Jeruzalém
Město v judejských horách s historií sahající téměř 4000 let do minulosti. Jméno města v hebrejštině zní Jerušalajim (יְרוּשָׁלַיִם) a jeho původ je nejasný. Tradiční vysvětlení, že souvisí s hebrejským souslovím ‘ir šalom (město míru), je sporné. Už v egyptských textech z 19. století př. n. l. se objevuje pod názvem Rašlamam. Arabové ho nazývají prostě Al-Kuds (القدس).
Podle Bible bylo původně obýváno Jebúsejci, než je pro Izrael dobyl král David a učinil je hlavním městem své říše. Jeho syn Šalomoun v něm pak v 10. století př. n. l. vystavěl monumentální chrám zasvěcený Hospodinu. Od té doby je centrem židovského náboženství. Ve starověku bylo město několikrát zbořeno a opět vystavěno, Židům je z rukou na dlouhou dobu definitivně vytrhli Římané, když během židovské revolty v roce 70 n. l. Jeruzalém zcela vyplenili, chrám kromě západní opěrné zdi zbořili a Židy vyhnali. Poté mu postupně vládli Římané, Byzantinci, Arabové, křižáci i Turci. Celý Jeruzalém se Židům navrátil až v roce 1967, kdy Izrael během šestidenní války dobyl i východní část města s Chrámovou horou, na níž ale ve středověku vyrostly muslimské svatyně Skalní dóm a mešita Al-Aksá.
Na jeruzalémské historické centrum navazuje moderní město.
V současnosti je Jeruzalém fakticky spojen do jediné aglomerace, židovská západní část města přechází plynule do východní arabské části a turista pozná, že přešel na druhou stranu až podle převažujícího obyvatelstva a nápisů na obchodech. Izrael považuje Jeruzalém za své hlavní město, které je nedělitelné. Jako se svým budoucím hlavním městem ale s Jeruzalémem, resp. jeho východní arabskou částí, počítají také Palestinci. Vzhledem k nevyjasněnému statutu Jeruzaléma z hlediska mezinárodního práva má drtivá většina států svá velvyslanectví v Tel Avivu.
Chrámová hora v Jeruzalémě
Na Chrámové hoře před třemi tisíci let král Šalomoun vystavěl Hospodinův chrám, po jeho zboření Římany v roce 70 n. l. bylo na místě smetiště a Židům už nebylo povoleno svatostánek, který býval jejich chloubou a nejsvatějším místem na Zemi, znovu vystavět. Po vpádu Arabů vyrostla na jižním okraji Chrámové hory mešita s názvem Al-Aksá (Nejvzdálenější) odkazující na geograficky nespecifikované místo zmíněné v Koránu, odkud měl prorok Muhammad vykonat cestu do nebe na koni Burákovi. Přibližně na místě někdejšího chrámu pak vyrostl tzv. Skalní dóm.
Areál Chrámové hory se současnými muslimskými svatyněmi. Uprostřed Skalní dóm zhruba v místech, kde ve starověku stával židovský chrám. Před ním černá kopule mešity Al-Aksá. Vlevo je vidět prostranství před západní zdí známou jako Zeď nářků.
Pro muslimy je mešita Al-Aksá třetím nejposvátnějším místem po Mekce a Medíně. Její posvátnost ale začali zdůrazňovat až po roce 1967, kdy Izraelci dobyli celý východní Jeruzalém i se svatými místy a připojili ho ke zbytku země. Izrael se po dobytí místa rozhodl nejitřit náboženské city muslimů a ponechal celý prostor pod správou muslimské rady Waqf, která je částečně odpovědná jordánskému králi. Podle dohody je v určitých hodinách umožněn vstup na Chrámovou horu nemuslimům za podmínky, že se tam nebudou modlit.
Model starověkého židovského chrámu postavený podle podrobného popisu zachovaného v dobovém díle židovského historika Flavia Josefa.
Židovský postoj ke vstupu na Chrámovou horu není jednotný, konzervativní rabíni ho zakazují, neboť hrozí nebezpečí, že by člověk mohl nevědomky vstoupit do prostoru nejsvětější svatyně, o níž není zcela jasné, kde se přesně nacházela, ale kam smí podle tradice jen velekněz. Jiné náboženské autority naopak bojují za navrácení celé Chrámové hory a vybudování nového chrámu. Ačkoliv izraelsko-palestinský konflikt není primárně náboženský, představa obnovení židovského chrámu na místě, kde je mešita Al-Aksá, Palestince dráždí.
Západní břeh Jordánu
Západní břeh Jordánu je jedním ze dvou území, na kterém Palestinci chtějí vyhlásit nezávislý Palestinský stát, tím druhým je Pásmo Gazy, enkláva na pobřeží Středozemního moře u hranic s Egyptem. Právě na území Západního břehu Jordánu se nacházejí historická území Judea a Samaří, kde se ve starověku nacházela obě izraelitská království, o nichž se píše v Bibli, tedy jižní Juda a severní Izrael. Lze tedy říci, že dnešní stát Izrael sice zahrnuje území patřící ve starověku židovskému národu, nicméně srdce starověkého židovského života je dnes většinově osídleno Palestinci. Mnoho místních názvů měst, vesnic či kopců jsou poarabštěné varianty původních hebrejských či aramejských jmen.
Do roku 1967 patřilo toto území Jordánsku, Izrael je dobyl v Šestidenní válce a od té doby je okupuje. Po dohodách s Osla na začátku 90. let se Izrael dohodl s Palestinskou samosprávou na rozdělení Západního břehu na tři správní oblasti, které nejsou geograficky souvislé, ale byly stanoveny podle skladby osídlení. Oblast A je pod plnou civilní i bezpečnostní kontrolou Palestinské samosprávy, Izraelci do ní nesmí vstoupit, turisté přijíždějící do Izraele tam ale mohou. Tato oblast zahrnuje hlavně velká palestinská města, například Ramalláh, Jericho, Betlém, část Hebronu, Náblus či Džanín. Smíšená Oblast B je pod palestinskou civilní správou, ale bezpečnost tam zajišťuje izraelská armáda. Oblast C je pod plnou izraelskou kontrolou. Funguje tam izraelská energetická, dopravní i komunikační infrastruktura a Izraelci stejně jako turisté se v ní mohou svobodně pohybovat a překračovat hranice s Izraelem tam i zpět.
Zvýrazněné oblasti ozvnačují oblasti pod plnou palestinskou správou
Pokud by na celém území Západního břehu Jordánu vznikla nezávislá Palestina, Izrael by o tuto „svou“ oblast přišel, což by mimo jiné znamenalo i dopravní komplikace. Například cesta autem z Jeruzaléma k Mrtvému moři nyní trvá po pohodlné a kvalitní čtyřproudé silnici slabou půlhodinku, k přírodní rezervaci Ein Gedi pak nanejvýš hodinu a půl. Pokud by tuto oblast Palestinci Izraelcům zapověděli, objízdná trasa kolem hranice z roku 1967 by Izraelcům trvala o více než hodinu déle.
K nepřehlednosti a zamotanosti situace na Západním břehu Jordánu přispívají hlavně židovské osady, které Izraelci na okupovaných územích budují, a upevňují tak zakonzervovaný status quo. Z hlediska mezinárodního práva se jedná o ilegální anexi. Pojmem osady se přitom nazývají i rozlehlá města, největší z nich Modi’in Illit má téměř 70 tisíc obyvatel. Prorostlost židovské populace do území s většinovým palestinským obyvatelstvem tak zůstává jedním z nejzásadnějších problémů pro dosažení tzv. dvou státního řešení, v rámci, kterého by Izrael a Palestina existovaly odděleně vedle sebe.
Betlém
Město v historické Judeji, dnes na Západním břehu Jordánu pod správou Palestinské autonomie. Původní hebrejský název Bejt Lechem (בית לחם) znamená Dům chleba, arabský název Bajt Lachm (بيت لحم) značí Dům masa.
Pro Židy má význam jako místo, kde byl podle Starého zákona korunován David za krále Izraele. Nachází se zde také Ráchelin hrob. V křesťanské tradici je pak Betlém připomínán jako rodiště Ježíšovo. Ve sklepení chrámu Narození páně je místo, kde se měly nacházet jesličky.
Vánoční oslavy před betlémskou Bazilikou Zrození.
V muslimské tradici nemá město žádný větší význam, přesto je dnes Betlém se svými zhruba 30 tisíci obyvatel většinově muslimský. Původní křesťanská arabská populace se ztenčuje jednak kvůli nižší porodnosti, ale také kvůli stále častější emigraci.
Hebron
Město v historické Judeji, dnes na Západním břehu Jordánu, částečně pod správou Palestinské autonomie. Hebrejský název Chevron (חֶבְרוֹן) souvisí se slovem chaver, tedy přítel. Stejný význam, tedy přítel, má i arabský název Al-Chalíl (الخليل). Je to míněno jako pocta praotci Abrahámovi (v islámu Ibrahím), který byl přítelem božím.
Právě hrobka Abraháma, stejně jako dalších biblických praotců Izáka a Jákoba, kteří jsou uctíváni i v islámu, se zde nachází. Podle Bible byli pochováni v jeskyni Machpela stejně jako jejich manželky Sára, Rebeka a Lea.
Hrobka patriarchů v Hebronu rozdělená na židovskou a muslimskou část.
Posvátnost místa pro Židy i muslimy je zdrojem stálého napětí. Tzv. Jeskyně patriarchů je pro Židy druhým nejposvátnějším místem na světě po Chrámové hoře v Jeruzalémě. Přesto sem od doby islámské nadvlády až do roku 1967 nesměli. Po dobytí v šestidenní válce bylo mauzoleum zbudované již králem Herodem Velikým rozděleno na synagogu a mešitu. Údajné hroby Abraháma a Sáry jsou uprostřed a jsou přístupné z židovské i z muslimské části. Hroby Jákoba a Ley se nacházejí v synagoze a hroby Izáka a Rebeky v mešitě.
Nazaret
Město v historické Galileji, nyní v Severním distriktu Státu Izrael. Pro židovskou tradici není Nazaret (hebr. Nacrat - נצרת, arab. An-Násira - الناصرة) nijak důležitý a má se za to, že v předkřesťanské době byl jen nevýznamnou vesnicí. Zásadní význam má však pro křesťany, neboť podle Nového zákona zde strávil podstatnou část života Ježíš (zvaný Nazaretský) a pocházeli odsud Marie s Josefem. V Betlémě se Ježíš narodil jen proto, že se tam podle evangelií jeho rodiče šli v té době přihlásit ke sčítání lidu, v Nazaretu ale prožil dětství a dospívání.
Bazilika Zvěstování v Nazaretu.
Ve středověku se o město zuřivě bojovalo v rámci křižáckých výprav. V současné době tvoří naprostou většinu obyvatelstva izraelští Arabové, přičemž zhruba 40 procent z nich jsou křesťané. Nachází se zde mnoho památek a poutních míst spjatých s novozákonními příběhy, např. Bazilika Zvěstování, kde měl archanděl Gabriel říci Marii, že porodí syna, dále údajná Josefova tesařská dílna nebo Kána Galilejská, kde Ježíš provedl první zázrak, když proměnil vodu ve víno. Židé žijí v sousedním moderním městě Nacrat Ilit (Horní Nazaret).
Tel Aviv – Jaffa
Souměstí Tel Aviv – Jaffa spojuje starodávný přístav s moderní metropolí. Jaffa (hebr. Jafo - יָפוֹ, arab. Jafá - يَافَا) je jedním z nejstarších měst na pobřeží Středozemního moře, zmiňují se o ní egyptské dokumenty už z 15. století př. n. l., píše se o ní také ve Starém i Novém zákoně. Ve středověku jí střídavě vládli křižáci a muslimové. Na sklonku existence Osmanské říše byla Jaffa jedním z nejvyspělejších měst. Množily se však konflikty mezi Araby a rostoucí židovskou populací.
Jaffa je dnes malebným starobylým městem s kouzelnou středomořskou atmosférou.
Židé proto v roce 1909 založili v písečných dunách severně od Jaffy nové město (původně spíš předměstí Jaffy) nazvané Tel Aviv (Pahorek jara, hebr. תֵּל-אָבִיב, arab. Tal Abíb - تل أبيب). Na rozdíl od starobylého rázu Jaffy pojali stavitelé Tel Aviv jako moderní město evropského stylu s širokými bulváry, náměstími a zázemím pro obchod, průmysl i kulturu. Populace prudce rostla především po arabských útocích na Židy v Jaffě a ve 30. letech 20. století také vlivem rostoucí imigrace Židů z nacistického Německa, kteří prchali před perzekucemi. Právě židovští architekti z Německa vtiskli Tel Avivu nezaměnitelný ráz, zejména ve čtvrti Bílé Město, které je díky unikátní formě architektonického stylu Bauhaus na seznamu světových památek UNESCO. Tel Aviv brzy dostal mezinárodní letiště i vlastní přístav nezávislý na Jaffě, kterou postupně přerostl a stal se pulzující přímořskou metropolí s plážemi a moderními výškovými budovami.
Tel Aviv je moderní pulzující město.
V současnosti je Tel Aviv ekonomickou metropolí Izraele a nachází se v něm také drtivá většina velvyslanectví jiných států, a to kvůli nevyjasněnému statutu hlavního města Jeruzaléma z hlediska mezinárodního práva.
Gaza
Historie Gazy sahá zhruba 5000 let do minulosti, patřila Egypťanům, Filištínům, Izraelitům, Asyřanům, Peršanům, Seleukovcům, Římanům i Byzantincům, křižákům i Osmanům. V současnosti by mělo být spolu s okolním pobřežním pásem označovaným jako pásmo Gazy součástí palestinského státu, ale zatím nic nenasvědčuje tomu, že by se to mělo stát v dohledné době.
Název Gaza (hebr. Aza – עזה, arab. Ghaza, přičemž gh se čte jako zadopatrové ráčkované R - غزة) se objevuje také v českém výrazu gáza pro obvaz. Gaza totiž byla od starověku centrem tkalcovství a tento jemný a řídký tkaný materiál byl pro území Palestiny typický.
Současná situace pásma Gazy a města samotného je katastrofální. Plán OSN na rozdělení Palestiny na židovskou a arabskou část počítal s tím, že toto území připadne Arabům, nicméně po první arabsko-izraelské válce v roce 1948 je zabral Egypt. Izrael pásmo i s Gazou ovládl v šestidenní válce v roce 1967. V okupovaném pásmu Gazy pak začaly vznikat židovské osady, které však pozdější premiér Ariel Šaron nechal v roce 2005 vyklidit a ukončil tamní izraelskou vojenskou přítomnost.
Celé pásmo pak připadlo palestinské autonomii, nicméně v prvních (a od té doby také posledních) svobodných volbách zvítězilo militantní hnutí Hamás, které z území vyhnalo konkurenční umírněnější Fatah a učinilo z něj jedno z center palestinského teroru. Na četné raketové ostřelování okolních izraelských měst reagovali Izraelci téměř totální námořní, pozemní i vzdušnou blokádou pásma Gazy a několika razantními vojenskými zásahy s množstvím obětí. Na blokádě se podílí také sousední Egypt.
Domy na severním předměstí Gazy po izraelském bombardování.
V Gaze žije přes půl miliónu lidí, v celém pásmu pak necelé dva milióny. Jejich izolace vyústila v neutěšenou hospodářskou a sociální situaci. Vysoká nezaměstnanost a omezené možnosti obchodních kontaktů s okolním světem dělají z pásma Gazy velmi těžko obyvatelné místo. Dokud mu však vládne hnutí Hamás, jehož základním východiskem je zničení státu Izrael, nelze čekat, že by židovský stát přísná bezpečnostní opatření uvolnil.