Americký systém protiraketové obrany, který koordinuje Úřad pro protiraketovou obranu (MDA), má sloužit k ničení balistických střel ve všech fázích letu, tedy hned po startu, ve střední fázi, kdy se balistická střela pohybuje nad hranicí atmosféry, i po návratu do ní. Prioritně je určen pro ochranu území USA, v budoucnu však má zajistit i ochranu spojenců.

Vícevrstvý systém je otevřený a buduje se inkrementálně ve spirále, kdy jsou starší prvky nahrazovány modernějšími, přičemž má pružně reagovat, jak na výsledky výzkumu, aby se rozvíjel ten nejúčinnější prostředek, tak na nové hrozby. Není zaměřen proti konkrétnímu nepříteli, ale proti jakékoli hrozbě útoku balistických střel, v prvních fázích rozvoje má prioritně čelit osamoceným útokům z rizikových zemí, jako je Severní Korea nebo Írán.

Systém se skládá jednak z prostředků detekujících start rakety a sledujících její let, tedy ze špionážních družic a radarů, dále prostředků určených k ničení balistických střel, k čemuž slouží především antirakety, ale testuje se i laser. Řada ze systémů se teprve vyvíjí. Nejdále dospěl systém Patriot, ničící balistické střely v poslední sestupné fázi letu. Poprvé byl nasazen už v roce 1991 během války s Irákem, kdy zaznamenal řadu úspěchů.

Práh operačního nasazení překročil i námořní systém Aegis se střelami Standard Missile 3 umístěnými na dvou křižnících a deseti torpédoborcích, který je zaměřen na ničení balistických raket ve střední fázi letu a při testu na jaře 2007 dokázal zlikvidovat dvě střely současně.

Plovoucí radar XBR

Na prahu operačního nasazení je i pozemní systém GBD řízený radary XBR ničící balistické střely též ve střední fázi nad atmosférou. Je ve fázi označované jako test bed, nadále se testuje ale současně je již připraven k nasazení, i když ne na definitivních nosičích. Na aljašské základně Fort Greely bylo v roce 2006 rozmístěno 14 střel a na kalifornské letecké základně Vandenbergh další čtyři. Právě tento systém by měl umístěn i v Evropě, když silo s antiraketami by bylo na území Polska a radar ve vojenském újezdu Brdy v ČR.

Mnohé další systémy jsou však teprve ve fázi vývoje nebo prvních testů. Platí to zejména o prostředcích umožňujících ničit balistické střely okamžitě po startu.

Současný stav umožňuje čelit útoku pěti balistických střel, přičemž každá je vybavená jednou hlavicí, která nemanévruje, nemá charakteristiku stealth, takže není hůře detekovatelná radarem, a ani není vybavena klamnými hlavicemi.

Do roku 2012 by podle plánu měl být systém schopen čelit koordinovanému útoku deseti i více dokonalejším balistickým střelám s více hlavicemi, které mají určité ochranné prvky. Proti nim je potřeba nasadit sto antiraket a zavést modernější sledovací družice STZSS. Náklady na zprovoznění systému s 250 antiraketami umístěnými na lodích i v pozemních silech včetně deseti antiraket v Evropě, se odhadují na 29 miliard dolarů.

Dědictví hvězdných válek

Odpalovací rampa obrany KEI

Počátky vývoje systému protiraketové obrany sahají do počátku osmdesátých let, kdy Ronald Reagan přišel s plánem hvězdných válek, jak se přezdívalo jeho Strategické obranné iniciativě (SDI). Vzhledem k počtu sovětských střel však jeho uskutečnění nebylo reálné, pravděpodobně však napomohl k pádu SSSR, jehož ekonomika nemohla zvládnout vysoké náklady závodů ve zbrojení. 

Po rozpadu SSSR se rozvíjely především systémy zaměřené na obranu proti raketám krátkého a středního doletu, které měly zajistit ochranu vlastních vojáků nad bojištěm jako byl systém Patriot. V roce 1999 přišla vláda Billa Clintona s plánem na ochranu území USA před omezeným útokem balistickými raketami.

Mohutný rozvoj systému protiraketové obrany přišel po nástupu George W. Bushe v roce 2002, který nařídil ministerstvu obrany vyvíjet systém omezené protiraketové obrany proti balistickým raketám krátkého a středního doletu ohrožujícím jak USA, tak jejich spojence. Systém měl zajistit, aby po jeho dobudování žádný ze států unie nemohla zasáhnout nepřátelská balistická raketa.

Administrativa rozhodla, že systém bude mít na starosti Úřad pro protiraketovou obranu MDA. Ještě v roce 2002 bylo vydáno na protiraketovou obranu 8,3 miliardy dolarů, což představuje šedesátiprocentní nárůst výdajů v jediném roce. Od počátku osmdesátých let bylo na systém vydáno mezi 80 až 100 miliardami dolarů.  

Kvůli rozvoji antiraket Spojené státy odstoupily od smlouvy ABM z roku 1972 omezující nákladné systémy protiraketové obrany. Signatáři v ní a v jejím dodatku z roku 1974 souhlasili, že každý z nich bude mít jen jednu základnu s antiraketami a omezena byla i automatizace odpalování.

V roce 2004 představila MDA koncepci vrstveného pružného systému protiraketové obrany, který se má vyvíjet ve spirále a pružně reagovat na nové objevy i nové hrozby. Skutečnost, že nebyl stanoven žádný pevný koncový stav, je tvrdě kritizována, neboť nebyl určen strop nákladů.

Radarové a družicové oči a uši

Úspěch protiraketové obrany závisí na schopnosti co nejdříve detekovat samotný útok. Zemi proto obklopuje síť špionážních družic a pokrývá ji síť přehledových i naváděcích radarů, ať už pozemních, nebo námořních.
 

Bez jejich údajů se neobejdou ani rakety Standart Missile systému amerického námořnictva Aegis, ani pozemní systém GBD, který chtějí USA rozšířit do Evropy, i když oba systémy mají vlastní radary. Ty sice mohou být využívány i k monitorování letu nepřátelských střel, což je jeden z úkolů systému Aegis, i když jejich prioritou je navádět antirakety, leč vzhledem k použitému frekvenčnímu spektru „nevidí“ za obzor a proto v případě sledovacího režimu musí být co nejblíže potenciálnímu nepříteli.

Monitorování z družic

Z kosmu v současné době detekuje start balistické rakety systém pěti satelitů DSP, kterýžto funguje od sedmdesátých let. Využívá především infračervená čidla. Od roku 2007 by jej měla začít nahrazovat dvojice nových satelitních sítí SBIRS-High a STTS. První tvoří šest satelitů s infračervenými senzory na vysoké orbitě 25 000 km, zatímco systém STTS má tvořit dvacet až třicet družic na nízké silně eliptické orbitální dráze ve výši 990 - 1700 kilometrů. Oba systémy mají být schopné detekovat i start menších střel než DSP a mnohem rychleji, takže zbude více času na navedení antiraket.

Síť radarů

Systém protiraketové obrany USA počítá se dvěma typy stávajících radarů včasné výstrahy, jimiž jsou Pave paws (umístěné na Cape Cod v Massachusets a v kalifornském Beale) a zdokonalenými radary včasné výstrahy UEWR (v grónském Thule, britském Fylingdales a na aljašské základně Clear) systému BMEWS. Doplňuje je přehledový radar AN/FPS 108 Cobra Dane pracující v pásmu L s pokrytím 120 stupňů  umístěný na Aleutských ostrovech je schopen sledovat situaci v severním Pacifiku a na východě Ruska do vzdálenosti 3200 kilometrů. Vybudován byl v sedmdesátých letech a měl monitorovat, zda SSSR dodržuje smlouvy o odzbrojení SALT II Radar byl v rámci budování systému protiraketové obrany v roce 2005 modernizován a měl by být schopen sloužit dalších 15 let. Jde o největší a nejvýkonnější existující radary s nepohyblivou plošnou fázovanou anténou a plně elektronickým snímáním.

Radary Pave Paws a BMEWS mají mnoho shodných charakteristických rysů a používají i shodnou základní provozní konfiguraci. Americká Agentura protiraketové obrany MDA tyto radary v letech 2004–2008 zdokonaluje na verze UEWR (Upgraded Early Warning Radar) s cílem umožnit jejich začlenění do radiolokační sítě včasné výstrahy budovaného systému protiraketové obrany USA.

Radar AN/FPS-115 Pave Paws má především detekovat a vyhodnocovat úder mezikontinentálními balistickými raketami, odpalovanými jak ze země, tak z ponorek, přičemž má být schopen rozpoznat typy střel a určit nejen místo odpálení, ale i dopadu. Umožňuje ale rovněž detekci a sledování družic na oběžných dráhách. Radary mají být také schopny rozlišovat bojové hlavice od klamných a data předávat dalším prvkům systému protiraketové obrany, zejména radarům XBR, které jsou mnohem přesnější a mají pohyblivé antény, jež dovolují sledovat tyto cíle po delší dobu ve střední fázi letu.

Radary pracují v kmitočtovém pásmu od 420 do 450 MHz  hlavici je schopen detekovat na vzdálenost 5500 kilometrů. Dvě antény o šířce 31 metrů vestavené do betonové pyramidy využívají samostatné mikrovlnné moduly k vysílání a k příjmu signálů generovaných radarem. Jsou skloněny o 20°, aby umožňovaly základní vychýlení ve svislé rovině (v elevaci) a snímání od +3°do +85° nad horizontem. Aktivní část antény je soustředěna v kruhu o průměru 22,1 metru. Velká plocha zaručuje vysokou směrovost, citlivost a přesnost sledování. Rozsah elektronického vychylování svazku je ±60°, to znamená, že je u každé z antén omezen na 120° (dvě antény tedy pokryjí celkový úhel 240°).

Fázovaná anténní soustava se 1792 aktivními prvky o výkonu 325 Wattů je nepohyblivá, umístěná ve vnější betonové zdi. Maximální impulsní výkon vyzářený anténou je 5800 kW.

Radar BMEWS ve Fylingdales je provedením podobný, jen s tím rozdílem, že je vybaven třemi plošnými fázovanými anténami pro celokruhové pokrytí v horizontální rovině.

Další radar je umístěn na atolu Kwajalein na Marshallových ostrovech. Jedná se o prototyp radaru XBR. Kwajaleinský radar by měl být po modernizaci umístěn v Brdech a nahrazen plovoucím radarem SBX.

Plovoucí radar

Vzhledem k tomu, že radary jsou nákladné a Spojené státy nemají možnost je postavit všude, kde by potřebovaly, rozvíjejí také mobilní radary. Na Aleutských ostrovech je dislokován plovoucí radar SBX-1, což je zredukovaná varianta pozemního radaru XBR, který je umístěn na plovoucí vrtné plošině. Na přelomu let 2006 a 2007 byla prokázána jeho schopnost přemísťovat se, když se po vlastní ose přesunul z mateřského přístavu Adak do havajského Pearl Harboru. Zakotven může být podle potřeby v dalších čtyřech přístavech - na Kwajaleinu, na americké námořní základně Everett na severozápdě USA, na kalifornské základně Port Hueneme a v aljašském Valdezu.

Radar může být podle potřeby přesunut blíže krizové oblasti. 

Také systém Aegis umožňuje přiblížit radarový systém potenciálnímu nepříteli, protože jej kromě dvou křižníků tvoří desítka torpédoborců, vybavených právě radary.

Vyvíjené systémy

Střely THAAD mají posílit systém obrany

Většina systémů protiraketové obrany je ve fázi vývoje nebo nanejvýš prvních testů. Platí to zejména o prostředcích umožňujících ničit balistické střely okamžitě po startu.

Protože ve fázi po startu nelze použít kvůli vysokému zrychlení stávajících typů antiraket, testuje se kyslíkojodový laser YAL 1 o megawattovém výkonu umístěný na palubě upraveného Boeingu 747. Jeho účinnost ještě nebyla ověřena. Údajně jsou velké problémy s vibracemi při letu a s malým dosahem, který ještě mohou snižovat marky. Stroje by proto musely létat ve vzdálenosti 300 až 600 kilometrů od odpalovacích ramp, přičemž na větší vzdálenost by za optimální viditelnosti byly schopny ničit pouze rakety poháněné motory spalující kapalné pohonné hmoty.

Ve fázi vývoje je systém KEI, který by byl schopen ničit startující rakety kinetickou energií podobně, jako to činí současné systémy protiraketové obrany. Byl by bezpečnější, protože by nehrozilo, že výbuch nosiče může vést k explozi nálože.

Ve vývoji je také systém ALHTK, který umožňuje vypouštět antirakety z letadel, pro začátek se plánují stroje F-15C vyzbrojené upravenými patrioty. Právě ty by měly spolu s Patrioty PAC 3 chránit základny systému GBD.

Ve vývoji však jsou i nové systémy ničící antirakety po návratu do atmosféry, které by měly delší dosah než stávající systém Patriot PAC 3.

Systém THAAD o výškovém dosahu 150 km a dálkovém 200km má ničit balistické rakety ve velkých výškách hned po návratu do atmosféry.

Vývoj společného americkoevropského mobilního systému MAEDS, který má prioritně chránit jednotky na bojišti i proti střelám s plochou dráhou letu a do budoucna by měl nahradit rakety Patriot, byl ze strany USA na začátku roku 2007 pozastaven. Využívat má střel Patriot PAC 3 řízených novým přehledovým radiolokátorem.

Střely MAEDS a THAAD mají posílit systém aktivní vrstvené protiraketové obrany bojiště NATO (ALTBMD), která je účinná proti raketám o doletu do 3000 kilometrů ničených v poslední fázi letu.