Donald John Trump (2015 - současnost)
Donald Trump
FOTO: Brendan McDermid, Reuters
Miliardář Donald Trump se stal 45. prezidentem Spojených států amerických, když v roce 2016 porazil Hillary Clintonovou, bývalou ministryni zahraničí a první dámu. Podnikatel, který stanul v nejvyšší ústavní fukci, se v roce 2019 se stal po Andrewu Johnsonovi a Billu Clintonovi teprve třetím americkým prezidentem, který čelil procesu impeachmentu. Sebestředný, prostořeký a výstřední, to jsou přívlastky, které nejčastěji doprovázejí Trumpovo jméno, on sám se tomu nebrání.
Jsem bohatý a chytrý, být kontroverzní se mi vyplácí, všichni mě mají rádi, zvláště ženy, ačkoli ty často za moc nestojí. Tak by se daly shrnout základní Trumpovy postoje. Dokládají to desítky jeho emoce budících výroků.
„Kontroverze prodává,“ řekl už v 80. letech. „Je to show zvaná Trump a to představení je všude vyprodané,“ dodal na počátku let devadesátých.
Pro ostrá slova nechodí Trump nikdy daleko a za svůj život stačil pozurážet a zažalovat kdekoho. „Pokud Hillary Clintonová neuspokojí svého manžela, jak si může myslet, že může uspokojit Ameriku?“ prohlásil například o bývalé první dámě, nad kterou v prezidentských volbách nakonec zvítězil.
Ženy jsou vůbec jeho častým terčem. Trump si buduje image, že ho všechny chtějí: „Flirtovaly se mnou všechny ženy v reality show The Apprentice – vědomě nebo podvědomě. To se očekává.“ Do žen se však zároveň nezdráhá trefovat: „Nic nemiluji víc než ženy. Ty jsou ale dost jiné, než jak jsou líčeny. Jsou mnohem horší než muži, daleko agresivnější.“
Trump se rád holedbá nejen svými přednostmi, ale i majetkem. Pozorovatelé poukazují na to, že přehání – například v létě 2015 prohlásil, že jeho majetek přesahuje 10 miliard dolarů, i když jen o pár měsíců dříve oficiálně deklaroval 8,7 miliardy. Podle časopisu Forbes ve skutečnosti jeho majetek nepřesahuje čtyři miliardy.
Trump se chlubí tím, jak k bohatství přišel vlastní pílí a důvtipem. To je sice pravda, ale to, co už nepřipomíná, je skutečnost, že se už do rodiny zámožného newyorského stavitele narodil.
Syn úspěšného stavitele
Donald Trump se narodil 14. června 1946 v newyorském Queensu jako čtvrté z pěti dětí Mary MacLeodové Trumpové a Fredericka Trumpa, který se specializoval na výstavbu domů pro střední třídu nejen v Queensu, ale i v Brooklynu a na Staten Islandu. Podle serveru Wikipedie překypoval Donald energií od malička, a tak ho rodiče jako třináctiletého poslali na vojenskou akademii.
Pro rodinnou firmu začal pracovat už během studií ekonomie na Pensylvánské univerzitě a hned začal otce přesvědčovat, aby se nebál větších podniků. Rozhodný Donald už v roce 1971 firmu převzal a v témže roce ji nejen přejmenoval na The Trump Organization, ale také se s ní podílel na rozsáhlé a výdělečné výstavbě na Manhattanu.
Ještě významnější úspěch zaznamenal o devět let později, když otevřel zrenovovaný hotel v blízkosti hlavního nádraží, který výhodně koupil jako prodělečný. Hotel Grand Hyatt s revolučním, proskleným průčelím se stal novou dominantou Manhattanu a z Trumpa byl rázem nejznámější a nejkontroverznější stavitel v New Yorku.
Ze Zelníčkové paní Trumpová
To už byl Trump tři roky ženatý s Ivanou Zelníčkovou, bývalou československou lyžařkou a pozdější modelkou v New Yorku. Kromě toho, že mu porodila tři děti, stala se Trumpová viceprezidentkou firmy, která expandovala i mimo New York.
Poté, co ve městě otevřel 58patrový mrakodrap Trump Tower, dal se Trump do výstavby kasina v Atlantic City a později třeba výstavby domů v Palm Beach na Floridě. Koupil také newyorský hotel Plaza. Na renovaci jeho interiéru dohlížela Ivana Trumpová.
Na počátku 90. let přišla série neúspěchů a ztráta odhadem miliardy dolarů. Trumpovi se však s pomocí půjček podařilo udržet a postupně zase profitoval. Trumpova firma vlastnila soutěže Miss USA i Miss Universe, množství zábavních resortů a golfových hřišť nejen v USA a kromě hoteliérství podnikala například i v módním průmyslu.
Tehdy už měl Trump za sebou médii hojně propíraný rozvod s Ivanou a další svatbu s herečkou Marlou Maplesovou, s níž už měl dítě. I s ní se ale později rozvedl a vzal si modelku Melanii Knaussovou, s níž má už pátého potomka.
Trump for president
O kandidatuře na prezidenta přemýšlel Trump poprvé, už když se rozváděl s Maplesovou, ale do boje o nejvyšší úřad nevstoupil. Mezitím se ale stal celebritou, když se v roce 2004 zúčastnil reality show The Apprentice a zorganizoval také množství navazujících projektů.
Kandidovat se rozhodl teprve v roce 2015, nikoli ovšem za demokraty, které kdysi podporoval, ale za republikány. Komentátoři mu zprvu nedávali valné šance, ale to jej podcenili. Nekonvenční, přímočaré vystupování s jednoduchými hesly Trumpovi totiž postupně vynášelo body, takže se brzy ocitl v čele průzkumů.
Trump se na veřejnosti choval jako neřízená střela, ale už skutečnost, že si kandidaturu rozmýšlel bezmála dvě desítky let, svědčila o tom, že má kroky promyšlené. Navíc mu nechybělo finanční krytí. I proto si dovolil republikánům vyhrožovat tím, že by nakonec mohl kandidovat jako nezávislý. Tak by na sebe bez pochyb navázal dostatečné množství voličských hlasů k tomu, aby pohřbil veškeré naděje republikánského kandidáta v celonárodních volbách.
Nakonec republikánům slíbil, že bude loajální. Svůj styl však nezměnil, i když s blížícími se primárkami opatrně obrušoval hrany, například tím, že nasadil do kampaně svou dceru Ivanku.
Již během primárek se ukázalo, že má z republikánů největší šanci na úspěch. Trump mluvil prostě a neurvale, nebral si servítky, bořil konvence. A sbíral body. Republikáni ho nakonec nominovali na prezidentského kandidáta, jeho konkurentkou se stala demokratka a bývalá první dáma Hillary Clintonová.
Trump rozjel drsnou a kontroverzní volební kampaň, během které nebyla nouze o nařčení ohledně minulosti kandidátů, vulgarity či hrozby soudem. Ukázalo se, že pro většinu Američanů je volba Trumpa menší zlo, prošlo mu tak veškeré nevhodné chování včetně sprostot vůči televizní moderátorce i to, že neukázal daňová přiznání.
Trump nakonec prorazil se svým heslem „Make America great again” (Učiňme Ameriku znovu skvělou), neustále opakoval, že systém je zkorumpovaný, Američané se mají hůř a hůř, protože se elity starají o sebe a mrhají penězi, kde by neměly, volby budou zfalšované a pokřivená Hillary by měla sedět ve vězení, protože jako ministryně používala k e-mailové korespondenci soukromý server a účet. Vyšetřovatelé ale dosud nenašli jediný e-mail, který by ukázal, že Clintonová porušila státní tajemství.
Trump nakonec vyhrál, když získal 304 hlasy volitelů a Hillary Clintonová jen 227, i když v absolutním počtu dostala Clintonová o 2,9 miliónu hlasů voličů více. Když nastoupil do úřadu 20. ledna 2017, stal se 45. prezidentem USA, vůbec nejstarším v historii Spojených států.
V Bílém domě
Hned po nástupu se Trump snažil plnit své sliby a během prvních sto dní vydal 24 prezidentských dekretů, což bylo více než vydal kdokoli před ním.
Už před volbami se Trump striktně vyjadřoval k tématu migrace. Nejprve se rozhodl prezidentským dekretem zabránit vstupu občanům ze sedmi převážně muslimských zemí, což mu zablokovali soudci, a tak musel vydat mírnější dekret. Současně se snažil připravit o občanství lidi, kteří se dostali do USA ilegálně jako děti a zrušit pobyty cizinců, kteří je získali z humanitárních důvodů.
Jedním z jeho největších a nejhlasitějších plánů, které chtěl během svého úřadování prosadit, bylo vystavění zdi na americko-mexické hranici, která ale vázne.
Dalším z jeho hlavních cílů bylo zrušení Obamovy reformy zdravotnictví známé jako „obamacare”, to se mu ale nepovedlo. Podepsal také zákon o rozsáhlé daňové reformě, která snížila daně z příjmu právnickým osobám i rodinám s dětmi, a měla zlepšit podmínky pro odpisy investičních nákladů, kdy cílem bylo oživení investic domácích společností, návrat amerických firem ze zahraničí a přilákání nových investic z celého světa do USA.
Trump také uplatňoval ochranářskou politiku, nenechal schválit vyjednané transatlantické obchodní a investiční partnerství s EU nebo donutil Kanadu a Mexiko upravit Severoamerickou dohodu o volném obchodu (NAFTA).
Uvalení cel na široký sortiment zboží ale nevedl ke snížení deficitu zahraničního obchodu USA. Administrativa nejprve uvalila 30 až 50procentní cla na solární panely a automatické pračky, na dovoz oceli (25 procent) a hliníku (10 procent) z většiny zemí světa. Tato cla byla později rozšířena na Kanadu, Mexiko a Evropskou unii. Pak se Trump soustředil na proclívání čínského zboží, což vyústilo ve vleklou obchodní válku s Čínou.
Napětí také vyvolalo jeho zpochybňování významu NATO, které zpočátku označoval jako přežité. Hrozil dokonce, že členským zemím, které nevydávají na obranu slíbené dvě procenta HDP, nepřijde aliance v případě napadení na pomoc. Nakonec uznal NATO jako důležitou bezpečnostní strukturu, pořád však tlačil evropské země ke zvýšení výdajů na obranu.
Zahraniční politika na horské dráze
Zahraniční politika USA byla za jeho vlády velmi turbulentní. Severní Koreji napřed hrozil silou, aby se pak s jejím předsedou Kim Čong-ilem opakovaně setkal a označoval ho za přítele. Singapurská rámcová dohoda z června 2018 přinesla významné snížení napětí v oblasti, KLDR se zavázala nepokračovat v jaderných testech a nezkoušet balistické rakety výměnou za to, že USA nebodou podnikat velké manévry u jejího území, k denuklearizaci Korejského poloostrova to však nevedlo.
Méně úspěšný byl Trmpův tlak na Írán. Trump od počátku napadal dohodu o íránském jaderném programu z roku 2015 jako špatnou, protože nezahrnovala balistické rakety a íránské vměšování do politiky sousedních zemí a podporu šíitských uskupení v sousedních zemí včetně těch radikálních.
Nakonec USA smlouvu vypověděly a uvalily postupně stále tvrdší sankce na Írán, který odpověděl útoky na tankery, saúdské rafinérie a letiště, což podnikli Jemenci, či sestřelením amerického špionážního dronu RQ-4.
Když USA zabily v lednu 2020 velitele sil Al-Kuds Kásima Sulejmáního, Írán odpověděl ostřelováním amerických základen v Iráku. Současně také překračoval limity u svého jaderného programu. USA navíc byly osamocené, protože Německo, Francie, Británie, Rusko a Čína byly pro zachování dohody.
Trump nakonec musel vyslat posily do oblasti Blízkého východu, i když je odtamtud chtěl stáhnout.
Ze Sýrie Spojené státy část vojáků stáhly, a hodily tak přes palubu své kurdské spojence, kteří pomáhali porazit Islámský stát.
Vyšetřování ruského vlivu a impeachment
Donald Trump od svého nástupu do funkce hlavy státu čelil vyšetřování kvůli možnému vměšování Ruska do amerických voleb, které trvalo 22 měsíců a dopadlo na nejbližší Trumpovi spolupracovníky.
Vyšetřování vedl zvláštní vyšetřovatel Robert Mueller, který potvrdil, že Rusko do voleb zasahovalo – e-maily demokratů, které byly zveřejněny před volbami, ukradli zřejmě ruští hackeři.
Vyšetřování neprokázalo, že Trump s Rusy přímo spolupracoval. Nedospělo ale k jednoznačnému závěru, zda Trump nebránil průchodu spravedlnosti, takže prezident nebyl zcela očištěn. Demokraté se přesto nerozhodli sáhnout k ústavní žalobě.
To udělali až v roce 2019 kvůli takzvané ukrajinské kauze. Donald Trump na začátku léta tlačil na Ukrajinu, že jí neposkytne slíbenou vojenskou pomoc, dokud nezahájí vyšetřování bývalého viceprezidenta Joe Bidena a jeho syna. Biden totiž také tlačil na Ukrajinu, že ji odmítne pomoc, pokud nevymění generálního prokurátora Viktora Šokina. Ten byl nakonec odvolán. Podle Trumpa ale Joe Biden chtěl odvolání prokurátora, aby nebyl vyšetřován jeho syn Hunter Biden, jenž procoval v ukrajinské firmě Burisma. Ta ovšem byla vyšetřována dále a neprokázalo se, že by se Hunter Biden dopustil čehokoli nezákonného.
Po výslechu svědků, kteří potvrdili velký tlak na Ukrajinu, obvinili demokraté Trumpa ze zneužití pravomoci – když se snažil přinutit ukrajinskou vládu, aby mu dodala kompromitující informace na jeho pravděpodobného volebního soupeře Joea Bidena (americké zákony zakazují využíval ve volbách pomoci ze zahraničí) - a z maření vyšetřování, když bránil některým svým spolupracovníkům svědčit v Kongresu.
V lednu 2020 se ale demokratickým senátorům nepodařilo prosadit, aby Senát mohl předvolat svědky.
Barack Obama (2009 - 2015)
Barack Obama
FOTO: Kevin Lamarque, Reuters
Obama (* 1961) se stal prvním americkým prezidentem černé pleti. Zpochybňování jeho nároku na křeslo v Bílém domě potvrdilo přežívající rasismus v USA.
Obama převzal USA v těžké situaci v době vrcholící hypoteční krize. Země navíc vedla dvě vleklé války. Za jeho vlády se americká vojska stáhla z Iráku a dokázala dopadnout Usámu bin Ládina, i když radikální islámské hnutí Tálibán se nepodařilo porazit navzdory posílení sil v Afghánistánu.
Obama se vyhnul i zavlečení USA do války v Libyi, i když se zpočátku USA podílely rozhodující měrou na útočných akcích.
Podepsal též smlouvu o omezení strategických zbraní s Ruskem a omezil nákladné zbrojní programy svého předchůdce George W. Bushe.
Prosadil reformu zdravotnictví, když zavedl povinné pojištění. To mu ale bylo vyčítáno, protože to zatížilo americkou ekonomiku, která byla v krizi a jejíž zadlužení rostlo. V roce 2012 křeslo prezidenta obhájil
George W. Bush (2001 - 2009)
George W. Bush
FOTO: Lucy Nicholson, Reuters
Jméno republikána George W. Bushe (* 1946), syna 41. prezidenta, je především spojeno s válečnými konflikty v Iráku a v Afghánistánu. Musel reagovat na bezprecedentní útok islámských teroristů ze sítě Al-Káida z 11. září 2001. V unesených dopravních letadlech zaútočili na New York a Washington.
Bush, který jinak zastával izolacionistické názory, na útok reagoval vyhlášením "války proti terorismu". Když fundamentalistická vláda afghánského Tálibánu odmítla vydat iniciátora útoků z 11. září Usámu bin Ládina, začalo 7. října americké letectvo útočit na Afghánistán. Po následné invazi brzy padl Kábul a s ním i vláda Tálibánu a uskutečnily se volby.
Válku se ale nepodařilo dovést do úspěšného konce a konflikt stále trvá, takže je nejdelším v americké historii. Bush totiž přesunul svou pozornost na Husajnův Irák, na který Spojené státy zaútočily 20. března 2003. I když tam síly pod vedením Američanů rychle postupovaly a Saddám Husajn padl, počáteční úspěch se rozplynul. Válka přerostla ve vleklý konflikt, kdy se Američané museli vypořádat se vzbouřenci napojenými na teroristy i se sektářským násilím.
Ani v jednom případě neměly Spojené státy připravený postup po porážce nepřítele. V případě Iráku se navíc ukázalo, že důvody k útoku byly nepodložené.
Konflikty také provázely sporná rozhodnutí ohledně přístupu k zajatým bojovníkům
nepřítele, jimž byl v případě Afghánistánu upírán status válečného zajatce. Byli internováni v táboře Guantánamo a mnohdy mučeni. Za Bushe také vzrostlo sledování vlastních občanů, byl zaveden zákon Patriot Act, což bylo bráno jako narušení práv
a svobod.
Bush také navázal na prezidenta Reagana ve snaze přenést válku do kosmu a rozvíjel nákladný systém protiraketové obrany, i když studená válka dávno pominula. V jeho rámci se měl vybudovat v ČR radar, ale z plánu nakonec sešlo.
Všechny konflikty si vyžádaly bilióny dolarů. Bush přitom nastoupil do úřadu krátce po kolapsu internetové bubliny, kdy ztratily hodnotu firmy spojené s podnikáním na síti. Krize končila v době, kdy propukla hypoteční krize.
Jestliže Bush nastupoval v době, kdy USA měly roční přebytek 230 miliard dolarů, skončil s rekordním deficitem. Bush také snížil daně.
Jeho první zvolení bylo opakovaně zpochybňováno, protože demokrat Al Gore dostal více hlasů než Bush a Bushův náskok v klíčovém státu Florida činil jen několik set hlasů a výsledky byly zpochybněny. Přepočítání hlasů však bylo zamítnuto.
Bill Clinton (1993 - 2001)
Bill Clinton
FOTO: Jo Yong-Hak, Reuters
Vláda demokrata Billa Clintona (*1946) je spojena s aférou se stážistkou Monikou Lewinskou, kvůli které byl podroben jako druhý americký prezident procesu odvolání (impeachmentu). Ten však v roce 1998 přestál s úspěchem.
Jeho vláda patří k nejúspěšnějším v USA. Především dokázal zastavit rostoucí deficit a na konci druhého funkčního období byl rozpočet USA přebytkový. Ve vládě Clinton uplatnil zkušenosti guvernéra chudého Arkansasu. Zvýšil daně nejbohatším lidem a firmám.
Slavil i úspěchy v mezinárodní politice. Za jeho vlády se podařilo dojednat mírové Dohody z Osla mezi Palestinci a Izraelem. Palestinci získali právo na autonomii, na oplátku poprvé uznali existenci Izraele. Uzavřena byla i Daytonská dohoda, která ukončila krvavý konflikt na Balkáně.
Za Clintonovy vlády však USA podnikly i několik sporných akcí, a vysloveně neúspěšných operací. V roce 1999 schválil prezident bombardování Jugoslávie v rámci NATO. Cílem bylo zastavit útoky jugoslávské armády na Kosovo. Důkazy pro etnické čistky však byly nedostatečně podložené a akce, která měla donutit Slobodana Miloševiče k ústupkům, přerostla v dva a půl měsíce dlouhé bombardování Jugoslávie.
Fiaskem skončil zásah v Somálsku v roce 1993.
George H. W. Bush (1989 - 1993)
George H. W. Bush
FOTO: fotobanka Profimedia
Republikán George H. W. Bush (*1924) byl posledním americkým prezidentem, který se osobně účastnil druhé světové války, a to jako pilot torpédového bombardéru Avenger. Do úřadu nastoupil na konci studené války v době velkých změn v Evropě, kdy se rozpadal východní blok. V tomto ohledu byla historická jeho návštěva Prahy v roce 1990.
Za své vlády ale musel Bush především řešit situaci v oblasti Perského zálivu, když v srpnu 1990 irácký prezident Saddám Husajn, jehož země byla vyčerpaná dlouhou válkou s Íránem, vtrhl do Kuvajtu a anektoval jej jako 19. provincii.
Bush od počátku vyzýval k zásahu a mezinárodní zásah 28členné koalice schválila Rada bezpečnosti OSN. Operace Pouštní bouře byla zahájena 16. ledna. Po leteckém bombardování následovala pozemní operace a Kuvajt byl 28. února 1991 osvobozen. Irák, který na nálety odpověděl odpalováním raket Scud na Saúdskou Arábii a Izrael, byl poražen, ztratil značnou část svých sil. Koalice se ale zastavila na jeho hranicích a Saddáma Husajna, proti němuž povstali šíité, nesvrhla.
Již v prosinci 1989 zahájily Spojené státy invazi do Panamy s cílem sesadit diktátora Manuela Noriegu spojeného s pašováním narkotik.
Za vlády Bushe také byly položeny základy Severoamerické dohody o volném obchodu NAFTA.
Ronald Wilson Reagan (1981 - 1989)
Ronald Reagan
FOTO: fotobanka Profimedia
Republikán Ronald Reagan (1911 - 2004) se sice nejprve proslavil jako herec, nakonec bude ale navždy spojován s pádem železné opony a kolapsem sovětského impéria, k němuž přispěl svým tvrdým postojem i závody ve zbrojení.
Coby herec byl na konci třicátých let obsazován většinou do rolí kladných hrdinů. I když začínal v béčkových snímcích, objevil se i ve filmech nominovaných na Oscara a nehrál jen v kovbojkách.
V padesátých letech se zaměřil na televizní show. Pak se začal angažovat v politice a od demokratů přešel k republikánům.
V letech 1967 až 1975 byl guvernérem Kalifornie, kdy poprvé uplatnil svou tvrdou ruku při potlačování protiválečných demonstrací i komunit hippies. Při protestech v People's Parku povolal v květnu 1969 silné policejní jednotky. Zásah si vyžádal smrt studenta. Na potlačení následných bouří povolal guvernér národní gardu.
Reagan, který se postupně vyprofiloval jako obhájce konzervativních hodnot, v roce 1980 porazil ve volbách demokrata Jimmyho Cartera, který doplatil na velkou krizi s americkými rukojmími drženými na americké ambasádě v Teheránu. Pokus osvobodit je, skončil fiaskem. Carter navíc nedokázal zvládnout dvoucifernou inflaci.
Reagan se stal nejstarším mužem zvoleným v USA do funkce hlavy státu, bylo mu 69 let. Řešil především ekonomickou krizi, omezil růst výdajů a snižoval daně nejbohatším ze 70 na 28 procent. Suma vybraných daní přitom rostla. Zvyšoval se však deficit, k čemuž přispívaly i výdaje na obranu.
Reagan eskaloval studenou válku a zavedl program tzv. vesmírných válek, strategickou obrannou iniciativu. Sovětský svaz označoval za říši zla a přitvrdil zejména poté, co Sověti 1. 9. 1983 sestřelili civilní letoun na lince KAL 007. Obnovil projekt bombardéru B-1 a podporoval vývoj neviditelných letadel i raket MX. V Německu rozmístil střely Pershing II.
Za jeho vlády byly také podniknuty menší válečné operace, jako byla v roce 1983 invaze na Grenadu, kde se pučisté sblížili s Kubou. V dubnu 1986 také nechal bombardovat Libyi, která podporovala terorismus. Podporoval také pravicové guerilly v Nikaraguy z peněz za zbraně prodané Íránu.
Reagan se také stal terčem atentátu, když po něm vystřelil John Hinckley. Kulka minula srdce a zasáhla plíci. Zranění snášel statečně stejně jako později Alzheimerovu chorobu.
Jimmy Carter (1977 - 1981)
Jimmy Carter
FOTO: fotobanka Profimedia
Zvolení Cartera (*1924) bylo reakcí na skandál Richarda Nixona s odposlechy a nevýraznou politiku Geralda Forda, který nezvládal řešení ropné krize.
Carter prosadil národní energetickou politiku, zavedl opatření na ochranu životního prostředí a ekonomickou krizi řešil deregulací průmyslu.
Jeho velkým úspěchem bylo uzavření mírové dohody mezi Izraelem a Egyptem v Camp Davidu v roce 1979, dohoda o předání Panamského průplavu i navázaní diplomatických styků s Čínou a pokračování v odzbrojovacích jednáních se SSSR.
Nedokázal ale zareagovat na svržení šáha v Íránu, kdy byly po měsíce zadržováni američtí občané na velvyslanectví v Teheránu. Operace za účelem jejich osvobození skončila fiaskem.
Za slabou byla považována i Carterova reakce na sovětskou invazi do Afghánistánu, i když rozhodl, že se američtí sportovci nezúčastní olympiády v Moskvě.
Gerald Ford (1974 - 1977)
Gerald Ford skládá slib.
FOTO: fotobanka Profimedia
Ford nahradil ve funkci Nixona po jeho abdikaci.
Richard Milhous Nixon (1969 - 1974)
Richard Nixon
FOTO: fotobanka Profimedia
Republikán Richard Nixon (1913 - 1994) je spojen především s aférou Watergate, kdy se ukázalo, že byly instalovány odposlechy v sídle konkurenčních demokratů. Nixon nakonec přiznal, že o tom věděl, i když to zpočátku popíral.
Nixon přitom přispěl k normalizaci vztahů se Sovětským svazem i s Čínou, když navštívil Peking. Stál u kolébky dohody o omezení strategických zbraní a antiraket SALT 1. K úspěchu na mezinárodním poli mu pomohl schopný ministr zahraničních věcí Henry Kissinger.
Nixon se pokusil vyřešit i vietnamský konflikt. Přišel s ideou vietnamizace války, kdy se měla tíha bojů přenést na jihovietnamské spojence, Američané by se postupně stahovali a Saigon by vojensky jen podporovali, aniž by se konfliktu přímo účastnili.
Významným krokem bylo i rozhodnutí opustit zlatý standard dolaru a Brettonwoodský systém pevných směnných kurzů.
Nixon, který byl viceprezidentem za Eisenhowera, na amerického prezidenta kandidoval už v roce 1960, ale tehdy prohrál s Kennedym, který lépe působil v televizi. Uspěl až v roce 1968 a o čtyři roky svůj triumf zopakoval, když demokratický kandidát George McGovern vyhrál jen ve státě Massachusetts.
Lyndon B. Johnson (1963 - 1969)
Lyndon Johnson
FOTO: fotobanka Profimedia
Lyndon Johnson (1908 - 1973) nahradil ve funkci zavražděného prezidenta Kennedyho. Do druhého období pak byl zvolen. Potýkal se především s eskalací války ve Vietnamu a také s narůstajícím černošským hnutím za rovnoprávnost i se studentskými protesty.
John Fitzgerald Kennedy (1961 - 1963)
John Fitzgerald Kennedy
FOTO: fotobanka Profimedia
Kennedy (1917-1963) je symbolem změn v Americe šedesátých let i odporu proti nim. Zahynul při atentátu v Dallasu 22. listopadu 1963, který na něj spáchal Lee Harvey Oswald, jehož později zastřelil Jack Ruby, majitel nočního klubu podezřelý z napojení na podsvětí.
Kdo přesně stál v pozadí atentátu, není jasné. Proti Kennedymu byl značný odpor v konzervativních kruzích.
Kennedy se stal ve 42 letech nejmladším zvoleným americkým prezidentem a jediným katolíkem v čele USA. Vyhrál v těsných volbách díky svému charismatu, porazil zkušeného Nixona, protože lépe působil v televizních diskuzích.
Kennedy se ve funkci soustředil na zahraniční politiku, protože vládl v éře studené války. Musel řešit několik vážných krizí, především karibskou a berlínskou. V červenci 1961 byla vztyčena berlínská zeď.
Problémy s Kubou byly delší, v dubnu 1961 skončila fiaskem USA podporovaná invaze odpůrců Fidela Castra na Kubu. Nejvážnější krize ale nastala v roce 1962, kdy Sovětský svaz na Kubě rozmístil rakety s jadernými hlavicemi. Kennedy zahájil blokádu Kuby a v projevu varoval Chruščova, že může uvrhnout svět do jaderné války. SSSR poté rakety odvezl výměnou za slib, že USA nezaútočí na Kubu.
V květnu 1963 Kennedy pronesl slavný mírový projev a dojednal moratorium na jaderné testy se SSSR.
Kennedy stál také u kolébky vyslání prvního člověka na Měsíc, protože v závodě o dobytí kosmu Spojené státy zaostávaly za SSSR.
Prosadil i daňovou reformu, která oživila ekonomiku, ale nedokázal protlačit výrazné změny zákonů o občanských právech, protože neměl dostatečnou podporu všech demokratů v Kongresu. Jižanští zástupci se stavěli proti změnám ve společnosti, proti sílícímu hnutí černochů za rovnoprávnost.
Kennedy také čelil několika aférám kvůli avantýrám s herečkami včetně Marilyn Monroe.
Dwight Eisenhower (1953 - 1961)
Dwight (Ike) Eisenhower
FOTO: fotobanka Profimedia
Generál Dwight „Ike“ Eisenhower (1890 - 1969) se proslavil jako vrchní velitel spojeneckých vojsk v západní Evropě, které po úspěšném vylodění v Normandii přispěly k pádu nacistické Třetí říše. Politice se začal věnovat až poté, co odešel v roce 1952 do výslužby.
Eisenhower, který byl expertem na tanky, byl po útoku na Pearl Harbor převelen do generálního štábu. V listopadu 1942 byl jmenován vrchním velitelem Expedičních sil v Severní Africe a velel operaci Torch. Pak připravil plán na dobytí Itálie. Od ledna 1944 byl vrchním velitelem spojeneckých sil v Evropě. Spadala pod něj všechna vojska západně od Alp. V této funkci osvědčil i své schopnosti jednat, protože dovedl potlačit sváry mezi ambiciózními generály, Brity Montgomerym a Bradleyem i svérázným Pattonem. Dařila se mu i komunikace se Žukovem a Stalinem.
Eisenhower se v roce 1953 stal dalším generálem v čele USA po Ulysessovi Grantovi. Za studené války prosazoval politiku jaderného zastrašování a v reakci na korejskou válku a Suezskou krizi přišel v roce 1957 s Eisenhowerovou doktrínou, která umožňovala nasazení vojenských sil v případě agrese jakékoli komunistické země.
Přestože byl republikán, zastával Rooseveltovu politiku New Dealu a podporoval sociální programy ve školství a zdravotnictví. Podpořil i desegregaci amerických škol. V ekonomice se mu podařilo umořit většinu dluhu z dob války. Zasloužil se i o síť dálnic.
Harry S. Truman (1945 - 1953)
Harry S. Truman
FOTO: fotobanka Profimedia
Truman (1884 - 1972) nastoupil do funkce prezidenta po náhlé smrti Roosevelta. Ve funkci schválil použití atomových bomb proti Japonsku a postavil se šíření komunismu po druhé světové válce. Trumanova doktrína z roku 1947 rámcuje počátek studené války.
Senátorem se stal v roce 1934. Popularitu si získal, když zjistil, jak moc se plýtvalo při amerických vojenských zakázkách. To ho vyneslo až na post viceprezidenta, i když neměl velké zkušenosti z mezinárodní politiky a jednání s Churchillem i Stalinem na konci druhé světové války a po ní pro něj byla obtížná. Osobně byl proti Rooseveltově politice ústupků Stalinovi.
Truman, který je jediným americkým prezidentem, jenž použil zbraně hromadného ničení, uvažoval o nasazení atomových bomb i za korejské války, jak to žádal armádní velitel Douglas MacArthur. Nakonec byl ale proti a MacArthura odvolal.
Truman se dokázal vypořádat i s blokádou Berlína mezi červnem 1948 a květnem 1949, kdy odmítl opustit německou metropoli a zajistil letecký most pro zásobování odříznutých západních sektorů Berlína.
Truman dokázal snížit zadlužení USA ze 120 procent HDP na 70, i když šly peníze na pomoc spojencům v rámci Marshallova plánu a utrácel i na sociální programy.
Franklin Delano Roosevelt (1933 - 1945)
Franklin Delano Roosevelt
FOTO: fotobanka Profimedia
Franklin Delano Roosevelt (1882-1945) byl nejdéle sloužícím americkým prezidentem, když byl do funkce zvolen čtyřikrát za sebou. Během své vlády se musel potýkat se dvěma klíčovými událostmi 20. století, s řešením následků velké hospodářské krize a s druhou světovou válkou.
Roosevelt, který měl obrnu a často musel využívat kolečkového křesla, o funkci prezidenta v roce 1932 usiloval jako guvernér státu New York. Do kampaně šel s plánem New Deal (Nový úděl), který měl řešit odstranění následků krize. Cílem bylo reformovat a ozdravit státní ekonomiku, plánoval snížit vládní výdaje o čtvrtinu, zrušit zbytečné úřady a zlikvidovat insolventní banky i garantovat hypoteční úvěry. Devalvoval také dolar vůči zlatu na 35 dolarů za unci. Vláda současně zahájila velké stavby, aby se snížila nezaměstnanost.
Už během kampaně na něj byl spáchán atentát, při kterém zemřel 15. února starosta Chicaga Antonín Čermák. Během stávkové vlny v automobilkách v Michiganu se postavil proti zásahu policie a podpořil dělníky.
Po vypuknutí druhé světové války podporoval navzdory americkému izolacionismu Francii a Velkou Británii v boji proti nacistickému Německu. Prosadil v březnu 1940 schválení zákona o půjčce a pronájmu, která umožňovala poskytnout zbraně a potraviny zemím, jejichž obrana byla důležitá pro zajištění bezpečnosti USA. Velká Británie obdržela 60 procent z pomoci a Sovětský svaz 20 procent, mimo jiné 15 000 letadel a 350 000 nákladních aut i 2,3 miliónu tun oceli. Výzbroj platila americká vláda, která si půjčovala od občanů, a spojenci jí spláceli až po ukončení bojů.
Prezident přitvrdil i vůči Japonsku a po útoku na Pearl Harbor vstoupily Spojené státy do války, což napomohlo k porážce Osy.
Roosevelt také přispěl k navázání dobrých vztahů se Sovětským svazem, což bylo klíčové pro porážku Německa a zabránilo to nacistické spekulaci, že se spojenci mohou proti sobě postavit.
Účastnil se konferencí Velké trojky v Teheránu a v Jaltě, kde se rozhodovalo o poválečném rozdělení Evropy.
Herbert Hoover (1929 - 1933)
Calvin Coolidge (1923 - 1929)
Warren G. Harding (1921 - 1923)
Woodrow Wilson (1913 - 1921)
Woodrow Wilson
FOTO: fotobanka Profimedia
Pacifista Woodrow Wilson stál v čele USA v době první světové války. Příspěvek Spojených států pomohl k porážce vilémovského Německa a k rozpadu Rakouska-Uherska a vzniku Československa.
Na konflikt na starém kontinentu ale reagoval Wilson vyhlášením neutrality. Svůj postoj nezměnil ani v roce 1915, kdy německá ponorka potopila parník Lusitania, i když mezi 1198 obětmi bylo i 139 Američanů. Teprve když Německo vyhlásilo neomezenou ponorkovou válku a zvažovalo, že by podpořilo Mexiko při útoku na USA, změnil postoj.
Spojené státy vstoupily do války 6. dubna 1917. Byla vyhlášena všeobecná branná povinnost. Vstup USA znamenal vzpruhu pro strany Dohody vyčerpané vleklou zákopovou válkou. USA poskytly jak vojáky, tak prostředky.
Wilson ale už za války usiloval o zabezpečení míru. Přišel s plánem ustavení Společnosti národů, kde by i malé země měly stejná práva jako velké, a doufal, že by jednání zabránila dalším konfliktům. Kvůli své ideji v lecčems ustoupil spojencům z Dohody, kteří si chtěli zajistit, že je Německo už nikdy neohrozí. Zejména ustoupil v otázce reparací. V izolacionistických USA ale jeho idea nezískala podporu a Spojené státy do Společnosti národů nevstoupily.
Woodrow Wilson ale původně nebyl příznivcem rozpadu rakousko-uherské monarchie. Doufal, že by právě reformované Rakousko-Uhersko mohlo být jádrem federalistické obdoby americké Unie v Evropě, a nepodporoval úplnou československou samostatnost.
Významný byl Wilsonův přínos pro ekonomiku. Po krizi z roku 1907 stabilizoval měnu, když založil centrální banku Fed. Prosazoval větší kontrolu a řízení ekonomiky a bránil vzniku velkých monopolů. Prosadil i některé sociální reformy.
William Howard Taft (1909 - 1913)
Theodore Roosevelt (1901 - 1909)
William Mc Kinley (1897 - 1901)
Grover Cleveland (1893 - 1897)
Benjamin Harrison (1889 - 1893)
Grover Cleveland (1885 - 1889)
Chester A. Arthur (1881 - 1885)
James A. Garfield (1881 - 1881)
Rutherford B. Hayes (1877 - 1881)
Ulysses S. Grant (1869 - 1877)
Andrew Johnson (1865 - 1869)
Abraham Lincoln (1861 - 1865)
Abraham Lincoln
FOTO: fotobanka Profimedia
Šestnáctý americký prezident Abraham Lincoln (1809 - 1865) stál v čele Unie za občanské války. Když byl v roce 1860 tento dlouholetý bojovník proti otrokářství zvolen prezidentem, prohloubila se krize v USA.
Lincoln sice neplánoval zrušení otroctví ve státech, kde bylo zavedeno, hned po jeho zvolení však vystoupila z Unie Jižní Karolína a spolu s Mississippi, Floridou, Alabamou, Georgií, Texasem a Louisianou založili Konfederativní státy americké.
Snaha Lincolna udržet USA se minula úspěchem, 12. dubna 1861 začala útokem jihu na pevnost Sumter občanská válka. Ke konfederaci se přidaly ještě Arkansas, Virginie, Tennessee a Severní Karolína. Jih byl zpočátku úspěšnější, začátkem roku 1863 ohrožovala vojska generála Lea i Washington.
Obrat přinesla v červenci 1863 bitva u Gettysburgu. Generál Grant pak svedl řadu vítězných bitev s jižany. Lee kapituloval 9. dubna u Appomattoxu.
K vítězství severu napomohlo i to, že do armády mohli vstupovat i černoši, kteří v závěru tvořili deset procent vojáků. Na všech územích, kam vstoupili vojáci Unie, bylo automaticky zrušeno otroctví. Lincoln vyhlásil zrušení otroctví na celém území Unie. Pět dnů po skončení války ale byl zastřelen v divadle hercem Johnem Boothem, který byl fanatickým příznivcem jihu.
Lincoln byl prvním prezidentem zvoleným za novou republikánskou stranu, jejímž členem se stal v roce 1856, kdy si myslel, že už jeho politická kariéra skončila a bude se věnovat advokacii.
Lincoln také umožnil, aby o tisku peněz rozhodovala vláda a zavedl daň z příjmu.
James Buchanan (1857 - 1861)
Franklin Pierce (1853 - 1857)
Millard Fillmore (1950-1953)
Zachary taylor (1849 - 1850)
James K. Polk (1845 - 1849)
John Tyler (1841 - 1845)
William Henry Harrison (1841)
Martin Van Buren (1837-1841)
Andrew Jackson (1829 -1837)
John Quincy Adams (1825-1829)
James Monroe (1817- 1825)
James Monroe
FOTO: fotobanka Profimedia
Pátý americký prezident Monroe (1758 - 1831) posílil nezávislost USA. V roce 1823 vyhlásil Monroeovu doktrínu, podle které nemají evropské mocnosti právo zasahovat do záležitostí nezávislých států na území amerického kontinentu. Spojené státy podle ní budou jejich případné vojenské akce na tomto světadílu považovat za „ohrožení míru a bezpečnosti“.
Současně ale tato doktrína uváděla, že USA nemají zájem se vměšovat do dění v Evropě. Tím položil základní kámen k politice izolacionismu.
James Madison (1809 - 1817)
Thomas Jefferson (1801 -1809)
Thomas Jefferson
FOTO: fotobanka Profimedia
Třetí americký prezident Thomas Jefferson (1743 - 1826) je znám především jako autor Prohlášení nezávislosti z roku 1776. Za války byl guvernérem Virginie. Byl velkým obdivovatelem Francouzské revoluce i ideálů rovnosti. USA ve Francii zastupoval. Sám sice odmítal ideu, že by otrokářství mělo přetrvat, ale měl několik set otroků.
John Adams (1797- 1801)
George Washington (1789 - 1797)
George Washington na obrazu Williama Nuttera
FOTO: fotobanka Profimedia
První americký prezident George Washington (1732 - 1799) začínal jako plantážník, ve Virginii pěstoval tabák. I když původně zastával umírněné postoje a doufal, že se vztahy mezi Londýnem a kolonisty podaří vyřešit smírně, po střetech v roce 1775 byl jmenován vrchním velitelem kontinentálních milic. Když britský král Jiří III. odmítl petici Američanů, požadujících větší svobody, vypukla válka za nezávislost.
První střet koloniálních milic s Brity v roce 1775 u Bunker Hillu skončil jejich porážkou, v roce 1976 však byli Britové v boji o Boston poraženi. Ve Filadelfii pak bylo 4. července vydáno Prohlášení nezávislosti a 13 kolonií vyhlásilo samostatnost a vytvořily Spojené státy americké. V následujících bojích ale byli úspěšnější Britové, protože milice byly slabé. Na konci září 1777 vstoupila britská vojska do Filadelfie. Američanům ale přišli na pomoc dobrovolníci z evropských zemí.
Klíčová pro boj za nezávislost v rámci americké revoluce byla porážka Britů v bitvě o Yorktown v roce 1781. Před bitvou o New York uznala 30. listopadu vláda Jiřího III. nezávislost USA.
Washington se v křesle prezidenta zasloužil o upevnění nově vzniklého státu, kterým zmítala krize.
