gwozy, která byla považována za hlavní město chalífátu. Ozbrojené síly dodaly, že získaly zpět kontrolu v 11 ze 14 okresů, které Boko Haram ovládal.

Úspěch byl oznámen den před odloženými volbami, které se Boko Haram pokusilo narušit, při jeho útocích zahynulo 41 lidí. Volby ale proběhly, a k moci se dostala opozice, a prezidentem se stal bývalý šéf junty, muslim Muhammadu Buhari.

Armáda pokračovala v postupu a 28. dubna oznámila, že ovládla čtyři tábory radikálů v pralese Sambisa, kde osvobodila na tři sta žen a dívek. O dva dny později se podařilo osvobodit dalších 160 žen a dětí a dalších 240 bylo osvobozeno na začátku května. Amnesty International odhadovala, že skupina zajala na 2000 žen a dívek.

Protože vyčišťovací akce v pralese pokračovaly, stáhl se zbytek skupiny do hor Mandara u hranic s Kamerunem. Oslabená skupina už byla schopna páchat jen sebevražedné atentáty a krátké výpady. Při jednom, mířícím na vesnice Bale a Kayamla u Maiduguri, zabila v noci na 14. května padesát lidí.

Severovýchod Maiduguri se stal terčem dalších útoků na přelomu května a června, kdy celkem zemřelo asi třicet lidí. Několik desítek lidí zemřelo v půlce června při útoku na město Monguno. Ve stejné době, 15. června, se terčem útoku staly dvě policejní stanice v hlavním městě Čadu N´djameně, kde byl další útok podniknut 11. července. Terčem útoku se 17. června stal i Niger, kde bylo ve dvou vesnicích zabito 38 osob.

Následky atentátu v Maiduguri z června 2015

Zdroj: Profimedia.cz

Skupina 1. a 2. července zaútočila na tři vesnice na severovýchodě země. Útoky si vyžádaly na 150 mrtvých, nejvíce obětí bylo z Kukawy u Čadského jezera, 48 lidí zemřelo při nájezdech na vesnice u Monguna. Terčem dalšího atentátu s třicítkou obětí se stalo 22. července Gombe a o dva dny později zahynulo v Maikadiri více než dvacet lidí. Týž den ale armáda osvobodila další město Dikwa, odkud se po náletech radikálové stáhli. Na začátku srpna armáda odrazila útok Boko Haram na Bittu, vzdálenou pět kilometrů od Bamy. Osvobodila několik dalších táborů, kde bylo zadržováno 101 dětí a 67 žen.

Exploze nálože sice zabila 11. srpna skoro padesát lidí na tržišti v Sabon Gari, ležící na osvobozené cestě mezi městy Dambo a Biu, a 13. srpna zemřelo 150 lidí při nájezdu na vesnici Kukuwa-Gari v provincii Yobe, mluvčí nigerijské armády Rabe Abubakar přesto 9. září oznámil, že byly zničeny všechny tábory a buňky Boko Haram a že skupina je natolik oslabena, že není schopna ovládat žádnou oblast.

V témže měsíci ale Boko Haram podnikl řadu atentátů ve státě Borno, 20. září zasáhl v Maiduguri a Mongunu. Shekau se tak snažil ukázat, že není poražen. Četné atentáty pokračovaly i v říjnu v Nynanya a Kuje i v Damaturu. Armáda proto podnikla 20. a 21 října operace u Madagaly a Gwozi, při nichž bylo zabito na 180 radikálů. Zastavit radikály se však nedařilo, 23. října si atentáty v Maiduguri vyžádaly nejméně 19 obětí a o den později zaútočily ve městě čtyři atentátnice.

Armáda proto zahájila další operaci v pralese Sambisa, kde 27. října při útocích na dva tábory zabila třicet radikálů a osvobodila 192 dětí a 138 žen.

Další vlna atentátů následovala od půlky listopadu, exploze na tržišti v Yole si 17. listopadu vyžádala 32 lidských životů, 23. 11. zaútočil atentátník ve státě Kone a zabil 14 lidí. Atentát na procesí šíitů ve státě Kano si 30. listopadu vyžádal 21 obětí.

Útoky pokračovaly v říjnu a  listopadu i v Kamerunu, terčem se staly Mora i padesátitisícová Kolofata, kterou nakrátko Boko Haram ovládl, než bylo 23. října vytlačen. Terčem atentátu byl v listopadu i Fotokol. Napaden byl také Čad, kde 10. října pět atentátnic zabilo na trhu 33 lidí. V říjnu podnikl Boko Haram i několik útoků v Nigeru, kde raboval a páchal sebevražedné atentáty. Terčem útoků byla hlavně Diffa, kde žije 150 000 uprchlíků z Nigérie.

Koalici čtyř zemí však v té době už pomáhali Američané, prvních devadesát z tří set amerických poradců, majících na starost i nasazení bezpilotních letadel Predator, dorazilo do Kamerunu 12. října.

V prosinci nigerijský prezident Muhammadu Buhari oznámil, že skupina je technicky poražena, v útocích ale pokračovala a 27. a 28. prosince si atentáty v mešitách a na tržištích v Maiduguri a  Modagali vyžádaly za dva dny 80 mrtvých. Dalších 86 lidí zahynulo 30. ledna při sebevražedných útocích na vesnici Dalori a uprchlické tábory u Maiduguri.

Boko Haram zatlačen po ztrátě většiny měst k hranicím s Kamerunem změnil v roce 2015 taktiku a soustředil se na sebevražedné útoky. Jestliže jich v roce 2014 podnikl 32, v roce 2015 jich spáchal 151, z toho 89 v Nigérii, 39 v Kamerunu, 16 v Čadu a sedm v Nigeru. Výrazně vzrostl i počet dětských atentátníků. Zatímco v roce 2014 spáchaly děti čtyři atentáty, v roce 2015 (včetně ledna 2016) jich bylo už 44, uvedl dětský fond OSN UNICEF. Tři čtvrtiny z nich podnikly dívky.

Dalších 60 obětí si vyžádal 9. února dvojitý atentát na uprchlický tábor vzdálený 85 kilometrů od Maiduguri. O den později Boko Haram zaútočil na pohřeb v Kamerunu.

Zapálený tábor Boko Haram v oblasti Bulasari v půlce března 2016

Zdroj: Profimedia.cz

Na konci února útočily také vládní síly – speciální jednotky v městě Kotokuma zabily 37 bojovníků skupiny, zajistily tři automobily s trhavinou a množství zbraní. Při dalším útoku na město Kumshe u hranic s Kamerunem bylo podle kamerunských vojenských zdrojů zabito na sto bojovníků Boho Haram a osvobozeno několik set lidí včetně dívek, jež měly spáchat atentát.

Za sedm let Boko Haram zabil mezi 17 000 a 20 000 lidmi, Asi 2,5 miliónu obyvatel před násilím uprchlo.

Islámský stát v Afghánistánu a Pákistánu

První zprávy o působení Islámského státu v Afghánistánu se objevily jen několik měsíců po vyhlášení chalífátu na podzim 2014. Ustavení Islámského státu v Chórasánu, který zahrnuje dnešní Afghánistán a Pákistán, však bylo oznámeno až v lednu 2015 s tím, že v čele stojí Hafíz Saíd Chán.

Po vyhlášení chalífátu abú Bakr Bagdádí zřejmě čekal, jak zareaguje afghánský Tálibán, který dokázal přes deset let vzdorovat americkým jednotkám. Tálibán však věrnost Bagdádímu neslíbil, a Islámský stát se proto pokusil utvořit v oblasti vlastní organizaci, protože byl Tálibán vnitřně rozštěpen spory, zda má jednat s vládou. Nezdálo se také, že by měl dost sil na ovládnutí celého Afghánistánu po ukončení mise ISAF na konci roku 2014, ale radikální křídlo Tálibánu požadovalo agresivnější postup.

V říjnu 2014 odjel do Iráku bývalý velitel Tálibánu Abdul Raúf Chadím, který po návratu začal verbovat bojovníky v afghánských provinciích Hílmand a Farah.

Islámský stát se však soustředil především na sousední Pákistán, protože tamní Tehríki Tálibán Pákistán (TTP) byl rozštěpený. Emisař Islámského státu jednal s jeho vůdci v září 2014 v Pákistánu. V říjnu se šest velitelů pákistánského Tálibánu odtrhlo a slíbilo věrnost Islámskému státu. Byli mezi nimi jeden z předních vůdců TTP Hafiz Saíd Chán, Šahidulláh Šahíd a velitelé oblastí Chajbar, Kurram, Péšávar a Hangu. Tato šestice se 10. ledna 2015 objevila na videu, kde přísahá věrnost Bagdádímu a jmenuje svým vůdcem Chána. Podpořili je střední velitelé z afghánských provincií Kunar a Lógar i z pákistánského Lakki Marvat.

Mluvčí Islámského státu abú Muhammad Adnání oznámil 26. ledna, že přijal slib věrnosti a že Islámský stát rozšiřuje svou působnost o vilaját Chórasán. Správcem se stal Chán. Skupina začala rekrutovat své bojovníky především v řadách Tálibánu, kdy si vybírala méně zkušené, ale nadšené mladíky a lidi, kteří se dostali do sporu s vedením.

V půlce května došlo k prvním vážnějším střetům mezi oběma skupinami v provincii Nangarhár. V červnu ovládla chórasánská odnož Islámského státu, ve které působilo asi sedmdesát lidí z Iráku a Sýrie, první území, když po několikaměsíčních bojích vyhnala bojovníky Tálibánu z několika okresů v Nangarháru. Poté začala útočit i na vládní síly a rozšířila svou působnost do provincií Hílmand a Faráh.

Kvůli rostoucím aktivitám chórasánské odnože si stěžoval vůdce Tálibánu Achtar Muhammad Mansúr Bagdádímu, neboť se obával rozkolu: „Džihád proti Američanům a jejich spojencům musí být veden pod jednou vlajkou a jedním vedením.“ Varoval i před vměšováním IS do dění v Afghánistánu, kde by boj měl vést Tálibán: „Vaše rozhodnutí na dálku povede ke ztrátě podpory Islámského státu ze strany náboženských učenců a mudžáhidů, a Islámský emirát [Afghánistán Tálibánu] bude nucen reagovat, aby ubránil to, čeho dosáhl.“

Obavy z rostoucí moci Islámského státu v pohraničním Faráhu měl ale i Írán.

Chórasánská skupina utrpěla podle afghánské tajné služby na začátku srpna tvrdou ránu, když se její vedení stalo terčem náletu bezpilotního letounu. Zahynul nejen mluvčí Šahidulláh Šahíd, ale mezi třiceti dalšími oběťmi útoku na okres Achin v Nangarháru měl být Saíd Chán. Spojené státy ale smrt vůdců nepotvrdily a Islámský stát ji popřel.

V srpnu skupina posílila, když se k ní oficiálně připojilo Islámské hnutí Uzbekistánu.

Chórasánská skupina těží z rozporů v Tálibánu, který dva roky tajil smrt svého vůdce mully Umara. Část Tálibů nebyla spokojena s rychlou volbou relativně umírněného Achtara Mansúra do čela Tálibánu, která proběhla v srpnu 2015. Jedním z nich byl i Mansúr Dadulláh, který velel od léta do prosince 2007 silám Tálibánu na jihu země, než jej zbavili postu pro porušení subordinace. V únoru 2008 jej dopadly pákistánské bezpečnostní síly. Po propuštění ustavil v rodné provincii Zábul Frontu mully Dadulláha. Po volbě nového vůdce Tálibánu se přidal k Islámskému státu. V Záblu ale skupina neuspěla, v listopadu ji tam porazily početnější jednotky Tálibánu a Dadulláh padl.

Aktuální síla skupiny tak není jasná, zřejmě má jen několik set bojovníků. Od prosince 2015 vysílá z Nangarháru v jazycích paštu a dárí rozhlasová stanice Islámského státu Hlas chalífátu. Afghánské úřady se vysílání marně snažily zastavit, protože se vysílačka stěhovala.

Islámský stát navíc dále upevnil své postavení v provincii, když se dostal do vzdálenosti sedmi kilometrů od hlavního města provincie Dželálábádu.

V Pákistánu se však skupině podařilo uskutečnit jen jednotlivé osamocené útoky.

Islámské hnutí Uzbekistánu

Radikální Islámské hnutí Uzbekistánu (Ўзбекистон Исломий Ҳаракати) vzniklo na konci devadesátých let minulého století. Kromě své vlasti působilo v Tádžikistánu a Kyrgyzstánu, ale hlavně bojovalo v Afghánistánu po boku Tálibánu i v Pákistánu, kde se podílelo na atentátech. Jeho cílem bylo vytvořit emirát v celé Střední Asii. V srpnu 2015 slíbilo věrnost Islámskému státu.

Islámské hnutí Uzbekistánu vzniklo po konci tádžické občanské války v roce 1998. Založili je dva uzbečtí radikálové z údolí Fergana Táhir Juldašev a bývalý sovětský výsadkář Džuma Kasimov Namangani.

Jejich cílem bylo svrhnout uzbeckého prezidenta Islama Karimova a ustavit emirát. Podporovala je pákistánská tajná služba ISI. Namanganimu se dařilo snadno rekrutovat mladíky z chudého údolí Fergana, kteří byli navíc kvůli víře pod tlakem úřadů.

Skupina se postupně radikalizovala, vzdálila se od tádžické islamistické strany Ҳизби Наҳзати Исломии Тоҷикистон, (Strana obnovení islámu v Tádžikistánu, حزب نهضت اسلامی تاجیکستان‎‎ ) a v Afghánistánu, kde operovala, se rozešla se Severní aliancí Ahmada šáha Masúda a sblížila se s Tálibánem.

I když uzbecký prezident Islam Karimov vinil skupinu z explozí v Taškentu na začátku roku 1999, první ověřenou akcí Islámského hnutí Uzbekistánu je proniknutí do tádžického údolí Tavildara a nájezd do okresu Batken v sousedním Kyrgyzstánu, kde žije mnoho Uzbeků. Zajali starostu Oše, za kterého vláda v Biškeku zaplatila výkupné. Podobné nájezdy skupina několikrát opakovala a unesla při nich i japonské geology.

Skupina se pod tlakem přesunula na sever Afghánistánu, kam ji přepravily ruské vrtulníky. V Afghánistánu se Juldašev domluvil s Tálibánem, že mu poskytne podporu v boji proti Severní alianci. Islámské hnutí Uzbekistánu si v zemi zřídilo kancelář a v táborech cvičilo rekruty. Šest set ze svých dvou tisíc bojovníků vyslalo proti Masúdovi, a přispělo tak k dobytí Talokanu Tálibánem. Bojovalo u něj po boku brigády 055 Usámy bin Ládina, který skupině opatřil účinnější zbraně včetně ostřelovačských pušek a brýlí k nočnímu vidění.

Americké ministerstvo zahraničí zařadilo v roce 2000 Islámské hnutí Uzbekistánu na seznam teroristických organizací. Po dobytí Talokanu část skupiny obnovila nájezdy na kyrgyzský Batken z tádžického údolí Tavildara a útočila i na severu Uzbekistánu.

Kyrgyzský Batken a tádžické údolí Tavildara

V lednu 2001 se skupina opět soustředila na Afghánistán, Namangani působil na afghánském ministerstvu obrany.

Při americké invazi do Afghánistánu, zahájené v říjnu 2001, bylo Islámské hnutí Uzbekistánu z větší části rozprášeno, Namangani byl v listopadu 2001 zabit při americkém náletu. Zbylí bojovníci se pod vedením Juldaševa zúčastnili v březnu 2002 bojů proti spojeneckým silám v údolí Šahi Kot, kde utrpěli značné ztráty a museli se stáhnout do kmenových oblastí Pákistánu v Jižním Vazíristánu.

Část z nich se tam usadila, někteří tam působili v ochrankách, ale v roce 2007 propukly boje mezi Uzbeky a místním velitelem Tálibánu Maulvím Názirem, které si vyžádaly stovky obětí na obou stranách. Uzbekové museli odejít z Jižního Vazíristánu. Mnohým poskytl ochranu významný pákistánský kmenový vůdce Baitulláh Mahsúd.

Když v roce 2007 založil pákistánskou odnož Tálibánu (Tehríki Tálibán Pákistán) a zahájil boj proti pákistánské vládě, Islámské hnutí Uzbekistánu ho podporovalo. Spolupráce pokračovala i poté, co byl Baitulláh Mahsúd zabit v srpnu 2009 při americkém náletu a v čele skupiny ho vystřídal Hakimulláh Mahsúd.

Islámské hnutí Uzbekistánu se zapojovalo do útoků na pákistánské úřady, vojáky a milicionáře. Pokračovalo i v útocích v Afghánistánu, kde bojovalo po boku Tálibánu od roku 2007. Od roku 2010 skupina působila na severu Afghánistánu v provincii Tachar. Uzbečtí velitelé se tam podíleli na místní vládě Tálibánu v oblastech, kam nesahala moc Kábulu.

Skupina si také vytvořila úzké vazby se skupinou Hakkání, podnikající nebezpečné útoky v Afghánistánu. Když byl 27. srpna v roce 2009 zabit při náletu amerického bezpilotního letounu na Jižní Vazíristán Juldašev, vedení skupiny se přesunulo do Severního Vazíristánu, do měst Mir Ali a Miranšáh, kde měla skupina Hakkání silné pozice. Juldaševa nahradil abú Usmán Adil. Pod jeho velením podnikla skupina v září 2010 útok na vojenskou kolonu v Tádžikistánu. Když byl v dubnu 2012 zabit při dalším náletu amerického bezpilotního letounu, stal se v srpnu novým vůdcem jeho zástupce Usman Ghazí.

V Pákistánu se skupina podílela na velkém útoku místního Tálibánu na mezinárodní letiště Džinna v Karáčí, který podniklo 8. června 2014 deset útočníků ve dvou skupinách. Podařilo se jim zabít 26 lidí a na den ochromit provoz letiště. Zapálili také sklad, kde bylo vybavení pro síly NATO v Afghánistánu. O dva dny později podnikl Tálibán přepadení budovy letecké vojenské akademie ve městě.

Pákistánské síly okamžitě zahájily odvetné útoky na pozice radikálů v údolí Tira v oblasti Chajbarského průsmyku, kde zabily 25 radikálů. Na Miranšáh útočily americké bezpilotní letouny. Mezi šestnácti zabitými radikály byli i čtyři uzbečtí. Při pákistánských náletech z 15. července bylo zabito mezi sto až sto padesáti radikály včetně zahraničních. Padl i uzbecký velitel Abdur Rehman Almani, který útok na letiště naplánoval. Pod pákistánským tlakem se mnoho uzbeckých radikálů přesunulo do Afghánistánu.

Vůdce Islámského hnutí Uzbekistánu Usman Ghazí v září 2014 podpořil Islámský stát, nadále ale bojoval po boku afghánského Tálibánu.

V březnu 2015 však skupina členů hnutí vedená Sadullou Urgendžim zveřejnila video, kde dala najevo, že šéfa Tálibánu mullu Umara už nepovažuje za svého vůdce, a slíbila věrnost abú Bakrovi Bagdádímu. V červenci v dalším videu slíbil věrnost Bagdádímu duchovní vůdce hnutí šajch Muhammad Alí. V srpnu 2015 slíbil věrnost Islámskému státu a Bagdádímu i vůdce Islámského hnutí Uzbekistánu Usman Ghazí. Dodal, že skupina by nyní měla být považována za součást provincie Islámského státu Chórasán.

Krátce poté ale Uzbeci utrpěli značné ztráty při bojích v provincii Zábul, kde Tálibán zahájil ofenzívu proti Islámskému hnutí Uzbekistánu a odštěpeneckému veliteli Mansúru Dadulláhovi, který také přešel k Islámskému státu. Podle některých zpráv byl Dadulláh v bojích zabit.

Aš-Šabáb

Somálské hnutí Aš-Šabáb patří mezi nejnebezpečnější radikální muslimské milice. Kromě centrálního a jižního Somálska útočí i v sousedních zemích, zejména v Keni, kde při atentátech v letech 2013 až 2015 zabilo přes 250 lidí. Nejzávažnější byly útoky na obchodní středisko v Nairobu a univerzitu v Garrise. V roce 2012 skupina slíbila věrnost Al-Káidě, jedna z jeho odštěpeneckých frakcí se však přihlásila k Islámskému státu.

Ani silám Africké unie se Aš-Šabáb nepodařilo porazit, byť při náletech amerických bezpilotních letadel bylo zabito několik jeho vůdců. Přispívá k tomu chaotická situace v Somálsku, které se po svržení diktátora Siada Barrého zhroutilo a od roku 1991 se v něm nepřetržitě válčí.

Ačkoli jsou základní cíle Aš-Šabábu obdobné jako u jiných radikálních sunnitských skupin, tedy zavedení přísné formy práva šaría na základě fundamentalistického výkladu koránu, od spřízněných arabských se liší, byť i v něm najdeme mnoho zahraničních bojovníků džihádu se zkušenostmi z Afghánistánu, Iráku a Jemenu. Dlouho ale neměl pevné jednotné vedení a není homogenní, protože v Somálsku stále hrají velkou roli klany a kmeny.

Část jeho bojovníků měla zájem jen o vyhnání intervenujících zahraničních sil a nemínila se zapojit do globálního džihádu a podnikat útoky v sousedních zemích, a od hnutí se zato odtrhli.

Vznik v době etiopské intervence

Hnutí Harakat aš-Šabáb al-Mudžahidín ( حركة الشباب المجاهدين‎, Hnutí mladých mudžáhidů) vzniklo v polovině prvního desetiletí nového tisíciletí jako mládežnické křídlo Svazu islámských soudů, od kterého se později oddělilo. Jeho jádro tvořili veteráni, kteří na začátku června 2006 dobyli Mogadišo, když porazili vládní Alianci pro obnovení míru a proti terorismu podporovanou Spojenými státy. Ta během roku ztrácela území, podařilo se jí udržet jen okolí města Baidoa, zbytek jižního a centrálního Somálska ovládl Svaz islámských soudů.

Přechodná somálská federální vláda nakonec v prosinci 2006 požádala o vojenskou pomoc sousední Etiopii. Etiopský prezident Meles Zenawi se rozhodl vyhovět, protože se bál rostoucí moci islámských radikálů i obavy z nepokojů v Ogadenu, kde žije somálská menšina. Intervence byla zahájena 19. prosince. Početné etiopské síly, vybavené těžkými zbraněmi, nejprve uvolnily sevření města Baidoa, rychle postupovaly a 28. prosince vstoupily do Mogadiša, odkud se stáhli bojovníci Svaz islámských soudů do přístavu Kismayo.

K somálským břehům připluly americké lodě a v lednu 2007 Američané poprvé od roku 1994 bombardovali Somálsko. Od 8. ledna útočili ze vzduchu na základny Svazu islámských soudů u hranic s Keňou, na nichž se skrývali teroristé z Al-Káidy podílející se na atentátech na americká velvyslanectví v Keni a v Tanzanii z roku 1998, které měly celkem 225 obětí.

Americký nálet z 10. ledna si vyžádal životy deseti členů z Al-Káidy včetně jednoho ze strůjců atentátů Fazula Abdullaha Muhammada. Nálety bitevníku AC-130 pokračovaly v březnu a v červnu pozice radikálů ostřeloval americký torpédoborec.

Přestože v zemi bylo nasazeno 1500 vojáků Africké unie v rámci mise AMISON, zahájené 19. ledna, situace se neuklidnila. Boje v Mogadišu na přelomu března a dubna si vyžádaly přes tisíc mrtvých. Z hlavního města uteklo na 125 000 lidí. Až na konci dubna se etiopským silám podařilo město ovládnout, avšak na konci října v něm propukly nové střety.

Šňůra atentátů 

Atentáty a útoky ale nepřestávaly, a proto v březnu 2008 USA zařadily Aš-Šabáb na seznam teroristických organizací. Rebelové 29. března zaútočili na sídlo prezidenta a v půlce dubna při útoku na školu v Baladwayne zabili dva Keňany a dva Brity somálského původu - ředitele školy a učitelku. Svůj boj se radikálové snažili prezentovat jako obranu země proti zahraničním interventům a křižákům, kteří v zemi potírají islám.

Povstalci získávali podporu i kvůli vysoké inflaci a nedostatku potravin, 2,5 miliónu Somálců bylo závislých na potravinové pomoci.

Boje opět vzplály na konci srpna v Mogadišu i v přístavu Kismayo na jihu země, v říjnu radikálové pohrozili Keni, že na ni zaútočí, pokud bude cvičit somálská vládní vojska. „Nařídíme našim svatým bojovníkům, aby uvnitř Keni započali džihád,“ oznámil mluvčí milicí Šabáb šejk Muchktar Robow, který na počátku tisíciletí bojoval v Afghánistánu a byl jedním z velitelů Svazu islámských soudů.

Rostoucí aktivita vzbouřenců se projevila 29. října, kdy sebevražední atentátníci zaútočili na budovu etiopského velvyslanectví, kancelář OSN a místní prezidentský palác ve městě Hargeyse v separatistickém Somalilandu. Zabili 25 lidí, další dva výbuchy otřásly budovou zpravodajské služby v autonomním somálském státě Puntland.

Vzestup po stažení Etiopanů

Pod tlakem 29. prosince 2008 rezignoval somálský prezident Abdullahi Yusuf Ahmed. Když se na počátku roku 2009 stáhly ze Somálska poslední etiopské jednotky, poslední odešly 13. ledna, milice muslimských radikálů okamžitě ovládly Mogadišo a už 16. ledna měli pod kontrolou čtyři z šesti základen u hlavního města. Etiopské vojáky se nepodařilo nahradit mírovými sílami Africké unie, protože se nepodařilo naplnit jejich počty.

Usmíření měla napomoci volba nového prezidenta, jímž se stal 31. ledna jeden z vůdců Svazu islámských soudů šajch Šarif Ahmed. Po porážce Svazu islámských soudů jednal s americkým velvyslancem v Keni a souhlasil se spoluprací s přechodnou vládou.

Proti Šarífu Ahmedovi vystoupili jeho mladší spolubojovníci z hnutí Aš-Šabáb. Letní náborový a propagační videoklip Šabábu se záběry z výcvikového tábora, které podmalovávala hiphopová píseň s textem: „Mina za minou, granát za granátem. Skončí to, až je pošlu do pekla,“ končil výzvou ke svržení režimu prezidenta šajcha Šarifa Ahmeda, který spolupracuje se Západem.

Aš-Šabábu pomáhal rostoucí odpor proti zahraničním vojákům, který umocňoval fakt, že Etiopie i Keňa jsou převážně křesťanské, zatímco Somálsko muslimské. Mnozí odpůrci intervence včetně bývalých velitelů Svazu islámských soudů se proto přidávali k hnutí Aš-Šabáb s cílem vyhnat interventy.

I když do Somálska mířili naverbovaní bojovníci z Evropy i USA a Kanady, dění v zemi zastiňovaly pokračující útoky somálských pirátů.

Milice Aš-Šabábu rychle dosáhly několika úspěchů, 26. ledna dobyly město Baidoa, kde sídlil přechodný federální parlament. Vláda s podporou jednotek Africké unie zahájila protiofenzívu. Obě strany se pak dohodly na příměří a vláda souhlasila, že součástí soudního systému bude i právo šaría.

V centrální oblasti Somálska však boje pokračovaly a Aš-Šabáb dosáhl dalších územních zisků, když 7. května zahájil útok na pozice vládních jednotek u Mogadiša. Se spojenci z dalších islamistických skupin, mezi kterými byl nejvýznamnější Hizbul Islám, do 14. května ovládl většinu hlavního města, i když střety pokračovaly až do srpna.

O dva dny později, 16. května, dobyl strategické město Jowhar, a přerušil tak spojení hlavního města se zbytkem centrálního Somálska. Jestliže v prosinci vláda ještě kontrolovala 70 procent území země, v roce 2009 podíl poklesl na dvacet procent.

Mluvčí prozatímního parlamentu 19. června přiznal, že vládní vojska stojí na prahu porážky. Prozatímní vláda proto vyhlásila výjimečný stav a požádala sousední země o okamžitou vojenskou pomoc.

V červenci radikálové unesli dva Francouze, kteří cvičili vládní vojáky. Koncem srpna se jednomu podařilo utéci, když zabil tři své strážce. Druhý - Denis Allex - zůstal v zajetí a byl zabit v lednu 2013 při nebo po neúspěšné francouzské záchranné operaci z 12. ledna, při které padl i jeden ze zasahujících francouzských vojáků.

Pokračovaly také americké operace. 13. září 2009 americké komando vysazené z vrtulníku zaútočilo na základu radikálů v Barawe. Zabilo dalšího ze strůjců atentátů na velvyslanectvích v Keni a v Tanzanii Saliha Aliho Saliha Nabhana. Jeho smrt potvrdil i Aš-Šabáb, u něhož se skrýval.

V říjnu ale skupinu oslabil spor o kontrolu nad přístavem Kismayo se skupinou Hizbul Islám, který přerostl v regulérní válku. Obě skupiny kvůli střetům stáhly část svých sil i z Mogadiša.

Aš-Šabáb sice při sebevražedném útoku na promoci v Mogadišu zabil 3. prosince 19 lidí včetně ministrů zdravotnictví, vzdělávání a vysokého školství, hnutí ale čelilo problémům. V listopadu 2009 jej opustil významný velitel šajch Mohamed Abdullahu, protože nesouhlasil se zabíjením zajatců a sebevražednými atentáty. Na stranu vlády přešel v prosinci roku i další vysoký představitel hnutí šajch Alí Hassan Gheddi.

V roce 2010 se Aš-Šabáb soustředil na boj s Hizbul Islám a vytlačil ho z většiny jeho bašt. Jeho poslední velitelé 20. prosince oznámili rozpuštění hnutí. Většina bojovníku Hizbul Islám přešla do řad Aš-Šabábu.

Slabá vláda však neodkázala ani bojů mezi islamisty výrazně využít, ačkoli akce sil Africké unie v březnu rozšířila počet čtvrtí Mogadiša pod kontrolou vlády.

Velkého úspěchu dosáhly somálské vládní síly 11. června, když se jim podařilo při potyčce v Mogadišu zabít velitele Al-Káidy pro východní Afriku Komořana Fazula Abdulláha Muhammeda, který také pomáhal s plánováním útoků na americká velvyslanectví v Keni a Tanzanii.

Propojení Aš-Šabábu s jemenskou Al-Káidou na Arabském poloostrově sílilo, protože v zemi rozdělené podle kmenů potřebovalo upevnit svou autoritu. Na mítincích Aš-Šabábu se objevovala i vlajka Islámského státu v Iráku.

V roce 2010 spáchal Aš-Šabáb první atentát za hranicemi Somálska, když 11. července odpálil nálože ve dvou restauracích v ugandské Kampale, kde lidé sledovali finálový zápas o titul mistra světa v kopané. V první restauraci zabil výbuch 15 lidí, v ragbyovém klubu o půl hodiny později sebevražedný atentátník 49 osob. Zraněno bylo 89 lidí.

Somálská milice se k útoku přihlásila s tím, že jde o odvetu za zapojení Ugandy v silách Africké unie AMISON. Týden před útokem obvinil jeden z vůdců Aš-Šabábu Muchtár abú Zubair vojáky Africké unie z masakrů Somálců. Varoval, že Ugandu a Burundi čeká odveta.

Při přípravě akce zřejmě pomohli zahraniční bojovníci se zkušenostmi z Afghánistánu a Iráku nebo operativci Al-Káidy.

Hladomor

Situaci v zemi v roce 2011 ztížilo nejhorší sucho v africkém rohu za šedesát let, které vedlo k hladomoru, jenž si vyžádal 260 000 obětí.

Rok předtím byla v zemi sklizena rekordní úroda a Aš-Šabáb ještě zesílil tlak na humanitární organizace. Obviňoval je, že jimi distribuovaná potravinová pomoc rozvrací místní zemědělství. Části zakázal působení na územích pod svou kontrolou už v roce 2009, zbylé musely platit za ochranu desetitisíce dolarů. Světovému potravinovému programu OSN dal Aš-Šabáb ultimátum, že musí odejít do 1. ledna 2011.

Organizace OSN proto v prvním lednovém týdnu uzavřela šest svých středisek na jihu země, a přestala tak poskytovat pomoc asi miliónu Somálců. Pracovníci se necítili bezpečně, navíc se značná část humanitární pomoci nedostávala k potřebným, protože ji rozkrádaly místní najaté organizace a část končila v rukou radikálů.

Extrémním suchem byly postiženy Somálsko, Etiopie, Džibutsko, Uganda a Keňa. Místy nepršelo půl roku. Ceny obilnin v postižených zemích stouply o třicet až osmdesát procent. Potravinovou pomoc v oblasti potřebovalo 11 miliónů lidí. OSN vyhlásila ve dvou nejvíce postižených oblastí Somálska hladomor 20. července a 4. srpna jej vyhlásila v dalších třech oblastech země včetně Mogadiša.

Ze Somálska kvůli hladomoru uteklo do Keni a Etiopie 200 000 lidí. Aš-Šabáb hladomor v zemi ještě na konci července popíral: „Je to naprostý nesmysl. V Somálsku panuje sucho a nedostatek srážek, ale není to tak zlé, jak říkají.“ Zahraničním humanitárním organizacím však současně povolil omezený vstup na území pod svou kontrolou. Potravinou pomoc v zemi potřebovalo podle OSN více než tři milióny lidí.

Aš-Šabáb se po útoku vládních jednotek sil Africké unie 6. srpna stáhl z Mogadiša na jih a do Baidoa. Mluvčí milicí Ali Mohamed Rage prohlásil, že milice změnila "vojenskou taktiku vůči nepřátelům Alláha - opustili jsme Mogadišo, ale zůstáváme v jiných městech."

Ani po stažení milicí však nenastal v hlavním v hlavním městě klid, 4. října v Mogadišu při sebevražedném atentátu na vládní čtvrť zahynulo sedmdesát lidí. Radikálové však především začali v záři útočit v Keni. Zabíjeli a unášeli odtamtud zahraniční turisty, ale v jejich rukou skončily i dvě Španělky pracující pro Lékaře bez hranic.

Keňa zasahuje

Somálský prezident šajch Šaríf Ahmed proto podepsal 18. října 2011 s keňskými představiteli dohodu o společných akcích na jihu země a jednotky obou zemí zahájily operaci Linda Nchi, zaměřenou proti únoscům.

Keňské ministerstvo obrany 1. listopadu pohrozilo útoky na somálská města na jihu země včetně Kismaya a Baidou, která kontroloval Aš-Šabáb. Keňské síly 3. listopadu potopily u Kismaya menší loď, přičemž zahynulo osmnáct námořníků Aš-Šabábu. Hnutí utrpělo při operaci Linda Nchi značné ztráty. Proto stále častěji rekrutovalo dětské vojáky, což však dělaly i vládní síly.

Spojení s Al-Káidou a sázka na atentáty

Vůdce oslabeného Aš-Šabábu Muchtár abú Zubair alias Ahmed Abdi Godane ve čtvrthodinovém videu 9. února 2012 oznámil, že skupina se přidává k Al-Káidě: „Jménem vojáků a velitelů Aš-Šabábu vám slibujeme věrnost. Veďte nás cestou džihádu a mučednictví, kterou vytýčil náš imám, mučedník Usáma.“ O den později šéf Al-Káidy Ajmán Zavahrí uvítal somálskou skupinu v řadách sítě. Silné vazby mezi oběma organizacemi, které trvaly léta, se staly oficiálními.

Spojení ale nic neměnilo na pokračujícím ústupu zatlačovaných milicí. V únoru 2012 vládní síly zcela dobyly Mogadišo a 25. května se Aš-Šabáb stáhl i z nedaleké Afgoye. Nekontroloval ani Baidou.

Milice se proto - možná i pod vlivem Al-Káidy - uchýlily k taktice páchání atentátů. 4. dubna se v Mogadišu odpálila teenagerka během slavnostního zasedání ve znovu otevřeném národním divadle. Zabila deset lidí včetně ministra, šéfa olympijského výboru a předsedy fotbalového svazu. Při dalším sebevražedném útoku zemřelo 10. dubna 2012 v Baidou 12 lidí.

Z posledního velkého města, které Aš-Šabáb držel, přístavu Kismayo se stáhl 29. září 2012, když se tam vylodily keňské síly. Část bojovníků hnutí včetně velitelů se vzdala nebo přešla na stranu sil přechodné vlády. Ztráta Kismaya postihla Aš-Šabáb. Za to, že umožňoval provoz přístavů Kismayo a Barawe, dostával měsíčně 1,5 miliónu dolarů.

Další vlna atentátů následovala v roce 2013. 18. března se v Mogadišu odpálil sebevrah v jedoucím autě a zabil osm lidí. Tragičtější následky měla koordinovaná akce provedená v hlavním městě 14. dubna, která si vyžádala 43 oběti.

Devět ozbrojených mužů v uniformách vládních sil zaútočilo na hlavní soudní areál, tři odpálili nálože na svém těle a vybuchly také bomby v několika automobilech. Zbylí se zabarikádovali v areálu. Přestřelka s nimi trvala tři hodiny. O několik hodin později se odpálil sebevrah v autě u budovy somálské zpravodajské služby u silnice na letiště v okamžiku, kdy kolem projížděla vozidla Turecka a Africké unie.

Při útoku na areál Rozvojového programu OSN v Mogadišu zahynulo 19. června 2013 dvacet dva lidí. Akce měla podobný scénář. Napřed vybuchla nálož v autě u vchodu a pak několik vzbouřenců proniklo do budovy. Boj s nimi trval 90 minut. Patnáct lidí zahynulo 7. září při explozi dvou aut u restaurace v Mogadišu, kam chodili vládní úředníci i cizinci.

Atentát na obchodní středisko v Nairobi

Největší akcí skupiny byl ale útok na nákupní středisko Westgate v hlavním městě Keni Nairobi, který si vyžádal 67 obětí a 175 zraněných. Čtveřice útočníků vybavená automatickými zbraněmi v něm začala v sobotu 21. září 2013 kolem poledne střílet. Zajala desítky rukojmí, přičemž muslimy nechala jít.

Už v neděli se ale podařilo keňským vojákům s pomocí izraelských expertů osvobodit většinu rukojmích. Zásah však pokračoval ještě další tři dny a objevily se v něm lapsy. Keňští vojáci při akci rabovali a kvůli použití tarasnic část budovy spadla. Akce byla skončena až ve středu.

Keňa přitom věděla o hrozbě atentátu, který byl odvetou za operaci keňských sil Linda Nchi na jihu Somálska. Nákupní středisko Westgate bylo jmenováno mezi možnými terči.

Všichni čtyři útočníci, mezi nimiž byl i Somálec s norským pasem, zahynuli při útoku. Zadrženi byli další čtyři Somálci.

Skupina ještě podnikla 19. listopadu útok na základu sil Africké unie v somálském městě Beledweyne, jen 30 km od hranic s Etiopií, kde zemřelo deset lidí, ale čelila odvetě, kvůli které omezila činnost.

Odvetné akce

Komando americké námořní pěchoty podniklo 5. října další nájezd na základnu Aš-Šabábu v Barawe. Byl však neúspěšný, neboť šéfa hnutí Muchtára abú Zubajra ani další vysoce postavené radikály se zabít nepovedlo.

Abú Zubajra alias Ahmeda Abdiho Godaneho se podařilo zabít až v následujícím roce při náletu amerických bezpilotních letounů. Terčem útoku se 1. září 2014 staly dva automobily, v nichž radikálové odjížděli z vesnice u Barawe, kde se konala schůzka velitelů. Zabito bylo dalších devět lidí. Godaneho nahradil Ahmed Umar zvaný též abú Ubaida.

Z Barawe byla skupina vytlačena při operaci somálských vládních sil a jednotek AMISON 5. října. Ztratila tak přístup k moři i prostředky za to, že umožňovala provoz přístavu. Ani to však neznamenalo její konec.

Atentáty v Keni

Soustředila se na útoky na v Keni, ke kterým vyzval už v květnu 2014 velitel Aš-Šabábu Muhammad Chaláf: „Musíme zabíjet Keňany v naší zemi, vykopat jim hroby v Somálsku a také je zabíjet doma.”

První rozsáhlé útoky podnikla v Keni už v polovině června 2014 v Mpeketoni. Večer 15. června při útocích v tomto letovisku zemřelo 53 osob, většinou šlo o lidi, kteří sledovali v televizi mistrovství světa ve fotbalu. Další útok následoval 17. června, v okolních vesnicích bylo zabito dvacet lidí. Za útoky stál Luqman Osman Issa, který byl keňsko-somálského původu.

Po raziích ve čtyřech mešitách v Mombase, kde kázali radikální duchovní, přepadli 22. listopadu bojovníci Aš-Šabábu v keňském okrese Mandera autobus do Nairobi. Cestující se somálským pasem a muslimy nechali odejít, zbylých 28 postříleli.

Keňská armáda okamžitě podnikla odvetný útok na základu Aš-Šabábu v Somálsku, ale radikálové provedli 2. prosince v noci další podobný útok na tábor horníků ve stejné oblasti, kde postříleli 36 nemuslimů.

Aš-Šabáb čelil dalším náletům amerických bezpilotních letadel, při jednom byl na konci prosince zabit šéf výzvědného a bezpečnostního křídla Abdishakur Tahlii, 31. ledna 2015 při dalším leteckém útoku padl velitel Aš-Šabábu zodpovědný za zahraniční operace Yusuf Dek. Strůjce útoku na nairobské nákupní středisko Adan Garar zahynul při náletu 19. března.

Skupina byla přesto dál schopna podnikat atentáty v Somálsku i v Keni. Začátkem roku 2015 opakovaně útočila na hotel Central Mogadišu, poprvé v lednu, podruhé 20. února, kdy zabila dvacítku lidí.

Terčem následující akce se stal 27. března hotel Maka al-Mikaram, kde útočníci zabili deset lidí a na čas je obsadili. Dalších deset lidí zabili v Mogadišu 14. dubna, když se terčem atentátu stalo ministerstvo školství, a stejný počet si o týden později vyžádal útok na restauraci v hlavním městě.

Nejbrutálnější atentát ale spáchal Aš-Šabáb v Keni, kde čtyři teroristé 2. dubna zabili na vysoké škole v Garisse 147 lidí. Ve škole zadrželi velké množství studentů, muslimy propustili a křesťany pozabíjeli.

Útoky na základny  mezinárodních sil

V půlce května skupina bojovníků Aš-Šabábu zaútočila na základnu keňských sil v oblasti Mpeketoni, ale byla odražena a její velitel Luqman Osman Issa padl. V květnu také nakrátko vtrhla do vsi Yumbis, odkud se stáhla, ale 2. června obsadila vesnici Warankara, vzdálenou jen 15 km od vojenské základny v Dambasu.

V červenci nadále pokračovaly útoky na hotely v Mogadišu, 26. července spáchal atentát v hotelu Jazeera Palace, při kterém zemřelo 18 lidí, Somálec s německým pasem.

Skupina zřejmě opět sílila a od léta podnikala útoky na základny sil AMISOM, 26. června v červnu zahynulo 54 burundských vojáků při útoku na základnu v Leegu. Další útok mířil 22. srpna na výcvikový tábor u z Kismaya a 1. září přepadla a nakrátko ovládla základu sil AMISON v Jaamale, kde zabila 19 ugandských vojáků.

Podobný útok podnikl 15. ledna 2016 Aš-Šabáb na základnu sil AMISOM u Adde. Při útoku padl neupřesněný počet keňských vojáků, Aš-Šabáb uváděl, že jich pozabíjel 63. Somálský prezident šejk Hassan Mohamud ale na konci února uvedl, že obětí bylo přes 180. Keňa jejich počet nezveřejnila.

Skupina též nakrátko ovládla 5. února přístav Merka.

Po přepadu základny keňských sil v Adde ale přišel 8. února keňský nálet na tábor Aš-Šabábu v Somálsku, při kterém zahynulo přes padesát lidí, podle keňské armády i zástupce vůdce skupiny a šéf zpravodajského oddělení Mohammed Karatey, známý též jako Abdi Rahman Mohamed Warsame, který měl na starost útoky sebevražedných atentátníků.

Přesto skupina opakovaně ostřelovala v lednu a v únoru prezidentský palác v Mogadišu a 29. února si dva sebevražedné útoky ve městě Baidoa vyžádaly 30 obětí a 40 zraněných. „Cílili jsme na vládní úředníky a vládní síly”, uvedl mluvčí radikálů z Aš-Šabábu šejk Abdiasis Abu Musab s tím, že nedaleko místa explozí se nachází policejní stanice.

Do boje pak opět zasáhly Spojené státy, které podnikly 7. března nálet na velký tábor milicí vzdálený asi 200 km severně od Mogadiša. Mluvčí Pentagonu Jeff Davis oznámil, že při útoku se podařilo zabít na 150 bojovníků. Hnutí útok podniknutý zřejmě i pilotovanými letouny přiznalo, popřelo ale vysoký počet obětí. O dva dny později zaútočilo americké komando vysazené z vrtulníků u města Awdhegele.