Islámský stát - Novinky.cz

Kořeny Islámského státu

Islámský stát nevznikl z ničeho, vyhlášení chalífátu v polovině roku 2014 předcházel dlouhý vývoj sahající do dob války v Iráku po americké invazi. Jeho kořeny však sahají až do konce devadesátých let ke skupině Tavhíd a džihád, celým názvem Džamá’at at-Tavhíd wa-l-džihád (جماعة التوحيد والجهاد‎, Skupina pro boží jedinost a džihád), vedené abú Musa’abem Zarkávím. Už ta rozdmychávala sektářský boj na salafistickém základě, kdy se korán a hadísy nemají nijak vykládat a platné je jen jejich originální znění, takže všechny pozdější větve islámu kromě původní sunnitské jsou považovány za heretické, přičemž šíité jsou považováni za odpadlíky od víry, takfíry.

Ani brutalita reprezentovaná spektakulárními vraždami zajatců a rukojmích není žádným novým vynálezem. Jako první s nimi přišla právě Zarkávího skupina, když její šéf na počátku května 2004 uřezal hlavu americkému rukojmímu Nicku Bergovi, který byl též navlečen v oranžovém oděvu připomínajícím oděvy zajatců podezřelých z terorismu a zadržovaných v americkém táboře na Guantánamu. Vše se odehrávalo před kamerou a bylo zveřejněno na internetu. Pravda, záběry nebyly tak spektakulární a dobře zrežírované, působily docela amatérsky, ale podstata byla stejná.

Dokonce ani financování z prodeje ropy není ničím novým. Milióny dolarů takto získávala Zarkávího skupina už v první půlce roku 2006. Nová není ani snaha ustavit emirát, první pokus se uskutečnil už na podzim 2006, ale idea sahá ještě hlouběji do minulosti.

Skupina Tavhíd a džihád vznikla v roce 1999 ve výcvikovém táboře radikálů v afghánském Herátu. Vedl ji Jordánec abú Musa’ab Zarkáví, který se na konci osmdesátých let chystal do Afghánistánu bojovat proti Sovětům, ale dorazil tam až na podzim roku 1989 po jejich stažení. Za dva nebo tři roky se vrátil do Jordánska. Tam se spojil s lidmi, kteří chtěli svrhnout jordánského krále. Považovali ho za prozápadního odpadlíka od víry. Byli dopadeni a Zarkáví byl odsouzen na 15 let do vězení. Propuštěn byl při amnestii v roce 1999 s tím, že se nesmí vrátit do rodného Jordánska.

Abú Musa’ab Zarkáví na snímku z přelomu tisíciletí

Zdroj: Profimedia.cz

Finančně skupinu podporoval Usáma bin Ládin, i když mu vadily Zarkávího příliš extrémní salafistické názory, kdy považoval za odpadlíky od víry i šíity a údajně mu řekl, že šíité by měli být vyhlazeni. Bin Ládin se sektářské války obával, protože by muslimy odvedla od boje proti západní dominanci a vměšování.

Skupina Tavhíd a džihád byla údajně zapojena do plánu na útoky, které měly být spáchány na Nový rok 2000 v Los Angeles, v jordánském Ammánu a proti americkému torpédoborci USS The Sullivans. Plány prvních dvou se podařilo odhalit tajným službám, atentát na loď 3. ledna selhal, když se člun naplněný výbušninami potopil, ještě než doplul k torpédoborci, do něhož měl narazit. Uspěl až následný útok na torpédoborec USS Cole z 12. října 2000, který podnikla Al-Káida už sama.

Útoky v Iráku

Zarkáví se v roce 2001 přemístil do Iráku, kde se pohyboval v severních kurdských oblastech u hranic s Íránem, kde působila salafistická skupina Ansar al-Islám. Více o něm bylo slyšet až po americké invazi do Iráku započaté 20. března 2003. Od podzimu 2003 skupina Tavhíd a džihád podnikala útoky včetně sebevražedných na irácké bezpečnostní složky, šíity i umírněné sunnity.

O prvních akcích skupiny toho není mnoho známo, mohla být zapojena do atentátu na jordánské velvyslanectví v Bagdádu ze 7. srpna 2003, kde zemřelo 17 lidí, a na bagdádský hotel Canal z 19. srpna téhož roku, kde byl mezi 23 oběťmi i šéf mise OSN v Iráku Sérgio Vieira de Mello. Mohla stát i za atentátem na mešitu Imáma Alího v Nadžáfu z 29. srpna, který měl přes 85 obětí a měl rozpoutat válku mezi šíity a sunnity, potvrzeno to však není.

Sektářské násilí se rozhořelo po útocích na šíitské poutníky v době svátku Ašúra z 2. března 2004, při nichž zemřelo 178 šíitů, většinou v Karbale. Že za nimi stojí Zarkáví, prohlásil vrchní velitel koaličních sil v Iráku generál John Abizaid. Americká tajná služba zachytila dopis, ve kterém Zarkáví nastínil plány útoků na šíitské svatyně s cílem vyprovokovat občanskou válku.

Ropný terminál u Basry, který se stal terčem útoku.

Zdroj: Profimedia.cz

K větší akceschopnosti zřejmě přispěl i příchod členů jiné radikální salafistické skupiny Ansar al-Islám, která působila od roku 2001 na severovýchodě Iráku v Kurdistánu u Halabži. Po posílení Tavhíd a džihád nejen páchal atentáty, ale podnikal i guerillové přepady ve městech za použití ručních zbraní a raketových granátometů.

V dubnu 2004 Zarkáví pohrozil dalšími útoky na americké vojáky. Jeho nejúspěšnější akce ale mířila proti exportu ropy. Exploze náloží ve třech člunech řízených sebevražednými atentátníky poškodily 24. dubna terminály u Basry, takže se ropa nemohla čerpat do tankerů. Zarkávího skupině se také 17. května podařilo spáchat atentát na předsedu irácké vládní rady, šíitu Abdaze Záhira Usmána Muhammada.

Spojené státy si byly vědomy toho, jaké riziko představuje Tavhíd a džihád, nemohly se však na boj s ním soustředit, protože v ohni byl celý Irák. V dubnu povstali na jihu šíité z Mahdího armády, kterou vedl radikální šíitský duchovní Muktada Sadr. Povstání propukla i v sunnitských městech Sámaře, Mosulu, Bákubě, Ramádí, a zejména ve Fallúdže, kde 31. března dav zlynčoval čtyři žoldnéře ze soukromé bezpečnostní služby Blackwater. V dubnu se povstání ve městě podařilo zvládnout, ale město se pod plnou kontrolu podařilo Američanům dostat až v prosinci 2004 po měsíc trvající krvavé operaci stalingradského typu, kdy se bojovalo o každý dům.

Uřezávání hlav rukojmích

Výjimečná brutalita Zarkávího skupiny se projevila v květnu, kdy začala s nemilosrdným uřezáváním hlav rukojmích. První obětí se stal 7. května Američan Nick Berg, který v zemi opravoval rozhlasové vysílače. Američtí vojáci s ním byli naposledy ve spojení 10. dubna.

Skupina Tavhíd a džihád podřezává rukojmího Nicka Berga.

Zdroj: Profimedia.cz

Jeho tělo s oddělenou hlavou bylo nalezeno 8. května. Video nazvané „Abú Musá Zarkáví zabíjí Američana“ bylo zveřejněno 11. května. Je na něm pětice vzbouřenců v černém stojící za Bergem v oranžovém oděvu. Poté, co mu přečtou rozsudek, povalí ho a uřežou mu hlavu. Tu pak triumfálně zvednou do výše.

Během léta následovala vlna inscenovaných poprav zahraničních rukojmích, 22. června byl podřezán Korejec Kum Sun-il, 8. července Bulhaři Georgi Lazov a Ivajlo Kepov. Zarkávího pravá ruka Abu Ajáb Masrí zastřelil 2. srpna tureckého civilistu Murata Yuceho. Další Turek Durmus Kurndereli byl podřezán 13. září.

Druhým zavražděným Američanem se stal 20. září Eugene Armstrong, který pracoval pro stavební firmu Gulf Supplies Commercial Services ze Spojených arabských emirátů. Byl unesen 16. září 2004 spolu s dalšími dvěma zaměstnanci, Američanem Jackem Hensleym a Britem Kennethem Bigleym. Den po Armstrongovi byl podřezán Hensley a 7. října Bigley, když nebyl splněn požadavek únosců na propuštění všech vězněných iráckých žen a britští agenti se pokusili Bigleyho osvobodit.

Rukojmí se pokoušely zachránit speciální síly, ale marně. První akce se uskutečnila krátce po únosu všech tří mužů a druhá poté, co byl zabit Armstrong. Ani jedna neuspěla. „Skutečně nevíme, kde se v tu chvíli muži nacházeli,“ uvedl vysoký představitel armády, „ale pokusili jsme se je zachránit.“ O záchranu Kena Bigleyho, který zůstával nejdéle naživu, se pokusila i britská tajná služba MI6. Podplatila dva ze strážců. Připravený automobil měl Brita převézt do Američany kontrolované zóny v Bagdádu. Krátce po útěku skupinu dostihli Zarkávího muži. Bigley navlečený do arabského hábitu se pokusil skrýt v jednom z polorozpadlých domů na okraji města, ale chytili ho i s jeho pomocníky a odvezli do města Latífíja, kde ho předtím věznili. Ze strachu z útoku britského komanda SAS a amerických speciálních sil Delta nařídil Zarkáví bezodkladnou popravu. Rukojmí a zajatce však nepodřezával jen Tavhíd a džihád, ale také Ansar Sunna, do které přešla část členů skupiny Ansar al-Islám a jež se soustředila na boj proti Kurdům. V dubnu 2004 při atentátech na kancelář kurdských stran PUK a KDP v Irbílu zabila 109 lidí. Další Kurdy, politické aktivisty a tlumočníky, podřezala v září a říjnu. Hlavu uřízla i tureckému řidiči, což zveřejnila na videu v říjnu 2004.

Posledním cizincem, kterého Zarkávího skupina podřezala, byl japonský civilista Šosei Koda, který přijel do Iráku z Jordánska, aby se na vlastní oči přesvědčil o dění v zemi. Na internetu se po únosu objevilo vyděračské video s uneseným, kde zaznělo, že bude propuštěn, pokud Japonsko do 48 hodin stáhne své jednotky. Když to Tokio odmítlo, byl rukojmí 29. října podřezán. V té době už skupina používala nové jméno, protože se přidala k Al-Káidě.

Al-Káida v Mezopotámii a útoky v Jordánsku

Přes rozpory s bin Ládinem mu v říjnu 2004 skupina Tavhíd a džihád slíbila věrnost. Současně změnila své jméno na Tanzím ká’idati l-džihád fí-biládi l-Ráfidajín (Odnož základny džihádu v Mezopotámii, الرافدين الجهاد بلاد في قاعدة تنظيم). Obvykle se skupina označovala za Al-Káidu v Iráku.

Způsob boje výrazně nezměnila, i když byl Koda posledním zavražděným rukojmím. Velkou roli v něm nadále hrály útoky na irácké bezpečnostní síly a Američany i sektářsky motivované atentáty. Skupina se přihlásila k útoku na procesí šíitů mířících do Karbaly a Nadžáfu, při kterých 19. prosince 2004 zahynulo 60 lidí.

Na konci ledna 2005 se mezopotámská Al-Káida pokusila narušit průběh voleb, když se podílela na některých ze stovky útoků, které si vyžádaly přes 40 obětí.

Sebevražedný atentát před policejním a vojenským náborovým střediskem v Hílle si vyžádal 28. února životy 127 rekrutů. Ještě více obětí, 150, měla série útoků od 15. do 17. července a vlna útoků v Bagdádu ze 17. září, kdy zahynulo 160 lidí. Irácká Al-Káida se pokoušela naplnit Zarkávího slova o vyhlášení totální války šíitům, iráckým vojákům a irácké vládě. Výrok byl reakcí na americkou ofenzívu u Tal Afaru, kde byla jedna z bašt sunnitských radikálů.

Skupina také 6. července unesla a zavraždila egyptského velvyslance v Iráku Iháaba Šarífa.

V srpnu a září se ale irácká Al-Káida začínala dostávat do sporu s dalšími sunnitskými vzbouřeneckými skupinami, které se chtěly podílet na procesu národního usmíření, jenž by vedl k zapojení sunnitů do vlády a zvýšení jejich vlivu. Sektář Zarkáví odmítal jakoukoli domluvu se šíity a Kurdy.

Útoky v Jordánsku

Skupina v druhé polovině roku 2005 rozšířila sféru své působnosti a podnikla útoky v Jordánsku. Přihlásila se k ostřelování jordánského přístavu Akaba, při kterém zahynul 19. srpna jeden jordánský voják. Zasáhla ho raketa, která těsně minula americkou loď USS Ashland v tamním přístavu. Minula ji i druhá raketa, která dopadla poblíž vojenské nemocnice. Třetí přistála na území Izraele u Ejlatu, kde nezpůsobila žádné škody.

Následky atentátu v hotelu Radisson v jordánském Ammánu.

Zdroj: Profimedia.cz

Tragičtější následky měly sebevražedné atentáty na tři hotely v jordánském Ammánu, které si 9. listopadu vyžádaly 60 obětí. Nejhorší byl útok iráckých manželů v Radissonu. Sadžídě Rišávíové sice nálož selhala, ale její manžel se odpálil u slavnostní tabule v salónku, kde bylo 250 svatebčanů. Zabil 38 lidí. Neúspěšná atentátnice útok přežila, protože ji manžel poslal pryč. Byla dopadena a její výpověď pomohla při pronásledování Zarkávího.

Jordánští vyšetřovatelé hned po útocích uvedli, že akce nese jeho rukopis. Pak se k ní přihlásil mluvčí Al-Káidy v Iráku: „Skupina našich nejlepších lvů provedla nový útok na několik pelechů. Po zvážení cílů byly vybrány hotely, které jordánský despota změnil ve dvorek pro nepřátele víry, pro židy a křižáky.“

Mezopotámská Al-Káida dál pokračovala v sektářsky motivovaných útocích v Iráku, 18. listopadu u šíitské mešity v Kanakinu zabila 74 lidí a lednu 2006 vážně poškodila mešitu v Samaře.

Současně se snažila zkoordinovat své aktivity s dalšími iráckými radikálními sunnitskými skupinami a stála za ustavením zastřešující Rady mudžáhidů v Iráku (مجلس شورى المجاهدين في العراق, Madžlis šúrá al-mudžáhidín fí-l-‘Irák).

Konec Zarkávího

Spojené státy si byly dobře vědomytoho , jaké riziko přestavuje Zarkáví. V září 2004 byl zařazen na seznam prioritních cílů a stal se terčem několika náletů. Likvidace Tavhídu a džihádu byla jedním z cílů operace Phantom Fury, která vedla v listopadu a prosinci 2004 k ovládnutí Fallúdže. Vyžádala si životy 107 koaličních vojáků, asi 800 civilistů a 1500 vzbouřenců. Jordánec ale mezi nimi nebyl, protože město opustil ještě před spuštěním ofenzívy.

USA vypsaly odměnu na Zarkávího.

Zdroj: Profimedia.cz

Iráčané Zarkávího na konci roku 2004 u Fallúdže dokonce údajně zadrželi, ale propustili ho. „Nebyl ozbrojen, vypadal jako jakýkoli jiný občan. Krátce ho vyslechli a pak propustili. „Nevěděli jsme, kdo to je,“ řekl o rok později náměstek iráckého ministra vnitra Husajn Kamál.

Zárkáví těsně unikl dopadení v únoru 2005, když jel z Fallúdže do Ramádí. Jeho vůz sledoval bezpilotní letoun Predator, když však dostihla dodávku americká speciální jednotka, Zarkáví v ní už nebyl. Zadržela jen řidiče a bodyguarda a zajistila notebook i značné množství peněz. Smyčka se však stahovala. Už v lednu byl zatčen Zarkávího kurýr Ahmad Chálid Marad Ismáíl Raví a Tálib Arsan Dulajmí, který zajišťoval financování skupiny.

V dubnu 2005 byl Jordánec zraněn při bojích u Ramádí, když ho kulka zasáhla do hrudi, což potvrdila irácká Al-Káida na internetových stránkách Džihád v Iráku: „Modlete se za vyléčení zranění šajcha abú Músy Zarkávího, který byl raněn na cestě k Bohu.“ Ošetřen byl v nemocnici v Ramádí.

Zabit byl při náletu 7. června 2006. Nejvyšší velitel amerických jednotek v Iráku generál George Casey uvedl, že Zarkáví a jeho klíčový pobočník a duchovní rádce šajch Abd Rahman se skrývali v osamoceném domě u Bákuby, na který byly shozeny v 18.15 hod. dvě pětisetlibrové bomby. Při náletu zemřelo pět lidí včetně dvou žen.

Zabitý Zarkáví.

Zdroj: Profimedia.cz

„Zarkáví přežil nálet,“ upřesnil generálmajor William Caldwell, „skutečně jsme ho viděli živého, něco nesrozumitelného mumlal, ale trvalo to krátce. Zemřel záhy poté, podlehl zraněním, která utrpěl při útoku ze vzduchu.“

K odhalení místa, kde se skrýval, přispěly zpravodajské informace i výslechy jeho spolupracovníků. Cenné informace poskytla neúspěšná atentátnice Sadžída Rišávíová, které se v Ammánu při atentátu v hotelu nepodařilo odpálit pás s výbušninami. K odhalení oblasti, kde se Zarkáví pohybuje, napomohlo také jeho propagační video. Expertům se podařilo zjistit, kde bylo natočeno, což ukázalo, že se Zarkáví pohybuje v oblasti Bagdádu, a ne u Tal Afaru nebo poblíž syrských hranic, jak se spekulovalo. Velký podíl na jeho likvidaci měla jordánská tajná služba, která identifikovala dům, kde se ukrýval.

Smrt Zarkávího však nesnížila aktivitu irácké Al-Káidy, do jejíhož čela šúra mudžáhidů postavila Egypťana abú Hamzu Muhadžíra, zvaného také abú Ajjúb Masrí. Pokračovala v útocích, 3. června přepadla v Bagdádu vůz ruského velvyslanectví, přičemž zabila agenta Vitalije Titova a unesla čtyři zaměstnance ambasády včetně třetího tajemníka. Bylo to poprvé, kdy se terčem útoku stali Rusové.

Rada mudžáhidů 19. června uvedla, že unesené propustí, pokud se do 48 hodin stáhnou ruské síly z Čečenska a Moskva propustí všechny vězněné muslimy. Protože to Rusko neudělalo, skupina o šest dní později oznámila, že tři zadržené sťala a čtvrtého zastřelila. Těla byla nalezena až v roce 2012. Jeden z únosců, který podřezal dvě oběti, byl dopaden v prosinci 2006, další, který zastřelil kuchaře, byl zabit o dva roky později.

Terčem útoku se 16. června stalo i americké kontrolní stanoviště u Bagdádu, při kterém byl zabit jeden voják a dva uneseni. Ti byli umučeni, jejich těla se našla 19. června. Následující den se k útoku přihlásila šúra s tím, že zabila dva Američany jako odvetu za znásilnění a vraždu irácké dívky příslušníky téže brigády. Skupina amerických vojáků ze 101. vzdušné výsadkové divize 11. března vtrhla do domu u Mahmúdije, kde jich několik znásilnilo 14letou dívku, kterou pak zastřelili stejně jako její šestiletou sestru a oba rodiče. Tělo znásilněné polili kerosenem a zapálili.

Islámský stát v Iráku

Přestože se irácká Al-Káida soustřeďovala hlavně na teroristické útoky zaměřené proti příslušníkům iráckých bezpečnostních sil a na šíity, neopustila původní plán na vytvoření emirátu spravovaného na základě práva šaría, byť ne v Jordánsku, jak Zarkáví plánoval.

Prvním krokem k němu bylo v lednu 2006 ustavení zastřešující Rady mudžáhidů v Iráku (مجلس شورى المجاهدين في العراق , Madžlis šúrá al-mudžáhidín fí-l-‘Irák), ve které se spojilo šest sunnitských skupin. Sunnitští vzbouřenci se současně pokoušeli upevnit svou moc nad územími, kde působili. Tajná zpráva americké námořní pěchoty v srpnu 2006 varovala před sílící pozicí irácké al-Káidy, protože sunnitská menšina se cítí opuštěna a má stále větší strach z pogromů šíitských eskader smrti. Al-Káidu v Mezopotámii podle zprávy iráčtí sunnité často považovali za jedinou hráz proti rostoucí moci šíitů a sílícímu vměšování Íránu. V provincii Anbár, kde se nacházejí města Fallúdža, Hadísa Hít, Kaim a Ramádí, se stala irácká Al-Káida dominantní politickou silou, protože vládní instituce se tam rozpadly. Navíc byla finančně nezávislá, protože měla miliónové příjmy z černého trhu s ropou.

Vytvoření Islámského státu v Iráku (دولة العراق الإسلامية‎ , Dawlat al-’Irák al-islámíja) vyhlásila šúra 13. října 2006. Emírem byl prohlášen abú Umar Bagdádí (Neplést s jeho následovníkem a pozdějším chalífou abú Bakrem Bagdádím).

Islámský stát v Iráku technicky zahrnoval šest sunnitských provincií ve středním a západním Iráku – Anbár, Dijála, Kirkúk, Salahuddín, Ninive a Bagdád – i části provincií Vasit a Babylón. Vedoucí šúry prohlásil: „S boží vůlí tam nastolíme právo šaría a budeme bojovat s Američany.“ Rada také vyzvala vůdce sunnitských kmenů, aby se k Islámskému státu připojili a „chránili svou víru a svůj lid a vyvarovali se svárů, aby krev a oběti mučedníků nebyly zbytečné“.

Ve skutečnosti byl Islámský stát v Iráku do značné míry fikcí, žádné ze zmíněných území neměl pod svou kontrolou, i když v Ramádí a v některých dalších městech se konaly vojenské přehlídky jeho bojovníků. Na podzim 2006 se dokonce podařilo sunnitským radikálům ovládnout hlavní město provincie Dijála Bákubu, které bylo v únoru 2007 vyhlášeno hlavním městem Islámského státu v Iráku. Ovládal také rozsáhlá odlehlá území mezi Kaimem a Fallúdžou, jeho ozbrojené složky působily v roce 2007 i v provincii Bagdád a v letech 2007 až 2008 měl silné pozice v Mosulu v provincii Ninive.

Vůdce Islámského státu v Iráku abú Umar Bagdádí

Zdroj: Profimedia.cz

Po vyhlášení Islámského státu v Iráku zanikla v listopadu 2006 šúra. V dubnu 2007 byla jmenována desetičlenná vláda, v jejímž čele stál abú Umar Bagdádí. Abú Ajjub Masrí, zastávající pozici hlavního vojenského velitele, byl jmenován ministrem války. Skupina měla utvořený fungující byrokratický systém. Své lidi pravidelně platila a pečlivě evidovala, kdo byl uvězněn a jaký dostal trest. Popravy desítek svých odpůrců si natáčela na videa, která ale nezveřejňovala. Vedla si i seznam nepřátel.

Většinu prostředků pro svou činnost získával Islámský stát přímo v Iráku, především z nelegálního obchodu s ropou, ale také z výkupného za unesené, z vydírání a z daní vymáhaných na obsazených územích; jen pět procent prostředků dostával ze zahraničí, uvedla zpráva americké námořní pěchoty. Velikost skupiny se obtížně odhadovala, v té době její jádro tvořilo asi tisíc lidí, ale pod její velení mohlo spadat několik tisíc bojovníků.

Cíle skupiny zůstávaly stejné – prioritou bylo vyhnat Američany z Iráku a upevňovat moc emirátu postaveného na islámském právu šaría a fundamentalistických salafistických idejích považujících šíity za apostaty. Nově se objevily výhrůžky Íránu, který získával stále silnější pozice v novém šíitském Iráku. V červenci 2007 abú Umar Bagdádí vzkázal Íránu: „Dáváme Peršanům a zejména vládcům Íránu dva měsíce na to, aby přestali s veškerou podporou irácké šíitské vlády a zastavili přímé i nepřímé vměšování … jinak vás čeká krutá válka.“

Porážka Islámského státu v Iráku

Islámský stát v Iráku nadále podnikal brutální atentáty, stál za jedním z nejkrvavějších útoků v Bagdádu, který si vyžádal 23. listopadu 2006 v šíitské čtvrti Sadr 215 obětí. Zřejmě také podnikl atentáty v polovině srpna 2007, které si ve vesnicích u Sinadžáru a Adnaníje (Kataníje) vyžádaly smrt osmi set jezídů, které radikálové považují za služebníky satana, neboť uctívají anděla v podobě páva Meleka Táúse, který zastupuje nečinného Boha.

Z bagdádské čtvrti Dúra, kde v roce 2004 sunnitští radikálové útočili na kostely a kterou ovládli na přelomu let 2006 a 2007, začali vyhánět křesťany. Museli buď platit zvláštní daň za ochranu, tzv. džizju, konvertovat k islámu, nebo odejít. Do května 2007 jich čtvrť opustilo na pět set.

Následky atentátu v bagdádské čtvrti Sadr z 23. listopadu 2006

Zdroj: Profimedia.cz

Islámskému státu v Iráku se také podařilo spáchat několik úspěšných atentátů na své odpůrce z řad sunnitů. 25. června 2007 se obětí sebevražedného útoku v bagdádském hotelu Mansúr stalo šest prominentních šajchů, kteří se postavili na stranu bagdádské vlády, 13. září byl zabit další sunnitský šajch.

Navzdory výzvě se však Islámskému státu v Iráku nepodařilo získat podporu sunnitských kmenových vůdců, ti se naopak obrátili proti němu. Přispěla k tomu americká podpora přislíbená kmenovým sunnitským milicím stejně jako příliš kruté způsoby vlády Islámského státu. Už v lednu 2006 se od Zarkávího, který tehdy ještě žil, odvrátilo několik sunnitských kmenů poté, co bojovníci z Al-Káidy zavraždili desítky sunnitských policejních rekrutů.

Asi třicet sunnitských kmenů v září 2006 utvořilo koalici Úsvit Anbáru, která měla i s přidruženými kmenovými milicemi v dalších provinciích 60 000 mužů. Ta začala osvobozovat území v provincii Anbár. Mezi červencem a zářím 2006 tam Islámský stát ztratil většinu opěrných bodů.

Podpora sunnitských kmenů ze strany Spojených států ale byla jen jednou ze součástí nové americké strategie, která nakonec vedla k porážce Islámského státu v Iráku. Americký prezident George Bush prosadil přes odpor demokratické většiny v Kongresu nejen odložení postupného stahování 168 000 amerických vojáků z Iráku, ale i vyslání posil v síle 30 000 mužů. Nový americký velitel sil v Iráku David Petraeus přišel s odlišnou taktikou, kdy se už nepodnikaly výpady proti jednotlivým opěrným bodům radikálů, které dokázali po stažení Američanů rychle dobýt zpět, ale dal přednost rozsáhlým plošným vyčišťovacím operacím s podporou tanků a vrtulníků.

V únoru 2007 byla zahájena menší operace Law And Order, která zabezpečila Bagdád. V červnu 2007 začala rozsáhlá operace na úrovni armádního sboru Phantom Thunder, jejímž cílem bylo porazit v Iráku Al-Káidu. Sestávala se z několika dílčích divizních operací, z nichž největší, Arrowhead Ripper, byla zahájena v půlce června a zúčastnilo se jí sedm tisíc amerických a 2500 iráckých vojáků. Jejím úkolem bylo vyčistit provincii Dijála, kde se nacházelo hlavní město Islámského státu v Iráku Bákuba. Na ni navázala v srpnu operace Phantom Strike.

Američtí vojáci nasazení v operaci Arrowhead Ripper u Bákuby

Zdroj: Profimedia.cz

Cílem divizní operace Marne Torch, do níž bylo zapojeno 2500 koaličních vojáků, bylo zabezpečit oblast jihovýchodně od Bagdádu. Na sunnitský trojúhelník smrti cílila operace Commando Eagle, probíhající jihozápadně od Bagdádu u Mahmúdije. Terčem s ní související operace Alljah pak byla provincie Anbár, zejména město Falúdža. Během operací se podařilo nejen zabít a zajmout stovky vzbouřenců, ale hlavně vyhnat většinu vedení Islámského státu v Iráku.

V říjnu 2007 bylo americké velení přesvědčeno o tom, že Islámský stát v Iráku utrpěl zničující údery, ale tajné služby ho varovaly, že je moc brzy na vyhlášení vítězství nad Al-Káidou v Iráku, protože skupina si stále zachovala část své síly a může podniknout překvapivé zničující útoky. Proto byla na začátku roku 2008 zahájena návazná operace Phantom Phoenix. Bylo při ní zabito na 900 vzbouřenců a zadrženo dalších 2500.

Definitivní rána přišla 18. dubna 2010, kdy byly zabity při společné americko-irácké akci u jezera Tartar nedaleko Tikrítu dvě hlavní postavy Islámského státu v Iráku abú Umar Bagdádí a abú Ajjub Masrí. Američané ověřili jejich totožnost pomocí testů DNA.

Irácký premiér Núrí Málikí ukazuje záběry zabitých vůdců irácké Al-Káidy abú Umara Bagdádího a abú Ajjuba Masrího.

Zdroj: Profimedia.cz

V červnu 2010 oznámil velitel amerických sil v Iráku Ray Odierno, že 34 ze 42 vůdců irácké al-Káidy bylo dopadeno nebo zabito. Skupina podle něj má velký problém najít nové vůdce, byť v jejím čele stanul už 16. května abú Bakr Bagdádí, i rekrutovat nové bojovníky, takže nemá sílu útočit na iráckou vládu.

Poslední velkou akcí Islámského státu v Iráku byl útok šesti sebevražedných atentátníků na katolický kostel v Bagdádu, při kterém zahynulo 31. října 2010 58 lidí. Když začali útočníci zabíjet rukojmí, zasáhla policie, která se je pokusila osvobodit. V tu chvíli atentátníci odpálili nálože na svých tělech.

Ani ne o měsíc později, 27. listopadu, se podařilo dopadnout strůjce útoku, emíra Bagdádu abú Husaifu Batavího. Zemřel 8. května 2011 v přestřelce při vzpouře ve vězení, kterou vedl. Zabil strážce, který ho vedl k výslechu, a pak i šéfa protiteroristického oddělení bagdádské čtvrti Karráda. Zasahujícím iráckým speciálním policejním silám se však podařilo vzpouru potlačit, a zabila jedenáct velitelů Al-Káidy, kteří se jí účastnili.

Znovuzrození za arabského jara

Američané uštědřili Islámskému státu v Iráku drtivý úder, ze kterého se však dokázal záhy vzpamatovat. Využil domluveného odchodu amerických jednotek z Iráku na konci roku 2011, a především turbulentní společenské situace.

Počátek roku 2011 patřil arabskému jaru, kdy se na severu Afriky a na Blízkém východě vzbouřili občané proti zahnívajícím korupcí prolezlým autokratickým režimům. Padli despotičtí vládci v Egyptě, Libyi a v Tunisku. Arabské jaro ale také stálo na počátku občanských válek v Jemenu, Sýrii a v Libyi.

Protesty propukly v Tunisku, kde se kvůli zabavení svého zboží 17. prosince 2010 upálil sedmadvacetiletý pouliční prodavač Tárik Tajím Muhammad Buazizi. Koncem ledna se protesty rozšířily do Egypta a Jemenu i do Sýrie, kde 15. března přerostly v občanskou válku. Na začátku února se nepokoje rozhořely v Libyi, kde naplno propukly v půlce února. Proti vzbouřencům z východu země poslal Muammar Kaddáfí armádu. Rada bezpečnosti OSN 17. března rozhodla o zřízení bezletové zóny nad zemí. Když Kaddáfí svou protiofenzívu nezastavil, Francie, USA a další země zahájily 19. března nálety na Libyi, které vedly k pádu libyjského plukovníka a rozvratu země, jenž postihl i sousední Mali.

Přestože protesty především mladých lidí byly především ekonomicko-politicko-společenského rázu, a ne religiózní, islamistické strany z nich dokázaly úspěšně těžit, i když je neiniciovaly. Měly vytvořenou funkční síť, čehož využily ve volbách v Egyptě, kde je vyhrálo Muslimské bratrstvo, nebo v Tunisku. Teroristé pak využili oslabení policejních sil a nově vzniklého chaosu, což bylo nejpatrnější v Libyi, Sýrii, Egyptě a v Mali.

Islámský stát vyzval v Iráku 8. února 2011, tedy ještě před odstoupením egyptského prezidenta Husního Mubaraka, demonstranty, aby v zemi „zahájili džihád proti egyptskému tyranovi a jeho pánům ve Washingtonu a Tel Avivu“.

Bagdádí ale především využíval rostoucího chaosu v Iráku, ze kterého se stahovali američtí vojáci. Mezi březnem a dubnem se přihlásil k 23 útokům jižně od Bagdádu. Když Američané 2. května zabili v pákistánském Abbottabádu Usámu bin Ládina, Bagdádí ho ocenil a pohrozil násilnou odvetou. Stál za atentátem v Hílle, kde 5. května zahynulo 24 policistů. Vlna sebevražedných útoků si 15. srpna vyžádala v Mosulu 70 mrtvých a 28. srpna při sebevražedném atentátu v bagdádské mešitě zemřel významný sunnitský poslanec Chálid Fadaví.

Pár dní před stažením posledních amerických bojových jednotek z Iráku si vlna atentátů vyžádala 22. prosince v Bagdádu 63 mrtvých, o čtyři dny později se k nim Islámský stát v Iráku přihlásil s tím, že „operace byla rozdělena, aby mířila na bezpečnostní velitelství, vojenské hlídky a shromáždění odporných jedinců Dadždžálovy armády“, jak označil milice Mahdího armády Muktady Sadra.

Jeden z atentátů spáchaný v Bagdádu 22. prosince 2010

Zdroj: Profimedia.cz

Abú Bakr Bagdádí, kterého 4. října 2011 americké ministerstvo zahraničí zařadilo na seznam globálních teroristů, přičemž vypsalo odměnu deseti miliónů dolarů za informace vedoucí k jeho dopadení nebo smrti, se také soustředil na možnost využít pro své cíle občanské války v Sýrii, která se naplno rozhořela v létě 2011.

Vedení Al-Káidy, oslabené likvidací Usámy bin Ládina, spolu s Bagdádím pověřilo v srpnu 2011 Syřana abú Muhammada Džúláního, aby ustavil pobočku Al-Káidy v Sýrii. Jejím úkolem mělo být svržení režimu Bašára Asada. Džúlání proto na podzim přešel z Iráku do Sýrie, kde se spojil s místními islámskými radikály propuštěnými ze syrské vojenské věznice. Jím vedená Fronta an-Nusra (جبهة النصرة لأهل الشام‎, Džabhát an-Nusra li-ahli aš-Šám – Fronta podpory pro lid Levanty), která byla ustavena v lednu 2012, se v letech 2012 a 2013 stala jednou z nesilnějších skupin bojujících proti Asadovi.

Bagdádí však nezapomněl ani na Islámský stát v Iráku, jehož organizační struktury se rozhodl obnovit. Spojence hledal mezi bývalými důstojníky Husajnovy armády, kteří se už dříve podíleli na boji proti Američanům a nové šíitské vládě. Cítili se frustrováni, armáda byla po porážce Saddáma Husajna rozpuštěna a oni se nemohli podílet na obnově země, protože byli spjati s předchozím režimem – většina z nich byla členy rozpuštěné a zakázané strany Baas. Jako sunnitům jim vadilo, že se k moci dostali šíité, kteří jejich souvěrce odsouvají na vedlejší kolej a úzce spolupracují s bývalým smrtelným nepřítelem Íránem, s nímž vedl v osmdesátých letech Irák osm let dlouhou válku. Bývalí baasisté se v roce 2011 navíc stali terčem dalších represí.

Při obnově struktur Islámského státu v Iráku hrál významnou roli plukovník z Husajnovy armády Samir abd Muhammad Chlifauví, zvaný Hadží Bakr, který byl příslušníkem zpravodajské jednotky přidělené k protiletadlové divizi. Bagdádí se s ním setkal, když byli v roce 2004 v americkém zajetí v Campu Bucca, kde byli v té době zadržováni i další budoucí vůdci Islámského státu. Plukovník se pak zapojil do akcí proti americkým jednotkám. Znovu byl vězněn v letech 2006 až 2008.

Paradoxně se nacionalista sekulárního ražení Hadží Bakr zřejmě stal jedním z architektů organizačně-správní struktury Islámského státu. Fanatickou víru bral jako prostředek k vytvoření tvrdě vedeného centralizovaného státu policejního charakteru, který využíval veškerých prostředků k získání a udržení moci od zastrašování, mafiánských praktik v podobě špehování a následného vydírání až po středověkou taktiku sňatků s klanovými vůdci. Struktura připomínala vnitráckou se silným potlačovatelským aparátem a klíčovou rolí tajných služeb, ale také náboženské policie. Součástí struktury vždy bylo nejen vojenské a zbrojní oddělení, ale také silné ekonomické oddělení, které mělo zajišťovat prostředky, aby se skupina nemusela spoléhat na dary svých příznivců.

Právě zapojení Hadžího Bakra a dalších baasitů bylo zřejmě jednou z příčin ochladnutí vztahů mezi abú Bakrem Bagdádím a šéfem Al-Káidy Ajmánem Zavahrím. Jeho emisarům se zdálo, že baasisté, s nimiž se setkali, nejsou dost nábožensky zapálení.

Přesun do Sýrie

Hadží Bakr si záhy uvědomil, jakou příležitost poskytuje skupině syrská občanská válka. Koncem roku 2012 opustil Irák a přemístil se do Tal Rifátu, ležícího severně od Halabu. Jeho plánem bylo ovládnout co největší území v Sýrii a použít je jako základnu pro útok na Irák. Ze severu Sýrie byly tou dobou už vytlačeny vládní jednotky a ovládaly je různé skupiny vzbouřenců, mezi nimiž se další snadno ztratila.

Volba Tal Rifátu nebyla náhodná, mnoho tamních obyvatel pracovalo v osmdesátých letech v zemích Perského zálivu, zejména v Saúdské Arábii, kde se setkali s radikálním wahhábismem.

V roce 2013 se město stalo centrem Islámského státu v Iráku, a soustředily se tam stovky jeho bojovníků. Vzhledem k anarchii, která na severu Sýrie panovala, se mu na jaře roku 2013 dařilo rozšiřovat svůj vliv. Používal k tomu ale nejen sílu, ale hlavně infiltraci pomocí kanceláří Da’ava (Povolávání), které nabízely tak potřebnou charitu a současně hledaly věrné muslimské bratry ochotné pomoci. O Islámském státu zpočátku nepadlo ani slovo. Lidé na něj napojení si ale najali byty, jež sloužily jako konspirační nebo sklady zbraní, které byly ve vhodnou chvíli použity k ovládnutí města.

Aby Islámský stát nevzbudil při infiltraci velkou pozornost, vysílal do měst velmi široké spektrum lidí od studentů ze Saúdské Arábie přes tuniské úředníky, mladé muslimy z Evropy zapojené do charitativní práce po pár bojem zocelených Čečenců a Uzbeků. Iráčany raději ne, aby nebylo jasné, odkud vítr vane.

Protivládní vzbouřenci v Rakce, která se stala centrem Islámského státu

Zdroj: Profimedia.cz

Tuto taktiku použil Islámský stát v Iráku na přelomu let 2012 a 2013 v liberálním syrském Manbidžu v provincii Halab, kde boje propukly v lednu 2013, i ve městech al-Bab, Atarib nebo Azaz, ale také v sousední provincii Idlíb v Kafr Tacharimu. Rebelové, kteří se vzbouřili proti režimu Bašára Asada, většinou vyklidili pozice, protože nechtěli tříštit síly bojem na dvou frontách.

Na podzim 2013 už Islámský stát v Sýrii představoval významnou sílu, protože hojně využíval zahraničních bojovníků, kteří do Sýrie přicházeli pomáhat a bojovat proti režimu Bašára Asada. Jen v provincii Halab jich měl 2650, třetinu z nich tvořili Tunisané, následovali je Saúdští Arabové, Turci a Egypťané a malý podíl Evropanů, Indonésanů a Čečenců.

Roztržka s Al-Káidou

Poté, co se Islámský stát v Iráku etabloval v sousední Sýrii, vrátil se v Bagdádu ke svému plánu vytvořit emirát na územích obývaných sunnity. Na začátku dubna oznámil, že se Islámský stát v Iráku spojuje s Frontou An-Nusra pod novým názvem Islámský stát v Iráku a v Levantě (někdy označovaný za Islámský stát v Iráku a Sýrii, الدولة الإسلامية في العراق والشام‎, ad-Dawla al-islámíja fí-’l-Iraq wa-’š-Šám s arabským akronymem Daíš (داعش‎).

Syřany v prohlášení varoval, aby si nenechali ukrást revoluci a zůstali věrní vytvoření Islámského státu: „Dlouhá léta jste zažívali diktaturu s jejím bezprávím. Teď si dejte pozor na to, abyste ji nenahradili bezprávím demokracie, jako se to stalo v Egyptě, Tunisku a Libyi! Jen se podívejte, jaká je tam nyní situace!“

Plán na spojení ale Bagdádímu nevyšel. An-Nusra jej odmítla kvůli pověsti Islámského státu, který bezohledně uplatňoval násilí nejen proti nepříteli, ale i proti civilistům, což by jí ubralo podporu obyvatel. Chtěla si také uchovat větší nezávislost a raději dala přednost přímé podřízenosti vedení Al-Káidy. „My, Fronta an-Nusra, jsme přísahali věrnost šajchu Ajmánu Zaváhrímu,“ řekl v reakci na ohlášenou fúzi spojení abú Džuláni. Dodal, že spojení s Islámským státem v Iráku s ním nebylo předem projednáno: „Dozvěděli jsme se tu informaci z médií, a pokud se ukáže být autentická, my jsme vůbec nebyli konzultováni.“

Šéf Al-Káidy Ajmán Zaváhrí Bagdádího snahu o ovládnutí An-Nusry tvrdě zkritizoval, protože oslabil její pozice. V tu dobu z ní odešel značný počet bojovníků, možná až 70 procent. Zahraniční bojovníci přešli k Islámskému státu v Iráku a v Levantě, který se v červnu nepodřídil požadavku šéfa Al-Káidy, aby svou působnost omezil na Irák.

Islámský stát naopak začal v Sýrii rozšiřovat své aktivity. Na podzim 2013 ovládl provinční Rakku na Eufratu, která padla do rukou vzbouřenců odmítajících Asada v březnu 2013.

Mezi desítkami nových občanských organizací se ale záhy objevila i kancelář Da’ava, přes kterou se do Rakky infiltroval Islámský stát. V půlce května byl unesen předseda zastupitelstva, pak spisovatel a během července zmizely desítky, možná až stovky lidí. V srpnu zaútočili na místní velitelství Svobodné syrské armády sebevražední atentátníci a zabili desítky umírněných bojovníků. Zbylí raději utekli. Islámský stát v Iráku a v Levantě proto mohl 17. října 2013 svolat velkou schůzi všech občanských vůdců, právníků a kleriků. Z více než tří set lidí se jen dva vyslovili proti převzetí města.

Bojovníci Islámského státu v Iráku a v Levantě

Zdroj: Profimedia.cz

Proti postupujícímu Islámskému státu propuklo v prosinci 2013 povstání, kterého se zúčastnily společně jednotky Svobodné syrské armády i Fronty an-Nusra. Řadu oblastí provincie Halab a Dajr az-Zaur musel Islámský stát opustit. Nepomohly mu ani přisunuté posily bojovníků z Iráku. V bojích v Tal Rifátu zahynul v lednu 2014 i Hadží Bakr, který se se zbraní v ruce bránil zatčení.

Islámský stát však postupně přešel do protiútoku. Když v lednu při bojích v provincii Dajr az-Zaur zahynuly stovky bojovníků An-Nusry a byly vyhnány desetitisíce civilistů, Al-Káida se od Islámského státu distancovala. Během léta 2014 Islámský stát vyhnal An-Nusru z provincie Dajr az-Zaur a zcela ovládl Rakku, kterou proměnil ve své hlavní město. Ve druhé půlce srpna obsadil i vládní leteckou základnu Tabka a Dajr az-Zaur se stal první syrskou provincií, kde nebyly přítomné žádné vládní síly. V té době se ale už soustředil především na operace v Iráku.

Návrat do Iráku

Na konci roku 2013 začal Islámský stát v Iráku a Levantě opět více působit v Iráku, který čelil vlně sektářského násilí, jež propuklo na přelomu let 2012 a 2013. Atentáty byly stále četnější a počet jejich obětí rapidně rostl. Vlna útoků na šíity před desátým výročím invaze do Iráku si 19. března vyžádala přes padesát obětí, dalších 55 lidí zahynulo 19. dubna při atentátech v sedmi iráckých městech včetně Bagdádu, Násiriji a Samarry. Při útocích 20. května zahynulo v Bagdádu, v Basře a provincii Anbár 86 lidí. Během druhého kvartálu si útoky vyžádaly v Iráku 2500 obětí, další tisícovka zemřela v červenci.

Radikálům se také 23. července 2013 podařilo osvobodit své spolubojovníky z vězení Abú Ghrajb. „Počet uprchlých vězňů dosáhl 500. Většina z nich byli čelní členové Al-Káidy odsouzení k trestu smrti,“ řekl člen branného výboru iráckého parlamentu Hakim Al-Zamili.

V říjnu už počet obětí dosáhl šesti tisíc, převažovali mezi nimi šíité, ale terčem byli i šabakové nebo křesťané.

Současně s atentáty sunnitští radikálové postupovali v provincii Anbár, kde si začali budovat opěrné body. Bagdádské vedení se jim v tom pokusilo zabránit a nasadilo v provincii Anbár sedmou divizi. Při jejím útoku na základnu Islámského státu v Iráku u města Rutba zahynulo patnáct vojáků včetně brigádního generála Muhammada Karávího.

Na konci roku se ukázalo, jak úspěšný byl postup Islámského státu v Iráku a Levantě. Černé vlajky bojovníků džihádu zavlály 25. prosince 2013 nad Ramádí a Fallúdžou. V Ramádí propukly protesty místních sunnitů proti šíitské vládě a 23. prosince nařídil premiér Núrí Málikí vyklidit tábor vzbouřenců, protože sloužil jako velitelství Al- Káidy.

Sunnitší bojovníci na konci prosince 2013 zapálili pneumatiky na cestě do Ramádí.

Zdroj: Profimedia.cz

Když napětí dále rostlo, ustoupil a nařídil z obou měst stáhnout vojáky. Toho okamžitě využili bojovníci Islámského státu v Iráku a v Levantě, obsadili policejní stanice a osvobodili vězně. Následný pokus vypudit je z obou měst nevyšel, protože armádu nepodpořily sunnitské kmenové milice.

Irácké armádě se nedařilo města dobýt zpět, ačkoli nasadila tanky i letadla. Fallúdža byla jen obklíčena a neuspěla ani ofenzíva proti Ramádí zahájená 19. ledna 2014, byť část města držely vládní jednotky.

Radikálové se nenechali zatáhnout do pozičních bojů a 13. února ovládli město Sulajmán Pak. Před jejich postupem a dalšími útoky varoval už v lednu bývalý bezpečnostní poradce iráckého premiéra Movafak Rubaji: „K těm může dojít a pravděpodobně v budoucnu dojde, protože nemůžete ochránit zbraněmi milióny a milióny Iráčanů a hlídat každou ulici v celé zemi.“ Zdůraznil, jak nebezpeční jsou útočníci: „Tito hoši jsou vysoce motivovaní, dobře vycvičení a všehoschopní, protože mají vymyté mozky. Jejich chápání islámu je velmi pokřivené. Jsou brutální. Jsou nelítostní.“

Sunnitský bojovník s raketovým granátometem u Fallúdže.

Zdroj: Profimedia.cz

Náměstek ministra vnitra Adnan Asadí upozornil, že radikálové jsou připraveni na dlouhou válku. Zbraně, které mají vzbouřenci z Al-Káidy a dalších sunnitských radikálních skupin v dalším obsazeném městě Fallúdže, „jsou vyspělé, mocné a je jich dost na obsazení Bagdádu“.

V dubnu sunnitští bojovníci podnikli výpad na Júsúfiji, která je od hlavního města vzdálena jen dvacet kilometrů. Hlavní úder však přišel v červnu jinde.

Blitzkrieg na severu Iráku a vyhlášení chalífátu

Dobře vyzbrojení bojovníci Islámského státu v Iráku a Levantě napadli 5. června 2014 Sámarru, zaútočili na policejní stanice a pronikli do centra města, kde ovládli radnici a univerzitu. Obsadili i dvě největší mešity a vyzývali z nich obyvatele, aby se k nim připojili v boji proti vládě.

Boje se 6. června rozhořely ve druhém největším iráckém městě, dvoumiliónovém Mosulu, za tři dny se jim podařilo ovládnout klíčové správní budovy ve městě i policejní stanice. Vládní síly z města utekly a na místě zanechaly moderní výzbroj. V místní bance se bojovníci zmocnili značného množství peněz, skoro 500 miliard iráckých dinárů (8,7 miliardy korun).

Při bleskové ofenzívě zaútočil Islámský stát v Sýrii a Levantě na město Rašad u Kirkúku i na Bajdží, kde se nachází největší ropná rafinérie. Rodné město Saddáma Husajna Tikrít obsadil 11. června a znovu útočil na Sámarru. Nepostupoval však dále na Bagdád, jak se vláda obávala, ale do provincie Dijála na Bákubu. Už 13. června pronikl do měst Džalaulá a Saadija, samotnou Bákubu ale neobsadil.

Při postupu ale ovládl řadu ropných polí, což mu umožnilo zvýšit příjmy z ropy na milión dolarů denně.

Ofenzíva se zastavila, i když pokračovaly tvrdé boje o rafinérii v Bajdží i o letiště v Baládu. Islámský stát v Iráku a Levantě se soustředil na zajištění nově ovládnutých území, pokračoval v útoku na bývalou americkou základnu Camp Speicher u Tirkítu i na posílení spojení nově dobytých oblastí s územími, která ovládal v Sýrii. 19. června ovládl dvousettisícový Tal Afar v provincii Ninive nedaleko syrské hranice a 21. června obsadil Kajm na hranicích Sýrie a Iráku. Hned poté dobyl Rutbu na silnici z Bagdádu do Ammánu a města Ana a Ráva. Irácká armáda nedokázala přisunout posily, které by pomohly obleženým posádkám.

Bleskový postup na severovýchodě Iráku provázený exodem statisíců obyvatel způsobil ve světě šok. Ukázalo se, jak slabá je bagdádská vláda i její armáda; vojáci utíkali, i když jejich počet převyšoval množství útočníků, a zanechali jim své zbraně včetně vozidel Hummvee a tanků Abrams dodaných Spojenými státy.

Kolona bojovníků Islámského státu v létě 2014

Zdroj: ČTK/AP

K úspěchu tažení Islámského státu v Iráku a Levantě přispělo to, že v zemi vládli šíité podporovaní Íránem, kteří dále ostrakizovali a marginalizovali sunnity. Ti marně hledali zastání, až skončili v náručí Islámského státu. Jako první se k němu přidali příslušníci Husajnovy strany Baas, která byla rozpuštěna a zakázána.

Jedním z klíčových spojenců Islámského státu v Iráku a Levantě se stal Izzat Ibrahím Dúrí, zabitý v přestřelce 17. dubna 2015. Tento vojenský velitel patřil k nejhledanějším prominentům Husajnova režimu. Stanul nejen v čele súfistické organizace Armáda mužů bratrstva Nakšabandíja (جيش رجال الطريقة النقشبندية‎, Džaíš ridžál at-taríka an-nakšabandíja), ale také v čele podzemního Vrchního velitelství pro džihád a osvobození (SCJL), které tvořili bývalí členové strany Baas. Na konci roku 2011 se postavil proti novému tažení na bývalé baasisty a v lednu 2013 podpořil protesty sunnitů v provinciích Anbár a Ninive.

Právě milice armády Nakšabandíja pomohly Islámskému státu ovládnout Mosul a Tikrít a udržet je. Radikálové dosadili na posty guvernérů obou měst baasistické generály. V červenci Dúrí ve videu ocenil „hrdiny a rytíře Al-Káidy a Islámského státu“, kteří útočili na pozice vlády v provinciích Salahuddín, Kirkúk, Dijála a Ninive. Postupem času se ale obrátil proti svým radikálním spojencům a v roce 2015 kritizoval Islámský stát v Levantě, protože třetinu velitelů ze strany Baas uvěznil.

Tažení na sever Iráku zakončilo 29. června 2014 vyhlášení chalífátu. Chalífou se stal abú Bakr Bagdádí, který 1. července vyzval všechny muslimy, aby se přidali ke svaté válce.

Abú Bakr Bagdádí už jako chalífa Ibrahím káže v Mosulu v červenci 2014.

Zdroj: Profimedia.cz

Také apeloval na souvěrce, aby se přestěhovali do Islámského státu: „Spěchejte, muslimové, do svého státu. Ano, je to váš stát. Spěchejte, protože Sýrie není pro Syřany a Irák není pro Iráčany.“ Emigraci do Islámského státu označil za povinnost muslimů. K příchodu vyzýval především soudce, lékaře, inženýry a vojenské experty.

Současně se objevila mapa ukazující, že Islámský stát chce chalífát rozšířit na všechna území, která v minulosti byla pod vládou muslimů, včetně celého Balkánu, Španělska, postsovětských středoasijských republik i Íránu a Pákistánu.

Americké nálety a zabíjení rukojmích

Záhy po ovládnutí oblastí na severu Iráku v nich začal Islámský stát uplatňovat svoje způsoby vlády a přísnou formu práva šaría. Zakázalo se vzdělání dívek a ženy musely být zcela zahalené, muži zase museli nosit plnovous. Zapovězeno bylo pití alkoholu i kouření. Použil stejně brutální postup jako na územích ovládaných v Sýrii, homosexualita se trestala veřejně svržením ze střechy.

Současně začal likvidovat tzv. neislámské modly, především šíitské mešity v Mosulu. V červenci zboural mešitu proroka Setha a mešitu proroka Juníse, známého křesťanům jako Jonáš, i mešitu a svatyni proroka Džirdžise ze 14. století, kterou nechal vystavět Timur, nebo klášter svatého Eliáše.

Hned se také rozběhly sektářské a etnické čistky, jejichž terčem se stali šíité, Kurdové i křesťané, kteří museli buď konvertovat, nebo odejít, či zaplatit speciální daň, džizju, což vedlo k masovému exodu statisíců obyvatel. Situace se ještě zhoršila, když Islámský stát na počátku srpna obsadil chladejskými křesťany obývaný Karakoš i Sindžár a přilehlé vesnice měst, kde žili jezídi.

Nutil je ke konverzi. Pokud ji odmítli, byli zabiti a mladé jezídky zotročeny. Mnohé skončily jako sexuální otrokyně prodávané na trzích, kde si je mohli koupit i mladí bojovníci, kteří by jinak ženu získali obtížně.

Za eskalující se situace se rozhodl americký prezident Barack Obama zasáhnout. 8. srpna 2014 dal souhlas se zahájením náletů na pozice Islámského státu. „Povolil jsem cílené údery, pokud bude nezbytné pomoci iráckým silám chránícím civilisty. Jestliže máme unikátní možnost pomoci odvrátit masakr, pak věřím, že nemůžeme zavírat oči. Naše spojence podpoříme, když jsou v ohrožení.“ Téhož dne podnikla dvojice stíhacích bombardérů F/A-18 Hornet nálety na uskupení bojovníků IS u Irbílu, vyzbrojené děly.

Letouny F/A-18 Hormet americké námořní pěchoty nad Irákem

Zdroj: Profimedia.cz

Obama ale vyloučil vyslání pozemních sil do Iráku: „Spojené státy nemohou a neměly by intervenovat při každé krizi ve světě.“ Místo toho začaly Spojené státy vyzbrojovat kurdské pešmergy v Iráku. Za americké vzdušné podpory se jim podařilo zabezpečit klíčovou přehradu u Mosulu, kterou ohrožovali bojovníci Islámského státu.

Po zahájení náletů se Islámský stát uchýlil k brutální taktice, kterou používal v Iráku jeho zakladatel abú Musa Zarkáví – začal podřezávat zahraniční rukojmí a zveřejňovat záběry jejich likvidace na internetu. Radikálové ve videu zveřejněném 19. srpna 2014 varovali, že budou na Američany útočit kdekoli, pokud budou Spojené státy dál podnikat nálety. Výstrahu doprovázela fotografie, na které byla hlava uříznutá americkému zajatci za irácké války.

O den později bylo zveřejněno video, na němž byla zachycena vražda amerického novináře Jamese Foleyho, který byl v listopadu 2012 unesen v Sýrii. Záběry muže v oranžovém vězeňském oděvu doprovázela slova: „Toto je James Wright Foley, americký občan vaší země. Jako vláda stojíte v čele agrese proti Islámskému státu. Spikli jste se proti nám. Nyní na nás každý den v Iráku útočí vaše vojenské letectvo. Vaše údery způsobily oběti mezi muslimy, dál už nebojujete proti povstání. Jsme islámská armáda a stát, který po celém světě přijalo velké množství muslimů, takže jakákoli agrese proti Islámskému státu je agresí proti muslimům, kteří přijali chalífát.“

Džihádista John se chystá podřezat amerického novináře Jamese Wrighta Foleyho.

Zdroj: Profimedia.cz

Islámského bojovníka přezdívaného džihádista John, který je pronesl dobrou angličtinou, než Foleyho podřezal, se podařilo posléze identifikovat jako Brita kuvajtského původu Mohammeda Emwaziho. Video končilo záběrem na amerického novináře Stevena Sotloffa. Ten byl zavražděn jako druhý. Video s jeho smrtí nazvané „Druhý vzkaz Americe“ bylo zveřejněno na začátku září a neslo se ve stejném duchu. Džihádista John na něm řekl: „Jsem zpátky, Obamo. Jsem zpátky kvůli vaší arogantní zahraniční politice vůči Islámskému státu, kvůli vašemu trvání na pokračování bombardování navzdory našim vážným výstrahám.“

Ve videu Islámský stát opět hrozil, že podřezávání rukojmích bude pokračovat: „Tak jako vaše střely dopadají na náš lid, bude náš nůž pokračovat v útocích na hrdla vašich lidí.“ Varoval další země, aby se nepřidávaly k Američany vedené koalici, do níž vstoupily desítky zemí včetně Británie a Francie.

Americký prezident Barack Obama naopak v předvečer výročí atentátu Al-Káidy z 11. září 2001 pohrozil rozšířením náletů na Sýrii, kde byli rukojmí vězněni a kde leží hlavní město Islámského státu Rakka: „Jasně jsem dal najevo, že teroristy ohrožující naši zemi budeme stíhat, kdekoli budou. To znamená, že nebudeme váhat podniknout akci proti Islámskému státu v Sýrii stejně jako v Iráku.“

Třetí obětí radikálů se stal britský humanitární pracovník David Haines. Video s jeho smrtí bylo zveřejněno 14. září. Spojené státy a další země zapojené do koalice proti Islámskému státu se poté rozhodly své útoky rozšířit i na Sýrii. První společný útok USA, Saúdské Arábie, Jordánska, Bahrajnu a Spojených arabských emirátů se uskutečnil 23. září. Na Rakku a Dajr az-Zaur bylo vypáleno 47 raket typu Tomahawk.

Francie podnikla první nálet na Irák 19. září, když dvojice letounů Rafale bombardovala sklad zbraní u Mosulu. Poté, co 30. září útočila na Irák britská letadla, zveřejnili radikálové 3. října další video s vraždou dalšího britského rukojmího, humanitárního pracovníka Alana Henninga. Koalice zemí, které se zapojily do náletů na Islámský stát, se stále rozšiřovala. Australské F/A-18F Super Hornety poprvé útočily 9. října. Kanadské CF-18 Hornety bombardovaly pozice Islámského státu u Fallúdže 3. listopadu a na Sýrii útočily od 9. dubna 2015.

Na internetu se 16. listopadu objevilo video zachycující likvidaci už pátého rukojmího, jímž byl americký humanitární pracovník Peter Kassig. Během ledna 2015 byli zabiti dva japonští rukojmí, Haruna Jukawa a Kendži Goto, když Japonsko nezaplatilo požadovaných 200 miliónů dolarů a nezařídilo ani propuštění jordánské teroristky Sadžídy Ríšavíové, které se nepodařilo odpálit v roce 2005 v hotelu v Jordánsku.

Islámský stát tvrdil, že chce jordánského pilota Maaze Kasásbu vyměnit za atentátnici Sadžídu Rišávíovou

Zdroj: Profimedia.cz

Vlna vražd rukojmích vyvrcholila v lednu upálením zajatého jordánského pilota Maáze Kasásby, jehož letoun F-16 se v prosinci zřítil při náletu na sever Sýrie. Ve vybombardované oblasti byl zavřen v kleci, ve které byl upálen. Video s jeho smrtí, zveřejněné 3. února, bylo poslední v řadě zachycující smrt rukojmích.

Sadistický "Džihádista John" Emwazi byl zabit v noci z 12. na 13. listopadu 2015. Při útocích amerického dronu na Raku utrpěl zranění, která nepřežil.

Brutální vraždy rukojmích ale letecké údery na Islámský stát nezastavily, jejich počet naopak stále rostl. Do 22. prosince 2015 se v rámci operace Inherent Resolve uskutečnilo 61 508 operačních letů, při nichž se uskutečnilo 9041 úderů na pozemní cíle. Na území Iráku jich bylo provedeno 5959, v Sýrii pak 3082. Naprostou většinu těchto úderů podnikly americké vzdušné síly.

Některé země už své zapojení do náletů omezily nebo ukončily, což je případ Belgie a Dánska, které během roku 2015 stáhly své stroje F-16. Kanada stažení už ohlásila, ale zatím neprovedla. Zatímco v případě Ottawy šlo o politické rozhodnutí, u dalších zemí byl příčinou nedostatek leteckých sil a nutnost provést údržbu strojů. V roce 2015 se nově naopak zapojila do operace německá průzkumná Tornada RECCE a zapojení plánují Italové.

V klinči dlouhé války

Dobytím severu Iráku Islámský stát vyčerpal své možnosti. Neležely před ním už žádné další oblasti, které by mohl ovládnout. Pokus o útok na převážně kurdský Kirkúk selhal už v létě 2014 při razantní protiofenzívě pešmergů, kteří během ní zajistili ropná pole. Kurdské milice podporované Američany pokračovaly v postupu a postupně zabezpečily i další ohrožené oblasti. V listopadu 2014 prolomily i obklíčení Sidnžáru a 22. 11. pronikly do města, což usnadnilo situaci vyhnaným jezídům.

Irácký voják ostřeluje pozice Islámského státu u Kirkúku.

Zdroj: ČTK/AP - Anmar Khalil

Reálná nebyla ani šance, že by mohli radikálové postupovat do šíitských oblastí Iráku. Rychle se v nich formovaly šíitské milice a irácké vládě začal pomáhat Írán, který do země vyslal několik generálů revolučních gard i mnoho specialistů a nižších velitelů. Už 26. října 2014 se podařilo iráckým silám pod velením íránského generála dobýt město Džurf as-Sachar, ležící jižně od Bagdádu, a v půlce listopadu pronikly do Bajdží. Íránci pomohli také Iráku osvobodit příhraniční města Sulajmáníja a Džalavla. Postup zajišťovaly ze vzduchu íránské F-4 Phantomy.

Na podzim Islámský stát oznámil rozšíření své působnosti na pět provincií ležících mimo oblast Sýrie a Iráku, Bagdádí 13. listopadu 2014 oznámil, že součástí chalífátu se staly tři vilajáty v Libyi a jeden sinajský.

Exploze americké bomby shozené na pozice Islámského státu u Kobani

Zdroj: ČTK/AP - Lefteris Pitarakis

Islámskému státu se přestalo dařit i v Sýrii, kde se pokoušel dobýt kurdské město Kobani, ležící na severu na hranicích s Tureckem. Pronikl do něj 6. října 2014, ale nedokázal ho ovládnout. Kurdské milice YPG podporovaly nálety Američany vedené koalice. Na konci října k městu dorazily jednotky kurdských pešmergů z Iráku vybavené těžkými zbraněmi, kterým Turecko umožnilo průchod přes své území. Většinu města získali Kurdové zpět už 5. ledna 2015 a 26. ledna kontrolovali celé město. Stažení potvrdil Islámský stát 31. ledna. V té době byl vytlačen z provincie Dijála, sousedící s Íránem.

Pálící bojovníci Islámského státu

Zdroj: Profimedia.cz

Bojovníci Islámského státu sice dokázali 12. února ovládnout město Bagdádí a poté i blízké letiště Ajn al-Asad, ale to si nedokázali udržet.

Irácké jednotky ostřelují pozice Islámského státu při dobývání Tikrítu v dubnu 2015.

Zdroj: ČTK/AP - Khalid Mohammed

Citelnější ránu pro chalífát představovala úspěšná irácká ofenzíva u Tikrítu zahájená na začátku března 2015. Postup sice brzdily nastražené nálože, ale 11. března irácké síly pronikly na severozápadní předměstí a 31. března irácká armáda dobyla centrum města. Islámský stát tak ztratil v Iráku čtvrtinu z dobytých území.

Dobytí Tikrítu

Islámský stát 12. března 2015 oznámil, že přijal přísahu věrnosti nigerijské skupiny Boko Haram, a součástí Islámského státu se stala Západoafrická provincie (الولاية غرب أفريقيا‎, al-Wilájat gharb afríkíja).

Dobytí Palmýry a ničení památek

Pozornost Islámský stát poutal také ničením antických památek na dobytých územích. Ty, které neprodal do zahraničí, protože byly příliš velké a nedaly se převézt, začal rozbíjet. Na konci února se objevilo video, jak ničí asyrské a akkadské sochy a reliéfy v mosulském muzeu a v Ninive. Záběry doprovázela slova jednoho z radikálů: „Tyto trosky za mnou jsou modly a sochy, k nimž se v minulosti lidé modlili místo k Alláhovi. Ti takzvaní Asyřané a Akkaďané a další vzhlíželi k bohům války, zemědělství a deště, kterým nabízeli oběti.“ Zdůraznil, že povinností muslima je takovéto modly ničit: „Když prorok Mohamed přijel do Mekky, ničil bůžky holýma rukama. Náš prorok nám nařizuje svrhávat modly a ničit je. Jestliže je Alláh nařizuje zničit, je to pro nás snadné a uděláme to, i když to má hodnotu miliónů dolarů.“

Islámský stát také nechal vypálit mosulskou knihovnu a divadlo. Na počátku března se objevilo video, jak jeho muži zplanýrovali historické město Nimrúd. Pak zničili starověkou Hatru. Jejich útokům neuniklo ani další starověké město, pouštní Palmýra, kterou se mu podařilo dobýt koncem května.

Ukázalo se, že navzdory náletům si Islámský stát dokázal uchovat svou vojenskou sílu a využít jakéhokoli oslabení svých protivníků. V půlce května dokonce vedl současně dvě útočné operace, jednu v Iráku a druhou v Sýrii. Tam využil oslabení vládních vojsk, která byla nucena pod tlakem vzbouřenců zkrátit frontu, aby uhájila klíčové oblasti okolo Damašku na severozápadě země u Latákíje, kde žijí alávité.

Islámský stát odpálil chrám v Palmýře.

Zdroj: Profimedia.cz

V pouštních oblastech syrské provincie Homs proto bojovníci Islámského státu snadno postupovali a v půlce května se dostali až na okraj Palmýry. Ovládli ji 20. května. Současně ovládli poslední přechody mezi Sýrií a Irákem, když obsadili al-Valíd na irácké straně hranice a at-Tanaf na syrské. Islámský stát během ofenzívy ovládl také ropné pole Džazal, ležící v provincii Homs severozápadně od Palmýry. Bylo to poslední pole, které držela syrská armáda.

Antickou Palmýru nejprve Islámský stát využíval jako kulisu pro likvidaci svých odpůrců. V srpnu v ní začal ničit památky, vyhodil do povětří Baal Šaminův i Belův chrám a starobylé věžové hrobky.

Současně s palmýrskou operací zaútočil Islámský stát v půlce května i v Iráku a při bleskovém úderu za písečné bouře ovládl celé Ramádí. Podobně jako o rok dříve z Mosulu z něj iráčtí vojáci zoufale prchali a na místě nechali moderní výzbroj. Opustili i nedalekou vojenskou základnu. Ovládnutí města oznámil Islámský stát 18. května. Dostal tím pod plnou kontrolu celou provincii Anbár.

Spojené státy byly ústupem Iráčanů velmi roztrpčeny, což dal 25. května otevřeně najevo americký ministr obrany Ashton Carter: „Irácké síly ukázaly, že nemají vůli bojovat. Nebyly přečísleny, ve skutečnosti silně přečíslovaly protivníka. To mi říká, a já myslím, že většině z nás, že je tu téma ochoty a vůle Iráčanů bojovat s IS a bránit se mu.“

Iráckým jednotkám se také nedařilo udržet Bajdží s velkou rafinérií, které radikálové ovládli v dubnu. V červnu sice město irácké vládní síly dobyly, ale byly z něj zase vytlačeny a v říjnu je dobývaly znovu. Osvobození Mosulu, o němž irácké vedení mluvilo začátkem roku jako o dalším kroku, který přijde po dobytí Tikrítu, se odložilo na neurčito, protože situace v provincii Anbár byla kritická.

Islámský stát pod tlakem

Přes úspěchy v Palmýře a v Ramádí se Islámskému státu začala v půlce roku 2015 komplikovat situace ve všech oblastech.

V Sýrii postupovaly kurdské milice YPG, které uchránily Kobani. Ovládly Hasaku a ve druhé půlce června i Tel Abjad. Na konci června dobyly město Ajn Ísá, ležící jen padesát kilometrů od Rakky. Sílu na další postup však Kurdové neměli. Nemohli ani postupovat směrem na Afrin severně od Halabu, protože je zastavily turecké tanky.

Kurdské milice YPG s tankem postupují u Hasaky.

Zdroj: Profimedia.cz

Po atentátu v tureckém pohraničním Suruçu, který si 20. července 2015 vyžádal 32 obětí, se rozhodlo Turecko aktivněji zapojit do války proti Islámskému státu a poskytlo 23. července spojencům leteckou základnu v Inçirliku pro útoky na Islámský stát. Když týž den pět bojovníků Islámského státu přepadlo turecké pohraniční postavení u města Elbeyli v provincii Kilis a zabilo tureckého vojáka Yalçına Naneho, zahájilo turecké dělostřelectvo odvetnou palbu. Druhý den spustila Ankara operaci Mučedník Yalçın. Turecké letectvo podniklo během dvou dnů tři vlny útoků na pozice IS v Sýrii, přičemž zničilo dvě velitelství a zabilo 35 bojovníků IS.

Turecko ale současně zahájilo operace proti kurdským separatistům, protože po atentátu v Suruçu zaútočili na turecké ozbrojené síly separatisté z turecké Kurdské strany pracujících (PKK). Postup milicí YPG, které mají blízko k PKK, blokovaly turecké jednotky, aby se nemohla rozšířit oblast ovládaná Kurdy v Sýrii.

V oblasti Sýrie při hranicích s Tureckem chtěla Ankara vytvořit po dohodě s USA sto kilometrů dlouhou bezpečnostní zónu o šíři 40 km. Syrská exilová prozatímní vláda plánovala, že by se přestěhovala do města Džarábulus, které v ní leží. Oblast ale až do jara dál držel Islámský stát, který přes děravou hranici pašoval ropu do Turecka a zpátky z něj materiál, který potřeboval.

Situace Islámského státu se začala dále zhoršovat, když se 30. září do války v Sýrii zapojilo Rusko. Vladimir Putin vyhověl žádosti syrského prezidenta Bašára Asada o pomoc a vyslal do Latákíje vojenská letadla. Ruské bitevníky zpočátku útočily především na vzbouřence ohrožující postavení syrských vládních sil. Jakmile se pozice vládních vojsk stabilizovaly, přibývalo náletů na pozice Islámského státu. Bombardován byl Al Karjatajn 80 km od Palmýry i Rakka, kde na začátku listopadu zemřelo přes čtyřicet lidí. V odvetu za zapojení Ruska podnikl 31. října sinajský vilaját IS pumový atentát na airbus ruské letecké společnosti Kogalymavia, letící s turisty ze Šarm aš-Šajchu do Petrohradu. Všech 224 lidí na palubě zahynulo.

Ruská letadla na letišti v Sýrii

Zdroj: Reuters

Velkou ranou pro Islámský stát byly především cílené nálety Rusů i Američanů na jeho ropná zařízení, na mobilní rafinerie a cisternové automobily pašující vytěženou ropu do Turecka. Zničeno jich bylo několik stovek. „Odhadujeme, že tyto operace jim snížily výnosy (z ropy) o 30 procent,“ řekl začátkem roku 2016 mluvčí Američany vedené koalice států proti IS Steve Warren.

Na konci roku 2015 přestával být Islámský stát schopen udržet celé území, které ovládal. Kurdským jednotkám se 13. listopadu podařilo osvobodit celý Sindžár a ovládly i silnici od Tal Afaru k syrské hranici, takže Islámský stát přišel o přímé spojení mezi svými centry v Iráku a v Sýrii – Mosúlem a Rakkou.

Další úder přišel následující měsíc. Irácká armáda zahájila 22. prosince ofenzívu na Ramádí, přičemž použila novou taktiku – cestu vyčistily obrněné buldozery. Do centra města pronikly irácké síly 28. prosince, boje na předměstích ale pokračovaly i v dalších týdnech.

Bagdádu usnadnilo postup i to, že nasadil pouze pravidelnou armádu, a nikoli šíitské milice. Místní obyvatelé a okolní kmeny se proto neobávali sektářského násilí ze strany šíitů, nepostavili se proti útočícím iráckým vládním silám a Islámský stát se musel obejít bez jejich podpory.

Bombardéry B-52 po přistání v Kataru

Zdroj: Reuters - Sgt Corey Hook

Islámský stát ztratil podle různých analýz v roce 2015 v Sýrii a v Iráku 14 až 30 procent území, která měl pod kontrolou, tzn. nejméně 12 800 čtverečních kilometrů. Vyšší čísla uváděl mluvčí Američany vedené koalice Steve Warren: „Domníváme se, že v Iráku je to okolo 40 procent. V Sýrii je těžké stanovit číslo, ale myslíme si, že je to okolo 20 procent. Když vezmeme Irák a Sýrii dohromady, tak ztratily 30 procent území, která měli kdysi v držení.“ Stanovit přesná čísla ani není možné, protože v ani jedné zemi není pevná fronta, řadu pouštních území de facto neovládá nikdo. Pod kontrolou IS dále zůstalo až 78 000 čtverečních kilometrů včetně dvoumiliónového Mosulu. Stále představoval značnou sílu. Pentagon odhadoval, že má v Sýrii a Iráku mezi 19 000 a 25 000 bojovníky, tedy jen o několik tisíc méně než o rok dříve. Dalších tři až pět tisíc jich působilo v Libyi.

Islámský stát měl i značný globální vliv. Do poloviny prosince 2015 slíbilo věrnost (IS) 34 radikálních skupin z celého světa. Na něj napojené skupiny ovládly část Libye a Sinajského poloostrova, aktivně působily v Jemenu, Afghánistánu, Pákistánu a v Nigérii. V Tunisku, Turecku, ve Francii i v USA podnikali jeho příznivci atentáty.

Boje měly velmi kruté dopady. Podle organizace Iraq Body Count, která registruje úmrtí v Iráku, zemřelo za celý rok 2015 v zemi přes 16 100 civilistů. Počet obětí v Sýrii byl ještě vyšší, od 15. března 2011, kdy v zemi propukla občanská válka, zahynulo na čtvrt miliónu lidí.

Úder za úderem

Tlak na Islámský stát pokračoval v roce 2016. Nálety na těžbu, zpracování a přepravu ropy měly oslabit jeho ekonomiku. Kvůli úderům na ropná zařízení a cisterny v rámci kampaně Tidal Wave II, zahájené na podzim, musel snížit těžbu ropy ze 45 000 barelů ropy denně na necelých třicet tisíc. „Jeho příjmy z ropy se od léta 2014 snižují kvůli poklesu cen na světových trzích, kvůli účinnosti náletů a kvůli zhoršujícím se podmínkám těžby,“ řekl začátkem dubna 2016 předseda francouzské společnosti pro energetickou strategii a politiku Francis Perrin.

Za pouhý rok se snížily příjmy chalífátu z ropy a výběru daní o třetinu, uvedlo v dubnu 2016 analytické středisko IHS. Jestliže v polovině roku 2015 činil jeho měsíční příjem 80 miliónů dolarů, v březnu 2016 dosahoval už jen 56 miliónů . Zhruba polovina příjmů IS pocházela z daní a z konfiskací majetku, 43 procent z prodeje ropy a zbytek z pašování drog, prodeje uloupených památek i elektřiny a darů. Denní těžba ropy v důsledku dalších náletů klesla z 33 000 na 21 000 barelů.

Irácké vládní jednotky postupují v provincii Anbár.

Zdroj: ČTK/AP - Khalid Mohammed

Letecká ofenzíva Spojených států se v lednu 2016 soustředila na banky. „Veškeré obchodování probíhá hotově, nemají žádné účty. Údery na sklady peněz tak nepřítele vážně poškodí,“ vysvětlil volbu cílů 11. ledna mluvčí koalice vedené USA Steve Warren. „Tím, že jim znemožníme vydělávat na prodeji ropy a zároveň je připravíme o hotové peníze, je můžeme srazit na kolena,“ dodal a přiznal, že si tyto nálety vyžádaly deset civilních obětí.

Nejvíce škody napáchalo bombardování skladu peněz v Mosulu. Podrobnosti k úderům zveřejnil v dubnu zástupce amerického velitele aliančních sil proti IS generál major Peter Gersten. Jen při náletu na dům v Mosulu bylo podle něj zničeno 150 miliónů . Zpravodajcům se povedlo zjistit, ve které místnosti jsou peníze uloženy. Na tu pak byla shozena naváděná puma. podle něj provedly dvacet náletů na banky a další místa, kde měl IS uložené peníze. Přiznal, že je obtížné určit přesně sumu zničených peněz, ale podle jeho slov se pohybovala mezi 500 až 800 milióny dolarů. Dodal, že nedostatek financí stál za 90 procenty případů zběhnutí a přispěl k poklesu přílivu nových bojovníků. Exilová organizace SOHR, která monitoruje dění v Sýrii, uvedla v dubnu 2016, že Islámský stát snížil platy svým bojovníkům na polovinu.

Chalífát dále ztrácel území. Během března přišel o část pozic v provincii Anbár na západě Iráku, 13. března se stáhl z Rutby blíž k syrským hranicím do Káimu. Odchod jeho bojovníků potvrdil starosta města: „Je to důsledek ztrát, které utrpěli v provincii Anbár, a hlavně toho, že bylo zpět dobyto město Ramádí a jeho okolí.“

Islámský stát ale utrpěl vážné porážky i v Sýrii, řekl 13. března americký ministr zahraničí John Kerry: „Jen v Sýrii za poslední tři týdny Daíš ztratil (území o rozloze) 3000 kilometrů čtverečních a 600 bojovníků.“

Islámský Stát při obraně Ramádí

Zdroj: Profimedia.cz

Syrská armáda zahájila 7. března operaci, jejímž cílem bylo osvobodit Palmýru a připravit cestu do Dajr az-Zauru, kde se v obklíčení stále držel jeden pluk syrské armády. Syrské jednotky za podpory ruských náletů rychle postupovaly, okraje historického města dosáhly 23. března. O den později syrští vojáci pronikli do města, které plně ovládli 27. března, když se z něj Islámský stát stáhl. Syrské jednotky se pak zaměřily na zajištění spojení Palmýry s Damaškem a 3. dubna osvobodily Karjatajn.

Na severovýchodě Sýrie postupovaly od Hasaky jednotky nově utvořených Syrských demokratických sil (SDF), jejichž základem byly kurdské milice YPG, doplněné dalšími vzbouřeneckými skupinami. Za letecké podpory Američany vedené koalice se jim podařilo 19. února dobýt město Aš-Šadádí, (الشدادي‎‎) a pak vytlačit bojovníky Islámského státu z celé provincie Hasaka.

Příslušnice kurdské milice YPG u Kámišlí

Zdroj: AP - Manu Brabo

Aš-Šadádí představovalo významný opěrný bod samozvaného chalífátu, jenž z něj vysílal atentátníky do Tal Tamru (تل تمر‎‎) i do křesťanského Kámišlí. Město navíc leželo na silnici spojující Rakku s Mosulem. Jeho ztráta Islámskému státu ztížila rychlé přesuny sil mezi Irákem a Sýrií. Proto se snažil oblast udržet a získat město zpět. Vyslal tam v Gruzii narozeného čečenského velitele abú Umara Šíšáního (vlastním jménem Tarchan Batirašvili), který zastával post ministra války. Kolona s ním byla zasažena 5. března při narychlo podniknutém náletu. Svým zraněním podlehl. Velení Islámského státu proto narychlo povolalo z Iráku tuniského velitele abú Hidžu, jenomže jeho automobil na cestě z Rakky do provincie Halab zasáhla na konci března raketa vypálená z bezpilotního letounu. Stal se dalším vysokým představitelem Islámského státu zabitým v březnu, při jiném náletu byl zabit ministr financí IS Hadži Imám (Abdar Rahmán Kadúlí). V květnu 2015 na něj Spojené státy vypsaly odměnu sedm miliónů dolarů.

Likvidování chemického arzenálu IS

Jednou z priorit Američany vedené koalice byla likvidace chemických zbraní, které Islámský stát používal. Nebezpečí bylo o to větší, že kromě chlóru nasadil i yperit.

Zprávy o nasazení chlóru se objevovaly od konce léta 2014, poprvé bylo jeho použití potvrzeno 15. září v Baladu. Podle některých zpráv byl nasazen i proti obklíčeným vojákům u Saklávíje. Chlórem také IS plnil nastražené nálože, jak zjistili iráčtí pyrotechnici, kteří je likvidovali. Stěžovali si, že se unikajícím plynem dusí.

Závažnější byly případy z léta 2015, kdy byl použit zpuchýřující yperit, první evidovaný případ je z 13. srpna. „Máme důvěryhodné informace, že látkou užitou při útoku byl yperit,“ řekl deníku The Wall Street Journal nejmenovaný představitel USA k útoku na kurdské pešmergy. O nasazení hořčičného plynu asi 60 kilometrů jihozápadně od Irbílu získalo informace i německé ministerstvo obrany, podle kterého mělo dýchací potíže 60 kurdských bojovníků.

Yperit byl také použit v srpnu 2015 při útoku na město Marea na severu Sýrie. Lékaři bez hranic uvedli, že 21. srpna ošetřovali čtyři příslušníky jedné rodiny, kteří měli po útoku minometnými granáty dýchací potíže, svědění kůže a pak se jim na těle objevily puchýře. Právě to je typické pro yperit, který patří mezi zpuchýřující bojové látky.

Organizace pro zákaz chemických zbraní (OPCW) ve své zprávě z listopadu 2015 dospěla k závěru, že „s největší možnou pravděpodobností byli hořčičnému plynu vystaveni nejméně dva lidé“. I když OPCW neuvedla, kdo plyn nasadil, granáty s ním byly vypáleny z vesnice pod jeho kontrolou. Podle amerických tajných služeb IS dokonce yperit vyráběl.

Jedním z úkolů jednotky amerických speciálních sil Delta v Iráku, které dorazily do Iráku v lednu, bylo kromě pomoci kurdským milicím bojujícím v týlu nepřítele a operacím na záchranu rukojmích omezit schopnosti IS vyrábět a nasazovat chemické zbraně. Na konci února se jim podařilo dopadnout představitele chalífátu, který by spojen s jejich výrobou. Podle vyjádření iráckých představitelů z počátku března mělo jít o Sulajmána Daúda Afarího, jenž za Saddáma Husajna pracoval ve vojenském zařízení zaměřeném na chemické a biologické zbraně. Dopaden byl při razii v Tall Afaru a měl vést specializovanou jednotku IS vyvíjející chemické zbraně.

Masově nasadil Islámský stát chemické zbraně v březnu 2016 v irácké provincii Kirkúk. Na začátku měsíce použil při útoku granáty s chlórem, což si vyžádalo devět obětí z řad pešmergů, uvedl 8. března kurdský server NRT. Ve druhém březnovém týdnu byl opakovaně použit yperit v Táza Churmatu a Tuz Churmatu. Při útoku na Tazá zemřelo 8. března tříleté děvčátko.

„Počet lidí zasažených plynem v Tuz Churmatu  stoupl na 409, když během posledních dvou dní bombardoval oblast granáty s a dalšími chemikáliemi,“ oznámil 11. března člen rady komisařů UNHCR Masrúr Aswad s tím, že rakety byly vypáleny z města Bašír, které drží Islámský stát. Na místa, kde se chemické zbraně vyráběly, podnikla Američany vedená koalice během března několik náletů. Opakovaně byly cílem laboratoře v mosulské univerzitě, kde se vyráběly chemické zbraně i výbušniny. Při jednom z náletů byl zabit i jeden z expertů na výbušniny. „Víme, že Daíš používal některé z těchto budov pro vojenské účely, a tak jsme je bombardovali,“ obhajoval útoky mluvčí americké armády v Steve Warren nálet z 19. března.

Nálety na továrny, kde se vyráběly výbušniny a chemické zbraně, dále pokračovaly, 17. srpna 2016 dvanáct letadel včetně amerického strategického bombardéru B-52 a belgických stíhacích bombardérů F-16 vybombardovalo v Mosulu továrnu na výrobu výbušnin a aut pro sebevražedné atentáty, 12. září přes deset letadel včetně bombardéru B-52 napadlo u Mosulu bývalou továrnu na výrobnu léků a zničilo ji. Islámský stát tam vyráběl chemické zbraně.

Útoku hořčičným plynem čelili i američtí vojáci. Islámský stát jej použil 20. září u letecké základny Kajjára. Nikdo při něm nebyl zraněn. „Byl to práškový yperit, u kterého jsme viděli, že ho s malým efektem mnohokrát použil (IS) v Iráku a v Sýrii,“ popsal způsob použití chemických zbraní Pentagon. Náčelník spojených štábů amerických ozbrojených sil generál Joseph Dunford prohlásil, že schopnost extremistů použít chemické zbraně je sice „primitivní“, přesto se jedná o „posun, který vyvolává obavy“.

Zpráva londýnské organizace IHS z 21. listopadu 2016 uvedla, že Islámský stát od poloviny roku 2014 použil chemické zbraně v nejméně 52 případech. Devatenáct z nich bylo v oblasti Mosulu. „Mosul byl centrem výroby chemických zbraní Islámského státu,“ uvedl analytik IHS Columb Strack. Podle něj se ale s blížící se ofenzívou na Mosul počet útoků snižoval, protože zařízení byla buď zničena, nebo odvezena na bezpečnější místo.

Použití chemických zbraní IS v Iráku a v Sýrii

Strach ale přetrvával: „Koalice se obává použití chemických zbraní ze strany IS,“ sdělil listu The New York Times v listopadu 2016 mluvčí amerických sil v Iráku John Dorrian. „IS je použil v minulosti v Iráku a v Sýrii. Očekáváme, že bude pokračovat ve využívání tohoto typu zbraní.“ Obavy byly oprávněné, Islámský stát je nasadil i při obraně Mosulu. 

Dobytí Fallúdži

Pod tlakem se Islámský stát na počátku roku 2016 vrátil v Iráku k původní taktice atentátů. Zpočátku podnikal útoky v Ramádí i na základu iráckých sil u Tikrítu Camp Speicher. Rostoucí násilí si vyžádalo během ledna 850 mrtvých. V atentátech pokračoval Islámský stát i v únoru, kdy mělo násilí 670 obětí, především z řad civilistů. Nejvíce, 277, jich bylo z Bagdádu.

Následky sebevražedného atentátu v irácké Basře v dubnu 2016

Zdroj: ČTK/AP - Nabil al-Jurani

Na vysokém počtu únorových obětí se podílely koordinované útoky z konce měsíce, které měly na svědomí 150 obětí. Nejvíce lidí – 78 – zahynulo 28. února při dvojitém sebevražedném atentátu na tržišti v šíitské čtvrti Sadr. Týž den podniklo komando Islámského státu útok na kasárna iráckých bezpečnostních sil v Abú Ghrajbu, který zahájili sebevražední atentátníci v automobilech, přičemž zabili 24 příslušníků bezpečnostních složek. Útok, který se podařilo odrazit, podnikli z Karmy (الكرمة), a Fallúdže, přestože ta byla od konce roku 2015 obklíčena iráckými vládními silami.

V odvetu zaútočily 1. března irácké jednotky na pozice IS sto kilometrů severovýchodně od metropole u Sámarry s cílem přerušit spojení mezi provincií Anbár, odkud přišli atentátníci, a Mosulem, odkud dostali podporu. Atentáty ale pokračovaly, 6. března zemřelo 47 lidí při explozi náloží v autě řízeném sebevrahem a následovaly další útoky, v březnu si celkem vyžádaly 1119 mrtvých, přičemž 575 připadlo na civilisty a policisty.

Během prvního čtvrtletí podnikli bojovníci Islámského státu v Iráku a Sýrii 891 útoků, což bylo nejvíce za jakékoli tříměsíční období od poloviny roku 2014, kdy IS vyhlásil chalífát, uvedla společnost IHS. Vyžádaly si 2150 obětí, což představovalo 44procentní nárůst oproti předchozím třem měsícům.

Demonstrace před bagdádskou Zelenou zónou

Zdroj: Profimedia.cz

Útoky pokračovaly i v dubnu, kdy si vyžádaly dalších 741 obětí, přičemž mířily i na jižní oblasti obývané šíity, 4. dubna atentátník v restauraci v provincii Dhíkár zavraždil 14 lidí a dalších pět osob zahynulo, když sebevražedný atentátník odpálil nálož v autě v Basře.

V poslední dubnové dekádě zažil Bagdád vlnu útoků, které měly na čtyřicet obětí. Když 30. dubna zemřelo dalších 17 poutníků, šíité, kteří protestovali u parlamentu kvůli neochotě poslanců přijmout reformy, do něj vtrhli s požadavkem, aby stát ochránil civilisty.

Bezpečnostní situace se však nelepšila, při dvou atentátech spáchaných na Prvního máje v Samávě u sídla provinční vlády a u autobusové stanice zahynulo 33 lidí. Krvavou lázeň zažil Irák mezi 11. a 17. květnem, kdy si atentáty vyžádaly skoro dvě stě obětí, hned první den zemřelo při třech explozích v Bagdádu 94 osob, 64 z nich při výbuchu bomby ukryté pod zeleninou na korbě pick-upu, který explodoval na tržišti v šíitském Sadrově městě. Dalších 29 lidí zahynulo 15. května při útoku na plynárnu v Tadží a na několika dalších lokalitách. Tři exploze otřásly metropolí 17. května, přičemž zemřelo 77 lidí. O den později vlivný šíitský vůdce Muktada Sadr obvinil vládu, že není schopna zajistit bezpečnost, a do ulic povolal vlastní milice, které hlídkovaly především v Sadrově městě. Když demonstrující šíité opět vtrhli do přísně střežené Zelené zóny, kde se nacházejí vládní budovy i zahraniční mise, byl 20. května vyhlášen ve městě zákaz vycházení.

Irácké bezpečnostní síly východně od Ramádí

Zdroj: Profimedia.cz

Islámský stát byl stále nebezpečným protivníkem, přestože ztrácel stále větší území, jak oznámil 17. května mluvčí Pentagonu Peter Cook: „V Iráku bylo zpět získáno 45 procent území, která dříve držel. V Sýrii je to někde mezi šestnácti a dvaceti procenty.“ Týž den irácká armáda zahájila za podpory místních milicí útok na Rutbu na západě země. O den později premiér Hajdar Abádí oznámil ovládnutí města. Pro irácké vedení ale bylo klíčové zajistit bezpečnost v Bagdádu, což znamenalo osvobodit Fallúdžu ležící jen 65 km západně od hlavního města. Velení se proto rozhodlo pozastavit postup na Mosul, který se koncem dubna zasekl u Mahány, prioritou se stala kvůli atentátům Fallúdža. 

Armáda 22. května vyzvala její obyvatele, aby opustili město. Odchod však byl obtížný, Islámský stát ho neumožňoval, přestože se ve městě nedostávalo potravin. Po tříměsíčním obléhání došla pšenice, cukr, rýže, olej i čočka. Zoufalou situaci potvrdili po zahájení ofenzívy uprchlíci. „Pokud (civilisté) zůstanou ve Fallúdži, čelí hrozbě hladomoru. Pokud se pokusí o útěk, riskují, že budou zabiti,“ upozornila 26. května mluvčí Norské rady pro uprchlíky (NRC) Becky Bakrová Abdullaová.

I když odchod z města, kde žilo asi 50 000 lidí, byl obtížný, premiér Hajdar Abádí 23. května prohlásil: „Hodina osvobození Fallúdži nadešla. Okamžik velkého vítězství se blíží a Daíš nemá jinou možnost než utéct.“

Irácký tank v ulicích Fallúdži

Zdroj: Profimedia.cz

Útok na samotné město byl zahájen 30. května a byl veden ze tří směrů. Během prvního dne se iráckým silám podařilo ovládnout několik vesnic severozápadně od Fallúdži a proniknout až do Saklávíje, ležící 10 km od města, tu se jim se ovládnout nepodařilo. Síly rychlé reakce dobyly vesnici Núimíja, ležící jižně od Fallúdži. O den později ale právě tam podnikl Islámský stát protiútok. Využil vykopané tunely a proti iráckým jednotkám v Núimíji vyslal za svítání šest automobilů plných výbušnin. Postup iráckých sil od jihu se mu podařilo zastavit. Postupovat však nemohly vládní jednotky ani od severozápadu, Saklávíji se nedařilo dobýt. O tvrdosti odporu bojovníků IS svědčily ztráty iráckých sil. „Od začátku operace jsme přijali 1119 raněných,“ sdělil 3. června zástupce zdravotnických úřadů v Bagdádu.

Operaci zkomplikovalo obvinění, že příslušníci šíitských milicí mučili v Saklávíji civilisty, kterých zadrželi přes 600. Velení je raději odvolalo, aby se nerozhořela sektářská válka, protože Fallúdža je čistě sunnitská.

Až 8. června pronikly irácké síly za podpory amerických letadel na jižní okraj města. „Protiteroristické jednotky zcela osvobodily oblast Šuhadá z rukou Daíše,“ řekl AFP mluvčí těchto jednotek Sabáh Numání.

Další postup ve městě byl pomalý, protože tam Islámský stát nastražil mnoho náloží a využíval sniperů. Až 17. června pronikly vládní jednotky do centra a obsadily úřední budovy. O den později oznámil irácký premiér Hajdar Abádí vítězství.

Podle iráckého vojenského činitele měla v tu chvíli armáda pod kontrolou zhruba 90 procent města, boje v něm ale pokračovaly. Radikálové drželi navzdory náletům čtvrť Džalán. Zcela dobýt Fallúdžu se podařilo až 26. června. „Z centra čtvrtě Džalán blahopřejeme iráckému lidu a vrchnímu veliteli a oznamujeme, že boje ve Fallúdži skončily,“ řekl v irácké televizi generál Abdal Waháb Saadi s tím, že operace „je ukončena a město je zcela osvobozeno“.

Během čtyřtýdenní vládní ofenzívy opustilo Fallúdžu a okolí přes 80 tisíc civilních obyvatel. Humanitární organizace měly velké potíže zajistit dostatek vody, potravin a léků pro lidi, kteří v přeplněných táborech za městem spali pod širým nebem.

Postup kurdských milicí

Kurdská milice YPG, která s pomocí pešmergů a Američany vedené koalice uhájila na přelomu let 2014 a 2015 pohraniční město Kobani, postupně vytlačila Islámský stát z oblastí obývaných na severu Sýrie Kurdy, osvobodila Hasaku a přiblížila se na padesát kilometrů k syrské Rakce.

Turecko však nevyužilo situace, kdy Islámský stát ustupoval, a nezajistilo více než sto kilometrů dlouhou část hranice se Sýrií, kterou radikálové ovládali a přes niž proudila na sever nelegálně vytěžená ropa a na jih potřebné zboží i naverbovaní rekruti. Ankara přitom čelila rostoucímu tlaku, aby dostala hranici pod kontrolu, protože se ukázalo, že právě tudy přešla část z atentátníků, kteří v Paříži 13. listopadu 2015 zabili 130 lidí. „Turecko musí lépe kontrolovat svou často propustnou hranici,“ řekl v prosinci v Kongresu americký ministr obrany Ashton Carter. Ankara se však nadále soustřeďovala na boj s kurdskými separatisty ze Strany kurdských pracujících (PKK), kterou považovala za větší nebezpečí pro Turecko.

Na konci ledna na Světovém ekonomickém fóru v Davosu zkritizoval turecké vedení i irácký premiér Hajdar Abádí: „Turci nám říkají, jak jsou dychtiví bojovat s Daíšem. Ale já vám říkám upřímně, nevidím o tom žádné důkazy. Myslím, že musejí přesunout prioritu z toho, aby za svůj problém považovali Kurdy, k tomu, aby viděli jako svůj hlavní problém Daíš.“

Až na konci ledna 2016 dalo Turecko najevo ochotu přesunout k hranici 25 000 vojáků a vybudovat tam plot. Přestože Turecko nezahájilo přímou operaci proti Islámskému státu, napětí na hranicích rostlo. Islámský stát 18. ledna opakovaně ostřeloval město Kilis, kde žily desetitisíce syrských uprchlíků. V ostřelování pokračoval i v březnu a do 25. dubna si palba vyžádala 17 mrtvých a padesát zraněných. Americké letectvo proto podniklo 25. dubna nálet na pozice Islámského státu u tureckých hranic a turecká armáda na ně vypálila přes pět tisíc granátů.

Výraznější turecké angažmá přišlo až na konci léta 2016 ze strachu, že Kurdové ovládnou oblast u hranic. Třicetitisícové kurdsko-arabské Syrské demokratické síly (SDF), jejichž jádrem bylo 25 000 příslušníků kurdské milice YPG, zahájily s podporou USA 31. května operaci s cílem osvobodit město Manbidž na severu Sýrie v provincii Halab. Do 4. června ovládly území o rozloze sto kilometrů čtverečních se šestnácti vesnicemi a přiblížily se na 15 kilometrů k Manbidži, řekl zástupce amerického velení Patrick Ryder. Napomohlo k tomu pět desítek náletů amerických letadel i přítomnost amerických příslušníků speciálních sil v poli. Ta pobouřila Turecko, neboť američtí vojáci měli nášivky YPG. „Je neakceptovatelné, aby američtí vojáci měli nášivky teroristické skupiny YPG,“ řekl turecký ministr zahraničí Mevlüt Çavuşoglu. Turecko považuje za teroristické Lidové obranné jednotky (YPG) i s nimi spojenou Sjednocenou demokratickou stranu (PYD), podle Ankary jde o odnož mezinárodně zakázané turecké separatistické Strany kurdských pracujících (PKK).

Bojovník IS brání Manbidž

Zdroj: Profimedia.cz

Za americké podpory postoupily 6. června milice SDF do vzdálenosti šesti kilometrů od města, začaly je obkličovat a přerušily hlavní silnici do Turecka. „Jsme u čtyř bran do města. V celém městě jsou nastraženy výbušniny. Po dvaceti dnech nám zbývá ještě vtrhnout do něj,“ řekl 20. června mluvčí SDF, když Islámský stát podnikl protiútok a zmocnil se tří vesnic jižně od obléhaného města, postup SDF ale nezastavil. „Koalice arabských a kurdských bojovníků ze Syrských demokratických sil (SDF) ve čtvrtek 23. června vstoupila do severosyrského města Manbidž,“ oznámila exilová syrská organizace SOHR. O dva dny později už síly SDF pronikly do centra.

Získat plnou kontrolu nad městem se však Kurdy vedeným silám podařilo až o sedm týdnů později. Teprve ráno 12. srpna zahájily operaci, jejímž cílem bylo zcela ovládnout město. Týž den večer oznámily osvobození celého města, ale zbylým několika stovkám obráncům se podařilo ustoupit. „Džihádisté Islámského státu unesli asi 2000 civilistů ze čtvrti Sarb. Použili je jako lidské štíty, když se stahovali do Džarábulusu, aby zabránili útokům na sebe,“ řekl mluvčí SDF Šafrán Darvíš. Části z nich se později podařilo utéct nebo byli propuštěni, další byli osvobozeni Syrskými demokratickými silami.

Příslušník SDF slaví vítězství v Manbidži

Zdroj: Profimedia.cz

Osvobození Manbidže znepokojilo Turecko, protože SDF postupovaly dále na sever k pohraničnímu Džarábulusu. Ankara se proto rozhodla zasáhnout, 23. srpna pohrozila, že „zcela vyčistí“ oblasti kolem syrské hranice od bojovníků IS. Reagovala na sebevražedný atentát na svatební hostině v Gaziantepu, který si 20. srpna vyžádal smrt 57 lidí, i na ostřelování města z minometů. Turecká děla však ostřelovala nejen pozice IS, ale taky postupující jednotky YPG severně od Manbidže.

Vpád Turecka do Sýrie

O den později, 24. srpna, zahájilo Turecko operaci Štít Eufratu, jejímž cílem bylo vytlačit od syrsko-tureckých hranic Islámský stát a také zastavit postup Syrských demokratických sil k hranici. Turecké tanky vjely do Sýrie, aby podpořily 1500 bojovníků ze Svobodné syrské armády (FSA), jejichž cílem bylo osvobodit Džarábulus dříve, než to udělají Kurdové.

Den po zahájení invaze 25. srpna už syrští povstalci podporovaní 350 tureckými vojáky vstoupili do Džarábulusu, odkud se stáhli bojovníci IS. Večer turecké houfnice zahájily palbu na kurdsko-arabské Syrské demokratické síly přibližující se k Džarábulusu z jihu. Útoky na jejich pozice pokračovaly i v následujících dnech a Ankara pohrozila 29. srpna dobytím osvobozeného Manbidže. „Turecko nepřeruší vojenskou operaci v Sýrii, dokud Islámský stát a kurdští bojovníci budou představovat pro zemi nebezpečí,“ prohlásil prezident Recep Tayyip Erdogan.

Turecká vojenská kolona u míří k syrským hranicím

Zdroj: Reuters - Osman Orsal

Turecké chování tvrdě zkritizovaly Spojené státy. „Chceme dát jasně najevo, že považujeme tyto střety v oblastech, kde nepůsobí IS, za neakceptovatelné a za zdroj velkých obav,“ oznámil týž den vyslanec amerického prezidenta pro koalici zemí bojujících proti IS Brett McGur. Americký ministr obrany Ashton Carter se 30. srpna obrátil Ankaru, aby skončila s útoky na kurdské milice podporované Washingtonem: „Vyzýváme , aby se dál soustředilo na boj proti IS a nezapojovalo se (do bojů) se Syrskými demokratickými silami.“

V sobotu 3. září Turecko otevřelo v Sýrii druhou frontu, když dvacet tureckých tanků a pět obrněných transportérů přejelo hranici u turecké vesnice Elebeyli naproti syrskému městu Ar-Raj (turecky Çobanbey). Týž den byla osvobozena vesnice Azaz, ze které se IS stáhl. Operaci pomáhali zajišťovat američtí vojáci, kterým hrozili příslušníci Svobodné syrské armády, že je povraždí.   

Třetí fází operace Štít Eufratu mělo být dobytí města Al-Báb, ležícího dvacet kilometrů od hranic. Ofenzíva začala 16. září, rychle se podařilo osvobodit šest vesnic, ale Islámský stát je získal zpět a při další protiofenzívě ovládl 23. září přes dvacet vesnic i část Ar-Raje. Operace byla pozastavena, i když z části ztraceného území byl mezi 24. a 27. zářím IS vytlačen.  

Turecký obrněný transportér postupuje v Sýrii

Zdroj: Profimedia.cz

Směr útoku byl odkloněn na Dábik, který má eschatologický význam – právě tam měla proběhnout poslední bitva mezi muslimy a křesťany a podle něj se také jmenoval propagandistický časopis IS. Navíc u Dábiku před 500 lety porazil turecký sultán Selim I. své protivníky a zahájil tak cestu k ovládnutí většiny Sýrie.

Ofenzíva začala 28. září a FSA 6. října pronikla do Achtarinu. IS podnikl o dva dny později protiútok, získal město nakrátko zpět, ale byl vytlačen a 15. října byl Dábik obklíčen. O den později nad ním syrští povstalci získali kontrolu.

Poté byl 18. a 19 října obnoven útok na Al-Báb, ovšem terčem byl nejen Islámský stát, Svobodná syrská armáda také bojovala s Kurdy vedenými Syrskými demokratickými silami, které v okolí osvobodily několik vesnic. Vlastní postup k Al-Bábu byl zahájen až 6. listopadu a do 14. listopadu, kdy pronikla FSA na okraj města, bylo osvobozeno 36 vesnic. Islámský stát se snažil Svobodnou syrskou armádu zastavit za každou cenu, u vesnice Chalílíja použil plyn, uvedla 27. listopadu agentura AFP: „Jedovatý plyn zasáhl na očích a tělech 22 členů opozice.“ Zraněné převezly turecké záchranné týmy do nemocnice.  

Turecký tank leopard Reuters Umit Bektas

Zdroj: Reuters - Umit Bektas

Na okraji Al-Bábu se postup FSA ze severu zastavil a neuspěl ani následný útok vedený Turky od západu, který začal 21. prosince. Hned první den bojů padlo 14 tureckých vojáků. Pokus dobýt klíčový kopec Akil s nemocnicí, kterou IS využíval jako velitelské stanoviště, selhal. Islámský stát útok odrazil a o den později získal nemocnici zpět spolu s několika tureckými obrněnci včetně tanku 2A4 Leopard. Poté, co tři turečtí vojáci v pondělí 26. prosince podlehli zraněním, stoupl počet padlých na devatenáct.

Tvrdé boje o město pokračovaly a Turecko si stěžovalo, že americká letadla startující k útokům na IS z turecké základny Incirlik neútočí na IS v Al-Bábu. „Náš lid se ptá, k čemu používají leteckou základnu Incirlik,“ řekl ministr zahraničí Mevlüt Çavuşoğlu, „jakému cíli sloužíte, když neposkytujete podporu proti Islámskému státu v operaci, která je pro nás nejcitlivější?“ NATO nářky nevyslyšelo, protože Turecko má druhou nevětší armádu v Alianci. Ankaře proto pomohli Rusové, kteří už 29. prosince podnikli nálet na pozice IS u Al-Bábu. Bombardovali je tam i Turci. Nálety pokračovaly i v prvních lednových dnech a 18. ledna podnikla turecká letadla F-4E Phantom a F-16 společný nálet s ruskými stroji Su-24M, Su-25 a Su-34. Bombardování bylo výsledkem dohody o spolupráci Ruska a Turecka při operacích proti teroristickým cílům v z 12. ledna.

Al-Báb se však stále osvobodit nedařilo, neuspěl ani pokus dobýt město z východu zahájený 8. ledna, protože se radikálům podařilo najít slabiny tanků Leopard. Podle listu Die Welt jich zničili deset, protože neměly doplňkové pancéřování a byly nedostatečně chráněné proti útokům ze strany a zezadu.

Turecký konvoj v al-Bábu

Zdroj: Reuters - Khalil Ashawi

Boje o město se protáhly na dva měsíce a k úspěchu pomohla i Asadova syrská armáda, protože 4. února její jednotky odřízly poslední zásobovací cestu a až večer 7. února turecké jednotky a FSA zahájily ze západu útok přímo na město. Druhý den ovládly horu Akil i s nemocnicí a 9. února pronikly turecké jednotky do centra města za cenu ztráty sedmi mužů.

Hrozily ale bratrovražedné střety, když 9. února Rusové omylem bombardovali pozice Turků a tři zabili. O den později se jihozápadně od Al-Bábu poprvé střetla syrská vládní vojska podporovaná Ruskem a rebelové podporovaní Tureckem. Až zásah ruských jednotek přestřelku zastavil.

Turecký prezident Erdogan 12. února oznámil, že turečtí vojáci se spojenci pronikli do centra Al-Bábu, dobývání města však trvalo ještě další dva týdny, protože povstalci měli pod kontrolou jen 40 procent města. Jeho centrum bylo dobyto až 23. února, ale bylo ještě potřeba vyčistit zbylá místa odporu. Nebezpečí hrozící ze strany IS se ukázalo 24. února, když si dvojitý sebevražedný útok ve vesnici Sousian vyžádal 68 mrtvých, mezi nimiž bylo mnoho tureckých vojáků. Konec operace Štít Eufratu oznámilo Turecko až 29. března 2017.

Postup k Mosulu

Islámský stát stále držel druhé největší irácké město Mosul navzdory značným územním ztrátám, podle sdělení náměstka amerického ministra zahraničí Antoniho Blinkena z půlky září 2016 přišel o polovinu území. Irácké síly útok na Mosul opakovaně odkládaly, neboť se obávaly možného neúspěchu i ztrát. Snahou bylo napřed získat dostatečnou převahu a izolovat město, aby tam nemohl IS přisouvat posily. Hlavně šlo o přerušení spojení mezi Mosulem a hlavním správním střediskem IS syrskou Rakkou. K tomu přispělo už v únoru 2016 dobytí syrského města Aš-Šadádí a jemu předcházející přerušení silnice z Tall Afaru k syrským hranícím v oblasti Sidnžáru.

Důležité bylo nejen shromáždit velké síly, ale také je zabezpečit logisticky. Aby mohli američtí specialisté poskytovat podporu kurdským pešmergům a iráckým silám, které měly na dobytí města spolupracovat, vybudovali jihovýchodně od Mosulu předsunutou základnu u města Machmúr, kterou vyžívali pro koordinaci akcí.

Irácká armáda postupuje k Havídži

Zdroj: Reuters

Irácké síly začaly první fází operace 24. března 2016 „Dnes za úsvitu byla zahájena první fáze operace s cílem osvobodit provincii Ninive. V několika vesnicích zavlála irácká vlajka,“ uvedla irácká armáda, aniž by přímo jmenovala hlavní město provincie Mosul. Zapojilo se do ní 4000 příslušníků dvou iráckých brigád 15 divize. Cílem bylo ropné středisko Kajjára na západním břehu Tigridu na cestě z Mosulu do Tikrítu. Její ovládnutí mělo odříznout Mosul od chalífátem ovládaných oblastí ležících níž po proudu řeky, zejména od Havídže a Širkatu.

Navzdory koaličním náletům na Kajjáru i Mosul byl postup pomalý, přesto kurdští pešmergové v druhé půlce dubna vstoupili do Chorsabádu a irácké jednotky dobyly 27. dubna Mahánu, ležící východě od Kajjáry. Boje tam byly velmi tvrdé, Islámský stát podnikl několik protiútoků, 29. dubna zaútočil na Mahánu a Chardan. Radikálové dokonce 3. května při ovládli několik vesnic a město Tal Askof, když použili větší množství aut naložených výbušninami, včetně na dálku řízených. Během dne byli vytlačeni, když čelili 32 náletům amerických letadel a dronů. V bojích tam padl příslušník speciálních jednotek SEALs Charlie Keating IV. Zabila ho kulka snipera IS.

Až na konci května se podařilo pešmergům a iráckým silám dobýt zpět devět vesnic včetně a odrazit další protiútok IS západně u Mahany. V té době ale už byla operace pozastavena, protože prioritu dostalo osvobození Fallúdži.

Teprve po jejím ovládnutí byla ofenzíva obnovena. Irácké armádě se podařilo 7. července uzavřít kleště u Hadž Ali a obklíčit enklávu u města Havídža u řeky Tigris, kde se nacházelo sto vesnic. O dva dny později bez boje obsadila klíčové letiště u města Kajjára.

Oblast u letiště se podařilo rozšířit na začátku srpna, samotnou osvobozovací operaci Kajjáry zahájily irácké jednotky 23. srpna. Ještě týž den pronikly do centra a zajistily cestu na sever do Mosulu. Během dvou dnů ovládly celé město i s rafinérií a komplexem úředních budov, ale stahující se bojovníci IS zapálili vrty, což způsobilo velké problémy. Z devatenácti se do druhé půlky listopadu podařilo uhasit jen dva. 

Islámský stát zapálil ropné vrty

Zdroj: Reuters

Kajjáru bylo ještě potřeba zabezpečit od jihu, 19. září proto irácké síly zaútočily na Širkat. Při obraně nasadil následující den Islámský stát chemické zbraně a útoku granátem s yperitem čelili i američtí vojáci u letecké základny Kajjára. Nikdo při něm nebyl zraněn. Irácké jednotky Kajjáru osvobodily 21. září, 8. října se ji bojovníci Islámského státu října pokusili dobýt zpět, pronikli až do centra, ale byli vytlačeni. 

Útok na východní Mosul

Samotný útok na druhé největší irácké město byl zahájen 16. října 2016. „Nadešla hodina vítězství. Započala operace osvobození Mosulu. Dá-li bůh, sejdeme se v Mosulu, abychom oslavili osvobození a vaši záchranu z rukou ,“ prohlásil irácký premiér Hajdar Abádí, když avizoval zahájení operace Ninive, přicházíme (قادمون يا نينوى; Qadimun Ya Naynawa – Kádimún ja Najnava). V první fázi měla být osvobozena východní část města na levém břehu Tigridu. Pak měla přijít na řadu západní část se Starým městem a mešitou An-Núrího, kde byl vyhlášen Islámský stát. 

Operace se účastnily početné jednotky, jejich jádro tvořily irácké bezpečnostní síly s 54 000 až 60 000 příslušníků a 40 000 pešmergů. Nasazeno bylo také 12 000 členů šíitských milicí ze Sil lidové mobilizace Hašd Šaabi (الحشد الشعبي, PMF, taktéž PMU), kteří ale neměli vstoupit do města, aby nevyvolali sektářské boje, a pět tisíc příslušníků asyrské milice. Celkem šlo o více než sto osm tisíc mužů. Spojené státy vyslaly do akce 650 příslušníků 101. výsadkové divize s raketomety a houfnicemi a Francie 200 vojáků s houfnicemi. V oblasti také operovalo 80 Australanů a Kanaďané. Americké ministerstvo obrany odhadovalo, že město brání 3000 až 5000 bojovníků IS, podle některých pozdějších odhadů jich ale bylo až 12 000, přičemž polovina byla dobře vycvičena.

Speciální síly protiteroristické jednotky, tzv. Zlatá divize, jejichž úkolem bylo proniknout do města a osvobodit je, podporovaly běžné armádní jednotky s tanky, které se pro boj v úzkých ulicích nehodily. Ze vzduchu je kryly irácké stroje i koaliční letadla. Do boje byli nasazeni i federální policisté.

Jako první postoupili od východu kurdští pešmergové, kteří směřovali k městu Bartella. Už 17. října ovládli území o rozloze 200 km² a do města Bašika ležícího severovýchodně od Mosulu pronikli 23. října. Postup iráckých sil od jihovýchodu nezastavila ani tvrdá obrana, ani výpady Islámského státu, které měly odvést pozornost od Mosulu. Jeho bojovníci podnikli 21. října výpad na Kirkúk a o tři dny později i na Sidnžár. Na Rutbu u hranice se Sýrií zaútočili 23. října a o den později obsadili polovinu města včetně centra. Irácké jednotky ji získaly zpět 26. října. 

Jako první vstoupila do samotného Mosulu irácká protiteroristická jednotka postupující od východu, když se dostala na předměstí Kukdžali „Vstoupili do Mosulu,“ oznámil poslední říjnový den úspěch příslušníků protiteroristických sil jejich generál Wisam Aradži.

Irácký vrtulník ostřeluje předměstí Mosulu

Zdroj: Reuters - Goran Tomasevic

Armádní jednotky útočící od jihovýchodu pronikly 2. listopadu do čtvrti Džudajadat al-Muftí. Navzdory špatnému počasí v prvním listopadovém týdnu irácké síly působily v šesti čtvrtích, postup hlouběji do centra se však zpomaloval. Islámský stát nasadil na střechách snipery, k náhlým přepadům v týle postupujících jednotek využívat tunely a hojné byly i útoky sebevražedných atentátníků v opancéřovaných autech naložených výbušninami. U Mosulu vyslal proti iráckým jednotkám do 7. listopadu 240 automobilů naložených výbušninami, které řídili sebevražední atentátníci. V Bašice jich proti pešmergům nasadil čtyřicet, takže ji Kurdové ovládli až 7. listopadu. Spojené státy proto v oblasti musely do oblasti přesunout desítku bitevních vrtulníků AH-64 Apache, které odpalovaly rakety na auta atentátníků, takže se postup obnovil a do půlky listopadu se podařilo osvobodit třetinu východní části Mosulu. Jednalo se ale o řídčeji zastavěné čtvrti a průmyslové zóny.

Aby nemohl Islámský stát přisouvat posily ze západní části města na místa, kam se snažily proniknout vládní jednotky, zaměřila se americká letadla na mosty. Už 16. října byl zasažen most číslo 2 Džisr al-Hurrija (most Svobody) v centru Mosulu, 4. listopadu most číslo 5 na severu města a mezi 20. a 22. listopadem i nejjižnější most číslo 4 a také třetí nejsevernější most Aš-Šaháda. S výjimkou druhého mostu byly zasaženy u břehů, aby je bylo možno snáze opravit, až budou potřeba. Škody ale byly výrazné, takže přes dva nejjižnější mosty a pátý most nemohly jezdit automobily.

Postupující irácké tanky a obrněná vozidla

Zdroj: Reuters

V prosinci byly operace v Mosulu pozastaveny, aby se síly přeskupily. Generál americké armády Steve Townsend na začátku ledna přiznal, že postup v prvních dvou měsících byl pomalý, protože operace v Mosulu nebyly dobře koordinovány. Působily tam jednotky spadající pod různé složky – od armádních obrněných divizí přes protiteroristické jednotky až po federální policisty. V okolí města navíc bojovali kurští pešmergové a šíitské milice.

Závěrečné fázi osvobozovacích operací na levém břehu města předcházel 28. prosince nálet na poslední funkční most ve městě, starý ocelový železniční. Na začátku roku 2017 se podařilo obnovit postup, irácké protiteroristické síly pronikly do čtvrti Mísák, ovládly průmyslovou zónu a 8. ledna se z východu probojovaly k řece. „Protiteroristické síly kontrolují východní část čtvrtého mostu na Tigrisu,“ informoval jejich mluvčí Sabáh Nurman.

Lepší koordinace přinesla výsledky, 12. ledna se spojily jednotky útočící ze severu s těmi postupujícími z východu. Zkrátilo se tak čelo fronty a Islámský stát už nemohl podnikat útoky z boku na slaběji chráněná křídla. Současně se podařilo osvobodit dalších deset procent rozlohy východního Mosulu a irácké síly kontrolovaly už 85 procent jeho území.

Islámský stát si byl vědom, že východní část Mosulu ztratil, a 13. ledna odpálil nálože na poničených mostech, aby je koaliční jednotky nemohly použít při útoku na západní část města.

Irácké velení 18. ledna oznámilo, že je osvobozena celá východní část města, i když na jejím severovýchodě ještě působily osamělé skupiny bojovníků IS. Z města od zahájení osvobozovací operace, která trvala sto dní, uprchlo kolem 200 tisíc lidí.

Rok 2016 byl rokem porážek Islámského státu. Přišel v něm o téměř čtvrtinu území, která měl pod svou kontrolou v Iráku a v Sýrii. Podle analýzy společnosti IHS z půlky ledna 2017 už byla v ohrožení územní celistvost chalífátu, který se začínal rozpadat na izolované oblasti.

Dobytí západní části Mosulu a Tall Afaru

Operace s cílem osvobodit západní část Mosulu začala 19. února. Irácké předsunuté jednotky se nejprve zaměřily na dobytí letiště na jihu města, které by jim poskytlo zázemí. Napřed ale musely vyhnat radikály z vrchu Albu Saíf, což jim podařilo 21. února. O dva dny později po čtyřhodinové bitvě ovládly i letiště a půlku základny Ghazlani. Šest dnů po zahájení ofenzívy pronikly do čtvrti Maamún na jihu města.

Uprchlíci z Mosulu

Zdroj: Reuters - Zohra Bensemra

Na konci února irácké síly zcela obklíčily město, když se 9. obrněná divize přiblížila ze západu k Syrské bráně, která představuje severovýchodní vstup do města a leží na silnici vedoucí do Tal Afaru (تلعفر‎‎), a dále do Sýrie.  

Postup do centra zahájily irácké jednotky 5. března do a 7. března ovládly komplex úředních budov i vyrabované mosulské muzeum a budovu banky. Po měsíci bojů se iráckým jednotkám podařilo osvobodit 60 procent rozlohy západní části města.

Postup k velké mešitě an-Núrího v samotném centru křivolakými uličkami starého Mosulu však vázl. Přispíval k tomu i vysoký počet civilních obětí, jejichž počet dosáhl už na počátku března 3500. Sto pět civilistů zahynulo při koaličních náletech ze 17. března. Američané v květnu přiznali, že dům zasáhli, použili sice přesnou munici, jenže v budově byly uskladněny trhaviny a ty vybuchly. Kvůli vysokému počtu civilních obětí irácké síly 26. března zastavily další postup.

Škody způsobené při bojích v západní části Mosulu

Zdroj: Reuters - Thaier al-Sudani

Islámský stát při obraně využíval kromě aut naložených výbušninami, která řídili sebevražední atentátníci, stále častěji chemické zbraně. „Prvnímu plynovému útoku jsme čelili na začátku dubna,“ řekl listu The Daily Telegraph na konci května podplukovník Muhannad z jednotky rychlé reakce. Když se přesouvala západním předměstím Sabra, zasáhla ji minometné palba. „Jeden z granátů dopadl 20 metrů od vozidla. Neslyšel jsem velkou explozi, ale viděl jsem něco, co vypadalo, jako když se vylije na zem olej. Stoupal z toho žlutý dým. Páchlo to po česneku. Po čtyřech hodinách jsme museli poslat 15 mužů do nemocnice. Pět jich bylo vážně zraněných, jeden zemřel,“ dodal podplukovník.

Američtí experti sdělili na konci května CNN, že od 14. dubna bylo v oblasti západního Mosulu zaznamenáno více než 15 útoků chemickými zbraněmi. IS používal chlór a yperit jak v náplních minometných granátů, tak v nastražených náložích.

Operace s cílem dobýt historické centrum i s mešitou byla zahájena v sobotu 17. června, o dva dny později irácké protiteroristické jednotky pronikly do obvodu Starého města a 21. června se přiblížily na tři sta metrů k historické mešitě z 12. století, kde byl o tři roky dříve chalífát vyhlášen. „Naše jednotky postupovaly vpřed ve Starém městě. Když se dostaly asi 50 metrů od Núrího mešity, IS provedl další historický zločin a vyhodil do povětří mešitu a její minaret,“ uvedl 21. června v prohlášení generál Adal Amír Jaralláh. Irácký premiér Hajdar Abádí označil o den později zničení mešity za přiznání porážky IS. Radikálové se však dál tvrdě bránili, teprve 29. června dobyly irácké síly trosky Núrího mešity. Bojovníci IS však dál drželi 600 metrů široký pruh na pravém břehu řeky Tigris. Postup ztěžovalo, že v oblasti zůstalo na 50 000 obyvatel, kterým se nedostávalo potravin ani vody a čelili palbě.

Zničená velká Núriho mešita v Mosulu

Zdroj: Profimedia.cz

Poslední zoufalý protiútok podnikli bojovníci IS 7. července, o tři dny později byl Mosul definitivně osvobozen a premiér Hajdar Abádí tam prohlásil: „Ze srdce Mosulu oznamujeme vítězství. Oznamuji odtud konec, porážku a zhroucení státu klamu a terorismu, který vyhlásil z Mosulu Daíš.“

Cena za vítězství byla vysoká. Zničeny byly všechny mosty přes Tigris, tři čtvrtiny silnic a 65 procent elektrických rozvodů. Z 54 městských částí bylo 15 silně a 23 středně poničeno, především v západní části města. Guvernér provincie Ninive, jejímž správním střediskem je Mosul, uvedl, že zkáza jeho západní části včetně Starého města je téměř naprostá. Během bojů o Mosul bylo podle z města vyhnáno více než 900 tisíc lidí. Zatímco z východu města odešlo 176 000 obyvatel, ze západní části 730 000. Do východní části města se jich vrátilo do konce července 160 000, ale do západní jen 73 000, i když mnoho čtvrtí v západní části města bylo osvobozeno už v březnu a dubnu.

Dobytím Mosulu však operace proti Islámskému státu nekončila, V Iráku ovládal ještě tři oblasti – okolí Havídži, údolí Eufratu s přilehlými oblastmi v řídce osídlené provincii Anbár u syrských hranic včetně města Káim a kdysi dvousettisícový Tall Afar, ležící asi osmdesát kilometrů východně od Mosulu na cestě do Sýrie. Právě toto město bylo cílem další operace, která začala v půlce srpna 2017. Útok na obklíčené město, ve kterém se nedostávalo potravin a vody, předznamenaly nálety zahájené 14. srpna. Současně se k Tall Afaru přisouvala vojenská technika včetně tanků. Pozemní ofenzíva byla zahájena 20. srpna. „Vzkazuji Daíši, že nemá na výběr nic jiného než se vzdát, nebo padnout,“ řekl při té příležitosti premiér Hajdar Abádí.

Šíitská milice po osvobození Havídži

Zdroj: Reuters

Během prvních dvou dnů útoku irácké vojenské a policejní síly podporované šíitskými milicemi ovládly území o rozloze 250 km², obsadily příjezdovou cestu od jihovýchodu a získaly kontrolu nad sítí tunelů. Do samotného města pronikly předsunuté jednotky 22. srpna. O tři dny později prolomily obrannou linii chránící centrum města a vjely do něj. V tu dobu vládní síly kontrolovaly už 90 procent Tall Afaru.

Dobytí města oznámily vojenské jednotky 27. srpna, v té době se však v něm ještě bránily poslední skupinky bojovníků Islámského státu, které hlavně držely deset kilometrů vzdálenou Al-Ajadíju na cestě do Sýrie.

Když se podařilo ovládnout i ji, oznámil 31. srpna premiér vítězství v Tall Afaru. Podle velitele protiteroristických jednotek generála Abdula Amír Jaralláha byla osvobozena oblast o rozloze 3000 km² za cenu 115 padlých a 679 zraněných.  

Útok na Rakku a Dajr az-Zaur

Stejný význam jako Mosul v Iráku měla i Rakka v Sýrii, de facto hlavní město samozvaného chalífátu. Bez jejího ovládnutí nebyla představitelná porážka IS. K Rakce proto už v roce 2015 postupovaly kurdské milice YPG, které se k ní v červnu téhož roku přiblížily na 50 kilometrů, když v provincii Hasaka osvobodily město Ajn Ísa. Dál však nebyly schopné postoupit.

Vzhledem ke svému významu se Rakka stále častěji stávala terčem ruských i amerických náletů. Chystala se i pozemní ofenzíva. Krok k jejímu zahájení udělaly nově zformované Syrské demokratické síly, jejichž jádrem byly kurdské milice YPG doplněné jejich jezídskou obdobou, křesťanskými milicemi a jednotkami syrských Arabů. Když dobyly Aš-Šadádí a vytlačili IS z celé provincie Hasaka, zabezpečily si týl a vytvořily nástupní prostor pro plánovaný útok.

Syrské demokratické síly postupují k Rakce

Zdroj: Reuters - Erik de Castro

Krátce po návštěvě amerického generála Josepha Votela, který stojí v čele amerického velitelství CENTCOM, pod něž spadá oblast Blízkého východu, zahájily 24. května 2106 Syrské demokratické síly operaci, jejímž cílem bylo vytlačit bojovníky IS z oblastí severně od Rakky. Jedna z velitelek Rodžda Felatová uvedla, že cílem nové ofenzívy je „osvobodit sever (provincie) Rakka“.

K Rakce od západu postupovala i syrská vládní vojska, hranice stejnojmenné provincie překročila 4. června, ale bojovníci IS je zatlačili zpět. Když syrská armáda ovládala plynová pole Saura a přiblížila se 19. května na sedm kilometrů k letišti u města Tabka, zahájil Islámský stát prudký protiútok a do 21. června zatlačil syrské vojáky do vzdálenosti 40 km od města.

Na konci října 2016 informoval americký ministr obrany Ashton Carter, že plán dobytí Rakky je hotov, a 6. listopadu mluvčí syrských kurdsko-arabských sil SDF oznámila zahájení operace Hněv Eufratu: „Velká bitva za osvobození města Rakka a jeho provincie začala.“ Postup z měst Ajn Ísa a Suluk podporovala letecká ofenzíva Američany vedené koalice a američtí poradci opět působili i v poli. Islámský stát se zase bránil s pomocí aut naložených výbušninami, která řídili sebevražední atentátníci.

Další etapa útoku na Rakku byla zahájena 4. února. Jejím cílem bylo město obklíčit. „Příští fází boje je zcela Rakku izolovat. Abychom to dokázali, musíme se dostat k silnici mezi Rakkou a Dajr az-Zaurem. To bude obtížné,“ řekl na konci ledna zdroj z kurdských milic YPG.

Boji poničená Rakka

Zdroj: Reuters - Erik de Castro

Aby toho Syrské demokratické síly dosáhly, pronikly 21. února jejich předsunuté jednotky do sousední provincie Dajr az-Zaur. Ovládnout se jim tam podařilo 15 vesnic na severu.

Operaci ale komplikovaly akce Turecka, které se snažilo vytlačit kurdskou milici YPG od Manbidže. Příslušníci americké námořní pěchoty, jejíž houfnice měly být použity při dobývání Rakkyy, kvůli tomu museli na začátku března být rozmístěni u Manbidže, aby ochránili týl sil SDF před tureckým útokem.

Postup na Rakku se přesto nezastavil, Syrské demokratické síly zaútočily v pátek 24. března na Tabku, ležící 40 km západně od Rakky, a v neděli už ovládly letiště. Útočily i na město a přehradu, ale tuto část operace pozastavily kvůli riziku protržení hráze. Město i s přehradou osvobodily až 11. května. Dobytí Tabky otevřelo cestu na Rakku ze západu.

Na konci května už bylo hlavní město chalífátu izolováno, když byly zničeny všechny mosty přes Eufrat. Přímý útok na Rakku byl zahájen 6. června, kdy Syrské demokratické síly udeřily na východní čtvrť Mašlab. Podle jejich mluvčího Talála Silla útočily ze severu, západu a východu. Čtvrť Mašlab obsadily hned následující den a 11. června kontrolovaly ve městě už dvě čtvrtě. Po těžkých bojích se SDF podařilo o týden později obsadit další čtvrt Bajtala. Smyčka okolo města se stahovala, protože k jihu k němu postupovala i syrská armáda, jejíž snahou bylo osvobodit Dajr az-Zaur. Podařilo se jí ovládnout Risáfu, ke které postupovaly i milice SDF, jež chtěly získat kontrolu nad nedalekým ropným polem.

Boje o Rakku

Zdroj: Reuters - Erik de Castro

V neděli 18. června se syrští vojáci střetli s milicí SDF, když se přiblížili k od jihu k Tabce. Kurdové po nich u Dža’adínu pálili a syrská armáda přivolala na pomoc bombardér Suchoj Su-22, který shodil bomby na pozice SDF. Na pomoc Kurdům přispěchal americký F/A-18E Super Hornet, který ho sestřelil.

Ani tento střet však nezkomplikoval další postup, 29. června se podařilo milici SDF dokončit obklíčení Rakky, když její bojovníci za městem ovládli poslední úsek jižního břehu Eufratu. Islámský stát se sice pokusil v noci z 29. na 30. června o průlom na východě města, ale neuspěl.

Auto zničené při náletu na Rakku

Zdroj: Reuters - Erik de Castro

V první srpnové dekádě už Syrské demokratické síly ovládaly polovinu města, jak řekl 10. srpna mluvčí Američany vedené koalice Ryan Dillon. Podporu jim přitom poskytovalo jak letectvo, tak dělostřelectvo, bombardování si ale vyžádalo prudce rostoucí počet obětí, který šel do stovek.

Islámský stát současně čelil postupu syrské armády, která 29. června vytlačila z provincie Halab poslední zbytky jeho sil. Ta se však za mohutné podpory ruského letectva, které ničilo kolony i muniční sklady a velitelská stanoviště IS, především v srpnu nebezpečně přibližovala k Dajr az-Zauru. Ruské nálety ještě zesílily na začátku září, jen v pondělí 4. září podniklo Rusko na 80 náletů na pozice IS. V úterý 5. září vypálila ruská fregata Admirál Essen na okolí města rakety s plochou dráhou letu Kalibr. Týž den se podařilo syrská armádě za pomoci provládní milice prorazit obklíčení, ve kterém byl po tři roky na základně u Dajr az-Zauru 137. regiment. Současně se dostala na okraj města.

Ruská ponorka vypaluje střelu s plochou dráhou letu Kalibr na IS

Zdroj: ČTK-AP

U města opět došlo ke střetu mezi vládními jednotkami a Syrskými demokratickými silami, které postupovaly od severu. Milice SDF údajně bombardoval 16. září ruský letoun. Vládní jednotky pronikly i do samotného města, když o den později ovládly čtvrť Džafra na západním břehu Eufratu a 18. září překročily řeku. Radikálům zbývá možnost utíkat jen na východ do Majadínu.