Likud
Izraelská pravicová strana Likud (hebr. ליכוד – Jednota) je ve skutečnosti blokem několika středových a pravicových uskupení, který vznikl v roce 1973 a v roce 1977 dosáhl mimořádného úspěchu, když pod vedením Menachema Begina vyhrál volby. Bylo to poprvé, co se do čela státu dostala pravicová síla. (V Izraeli přitom pravici a levici nerozděluje jen názor na hospodářskou a sociální politiku, ale i na přístup k jednání s Palestinci. Velmi zjednodušeně řečeno: zatímco levice hlásá potřebu dialogu, pravice zpravidla razí razantní přístup bez ústupků.)
Likud vládl bez přestávky až do roku 1992. V devadesátých letech se u kormidla střídal s levicovou Stranou práce. V současnosti je opět v čele izraelské vlády pod vedením Benjamina Netanjahua.
Strana práce
Izraelská středolevá „labouristická“ strana (hebr. מפלגת העבודה הישראלית, Mifleget ha-Avoda ha-Jisra’elit – Izraelská strana práce), v Izraeli také známá jako Avoda (Práce), má kořeny už v 60. letech 20. století. Její sociální politiku lze zhruba zařadit po bok evropských sociálně-demokratických stran (je členem Socialistické internacionály), ve vztahu k řešení blízkovýchodního konfliktu upřednostňuje dialog a dohody s Palestinci.
Jejími nejvýznamnějšími představiteli jsou bývalí premiéři Jicchak Rabin, Šimon Peres a Ehud Barak, kteří se podíleli na izraelsko-palestinských rozhovorech a dohodách. V roce 2006 Stranu práce oslabil odchod řady jejích klíčových členů včetně Perese do nové centristické strany Kadima (Vpřed).
Organizace pro osvobození Palestiny (OOP)
Zastřešující organizací sdružující palestinské odbojové skupiny se v roce 1964 stala Organizace pro osvobození Palestiny (arab. منظمة التحرير الفلسطينية; Munazzamat at-Tahrír al-Filastínija). Byla založena na kongresu konaném v jordánském sektoru Jeruzaléma v květnu 1964. Její vznik inicioval Egypt a měla být protiváhou Fatahu. Soustředila se na mobilizaci palestinského národa, sponzorovala řadu násilných akcí radikálních komand, a to jak uvnitř země, tak na mezinárodním poli. Po šestidenní válce se součástí OOP stal i Fatah, a právě jeho šéf Jásir Arafat stanul v únoru 1969 v jejím čele. OOP se tak stala zastřešující organizací všech palestinských skupin. Na arabském summitu v marockém Rabatu v roce 1974 byla organizace ustavena stěžejní legitimní reprezentací palestinského národa a Arafat následně oslovil OSN, kde organizace získala status pozorovatele.
V roce 1970 byla OOP vypuzena z Jordánska, odkud se přesunula do Libanonu, odkud ji vypudila izraelská invaze v roce 1982. Členská základna OOP se rozpadla do frakcí roztroušených po Sýrii a ostatních arabských státech. Členové věrní Arafatovi se s ním přemístili do Tuniska.
V roce 1988 jordánský král Husajn přiznal Palestincům veškerá teritoriální práva na Izraelci kontrolovaný Západní břeh a nároků Jordánska se vzdal. Tím vzniká prostor pro deklarování nezávislého palestinského státu, jehož založení s hlavním městem Jeruzalémem oznámil Arafat v listopadu 1988 na zasedání Palestinské národní rady ve městě Alžír. V dubnu 1989 byl Arafat uveden do prezidentského úřadu.
V prosinci 1988 USA souhlasily se zahájením diplomatického dialogu s OOP. Avšak vztahy mezi Spojenými státy a prozápadně orientovanými arabskými státy se zhoršily poté, co Arafat veřejně podpořil Irák během války v Perském zálivu.
V lednu 1993 Izrael zrušil zákaz kontaktu Izraelců s OOP. V září 1993 Jásir Arafat a izraelský premiér Jicchak Rabin souhlasili s podepsáním historického mírového dokumentu z Osla, který připravil cestu omezené palestinské samosprávě na Izraelem okupovaných územích.
Dříve OOP požadovala zřídit palestinský stát i tam, kde se nachází Izrael. Později však přešla k požadavku, aby stát Palestina vznikl na územích, která Izrael okupuje od roku 1967, tedy na Západním břehu Jordánu, v pásmu Gazy a ve východním Jeruzalému. Oficiální stanovy OOP se od roku 1964 výrazně proměnily: zničení Izraele již není cílem činnosti organizace.
Po odchodu do Tuniska OOP ztrácela na významu, některá hnutí, jako třeba Hamás v ní ani nejsou zastoupena. Větší roli začala hrát nejvýznamnější složka OOP, Arafatem založený Fatah.
Fatah
Fatah je jednou z nejvýznamnějších a také nejstarší palestinskou organizací bojující za práva Palestinců. Samotné slovo (arab. فتح) znamená „dobytí“ a je obrácenou zkratkou celého názvu Harakat at-Tahrír al-Wataní al-Filastíní (arab. حركة التحرير الوطني الفلسطيني, doslova „Palestinské národně osvobozenecké hnutí“). Jásir Arafat jej založil v roce 1958 v Kuvajtu pod původním názvem Výbor pro osvobození Palestiny podle vzoru alžírské Fronty národního osvobození.
Cílem Fatahu bylo získání úplné nezávislosti Palestiny a vytvoření palestinského státu. Prostředkem byla přímá vojenská konfrontace s Izraelem, především partyzánská válka. Její charta popírala platnost vzniku Izraele. Politika Fatahu se však v čase značně proměnila. Linie ozbrojené konfrontace z 50. a 60. let opustil v 80. a 90. letech a dal přednost politickému boji za nezávislou Palestinu.
V závěru 60. let po porážce arabských zemí v šestidenní válce význam Fatahu, který se pokoušel vést partyzánskou válku, vzrostl. Stal se nejvýznamnější palestinskou silou. V roce 1967 se stal členem OOP, kterou do té doby ignoroval, a o dva roky později ji plně ovládl, když se Jásir Arafat stal předsedou jejího výkonného výboru. V témže roce Fatah podnikl podle svých záznamů 2432 partyzánských útoků na Izrael, většina však byla provedena v nově okupovaných územích.
Vyhnání palestinských bojovníků z Jordánska v září 1970 donutilo Arafata přesunout základnu hnutí do jižního Libanonu, kde Fatah působil až do roku 1982. Tehdy podnikl Izrael operaci Mír pro Galileu, obsadil jih Libanonu a vyhnal palestinské bojovníky. Arafat odešel do Tuniska, i tam se však jeho stan stal v roce 1985 cílem izraelského náletu. Příslušníci Fatahu pokračovali zejména na okupovaných územích v akcích proti Izraeli.
Arafatovi věrní, zvaní "jestřábi" Fatahu, sehráli klíčovou roli v první palestinské intifádě, jež vypukla v roce 1987 v Gaze a na Západním břehu Jordánu.
Po podepsání mírových dohod z Osla v roce 1994 mezi izraelským premiérem Jicchakem Rabinem a Jásirem Arafatem, které ukončily intifádu, se Fatah orientoval na politický boj, protože začala postupně vznikat samospráva na palestinských územích, jejíž součástí byly i bezpečnostní složky, mající za úkol především chránit Izrael před ozbrojenými útoky. Změny v orientaci Fatahu, jehož cílem už nebylo zničení Izraele, však začaly hnutí štěpit a připravily ho o část podpory, kterou na jeho úkor získaly militantní organizace v čele s Hamásem.
Jestřábi Fatahu byli rozprášeni, ale v roce 1995 vůdci Fatahu založili svoji vlastní milici, zvanou Tanzím, jež měla být protiváhou milicím Hamásu a Islámského džihádu. Velkou roli v něm hrají především radikálové z později se připojivších Brigád mučedníků od al-Aksá, jež představují vojenskou složku Fatahu. Vedl je Marván Barghútí, který byl v roce 2004 odsouzen k pěti doživotním trestům za zabití pěti Izraelců při atentátech z let 2001 a 2002.
Od vyhlášení druhé intifády v roce 2001 se Brigády mučedníků od al-Aksá podílejí na útocích na Izraelce a jeho vojenští velitelé jsou terči izraelských akcí. Palestinci však zdůrazňují, že Fatah operuje pouze na okupovaných územích, kde je podle nich odpor vůči Izraelcům legitimní.
Fatah, který byl dlouho vůdčí organizací Palestinců, po smrti Jásira Arafata v roce 2004 začal ztrácet svou pozici, i když novým předsedou Palestinské samosprávy se stal nový předseda Fatahu Mahmúd Abbás.
Největší porážku Fatah utrpěl, když prohrál v lednu 2006 ve volbách do palestinského parlamentu, jež se staly triumfem Hamásu. K porážce Fatahu přispěly přetrvávající vnitřní spory i korupce řady jeho příslušníků.
Hamás
Hnutí islámského odporu (arab. Harakat al-Muqáwama al-Islámíja – حركة المقاومة الإسلامية) je známější pod zkratkou Hamás (arab. zápal, nadšení – حماس). Vzniklo v roce 1988 krátce po zahájení první intifády. Vzešlo z větve egyptského Muslimského bratrstva, která působila v Gaze a zabývala se náboženskou, sociální a vzdělávací činností.
Hamás založili mladí militantní členové bratrstva pod vedením invalidního Ahmada Jásína, kteří tak na sebe chtěli vzít větší zodpovědnost za vývoj událostí. Hnutí si udržovalo odstup od sjednocených palestinských vůdců, kteří se identifikovali s OOP. Mělo velmi dobrou vnitřní organizaci, orientovalo se na nejnižší vrstvy a bylo obklopeno religiózní aurou. Stalo se vážným konkurentem Fatahu a OOP, které na rozdíl od něj usilovaly o vznik sekulárního státu, zatímco Hamás akcentoval islámský aspekt palestinské identity.
Hamás v čele s šajchem Ahmadem Jásínem nejdříve působil jen v Gaze, jež zůstala základnou jeho sil, ale později rozšířil své aktivity na Západní břeh. V akcích pokračoval i poté, co byl v roce 1989 Jásín zadržen a odsouzen na doživotí za organizování vražd Palestinců, kteří údajně kolaborovali s izraelskou stranou.
Hamás tvoří politická a vojenská část, která se dělí do tří skupin. První je výzvědná skupina sledující Palestince podezřelé z kolaborace s Izraelem, druhou je ozbrojená složka pronásledující provinilce proti islámu a poslední vojenské křídlo Brigády mučedníků Izzudína Kásama.
Radikální Hamás odmítl jakékoli snahy o kompromis s Izraelem a veškeré mírové rozhovory, včetně dohody z Osla. Článek 11 charty Hamásu uvádí, že žádná strana nemá právo vzdát se jakékoli části palestinské půdy. Článek 13 prohlašuje džihád za jediné řešení boje s Izraelem a mezinárodní konference označuje za "plýtvání časem" a "dětinskou hru".
Zřízení palestinské samosprávy v Gaze v květnu 1994 pro Hamás znamenalo novou výzvu, neboť se dostal do sevření vlastní rétoriky volající po osvobození Palestiny, svého přání nevyprovokovat občanskou válku mezi Palestinci a svého odhodlání udržet síť organizace neporušenou.
Hamás je zodpovědný nejen za útoky na izraelské vojáky, ale také za řadu atentátů, jejichž oběťmi se stali civilisté. USA a Izrael označují Hamás za teroristickou organizaci a odmítají s ní jednat. Hamás a jeho ozbrojené křídlo Brigády mučedníků Izzudína Kásama totiž nepřestaly v útocích na Izrael, ať už pomocí sebevražedných atentátníků nebo v Gaze vyráběnými raketami Kásam s dostřelem deset kilometrů. Jejich četnost se zvýšila po zahájení druhé intifády po roce 2000.
Izrael, který do té doby žádal po Jásiru Aafatovi přísný zásah proti Hamásu a spřízněnému Islámskému džihádu včetně uvěznění jejich vůdců, už v opatřeních nekončil jen u zablokování hranic autonomních území. Přibylo k nim ničení domů příbuzných atentátníků a také útoky na špičky organizací. Izrael se nezaměřil jen na vojenské velitele. Tunová bomba zabila 23. června 2002 šéfa vojenského křídla organizace S. Šihádu, přičemž zemřelo 14 lidí včetně devíti dětí. Obětí útoku se stal v březnu 2004 i poloslepý invalidní duchovní vůdce Hamásu Ahmad Jásín, který byl 1. října 1997 propuštěn z vězení výměnou za dva unesené agenty Mossadu. Řízená střela ho zasáhla cestou z mešity. V dubnu byl zabit i jeho nástupce Abd al-Azíz Rantísí.
Do čela Hamásu na okupovaných územích se postavil Ismail Haníja, i když velkou roli v organizaci hrál její exilový vůdce Chálid Mišal.
V roce 2004 se však Hamás zapojil i do politiky, kterou do té doby ignoroval. Už v komunálních volbách získal třetinu hlasů a ovládl některé radnice. Zejména chudí Palestinci mu dali hlasy, protože měl i sociální program a nebyl tak zkorumpovaný a nejednotný jako Fatah, v němž jednotlivé frakce bojovaly o moc i peníze. V lednu 2006 překvapivě vyhrál parlamentní volby a porazil Fatah. Sestavil vládu, v níž nebyl zastoupen Fatah, musel však čelit velkým problémům, zejména zastavení zahraniční podpory. Přestal dostávat peníze nejen z USA, ale i z Evropské unie, protože se nezřekl násilí a neuznal Izrael. Fatah si nakonec udržel moc na Západním břehu Jordánu, ale v pásmu Gazy má od té doby Hamás moc pevně v rukou.
Hizballáh
Hizballáh je libanonské šíitské hnutí s mohutnou vojenskou složkou, jednou z vůbec nejsilnějších v zemi. Velmi aktivní je však i politicky, od roku 1992 je zastoupené v parlamentu. Má vlastní televizi al-Manár (Maják) a vlastní rozhlasovou stanici an-Núr (Světlo). Velký důraz klade také na sociální problematiku, spravuje několik nemocnic a škol.
Hizballáh (arab. Strana boží – حزب الله) vznikl v roce 1982 na jihu Libanonu po vpádu Izraele pod vlivem íránské islámské revoluce. Záměrem bylo nastolit v Libanonu teokracii íránského typu, jež měla ukončit vleklou a krvavou občanskou válku. Hlavním cílem ale bylo zničit Izrael, jenž vtrhl do Libanonu, a ochránit šíity, kteří byli na jihu země pod silným tlakem maronitských křesťanů. Křesťanská Falangistická strana (Katáib) jih země s podporou Izraele ovládla.
Hizballáh však bojoval nejen proti falangistům a izraelské armádě, ale také proti zahraničním silám působícím v Libanonu, zejména americkým. Jeho milice zvané Islámský odpor používaly teroristický způsob boje, soustředily se na atentáty včetně sebevražedných a na únosy cizinců. Nejtragičtější následky měl útok na kasárna americké námořní pěchoty v Bejrútu z 23. října 1983, kdy zemřelo 241 vojáků a dalších 81 bylo raněno. V následujícím roce při dalším útoku na americké velvyslanectví zahynulo 23 lidí.
Po skončení občanské války v Libanonu se Hizballáh transformoval v politickou stranu, voleb se poprvé účastnil v roce 1992 a hned získal 12 křesel ve 128členném parlamentu. Od té doby se podílí na koaličních vládách, v nichž má i své ministry.
Na rozdíl od ostatních účastníků občanské války konfliktu v rozporu s dohodami nikdy neodzbrojil své milice, opakovaně ostřeloval sever Izraele raketami a podnikal nájezdy na posty izraelských vojáků a nepřestal ani s teroristickými činy. V roce 1992 spáchal atentát na izraelské velvyslanectví v Argentině a o dva roky později na židovské centrum v téže zemi. Oba útoky však popřel.
Když v roce 1996 opět ostřeloval sever Izraele raketami, což si vyžádalo několik mrtvých, podnikl židovský stát odvetnou operaci Hrozny hněvu. Civilisty varoval, aby opustili jih Libanonu, kde mínil zničit posty Hizballáhu. Naneštěstí jedna z izraelských bomb zasáhla tábor OSN ve městě Kana, odkud vypálil Hizballáh několik raket. Přes sto lidí zemřelo.
V roce 2000 se Izrael definitivně stáhl z jihu Libanonu, aktivity Hizballáhu se omezily, i když docházelo k dalším střetům, na sever Izraele dál dopadaly rakety a několik izraelských vojáků bylo uneseno. Vše pod záminkou, že Izrael okupuje oblast farem Šibaá na syrských Golanských výšinách.
K odzbrojení vyzvala na konci roku 2004 Hizballáh rezoluce OSN, podle níž také měli z Libanonu odejít syrští vojáci. Zatímco Syřané odešli, Hizballáh si své zbraně ponechal a nadále kontroluje jih země. Zapojil se také do konfliktu v Sýrii, kde stojí po boku režimu prezidenta Bašára Asada.
Nejvyšším představitelem Hizballáhu je Hassan Nasralláh, který sice působil jako polní velitel, především je ale duchovní.
Falangistická strana (Katáib)
Libanonská falangistická strana (arab. حزب الكتائب اللبنانية - Hizb al-Katáib al-Lubnáníja) je politické uskupení sdružující zejména libanonské křesťany, tzv. maronity, přestože oficiálně se označuje za stranu sekulární. V současnosti je strana zastoupena v libanonském parlamentu a je politickým protivníkem Hizballáhu a dalších prosyrských sil. Hrála jednu z významných rolí v libanonské občanské válce.
Její arabský název Katáib se tradičně překládá řeckým výrazem falanga, který označuje bojovou formaci.
Je paradoxní, že strana, která byla během krvavé libanonské občanské války spojencem Izraele, vznikla původně podle vzoru nacistické NSDAP. Mládežnické hnutí založil v roce 1936 Pierre Džamáíl. Účastnilo se boje proti francouzské koloniální nadvládě, která skončila v roce 1943 vyhlášením nezávislého Libanonu.
Ozbrojení milicionáři falangy byli v polovině 70. let zapojeni do eskalace násilí, které vedlo k občanské válce. Bojovali hlavně proti palestinským ozbrojencům, kteří získávali v zemi stále větší moc. Zakladatelův syn Bašír Džamáíl se ujal vedení falangy a později se stal i prezidentem, ale v roce 1982 ho zavraždil prosyrský disident. K atentátu se nicméně přihlásily palestinské milice, což vedlo k události, která na dlouhou dobu zdiskreditovala jak křesťanské síly v Libanonu, tak izraelskou armádu, která v té době ovládala hlavní město Libanonu Bejrút. Izraelské jednotky totiž uvolnily falangistům cestu do palestinských uprchlických táborů Sabra a Šatíla a nijak nezasáhly, když v nich křesťanské milice rozpoutaly masakr, při kterém zahynulo podle některých odhadů až 2000 lidí včetně žen a dětí.
Islámský džihád
Název Islámský džihád používá několik radikálních, navzájem spřízněných organizací militantních islamistů, jež působí v Palestině, Egyptě, Jemenu nebo Turecku. Vznikly pod vlivem íránské islámské revoluce z konce sedmdesátých let. Název Islámský džihád přijaly v roce 1983 po útoku na americké velvyslanectví v Bejrútu, jež podnikla skupina napojená na íránské revoluční gardy pod krycím názvem Organizace islámského džihádu. Jde o méně početné skupiny, které se zaměřují na přímé akce – především na atentáty.
V současné době je nejznámější palestinský Islámský džihád, jenž spáchal řadu sebevražedných atentátů na území Izraele, které také ostřeluje raketami Kásám. Jako první však na sebe upozornil egyptský Islámský džihád, který ustavili v sedmdesátých letech radikální členové Muslimského bratrstva. Byl zapleten do atentátu na egyptského prezidenta Anvara Sadata z 5. října 1981, kterého považovali radikálové za zrádce, neboť v roce 1979 podepsal mírové dohody z Camp Davidu. Jejich snahou bylo v zemi rozpoutat islámskou revoluci podobnou íránské, což se jim nepodařilo. Přestože řada členů organizace byla zatčena, nezanikla.
Egyptský Islámský džihád se dál pokoušel destabilizovat situaci v zemi a podnikal útoky na špičky Mubarakova režimu. Vlnu násilí rozpoutal poté, co se v Egyptě moci chopila sekulární vláda. Při nepokojích zahynulo na 1300 lidí včetně policistů, pokrokových intelektuálů, úředníků a několika předních politiků. V roce 1993 spáchal atentát na premiéra Atefa Sedkiho a na ministra vnitra Hassana Alfiho.
Po odpykání trestu za podíl na atentátu na Sadata v čele Islámského džihádu v polovině osmdesátých let stanul militantní lékař Ajmán Zavahrí. Postupně se snažil rozšířit působnost, začal spolupracovat s dalšími militantními islamistickými organizacemi, spojil se s Usámou bin Ládinem. Od roku 1993 egyptský Islámský džihád nepodnikl žádný atentát ve své vlasti, v témže roce se však podílel na prvním útoku na budovy Světového obchodního střediska, která se zřítily 11. září 2001. Zavahrí se postupně stal druhým mužem al-Kajdá, který má na starosti ideologii.
Palestinský Islámský džihád založili jako pobočku egyptského Islámského džihádu na přelomu let 1979 a 1980 palestinští studenti Fathí Šikakí, Abd al-Azíz Uda a Bašír Músá, kteří studovali v Egyptě a byli členy Muslimského bratrstva. I je inspirovala islámská revoluce v Íránu, ale ovlivnili je také radikální egyptští studenti. Jejich cílem bylo zničit Izrael a osvobodit celou Palestinu, kde by vznikl islámský stát. Přišli s novým názorem, že jednota islámského světa není základní podmínkou pro osvobození Palestiny, ale že naopak osvobození Palestiny islámským hnutím je klíčem ke sjednocení celého arabského světa. Řadu vlád arabských zemí totiž považuje za příliš pozápadnělé.
Po atentátu na Sadata byli radikální palestinští studenti vypovězeni a vrátili se na okupovaná území, kde zahájili svou činnost pod hlavičkou Islámského džihádu. Džihád přitom pojímá jako čistě válečný akt proti Izraeli.
Skupina byla v 80. letech zapojena do teroristických aktivit na okupovaných územích. V průběhu roku 1987 provedla několik útoků v Gaze a podílela se i na intifádě. Při dalších útocích se zaměřila na militantní rabíny.
V roce 1995 ztratila vůdce, na Maltě byl zavražděn Šikakí. Islámský džihád z vraždy obviňuje Izrael, nelze však vyloučit, že byl zlikvidován jinou radikální palestinskou skupinou. Když relativně malá a čistě na boj zaměřená organizace, která působí především na radikální studenty a intelektuály, začala rozšiřovat svou působnost ze Západního břehu Jordánu i do Gazy, dostala se do sporů s Hamásem. Spory s Hamásem skončily poté, co i on začal uplatňovat taktiku sebevražedných atentátů. Obě organizace pak zahájily spolupráci.
Šikakího nahradil v čele Islámského džihádu šejk Abdullah Ramadan Šallah, který je na americkém seznamu nejhledanějších teroristů.
Od vyhlášení druhé intifády v roce 2000 spáchal Islámský džihád celou řadu sebevražedných atentátů, při nichž využívá žen i dětí. V roce 2003 však Izrael zlikvidoval část špiček organizace v Džanínu, když byl zabit Munir Šaftig (Mahmúd Tavabe). Následovala odveta, 19. srpna byl podniknut ve spolupráci s Hamásem útok na autobus v Jeruzalémě a 4. října pak atentát na restauraci v Haifě.