Arabové x Izrael - Novinky.cz

Zrození sionismu a návrat do svaté země

Vytvoření Státu Izrael v roce 1948 předcházelo více než padesát let snah sionistického hnutí o založení židovské země. Sionismus zformuloval na konci 19. století vídeňský židovský novinář Theodor Herzl. V knize Židovský stát se pokoušel řešit problém Židů vyznávajících své náboženství, kteří byli v křesťanských zemích ostrakizováni, ve městech museli žít v ghettech a od středověku se stávali terči pronásledování a pogromů jako národ, který nechal ukřižovat Krista, i když důvody byly mnohdy prozaičtější. Židé věnující se obchodu byli bohatší. Židům byly připisovány ty nejhrůznější zločiny, což přetrvávalo až do moderní doby, jak to dokazovala Dreyfusova aféra ve Francii nebo u nás hilsneriáda. Herzl navrhl, aby se Židé vrátili do Palestiny, kterou v jejich národním povědomí reprezentoval pahorek Sion v Jeruzalémě – odtud pojem sionismus. Tam měli založit vlastní stát, který si budou sami spravovat.

Theodor Herzl

Zároveň by se tím navrátili do staré vlasti, kde jejich předkové vytvořili dvě starověká království a zásadním způsobem přispěli k rozvoji civilizace a kultury. Právě tam, před tím, než byli v 1. stol. n. l. ze své domoviny vyhnáni Římany, sepsali Židé Bibli a na základech vlastního náboženství dali vzniknout křesťanství, které později ovlivnilo vývoj historie celého světa. Aby se Římané pomstili Židům za vleklou válku, která je stála mnoho sil, přejmenovali provincii Judea na Palaestinu po národu Filištínů, ačkoliv ten v té době už několik staletí neexistoval.

Herzlova myšlenka byla revoluční a dočkala se příznivého přijetí zejména u chudých Židů z východu Evropy, kteří neměli tolik příležitostí k seberealizaci jako jejich emancipovaní souvěrci na západě. První vlna židovských přistěhovalců přišla do Palestiny už v roce 1882. Zanedbané a chudé území náležející k Osmanské říši bylo obydleno většinou Araby, kteří ale svou identitu vztahovali k jednotlivým kmenům, příslušnost k jakémukoliv státnímu útvaru pro ně tehdy nehrála roli. Pozdější Palestinci se tehdy nijak nelišili od jiných Arabů v okolních regionech Osmanské říše. Kromě nich v Palestině po celou dobu zůstávala také komunita nábožensky založených Židů. Nově příchozí Židé, kteří se v zemi předků rozhodli usadit, si od arabských vlastníků kupovali půdu a začali ji sami obdělávat. Jejich příchod však vyvolal napětí, protože Arabové jim mnohdy prodávali pozemky, na kterých už žili jiní lidé. Představitelé osmanské správy se však nových vlastníků zastali, protože Turci dbali na dodržení práva.

Šanci na vznik samostatného státu ale přinesla až první světová válka s ní spojený rozpad Osmanské říše. Dokud existovala, nebylo reálné, že by Židé mohli odtrhnout část jejího území a vyhlásit tam vlastní stát. Pro vznik budoucího Izraele byla velmi důležitá Balfourova deklarace z roku 1917. V ní britská koruna deklarovala podporu sionistickým myšlenkám a ideji založit židovský stát na území Palestiny, která po první světové válce spadala pod správu Velké Británie. Balfourova deklarace vycházela ze Sykes-Picotovy dohody z roku 1916 o rozdělení částí Osmanské říše, jejíž půdorys je na Blízkém východě viditelný dodnes. Francie podle ní měla převzít pod přímou správu Sýrii a Libanon, Velká Británie Irák a Zajordánsko, zatímco Saúdská Arábie a Jemen získaly nezávislost. Palestinu podle rozhodnutí Ligy národů z roku 1922 spravovali Britové.

Židé Brity podporovali ve válce s Osmanskou říší, už u Gallipole jim pomohl Siónský sbor mulařů a na konci války už bojovalo pět tisíc Židů pod vlastní vlajkou ve čtyřech praporech Královských střelců. Odchod Židů do Palestiny však mohl také řešit aktuální problém Londýna, jímž byl příliv židovských emigrantů z Ruska po revoluci.

Střety mezi Židy a Araby mezi světovými válkami

Židovská populace rostla a z pestré směsi přistěhovalců pocházejících z různých prostředí se postupně stával jednotný národ spjatý společnou zemí a společným jazykem, kterým se stala po dvou tisíciletích oživená hebrejština. Židovský rozmach vedl ke střetům s arabskými obyvateli, kteří bez půdy odkoupené Židy ještě více chudli. K prvnímu vážnému střetu došlo v roce 1921, další, ještě ostřejší přišel v roce 1929 po střetech u Zdi nářků v Jeruzalémě, kde se nachází Chrámová hora, jež je posvátným místem jak pro židy, tak pro muslimy i křesťany. Většinou se jednalo o spontánní krátkodobé potyčky, mající ráz pouličních výtržností, na nichž se podíleli na jedné straně zchudlí Arabové, ale na druhé straně i nejmilitantnější sionistické kruhy.

Největší střet přinesla arabská vzpoura z let 1935 až 1939, která už nebyla jen náhlým výbuchem nespokojenosti a násilí, jenž by rychle utichl, ale představovala dlouhodobý střet, v němž se nakonec musela angažovat i britská armáda. Krizi způsobil marný pokus o povstání skupiny dvou set vyzbrojených mužů, které vedl Syřan Izz ad-Dín al-Kassám označovaný za otce palestinského džihádismu a mučednictví. Protože bylo spiknutí prozrazeno, rozhodl se akci uspíšit a v první bitvě padl. V následujícím roce přišly další útoky a přepady, vyhlášena byla také několikaměsíční stávka. Protesty mířily proti trvající britské správě a přistěhovalectví Židů, jichž stále přibývalo. Ekonomická situace původních obyvatel, zejména rolníků, se zhoršovala, skončili často ve slumech, protože vzmáhající se Židé zaměstnávali přednostně své souvěrce.

Když britská komise v roce 1937 navrhla rozdělit Palestinu na arabský a židovský stát, propukla další vlna násilí, které zasáhlo celou zemi. Arabské obyvatelstvo se cítilo poškozeno a Velké Británii nezbylo než nasadit armádu i letectvo a povstání brutálně potlačit. Na podzim 1938 měla Velká Británie v Palestině 20 000 vojáků. Kompromis separátních jednání však neuspokojil ani jednu stranu. Řešení se odložilo, 3. září 1939 vypukla druhá světová válka a prioritou se stala obrana Velké Británie. Celosvětový konflikt se však promítl i do situace v Palestině, která se dále přiostřila. Arabové ještě před válkou začali vzhlížet k Adolfu Hitlerovi, jakožto k nepříteli Velké Británie i Židů, jenž by jim mohl pomoci vymanit se z britského područí a vypudit přistěhovalce.

Vyhlášení samostatného Libanonu

Se situací v Palestině souvisel i vývoj v sousedních oblastech. První světová válka a rozpad Osmanské říše totiž položily základy také ke vzniku samostatného Libanonu, jenž byl vyhlášen 22. listopadu 1943.

Území Libanonu po válce spolu se Sýrií jako mandátní území Společnosti národů spravovala Francie. Ta v jeho rámci 1. září 1920 vyhlásila Velký Libanon a v roce 1926 pak Libanonskou republiku. Ta už nebyla součástí Sýrie, ale stále ji spravovala Francie.

Po pádu Francie v květnu 1940 spravovala Libanon kolaborantská vichistická vláda. Ta o rok později umožnila hitlerovskému Německu používat jeho území pro mezipřistání Messerschmidtů Bf-110 určených pro Irák, který se začal bouřit proti Britům. Britové se obávali, že by slabá vichistická vláda mohla ustoupit tlaku Berlína a umožnit německé obsazení Libanonu i Sýrie. Proto se rozhodli pro vojenskou akci.

Situaci komplikovala etnická, a především náboženská roztříštěnost Libanonu. V té době polovinu jeho obyvatel tvořili maronitští křesťané. Křesťanství mezi libanonské Araby rozšířili křižáci, kteří ve středověku ovládali část země po dobytí Arabského chalífátu seldžuckými Turky. Maronité si proto do ústavy prosadili, že prezidentem je vždy křesťan, premiérem sunnitský muslim a předsedou parlamentu drúz, tedy představitel další náboženské menšiny. Maronité se obávali tlaku ze strany muslimů, proto založili v roce 1936, kdy propuklo v Palestině arabské protibritské a protižidovské povstání, stranu Katáib, která měla hájit jejich práva i silou. Je známá spíše pod označením falanga, což je z řečtiny vycházející výraz pro prapor (ve smyslu bitevní formace).

Samostatný Libanon byl po volbách jednostranně vyhlášen 8. listopadu 1943 a 22. listopadu jeho nezávislost uznala Francie. Anglofrancouzská vojska však v zemi zůstala po celý zbytek druhé světové války. Poslední se stáhla v roce 1946.

Libanon se po skončení druhé světové války snažil ovlivnit politické uspořádání oblasti a zabránit vyhlášení Izraele. Jeho premiér vyzýval Arabskou ligu, aby zabránila rozdělení Palestiny, a podpořil vznik Arabské osvobozenecké armády. Do ní se začlenila i libanonská vojska, která hned po vyhlášení Izraele v květnu 1948 překročila hranici a zaútočila na židovský stát. V bitvě u Sasy však byla 31. října 1948 vojska Arabské osvobozenecké armády poražena a utekla do Libanonu. Stejným směrem uprchlo také na 100 000 původně palestinských Arabů.

Cesta k samostatnosti Izraele

Vyhlášení Státu Izrael v roce 1948 bylo mimo jiné i důsledkem druhé světové války, ve které se Židé stali terčem bezprecedentního pokusu o konečnou likvidaci ze strany nacistů. Během holokaustu nacisté vyhladili na šest miliónů Židů, což činilo zhruba 36 procent tehdejší celosvětové židovské populace.

Než došlo k vyhlášení samostatnosti, se situace v Palestině ještě přiostřila. Střety mezi arabským obyvatelstvem a židovskými přistěhovalci nabývaly po ukončení druhé světové války na intenzitě, protože sionisté se v roce 1946 rozhodli sáhnout po zbraních. Do akcí se zapojily ilegální ozbrojené síly Hagany a Irgunu.

Členové ilegální organizace Irgun vedení Menachemem Beginem spáchali atentát na hotel King David v Jeruzalémě. Výbuch zničil jeho křídlo a zabil nejméně 58 lidí. Protože britská armáda neměla sílu konflikt zvládnout, masakry civilistů prováděly obě strany – Židé v Dajr Jásínu a Arabové v Guš Ecionu, rozhodli se Britové předat kontrolu nad oblastí Spojeným národům.

Příslušníci Hagany

Valné shromáždění Spojených národů 28. listopadu 1947 přijalo návrh na rozdělení palestinského mandátního území na dva státy, židovský a arabský, a na ustavení Jeruzaléma samostatným mezinárodním městem pod správou Spojených národů. Židé plán přijali, Arabové jej odmítli.

Boje mezi Araby a Židy vypukly okamžitě. Židé plánovali po vypršení britského mandátu vyhlásit samostatný stát, čemuž chtěli Arabové zabránit. V Jeruzalémě propukly v noci z 30. listopadu bouře a byly přerušeny dodávky vody a potravin do města, které bylo několik týdnů obléháno. Propukly bouře v Haifě, odkud během března a dubna 1948 odešla většina Arabů, kteří až tohoto období začali být označováni jako Palestinci.

Dosavadní židovská domobrana Hagana, která se stala základem budoucí izraelské armády, přešla od partyzánské taktiky k plánovaným operacím, aby otevřela průchod do Jeruzaléma. Začala také vystěhovávat Araby ze strategických míst. Obě strany podnikaly útoky na infrastrukturu, stavěly blokády na silnicích a ničily mosty.

Vyhlášení státu Izrael a Válka za nezávislost - 1948

Dne 14. května 1948 byl vyhlášen nezávislý stát Izrael (hebr. מְדִינַת יִשְׂרָאֵל – Medinat Jisrael, arab. دولة إسرائيل – Dawlat Isrá’íl). Během necelých 24 hodin vtrhly armády Ligy arabských států, tedy Egypta, Zajordánska, Sýrie, Libanonu a Iráku na území nového státu s cílem připravit ho o jeho právě nabytou suverenitu. Ve střetu, který bývá v Izraeli označován jako Válka za nezávislost, dokázaly nově vytvořené, špatně vyzbrojené Izraelské obranné síly odrazit invazi v prudkých přerušovaných bojích, které trvaly celkem 15 měsíců do 20. července 1949.

Izraelský předseda vlády David ben Gurion (stojící) při oficiálním vyhlašení státu Izrael v Tel Avivu

Útok zahájily egyptské a syrské jednotky za podpory egyptských tanků, letadel a dělostřelectva. Odřízly Izrael od přístupu k poušti Negev a okupovaly části území, jež mělo připadnout Izraeli. Tento útok nejen zkomplikoval život novému státu Izrael, ale vedl k paradoxu, jehož následky nebyly vyřešeny dodnes. Zablokoval totiž vyhlášení možného Palestinského státu.

V nejtěžších okamžicích byla 11. června uzavřena dohoda o přerušení bojů, která vypršela 8. července. Během ní se izraelská armáda dokázala restrukturalizovat, zahrnula do svých řad i příslušníky dosud ilegálních organizací a také získala zbraně, mimo jiné i od tehdejšího Československa, za což jsou Izraelci dodnes vděční. Další dohoda o příměří platila od 19. července do 15. října. Příměří skončilo, když sionisté zabili zmocněnce OSN, hraběte Bernadotteho.

Izraelci v dalších bojích dokázali otevřít cestu do odříznutého Jeruzaléma a z okolních měst vyhnali řadu Palestinců. V okolí Tel Avivu také zlikvidovali několik palestinských vesnic. V centrálním Izraeli už nezůstali žádní Palestinci. Tehdy se ale zrodil problém s palestinskými uprchlíky.

Izrael dále postupoval, získal zpátky Negevskou poušť i přístup k Akabskému zálivu, a nakonec pronikl až na egyptské území na Sinaji. Obsadil i území původně náležející Palestincům (část Gazy, Západní část Jordánu včetně západní části Jeruzaléma a většinu Galileje).

Zbytek území, kde měl vzniknout Palestinský stát, obsadilo Jordánsko, které získalo Západní břeh Jordánu a východní část Jeruzaléma včetně Starého města, a Egypt, pod jehož správu připadlo pásmo Gazy.

V prvních měsících roku 1949 Izrael vyjednával pod záštitou Spojených národů jednotlivě s každým státem z nepřátelského tábora (kromě Iráku, který rozhovory s Izraelem odmítl). Jednání skončila dohodou o příměří, žádný ze států ovšem Izrael neuznal. Pobřežní roviny Galileje a celá Negevská oblast zůstaly Izraeli. Židé ale přišli o přístup do jeruzalémského Starého města, kde se nachází Chrámová hora a zejména západní opěrná zeď starověkého židovského chrámu označovaná jako Zeď nářků (sami Židé ji nazývají prostě Západní zeď). Spolu se získanou nezávislostí museli Židé spolknout hořké sousto. Poprvé po staletích zcela ztratili přístup k nejposvátnějšímu místu judaismu.

Sinajské tažení k Suezskému průplavu – 1956

Budování Izraele naráželo na vážné bezpečnostní problémy. Dohoda o příměří z roku 1949 byla neustále napadána. Situace se zhoršila, když byl v Egyptě v roce 1954 svržen král Farúk a do čela státu se dostal prezident Gamal abd an-Násir, který se orientoval na Sovětský svaz, odkud dostával zbraně. Izraelským lodím byla znemožněna plavba Akabským zálivem a Suezským průplavem. Sinajský poloostrov se proměňoval v obrovskou vojenskou základnu Egypta. Izrael se začal obávat, že na něj Egypt plánuje další útok. Proto se domluvil na dodávkách zbraní z Francie. Jestřábi jako Moše Dajan tvrdili, že by Izrael měl podniknout preventivní útok dříve, než bude čelit dalšímu napadení, zpočátku však neuspěli.

Trosky Port Saidu

V červenci 1956 Násir znárodnil Suezský průplav. Byla to odpověď na neochotu západních států pomoci s financováním Asuánské přehrady na Nilu. Británie a Francie, které vlastnily část akcií průplavu, vyslaly do Středozemního moře válečné lodě. V srpnu podaly návrh, aby byl průplav spravován společností, kterou by vlastnily všechny země, jež jej využívají. Egypt tuto myšlenku zavrhl, a tak obě země obrátily svou pozornost k vojenskému řešení situace, uzavřely tajnou dohodu s Izraelem, podle níž by Izrael pronikl přes Sinaj až k Suezskému průplavu.

Izraelští vojáci zahájili 29. října útok na Egypt a za necelé čtyři dny postoupili až k Suezskému průplavu. Den po zahájení útoku daly Velká Británie a Francie Izraeli i Egyptu ultimátum na ukončení vojenských operací včetně požadavku stáhnutí vojsk z území 16 km podél Suezu. Když to Egypt odmítl, Británie a Francie jeho postoj využily jako záminku k jeho napadení. Britské a francouzské jednotky den na to bombardovaly letecké základny Egypta s cílem zničit jeho vzdušné síly. USA společně se Sovětským svazem odsoudily počínání Británie, Francie i Izraele, přesto 5. listopadu Británie s Francií zaútočily na Egypt a rychle získaly kontrolu nad severní částí Suezského průplavu. Zesílenému nátlaku USA a Sovětského svazu Velká Británie a Francie nakonec ustoupily. V Port Saídu na severním konci Suezského průplavu přistály jednotky Spojených národů. Britové s Francouzi dostali měsíční lhůtu na stažení svých jednotek. Izraelské jednotky ale zůstaly na Sinaji po dlouhé měsíce. Poslední se stáhly pod tlakem USA a OSN až v březnu 1957. Hranice mezi Izraelem a Egyptem na Sinaji byly poté monitorovány vojsky OSN.

Suezská akce, do které byl Izrael vtažen, tak skončila pro Francii i Británii fiaskem. Egypt dosáhl všech svých cílů. Mezinárodní plavba v Suezském průplavu však byla na dlouhou dobu omezena, neboť na dně průplavu zůstalo na 40 vraků.

Vylodění USA v Libanonu

Libanon se v suezské krizi neangažoval, přesto dění v zemi cedrů ovlivnila. Bejrút totiž nepřerušil styky s Francií a Británií, což egyptského prezidenta Násira pobouřilo. Maronité anglofrancouzský útok na Egypt neodmítali, zatímco muslimové Káhiru podporovali. Když na počátku roku 1958 Sýrie a Egypt vytvořily Spojenou arabskou republiku (SAR), libanonští muslimové v čele s premiérem Rašídem Karámím chtěli, aby se k ní Bejrút připojil, což křesťané odmítali.

V květnu 1958 byla vyhlášena generální stávka, kterou podporovali muslimští politici. V červnu se Libanon obrátil s protestem na Radu bezpečnosti OSN, že je pod tlakem SAR. Prezident Camille Chamoun nakonec požádal o pomoc USA.

Mezitím v Iráku podnikla v červenci vojenská klika orientovaná na Moskvu převrat, při kterém byl zabit král Fajsal II. i jeho premiér Nurí as-Saíd, jenž spolupracoval s Američany. Americký prezident Dwight Eisenhower vydal rozkaz 6. flotile, aby se připravila na vylodění americké námořní pěchoty v Libanonu v duchu vlastní doktríny, jejímž cílem bylo zabránit šíření komunismu. Měl totiž pocit, že irácký převrat byl zosnován v Moskvě. O den později se v Libanonu v rámci operace Modrý netopýr vylodila americká námořní pěchota, která se nesetkala s žádným odporem. Přesto se vyloďovali další a další vojáci, až jich bylo v Libanonu 14 000. Obsadili mezinárodní letiště i většinu hlavního města Bejrútu kromě muslimské čtvrti Basta, kde došlo k drobným střetům. Vojáci se po dohodě s novým prezidentem Fuádem Šihábem do konce září stáhli.

Vznik Fatahu a OOP

Po válce o Suezský průplav v roce 1956 zesílily snahy Palestinců o vytvoření palestinské organizace, která by napomohla vzniku palestinského státu. U její kolébky stál Jásir Arafat, který vyrůstal v Gaze a byl členem egyptského Muslimského bratrstva i ozbrojené složky velkého muftího Hadžiho Amína Hussejního, jenž za války udržoval styky s nacisty. V roce 1955 začal studovat v Káhiře a založil Generální svaz palestinských studentů. Jako jeho zástupce se objevil i v roce 1956 na setkání Mezinárodního svazu studentstva v Praze, kde si poprvé na hlavu nasadil svou charakteristickou kufíju, tedy šátek, pro který se u nás díky němu vžilo označení palestina, ačkoliv je tradiční pro všechny Araby v oblasti Blízkého východu.

Mladý Jásir Arafat

V roce 1957 odcestoval mladý Arafat do Kuvajtu, kde založil s několika dalšími lidmi Výbor pro národní osvobození Palestiny (Harakat at-Tahrír al-Watani al-Filastíní - حركة التحرير الوطني الفلسطيني). Z tohoto názvu později obrácenou zkratkou vzniklo pojmenování Fatah (فتح), tedy Dobytí. Vzorem mu byla alžírská Fronta národního osvobození. Počátkem 60. let Alžírsko na své půdě také umožnilo výcvik ozbrojené složky Fatahu.

Fatah však potřeboval ukázat svou sílu mezi samotnými Palestinci. Jako protiváhu Fatahu totiž byla v roce 1964 ustavena v Káhiře Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), kterou podporoval Násir a jež záhy začala hrát prim v palestinském boji za nezávislost. Její charta popírala platnost vzniku Izraele a zdůrazňovala nutnosti osvobození Palestiny.

Fatahu ale na konci roku 1964 Sýrie umožnila, aby z jejího území podnikal útoky na Izrael. Teprve třetí akce ze 14. ledna 1965 a čtvrtá z 28. února se podařily a získaly Fatahu podporu v arabských zemích. Přispěly však také k zostření napětí mezi Sýrií a Izraelem, jež vedlo k řadě stupňujících se potyček na společné hranici. Syřané ostřelovali izraelská města na severu, a nakonec se boje přenesly i do vzduchu. Eskalující napětí bylo jedním ze spouštěčů Šestidenní války zahájené 5. června 1967.

Fatah konkurenční OOP do roku 1968 bojkotoval. Ovšem ve chvíli, kdy ji uznal, podařil se Arafatovi mistrovský tah – stanul rovnou v jejím čele, protože Fatah měl velkou podporu, a hlavně ozbrojenou složku o síle 15 000 mužů.

Šestidenní válka – 1967

V roce 1967 proti sobě opět stanuly Izrael na jedné straně a Egypt, Sýrie a Jordánsko na straně druhé. Arabské armády navíc podporoval Irák, Kuvajt, Saúdská Arábie, Súdán a Alžírsko. Válku zahájil překvapivý úder Izraele na egyptská letiště. Trvala 132 hodiny a 30 minut. Izrael v ní drtivě zvítězil a připsal si velké územní zisky.

V dubnu 1967 se opět střetla izraelská a syrská vojska, 7. dubna v letecké bitvě Izraelci sestřelili šest syrských migů a sedm hodin ostřelovali syrské pohraniční pozice. Sýrie si stěžovala, že Egypt, s nímž měla smlouvu o vzájemné obraně z roku 1966, nezasáhl. Egypt proto rozmístil větší počet svých vojsk na sinajské hranici.

Když izraelský parlament vyjádřil ministerskému předsedovi Levimu Eškolovi podporu pro zahájení případné války, egyptský prezident Násir na to reagoval v rozhlasovém projevu 16. května 1967: „Existence Izraele trvá už příliš dlouho. Vítáme izraelskou agresi. Vítáme bitvu, na kterou jsme dlouho čekali.“ Násir vyhlásil, že se chystá bojovat s Izraelem za práva Palestinců. Ještě týž den Egypt vyzval mírové jednotky Spojených národů, aby opustily Sinaj. Na konci května pak Egypt zablokoval Tiranskou úžinu, čímž znemožnil izraelským lodím plout do přístavu Ejlat v Akabském zálivu. Jordánského krále Husajna Násir dotlačil, aby se k němu přidal. K paktu arabských zemí se 4. června připojil také Irák. Jeho prezident Abdul Rahmán Árif se vyjádřil jasně: „Naším cílem je vymazat Izrael z mapy.“

Trosky egyptských letadel

Izrael se snažil situaci nevyostřovat. Nevyhlásil ani úplnou mobilizaci, i když se obával okamžitého útoku. Pod tlakem opozice se ale nakonec utvořila v Izraeli vláda národní jednoty a do čela resortu ministerstva obrany se postavil radikál Moše Dajan. Náčelníkem jeho štábu byl Jicchak Rabin, prvním náměstkem ministra byl Šimon Peres. Jedním z vrchních velitelů podílejících se na chystaném útoku byl i .

Přestože americký prezident Lyndon Johnson varoval Tel Aviv před jednostrannou akcí, ráno 5. června Izrael naprosto překvapil nic netušící Egypťany, když izraelské stíhací bombardéry podlétly radarový deštník a na egyptských letištích zničily 400 letadel. Bleskovým útokem Izrael dobyl pásmo Gazy i Sinaj, které náležely Egyptu. Jordánsku Izrael vzkázal, že ho sám nenapadne, pokud Ammán nezaútočí. Král Husajn nicméně dostal od Násira lživé informace o tom, že egyptské vojsko postupuje, a tak začal ostřelovat západní Jeruzalém a dobyl budovu OSN. Izraelské obranné síly přešly do protiútoku a získaly pro židovský stát východní Jeruzalém i se Starým městem a Zdí nářků. Izraelci dobyli také celý západní břeh Jordánu. Protože syrská děla během prvních dní konfliktu ostřelovala města na severu Izraele, rozhodla se vláda navzdory námitkám některých politiků i samotného Mošeho Dajana dobýt Golanské výšiny. Po jejich obsazení Izrael souhlasil 10. června s ukončením bojů.

Izraleci u Rafahu

Za cenu 700 mrtvých ovládl Izrael území o rozloze přes 60 000 kilometrů čtverečních, což bylo třikrát více, než činila jeho dosavadní rozloha. Přineslo mu to však řadu problémů. Dostal se do mezinárodní izolace, protože nenaplnil rezoluci OSN č. 242, která jej vyzývala ke stažení z okupovaných území a k uzavření trvalých mírových smluv s protivníky. Řada států přerušila s Tel Avivem diplomatické styky. Francie, která byla hlavním dodavatelem vojenské techniky, vyhlásila zbrojní embargo. A problém s Palestinci se stal vnitropolitickou otázkou, protože od této chvíle žili na nově okupovaných územích.

Opotřebovávací válka

Konflikt však 10. června 1967 neskončil, přešel v opotřebovávací válku, pro niž byly typické letecké boje a dělostřelecké přestřelky, ale žádné velké pozemní operace vedoucí k územním ziskům některé ze stran.

Egyptské námořnictvo ji zahájilo 21. října 1967, kdy dva jeho raketové čluny potopily izraelský torpédoborec Ejlat. Urputné byly ale především letecké boje. Izrael se potýkal s embargem ze strany Francie, zatímco Egypt byl zásobován nejnovější technikou včetně protiletadlových řízených střel ze Sovětského svazu. V Egyptě také působili sovětští specialisté včetně pilotů. Teprve nově domluvené dodávky amerických zbraní pomohly Izraeli udržet si vojenskou převahu.

Kromě Egypta se v konfliktu, který skončil 7. srpna 1970, angažovalo především Jordánsko, ale zapojilo se do něj i obyvatelstvo okupovaných území. Tam zůstalo 90 procent Palestinců usazených v Gaze a na . Velice špatná ekonomická situace na okupovaných územích i řada diskriminačních opatření zvyšovala nenávist Palestinců vůči Izraeli a rostla popularita palestinských odbojových skupin v čele s , v jejímž čele stanul Jásir Arafat a kterou uznaly všechny arabské země. Palestinci se už také nemuseli přizpůsobovat politice vlád arabských zemí (Egypta a Jordánska), protože obě palestinská území nyní okupoval Izrael.

Únosy letadel a útok na olympiádě

Porážka v Šestidenní válce zatlačila arabské země do defenzivy. Palestinci se proto opět uchýlili k partyzánským akcím. Jejich účinek byl však malý, jen málokdy se jim podařilo zaútočit alespoň na nově okupovaných územích, natož v samotném v Izraeli. Izraelská odveta přitom byla tvrdá, jak se ukázalo už v roce 1968 při útoku na uprchlický tábor Karáma v Jordánsku. Jordánský král Husajn si uvědomoval, jaké nebezpečí pro jeho režim představují palestinští bojovníci, a v září 1970 vyhnal OOP země. Vztahy mezi Ammánem a Jeruzalémem se následně jakž takž normalizovaly, i když zatím nebyla uzavřena mírová smlouva.

Palestinský terorista, který drží izraelské sportovce jako rukojmí

Zatímco se snažil zaměřovat na akce v Izraeli, menší a slabší Lidová fronta pro osvobození Palestiny podnikla na konci šedesátých let řadu teroristických akcí, při nichž se zaměřovala zejména na únosy letadel, a to nejen strojů izraelské společnosti El Al, ale třeba i na britské nebo německé. Stříleli do cestujících na letištích v Izraeli i v Aténách, kde také do letadla vhodili granát.

Pomyslným vrcholem teroristických aktivit byl masakr na olympiádě v Mnichově. Osm členů teroristické skupiny Černé září 5. září 1972 v půl páté ráno přelezlo plot olympijské vesnice. Vyzbrojeni kalašnikovy vnikli do bloku 31, kde byli ubytování izraelští sportovci. Tam narazili na vzpěrače Mošeho Weinberga a trenéra boxerů Josepha Romana. Prvního zabili a druhého zranili, protože však nebyl ošetřen, také zemřel. V nastalém zmatku se několika izraelským borcům podařilo uniknout, ale devět se stalo rukojmími.

Teroristé požadovali propuštění dvou set vězněných Palestinců, většinou teroristů. Izraelská vláda jim odmítla vyhovět, aby se terorismus nestal formou vymáhání požadavků. Teroristé naopak zase nevyhověli nabídce vyměnit zadržované sportovce za německé dobrovolníky a odmítli i peníze. Němci proto připravovali záchrannou operaci. Doufali, že teroristé přijmou nabídku i se sportovci odletět do Egypta, a tak je dostanou z olympijské vesnice, kde nemohli zasáhnout. Ve 22:06 teroristé, kteří několikrát odložili lhůtu, do kdy mají být splněny jejich požadavky a zatím žádného z devíti rukojmí nezabili, skutečně opustili olympijskou vesnici a nasedli do vrtulníků, které je převezly na letiště. Německá zásahová jednotka však spustila střelbu příliš brzo, takže únoscům došlo, že jsou v pasti. Při druhém chaotickém útoku německé policie v 1:05 jeden z Palestinců hodil granát do jednoho vrtulníku a další začal střílet do druhého vrtulníku. Všech devět sportovců zemřelo.

O čtyři roky později však přišel soumrak únosců letadel. Příslušníci Lidové fronty pro osvobození Palestiny spolu se členy německé teroristické skupiny Frakce Rudé armády (Baader-Meinhofová) unesli 27. června 1976 stoj Air France letící s 250 cestujícími z Izraele přes Atény do Paříže. Únosci nasměrovali stroj do Ugandy, kde přistál o den později. Část rukojmí propustili, ale Židé na palubě zůstali. Ugandský prezident Idi Amin (přezdívaný pro svou krutost řezník z Kampaly) dal únoscům zbraně a poskytl jim na ochranu vojáky. Izrael ale vyslal na ugandské letiště do Entebbe speciálně vycvičené komando dvou set mužů, kteří při bleskové záchranné akci osvobodili zbylé rukojmí a únosce zabili. Komando také zničilo několik ugandských vojenských letadel.

Válka na Jom Kippur – 1973

Šest let po drtivé porážce v Šestidenní válce se arabské země pokusily o vojenskou odvetu s cílem porazit Izrael a získat zpět ztracená území i hrdost. Nový egyptský prezident Anvar as-Sádát se sice nejprve pokoušel o diplomatické řešení, obrátil se na amerického prezidenta Richarda Nixona, když však diplomacie nepřinášela rychlé výsledky, dal přednost vojenskému řešení. Plán byl pečlivě připraven a zpočátku také přinášel úspěch.

Útok egyptských a syrských vojsk podporovaný Iráčany a Jordánci začal ve 14 hodin v nejsvatější den židovského roku, na Jom Kippur (Den usmíření), který připadl na 6. října 1973. Pro Izrael byl velkým překvapením, protože jeho jinak velmi schopná zpravodajská služba selhala a nedodala o něm žádné informace.

Egypt bez problémů překročil Suezský průplav a rychle postupoval Sinají, kde se mu podařilo překonat Bar Levovu linii, což byl pás izraelských betonových bunkrů na jeho pobřeží. Akce byla považována za nejzdařilejší obojživelnou výsadkovou operaci od vylodění v Normandii. Syřané podobně rychle pronikli do hloubi Golanských výšin. Izrael ustupoval na obou frontách a ministr obrany Moše Dajan žádal ministerskou předsedkyni Goldu Meirovou o souhlas s použitím taktických jaderných zbraní, nebylo jich však třeba.

Izraelský transportér míjí mrtvého syrského vojáka

Po týdnu přišel izraelský protiútok, který pomohly umožnit rychlé dodávky zbraní, zejména letadel z USA. Klíčový však byl úspěšný plán Izraele, který překvapivě nezačal egyptské síly ze Sinaje vytlačovat. naopak podnikl riskantní protiútok, když egyptskou armádu obešel a odřízl překročením Suezského průplavu. Následoval rychlý postup na nechráněnou Káhiru. Na syrské frontě pak mířil Izrael na Damašek.

Příměří sice bylo vyhlášeno 22. října, ovšem Izrael je plně nerespektoval a zastavil svůj rychlý postup na egyptské hlavní město až 24. října. Mezitím však vzrostlo napětí mezi USA a Sovětským svazem, který pohrozil intervencí a zahájil částečnou mobilizaci výsadkových sil a jejich přesun do Alexandrie, na což USA odpověděly posílením Středomořské flotily a hrozbou přímého angažmá v oblasti. Současně ale tlačily Izrael, aby dodržoval vyhlášené příměří.

Situaci nakonec vyřešila RB OSN, která rozhodla o vyslání mírových jednotek do oblasti. Další dva roky trvala oddělená jednání Izraele s Egyptem a Sýrií, jejichž vyústěním byla dohoda o neútočení a židovský stát se stáhl z části území dobytého během války. Přes počáteční úspěch tak nakonec Egyptu hrozila jedna z nejtvrdších porážek, tanky s Davidovou hvězdou stály pouhých sto kilometrů od Káhiry.

Nakonec však Sádát získal diplomatickou cestou zpět celý Sinajský poloostrov. Byl ochoten jednat, a to dokonce separátně bez ohledu na ostatní arabské země, což v roce 1975 pobouřilo Sýrii. V roce 1977, kdy Káhirou zmítaly hladové bouře, podnikl cestu do Jeruzaléma a připustil, že útok byl chybou. V roce 1978 byly v americkém Camp Davidu dojednány mírové dohody mezi Izraelem a Egyptem, které byly podepsány v Bílém domě 26. března 1979. Sádát a izraelský premiér Menachem Begin dostali Nobelovu cenu míru. Egypt získal zpět Sinaj, odkud se Izrael stahoval ve čtyřech etapách do roku 1982. Sádát se ale dočkal opovržení ze strany Arabů, kteří dohodu s Izraelem viděli jako zradu panarabské věci. Zaplatil za ni životem, 6. října 1981 ho zabil atentátník ze .

Kromě rozpadu jednotné arabské fronty, která měla fatální dopad na Palestince, však jomkippurská válka přinesla také jeden neblahý důsledek pro světové hospodářství, a tou byla ropná krize. Arabské země produkující ropu z organizace OPEC se překvapivě shodly na společném postupu, zavedly limity těžby suroviny a zvedly její ceny, což vyvolalo ve většině západních zemí ekonomickou krizi. Zprovoznění suezského průplavu zablokovaného do roku 1967 to jen stěží mohlo vyvážit.

Počátky libanonské občanské války

Občanská válka v Libanonu vypukla v roce 1975, nešlo však o konflikt dvou stran, střetávalo se jich v něm více. Angažovali se i Palestinci. Patnáct let dlouhé střety, které si vyžádaly na sto tisíc obětí, záhy přesáhly i charakter čistě občanské války. Přímo se v něm angažovaly dva sousední státy, Sýrie a Izrael. Situaci se však snažili ovlivňovat i Íránci, kteří stali u zrodu šíitského hnutí Hizballáh (arab.حزب الله . - doslova Strana boží). Do bojů byly zataženy i jednotky mezinárodního společenství, které měly dohlížet na klid zbraní mezi asi 40 milicemi.

Libanonští křesťané na palebném postu v roce 1978

Na vzrůstu napětí v Libanonu měli značný podíl Palestinci, jichž se v zemi v polovině 70. let nacházelo přes tři sta tisíc. Prvních sto tisíc palestinských uprchlíků přišlo do země už v roce 1948 po vyhlášení státu Izrael a po první arabsko-izraelské válce, jíž se Libanon účastnil. Další do země přišli po Šestidenní válce z roku 1967, kdy Izrael ovládl Západní břeh Jordánu, Sinaj a Golanské výšiny. Od roku 1968 také Palestinci podnikali z libanonského území sporadické útoky na Izrael. Jejich počet narůstal a intenzita sílila po černém září 1970, kdy Jordánsko vyhnalo Organizaci pro osvobození Palestiny ze svého území. OOP se přestěhovala do Libanonu a na jeho jihu začala budovat podobný stát ve státě, jako to dělala v Jordánsku.

Nejprve se Palestinci střetávali s místními socialisty a komunisty, ale brzy i s místními obyvateli, kteří se cítili palestinskou menšinou utlačovaní. Nespokojení byli především křesťané. V polovině 70. let stáli na jedné straně křesťanští falangisté (viz Katáib) a na druhé palestinští uprchlíci, sunnitští muslimové a drúzové. Ve vzájemných bojích zahynulo až padesát tisíc lidí a dvakrát tolik jich bylo zraněno. Země zůstala prakticky bez centrální vlády a její ekonomika byla boji zcela rozvrácená.

U počátku války stálo několik útoků. První atentát byl spáchán 13. dubna 1975 na autobus převážející členy falangistické strany Katáib ze mše v Bejrútu. Zemřeli při něm čtyři lidé. Předák Falangy Pierre Džamáíl z útoku obvinil Palestince. Několik hodin poté falangisté zaútočili na autobus převážející palestinské dělníky do uprchlického tábora. Zahynulo jich 27. Záhy poté zachvátily Bejrút střety mezi falangisty a Lidovou frontou za osvobození Palestiny.

Situace se vyostřila další rok, když 18. ledna falangisté zaútočili na Palestince žijící v Karantíně, chudinské bejrútské čtvrti. Zahynulo tam přes tisíc lidí. Dva dny poté palestinští bojovníci obsadili křesťanské město Damúr, kde ničili budovy, zejména křesťanský hřbitov a kostel. Asi tři stovky obyvatel postříleli.

Na žádost libanonské vlády do země v dubnu 1976 přišlo na 40 000 syrských vojáků, kteří měli ukončit boje a ochránit maronity před útoky palestinských sil. Libanonský velvyslanec u OSN si 14. října stěžoval na postup palestinských bojůvek, které terorizují obyvatelstvo, unášejí Libanonce i cizince. Křesťané spolu se Syřany vytlačili palestinské bojovníky na jih země. Říjnové příměří však dlouho nevydrželo a v roce 1977 propukly další boje, přičemž Syřané nakonec otočili a přidali se na stranu muslimů.

Bojovníci z Organizace pro osvobození Palestiny podnikali z jihu Libanonu partyzánské akce také proti Izraeli. Ten se rozhodl zakročit poté, co 11. března jedenáct členů Fatahu proniklo do Izraele po moři. Unesli dva autobusy na cestě mezi Haifou a Tel Avivem. Nakonec proti nim zasáhla armáda. Zabito bylo 34 cestujících, 76 jich bylo zraněno.

Armáda židovského státu o síle 25 000 mužů 14. března 1978 překročila v rámci operace Lítání hranice a obsadila jih Libanonu, aby zabránila dalšímu ostřelování severu Izraele raketami. Pronikla až k řece Lítání, která dala operaci název. Kvůli bojům z jihu Libanonu uteklo na sto tisíc obyvatel. Operace si vyžádala asi 200 obětí.

Na základě rezolucí Rady bezpečnosti OSN 425 a 426 se červnu izraelské jednotky stáhly a v oblasti se začali rozmisťovat vojáci mezinárodního společenství UNIFIL. V rozporu s rezolucí RB zde ale zůstali palestinští bojovníci. Protože šest tisíc příslušníků mírových sborů nedokázalo efektivně kontrolovat aktivity milicí, Izrael předal oblast do rukou spřízněné křesťanské Jiholibanonské armády majora Saada Haddáda.

Izraelský vpád do Libanonu a vyhnání OOP

Napětí na izraelsko-libanonské hranici se opět vyhrotilo na počátku osmdesátých let. , která měla v Libanonu asi 15 až 18 tisíc svých bojovníků, porušovala příměří z roku 1978 - pokračovala v ostřelování Izraele. Izrael v odvetě podnikal nálety na Libanon i na Sýrii, jejíž vojáci v roce 1981 bojovali proti maronitským falangistům, kteří je přitom původně přivolali na pomoc.

Krize se vyostřila po několika atentátech a útocích na jaře 1982 a vyvrcholila v polovině roku, kdy se palestinská teroristická skupina vedená zakladatelem Revoluční rady OOP abú Nidalem pokusila zabít izraelského velvyslance ve Velké Británii Šloma Argova. V následujících dvou dnech podnikl Izrael nálety na pozice a na Bejrút. Palestinci odpověděli raketovým útokem, 6. června proto překročily izraelské pozemní síly na třech místech hranici s Libanonem a zahájily operaci Mír pro Galileu. Obsadily třetinu Libanonu včetně města Tyr. O týden později obklíčil Izrael Bejrút, kam ustoupilo 11 500 členů OOP a 2700 syrských vojáků. Snaha Sýrie o protiakci se nepovedla, ve velké letecké bitvě v údolí Biká’a sestřelili 11. srpna izraelští piloti přes 80 syrských letadel.

Protože obklíčení Bejrútu ze strany Izraele trvalo, nejvyšší představitel se rozhodl pro evakuaci svých bojovníků. Pod dozorem mezinárodních sil bylo z Bejrútu evakuováno do 1. září na 12 000 palestinských bojovníků, kteří si mohli ponechat své zbraně. Bejrút opustil i Jásir Arafat, 30. srpna odjel do Tunisu, kam se přemístil i hlavní stan OOP.

Ani odchod palestinských bojovníků však mír nezajistil, v srpnu zvolený křesťanský prezident a velitel Falangy Bašír Džamáíl zahynul 14. září, když vybuchla bomba v sídle Falangistické strany (Katáib). Falangisté se rozhodli pro odvetu, na území kontrolovaném Izraelem vtrhli do palestinských uprchlických táborů Sabra a Šatíla, kde povraždili stovky Palestinců včetně nevinných civilistů. Podle některých údajů mohlo být obětí až 3000.

Kvůli masakru, jehož okolnosti popisuje oceňovaný izraelský animovaný film Valčík s Bašírem, byl tvrdě kritizován i tehdejší ministr obrany Ariel Šaron a náčelník štábu Rafael Ejtan. Falangisté Palestince zmasakrovali na území kontrolovaném Izraelem, aniž by proti tomu izraelští vojáci zasáhli. Oba navíc den po atentátu bez souhlasu kabinetu rozhodli o obsazení západní části Bejrútu. V Izraeli samotném se konaly protiválečné demonstrace. Míroví aktivisté poukazovali na to, že Izrael není „policajtem Blízkého východu“. Vyšetřující Kahanova komise učinila za masakr politicky zodpovědného právě Šarona.

V samotném Libanonu pokračovala občanská válka.

Od intifády k podpisu dohody mezi Arafatem a Rabinem

V polovině 80. let se těžiště napětí přesouvá z převážně mezistátních vztahů do roviny Izrael – Palestinci. Napětí se vyhrotilo, protože Izrael rozšířil budování osad na okupovaných územích, na Západním břehu Jordánu mělo do roku 1986 bydlet na sto tisíc osadníků. Budování osad souviselo s masivním příchodem židovských imigrantů ze Sovětského svazu. V červenci 1980 vyhlásil Izrael Jeruzalém svým nedělitelným hlavním městem.

Zoufalá situace v uprchlických táborech nahrávala militantním protiizraelským skupinám a v roce 1987 vypuklo na okupovaných územích povstání, pro které se vžilo arabské označení intifáda (انتفاضة - dosl. setřesení). Tyto nepokoje ukončily až mírové dohody z Osla, kdy si tehdejší izraelský premiér Jicchak Rabin podal ruku s představitelem Palestinců Jásirem Araftem.

Intifáda zahrnovala především demonstrace, zapalování pneumatik, vrhání kamenů a další pouliční násilí v pásmu Gazy a na Západním břehu Jordánu. I když v pozadí intifády stály tři hlavní organizace: OOP, Hamás a Islámský džihád, snažily se vyvarovat příliš násilných akcí, jež by mohyl být označeny za teroristické.

Intifáda se od dřívějších protestů lišila svojí šíří, dlouhým trváním a poprvé také intenzivním zapojením islámských radikálních skupin, ačkoliv palestinský boj byl od počátku profilovaný spíše národnostně než nábožensky. Symbolicky nejvýznamnějšími akcemi bylo kamenování izraelských bezpečnostních sil a civilistů, které často prováděli mladí muži a chlapci. Izrael se snažil intifádu potlačit nasazením policie a armády, uzavřením univerzit, deportacemi a omezením ekonomických aktivit. Avšak sjednocená palestinská veřejnost získala poprvé za 40 let od vzniku Izraele politickou i symbolickou moc. Izrael se postupně přiklonil k vyjednávání.

Po volebním vítězství izraelské levicové Strany práce v roce 1992 byla zastavena výstavba židovských osad na okupovaných územích, OOP se dočkala legalizace a 13. září 1993 byla v Bílém domě podepsána mírová dohoda, jejímž základem byla „výměna území za mír“. Její součástí bylo ustavení částečné palestinské samosprávy v pásmu Gazy a oblasti Jericha.

V říjnu 1994 pak Izrael podepsal historickou mírovou smlouvu s Jordánskem. Oba státy ji vyjednaly samy mezi sebou bez prostředníků, což bylo možné zejména díky vzájemné osobní úctě, kterou k sobě chovali Rabin a jordánský král Husajn. Smlouva měla výrazný pozitivní ekonomický dopad. Rabin navíc zaručil Jordánsku dohled nad svatými místy islámu v Jeruzalémě, čímž zklamal Arafata, který chtěl toto privilegium pro OOP.

Naděje na mírové řešení však netrvaly dlouho, i když Rabin a Arafat za izraelsko-palestinské dohody převzali Nobelovu cenu míru. Proti dohodám se postavili židovští radikálové. Následujícího roku izraelský osadník Baruch Goldstein zastřelil 29 muslimských poutníků v hebronské hrobce Makpela. V roce 1995 pak židovský fanatik Jigal Amir zastřelil premiéra Rabina. Nadějně rozběhnutý mírový proces se pak zcela zastavil v roce 1996 po nástupu pravicové vlády strany Likud. Mezi Palestinci začala hrát stále větší roli radikální hnutí Hamás a Islámský džihád, která trvají na likvidaci Izraele.

Konec občanské války v Libanonu

Odchod palestinských bojovníků z Libanonu v srpnu 1982 neznamenal konec bojů v zemi zmítané občanskou válkou. Mír nezajistil ani návrat zahraničních vojáků po atentátu na nového prezidenta Bašíra Džamáíla 14. září 1982, kterého ve funkci o šest dnů později nahradil jeho bratr Amín. Země byla rozdělená na vzájemně soupeřící a zcela nesmiřitelné frakce, které měly dost sil pro další boje. Střetávaly se nejen mezi sebou, ale útočily i na mezinárodní síly, které nakonec ze země vypudily.

Po odchodu se iniciativy chopili šíité podporovaní z Íránu, ať už to byla strana Amál, založená v roce 1974, či nově vznikající Hizballáh, jehož zrod inspirovala islámská revoluce v Íránu a ve kterém zřejmě působili přímo členové íránských revolučních gard. Šíité se radikalizovali po izraelském vpádu, kvůli němuž z jihu Libanonu uprchlo na tři sta tisíc lidí, především právě šíitů.

Šíitští bojovníci podnikli řadu krvavých útoků. V dubnu 1983 útok teroristů částečně zničil americké velvyslanectví v Bejrútu, zahynulo při tom na 50 lidí. Při dalším velkém atentátu na kasárna v říjnu zabila bomba v nákladním automobilu na 241 příslušníků americké námořní pěchoty. Neumírali však jen Američané, atentát si vyžádal i životy 60 francouzských vojáků.

Právě útok na kasárna vedl v roce 1984 k odchodu zahraničních jednotek z Libanonu. Krize v zemi se přitom prohloubila, v únoru se zhroutila libanonská armáda a 5. března Libanon pod tlakem Sýrie vypověděl dohodu s Izraelem. Armáda židovského státu se přesto z Libanonu stáhla. Odsun ukončila v roce 1985, nadále okupovala jen desetikilometrové nárazníkové pásmo při hranicích, aby zabránila ostřelování území Izraele raketami. Izrael však nadále podporoval Jiholibanonskou křesťanskou armádu majora Saada Hadáda, protože falangisté sami nebyli dost silní, aby dostali pod kontrolu šíitské milice útočící na židovský stát.

Hlavní boje se však odehrávaly mezi jednotlivými libanonskými frakcemi. V tzv. Válce kampů se snažil šíitský Amál, jenž měl vazby na Sýrii, vytlačit ze země Palestince, kteří tam žili v uprchlických táborech. Současně útočil na sunnitské bojůvky blízké Palestincům.

Na počátku 1987 se boje přenesly do hlavního města. Amál se střetával s Palestinci, drúzy a levicovými skupinami, které načas ovládly většinu západní části Bejrútu. V únoru 1987 proto do libanonského hlavního města vstoupila syrská vojska, která chtěla dostat pod kontrolu milice jednotlivých frakcí. Po jejím příchodu propukly střety mezi Hizballáhem na jedné straně a Amálem a syrskými vojáky na druhé.

Proti Syřanům také tvrdě vystoupil generál Michel Aún, jehož Amín Džamaíl po atentátu na premiéra Rašída Karamího z 1. června 1987 pověřil vedením prozatímní vlády, neboť v zemi nebylo možné uspořádat svobodné volby. Maronita Aún požadoval úplný odchod všech zahraničních vojsk, a to včetně zbytku izraelských sil z jihu i početného syrského kontingentu.

Aún v únoru 1989 dokonce zahájil boje se Syřany, ale nikdo se k němu nepřipojil. Napětí dále vzrostlo, když 22. listopadu 1989 zahynul při atentátu nově zvolený prezident René Moawas podporovaný Syřany. Aúna se podařilo porazit až v říjnu 1990, kdy se proti němu spojili přední libanonští politici a syrské letectvo za podpory USA podniklo útok na prezidentský palác. Poražený Aún musel 13. října odejít do francouzského exilu.

Občanská válka v Libanonu skončila, když se k mírové dohodě v listopadu připojili šíité. Syrská vojska však v zemi zůstala až do roku 2005 a Izrael do roku 2000 dál okupoval nárazníkovou desetikilometrovou zónu na jihu Libanonu.

Hrozny hněvu a stažení Izraele z jihu Libanonu

Konec občanské války v Libanonu však na libanonsko-izraelské hranici neznamenal konec střetů. Podle dohod se sice měly odzbrojit všechny milice, ovšem Hizballáh to odmítl s tím, že Izrael nadále okupuje nárazníkovou zónu na jihu země. Spolu s levicovými guerillami pokračoval v boji proti židovskému státu. pokračoval v ostřelování Izraele raketami. Občas se konflikt vyhrotil natolik, že málem přerostl ve válku, například v roce 1996. V březnu zabila izraelská střela dva Libanonce pracující na vodárenské věži. Hizballáh odpověděl salvou dvaceti raket. Záminkou k dalšímu ostřelování Izraele byla smrt čtrnáctiletého libanonského chlapce, kterého zabila bomba u silnice. Hizballáh vypálil 9. dubna 30 střel, které zranily šest lidí.

O dva dny později Izrael zahájil operaci Hrozny hněvu, která měla zabránit dalšímu ostřelování. Podnikl při ní přes tisíc náletů na cíle v Libanonu, zejména na stanoviště odpalovacích ramp a infrastrukturu, aby zabránil Hizballáhu v útocích. Zasaženy byly i dvě bejrútské elektrárny. Dva dny po spuštění operace přistoupil Izrael k blokádě Bejrútu, Sidonu a Tyru. Z jihu země uprchlo nejméně 300 000 lidí. Operace musela být ukončena poté, co izraelské dělostřelectvo 18. dubna zasáhlo ve městě Kána post OSN, v němž se ukrylo 800 libanonských uprchlíků. Dělostřelba zabila 186 civilistů a zranila čtyři fidžijské vojáky OSN.  

Izrael a USA sice obvinily Hizballáh, že použil uprchlíky jako lidské štíty, když z jejich blízkosti začal odpalovat rakety. Izrael však ztratil podporu pro další operace a dohodu o příměří uzavřel 27. dubna. Nadále však okupoval desetikilometrové nárazníkové pásmo u hranic. Okupace skončila v květnu 2000 za vlády Ehuda Baraka, kdy se izraelští vojáci stáhli, neboť se v prostoru zformovala křesťanská Jiholibanonská armáda. Tu Izrael roky podporoval proti šíitům. Jenže Jiholibanonská armáda zkolabovala v lednu poté, co Hizballáh zabil velitele její západní brigády Agla Hašíma, jenž měl na starosti vedení operací.

Urychlené stažení Izraelců, které skončilo 25. května, bylo považováno za vítězství Hizballáhu, který ani poté neodevzdal své zbraně. Konzervativní síly v Izraeli proto stažení tvrdě kritizovaly, židovskému státu však tento krok zajistil mezinárodní podporu.

Druhá intifáda

Druhá intifáda, zvaná též Intifáda Al-Aksá, začala v 29. září 2000 a trvala čtyři roky. Jejím spouštěcím impulsem byla návštěva šéfa pravicové strany Likud na Chrámové hoře v Jeruzalémě.

Ve starověku na tomto místě stál monumentální židovský chrám zasvěcený Hospodinu, který v roce 70 n. l. zničili Římané. Nyní zde stojí islámská svatyně zvaná Skalní dóm a na jižním okraji prostranství se pak nachází Mešita Al-Aksá (المسجد الأقصى – Mešita nejvzdálenější) pojmenovaná podle věty z koránské súry Noční cesta. Ta popisuje cestu proroka Mohameda z „mešity posvátné“ do „mešity nejvzdálenější“, odkud měl vystoupat do nebe na koni Burákovi. V Koránu není Jeruzalém jedinkrát zmíněn, až pozdější islámská tradice ztotožnila židovské nejsvětější místo s Mohamedovou cestou, což z něj učinilo třetí nejsvětější místo pro muslimy po Mekce a Medíně. Poté, co Izrael v roce 1967 dobyl východní Jeruzalém, ponechal raději Chrámovou horu ve správě muslimské nadace Waqf, která je podřízena jordánskému králi. Podle dohodnutých pravidel židé i další nemuslimové mají na prostranství přístup, ale nesmějí se tam modlit. Muslimové ale neustále obviňují Izraelce, že jim chtějí mešitu Al-Aksá vzít.

Izraelští zdravotníci odnášejí návštěvníka kavárny, který byl zraněn při atentátu

Po Šaronově návštěvě následovaly demonstrace Palestinců, které Izraelci rozehnali střelbou. Kvůli rostoucímu násilí v prosinci odstoupil labouristický premiér Ehud Barak a nové volby v roce 2001 vyhrál Šaronův Likud. Nastolil tvrdší linii, jež znamenala opuštění Barakových plánů na navrácení Golanských výšin a rozdělení Jeruzaléma.

Druhá intifáda byla krvavější a přinesla řadu sebevražedných atentátů na území Izraele, při nichž umírali nevinní lidé. Terčem se stali cestující v autobusech i nakupující v obchodních střediscích nebo dokonce děti. Odvetou byly tvrdé razie v uprchlických táborech, například v Džanínu v dubnu 2000, a blokáda palestinských území, protože palestinská samospráva nedokázala zabránit pronikání sebevražedných atentátníků přes hranice Izraele. Izrael také přišel s tvrdou odplatou za atentáty: rodinám atentátníků srovnal dům se zemí. Začal také útočit na špičky organizací, jež podnikají útoky v Izraeli, především na vysoké představitele a Islámského džihádu. Cílem však nebyli jen velitelé, plánující a provádějící útoky na Izrael, ať už jeho ostřelování raketami Kassám nebo pomocí sebevražedných atentátníků. Terčem byli i nejvyšší představitelé těchto organizací. Tunová bomba zabila 23. června 2002 šéfa vojenského křídla organizace Saláha Šihádu, přičemž zemřelo 14 lidí včetně devíti dětí. Obětí útoku se stal v březnu 2004 i poloslepý invalidní duchovní vůdce Hamásu . Řízená střela ho zasáhla cestou z mešity. V dubnu byl zabit i jeho nástupce Abd al-Azíz Rantísí.

Z bezpečnostních důvodů také začal v roce 2001 budovat Izrael kolem svého území bezpečnostní bariéru. Ta částečně stála i na palestinských územích. Palestinci se obávali, že práva ona by mohla představovat budoucí hranice palestinského státu, a protestovali proti ní.

Krizi se snažily řešit Spojené státy. V roce 2003 premiér podepsal plán míru na Blízkém východě navržený prezidentem Georgem Bushem nazvaný Cestovní mapa. Izrael podpisem formálně uznal právo Palestinců na vlastní stát, jenž měl být vyhlášen v roce 2005. Plán se však nedařilo plnit. Palestinská samospráva nedokázala zabránit útokům na Izrael a Izrael chtěl úpravy hranic. Proto se Šaron rozhodl pro jednostranné řešení situace.

Stažení z pásma Gazy 2005

V polovině srpna 2005 se Izrael na základě rozhodnutí Šaronovy vlády začal jednostranně stahovat z pásma Gazy, kde mělo domovy 8500 osadníků. Poslední izraelský voják Gazu opustil 12. září, tím skončila osmatřicetiletá okupace tohoto území.

Stažení už počátkem února předcházelo Šaronovo setkání s palestinským prezidentem Mahmúdem Abbásem, který nahradil ve funkci zesnulého Jásira Arafata. Dohodli se na vzájemném příměří: Palestinci ukončí násilí a Izrael vojenské akce. Izrael předá do palestinských rukou správu nad pěti městy na Západním břehu Jordánu.

Proti Šaronově plánu jednostranného stažení z Gazy do poslední chvíle protestovala část osadníků i radikální Židé. Aby premiér svůj plán vůbec prosadil přes odpůrce ve vlastní straně Likud, musel se spojit ve vládě s opoziční Stranou práce Šimona Perese.

V červenci zesilovaly střety izraelských pořádkových sil s ortodoxními Židy, kteří odmítali stažení a snažili se proniknout do pásma, aby zabránili odchodu osadníků. Stovky obyvatel nakonec odešly dobrovolně, ale polovina původního počtu, asi 4000, se rozhodla vzdorovat. Osadníci dostali ultimátum odejít do 16. srpna. Následující ráno nastoupili vojáci a začali osady vyklízet násilím. Při evakuaci bylo nasazeno na 40 000 vojáků a policistů. Při samotném vyklízení se odehrávaly srdcervoucích scény, kdy vojáci museli násilím odvádět rodiče s dětmi z jejich domů i vyvádět osadníky ze synagog. Na protest proti stažení se na jihu Izraele upálila 54letá žena. Premiér Šaron v televizním projevu se smutkem v hlase přiznal, že ani on nemůže sledovat záběry z nucené evakuace bez pláče. „Zlomilo mi to srdce, když jsem to viděl.“ Znovu ale obhajoval své rozhodnutí. „Věřím, že přes všechny těžkosti z toho vyjde Izrael silnější.“ Osadníky a radikály vyzval, aby neútočili na ozbrojené složky. „Útočte na mě. Já jsem za odsun odpovědný.“

Evakuace skončila 23. srpna. Po evakuaci následovala demolice domů. Odsun skončil 12. září, vojáci stáhli vlajku a uzavřeli přechod Kisufim. Do opuštěných osad vtrhly tisícovky triumfujících Palestinců, kteří zapalovali synagogy a rozbíjeli to, co zůstalo v troskách osad.

Ani odchod osadníků však střety neukončil. Dva týdny po odchodu militantní hnutí Islámský džihád a Hamás začala z území Gazy opět ostřelovat Izrael raketami Kassám. Izrael v odvetě provedl několik náletů na cíle v pásmu.

Další problém přinesly volby na palestinských územích, v nichž v lednu 2006 překvapivě zvítězil radikální Hamás, který Izrael a USA označují za teroristickou organizaci. Protože Hamás neuznal Izrael a nevzdal se násilí, přestali Palestinci dostávat podporu ze zahraničí.

Cedrová revoluce a odchod Syřanů z Libanonu

V Libanonu přes postupnou stabilizaci situace zůstávaly syrské jednotky. Poslední se stáhly po skoro třiceti letech v dubnu 2005, když Damašek splnil rezoluci Rady bezpečnosti OSN číslo 1559. Stažení bylo důsledkem cedrové revoluce, kdy se moci v Libanonu chopili protisyrsky orientovaní politici. Jejich aktivizaci vyvolal atentát na bývalého premiéra a hlasitého kritika Damašku Rafíka Harírího. Silná nálož, která explodovala u Hotelu svatého Jiří 14. února 2005, zabila spolu s Harírím další dvě desítky lidí a zranila 120 osob. Harírí byl zavražděn v době, kdy v zemi narůstalo napětí. Už v říjnu 2004 se stal terčem atentátu premiér Marván Hamade, ten však vyvázl.

Atentát na Harírího Libanonce pobouřil, v Bejrútu se konaly demonstrace, jichž se účastnily desetitisíce lidí. Největších z masových protestů od roku 1990 se účastnili Libanonci všech vyznání. Harírího smrt sjednotila roztříštěné politické spektrum. Na manifestacích zaznívaly požadavky na odchod syrských jednotek a na demisi prosyrských politiků včetně prezidenta Emila Lahúda. Většina Libanonců byla jasně přesvědčena, že za smrtí Harírího stály prosyrské síly. Prsty syrských a libanonských tajných služeb v atentátu prokázalo i vyšetřování komise OSN.

Protesty vedly 28. února 2005 k pádu vlády prosyrského premiéra Umara Karámího, demonstranti však požadovali více – odchod Lahúda i Syřanů. Tlak z Libanonu nakonec donutil syrského prezidenta Bašára Asáda, aby splnil rezoluci OSN 1559 z prosince 2004, podle níž se měla zcela stáhnout z Libanonu všechna syrská vojska. Jejich odchod oznámil 2. března 2005, o tři dny později sdělil, že začíná přesun syrských vojsk do údolí Biká’a při syrsko-libanonských hranicích, který začal 7. března a trval do konce měsíce. Stažení urychlila Rada bezpečnosti OSN, která počátkem března pohrozila Damašku, že pokud se nestáhne, bude čelit sankcím, které postihnou i vývoz ropy ze země. V dubnu syrští vojáci začali opouštět Libanon. Poslední tři stovky odešly 26. dubna. Tím skončila skoro třicet let dlouhá přítomnost syrských vojsk v zemi.

Ne všichni však stažení vítali. Na protest proti odchodu syrských vojsk uspořádal šíitský Hizballáh už 8. března velkou demonstraci, jíž se účastnily statisíce lidí. Obvinil USA a Izrael že se vměšuje do libanonských záležitostí. Manifestace ukázala, že Libanon není jednotný, což potvrdila vlna pumových atentátů. Jejich terčem se nejprve staly křesťanské oblasti Libanonu. Klid nepřinesly ani květnové volby, z nichž vzešla nová, prozápadně orientovaná vláda premiéra Fuáda Siniury, jenž byl ve vládě Rafíka Harírího ministrem financí. Volby vyhrála protisyrská Aliance spojující sunnitské, drúzské a křesťanské strany, vedl ji Harírího syn Saad. Silné pozice také získalo Svobodné vlastenecké hnutí navrátivšího se Michela Aúna. Do parlamentu se však dostali i šíité z hnutí Amál a Hizballáh.

Atentáty však pokračovaly i po volbách. Jejich terči se stali protisyrští politici a novináři, 2. června bomba v autě zabila zakladatele novin An-Nahár Sámira Kasíra, 21. června byl zabit bývalý předseda komunistické strany George Haví, 12. prosince byl zavražděn novinář a právník Gebran Tueni, který se do vlasti vrátil z Francie. Na druhou stranu atentát byl spáchán 12. července i na odstupujícího ministra obrany Eliase Murra napojeného na Sýrii. Z útoku vyvázl se zraněními, dva lidé ale při atentátu zemřeli. Obětí politicky motivovaných atentátů se stal 21. listopadu 2006 křesťanský ministr průmyslu Pierre Džamáíl z Falangy, syn Amína Džamáíla.

Napětí v Libanonu se opět vyostřilo koncem roku 2006 po skončení války s Izraelem. Hizballáh, který nebyl poražen, se pokusil získat v Libanonu větší pozice. Vyvolal politickou krizi, když z kabinetu odešli šíitští ministři, Siniura však tlaku neustoupil, i když Hizballáh pořádal v Libanonu masové demonstrace a v lednu 2007 vyhlásil generální stávku.

Válka Izraele s Hizballáhem

V červenci 2006 vypukla další válka Izraele s Hizballáhem. Konflikt trvající 34 dnů si vyžádal na 1300 mrtvých, především na libanonské straně. Izrael ovšem nedosáhl vytčených cílů, i když po leteckých útocích přistoupil k pozemní ofenzívě. Nepodařilo se mu ani osvobodit dva své vojáky, které unesli militanti z Hizballáhu a kvůli nimž boj zahájil. Hizballáh, který se houževnatě bránil a zasypal Izrael stovkami raket, neutrpěl zdrcující porážku a značnou část své síly si uchoval, válku proto považoval za své vítězství.

Boje byly velmi prudké a rozsáhlé. Hizballáh odpálil 3970 raket. Izraelské letectvo uskutečnilo na 15 500 vzletů, z nichž deset tisíc připadalo na bojová letadla. V Libanonu bombardovalo na 7 000 cílů. V bojích padlo 119 izraelských vojáků, střet si vyžádal také životy 44 izraelských civilistů, zraněno bylo 1350 civilistů a 400 izraelských vojáků.

Na libanonské straně zahynulo 1191 osob včetně čtyř příslušníků mírových sil UNIFIL. Zraněno bylo 3600 osob včetně osmi příslušníků UNIFIL. Izrael uvedl, že zabil 500 až 800 příslušníků Hizballáhu, ten však přiznal ztrátu pouhých 250 svých bojovníků.

Izraelští vojáci útočí v jižním Libanonu

Konflikt začal 12. července, kdy Hizballáh oznámil, že zadržuje dva izraelské vojáky, které unesl při přepadu izraelského stanoviště. Další tři vojáky při útoku zabil. Izraelci se rozhodli útočníky pronásledovat, ovšem jejich tank padl do nepřátelské léčky, najel na nálož, která ho zneškodnila, což si vyžádalo další čtyři mrtvé. Osmý voják Izraelských obranných sil zahynul v přestřelce.

Útok Hizballáhu byl nečekaný, od roku 2000, kdy se Izrael stáhl z jihu Libanonu, panoval na izraelsko-libanonské hranici relativní klid, jen párkrát do roka přerušený přestřelkami. Větší napětí panovalo po vítězství Hamásu v lednových palestinských volbách mezi Palestinskou samosprávou a Izraelem, které vyvrcholilo 25. června, kdy skupina devíti Palestinců včetně příslušníků Hamásu unesla izraelského vojáka Gilada Šalita, což vedlo k invazi Izraele do Gazy.

Proč se Hizballáh rozhodl vstoupit do konfliktu, není zcela jasné. Spekulovalo se, že šíitské hnutí podporované Teheránem mělo takto odpoutat pozornost od krize okolo íránského jaderného programu. Vyloučit však nelze ani snahu šíitského Hizballáhu zviditelnit se v palestinské otázce, kde vůdčí roli v posledních letech převzal neméně radikální nicméně sunnitský Hamás. Podíl na aktivizaci Hizballáhu mohla mít i složitá vnitropolitická situace Libanonu po odchodu syrských vojsk, která dohlížela na mír v zemi. Hizballáh protestoval proti odchodu Syřanů, kteří jej podporovali. 

Konflikt se rychle rozhořel, 13. července zahájil Izrael námořní a vzdušnou blokády Libanonu, která trvala dva měsíce. Podnikl také řadu náletů nejen na města na jihu Libanonu, ale též na Bejrút a oblasti, kde měli šíitští radikálové své opěrné body. Stejný den vypálil Hizballáh první rakety na izraelský přístav Haifa, a ukázal tak, že je lépe vyzbrojen, než se myslelo. To se potvrdilo o den později, kdy raketa Hizballáhu zasáhla izraelskou korvetu, kterou zapálila. Loď se podařilo zachránit, protože raketa zasáhla jen jeřáb. Na vině zásahu byla i posádka, která nezapojila všechny ochranné systémy, protože nepředpokládala, že by Hizballáh disponoval tak moderními střelami. Hizballáh využíval i bezpilotních letadel íránské výroby.

Izrael několik prvních dní spoléhal na technickou převahu, především letecké bombardování a ostřelování z lodí, a dokonce nakrátko překročil hranice s Libanonem, aby zlikvidoval pozice Hizballáhu. Neustálé nálety a ostřelování jihu Libanonu vyvolaly exodus. Obyvatelé utíkali na sever i do Sýrie, nakonec své domovy opustilo na 300 000 lidí, a zemi houfně opouštěly tisíce cizinců i desetitisíce Libanonců s dvojím občanstvím. Útěk byl obtížný, protože Izrael své nálety soustřeďoval na infrastrukturu, zejména ničil silnice a mosty, aby po nich nemohl přepravovat zbraně na jih k izraelským hranicím. Později dokonce hrozil útokem na všechna jedoucí vozidla. Humanitární situace v Libanonu se zhoršovala, protože nebylo možné vyslat pomoc. Teprve 26. července přistálo první letadlo s humanitární pomocí.

To už Izrael zahájil v příhraničních oblastech pozemní ofenzívu. Nálety a ostřelování nepřinesly očekávané výsledky, Hizballáh dál každý den vypálil na Izrael sto raket a jeho příslušníci se pohybovali v těsné blízkosti izraelsko-libanonských hranic, 19. července se pod palbou milicí Hizballáhu ocitli izraelští pozorovatelé.

Jeden z libanonských domů po vybombardování izraelským letectvem

Rozrůstající se konflikt se pokusil řešit generální tajemník OSN Kofi Annan, který 17. července navrhl vyslat do oblasti další modré přilby. Izrael to o den později odmítl jako předčasné, protože nedosáhl osvobození unesených vojáků a likvidace vojenské síly Hizballáhu.

OSN zvýšila své aktivity až po 25. červenci, kdy izraelská střela zabila u města Chima čtyři pozorovatele OSN. Další tragédii přinesl 30. červenec, kdy izraelské bomby ve městě Kaná zasáhly dům, kde se ukrývali civilisté. První zprávy uváděly na 60 obětí, nakonec se ukázalo, že zahynulo 28 lidí včetně 16 dětí.

Výsledkem jednání však bylo pouze 48hodinové přerušení izraelské ofenzívy, které mělo umožnit zorganizovat dodávky humanitární pomoci. Nevydrželo však ani den a Izrael zahájil rozsáhlou pozemní ofenzívu, 9. srpna pak zahájil postup k řece Lítání.

O rezoluci Rady bezpečnosti, která by ukončila konflikt, se vedla dlouhá jednání. První návrhy odmítal Libanon, protože zavazovala Izrael i Hizballáh k ukončení bojů, ale nepožadovala stažení izraelských vojsk z Libanonu. Obě strany uspokojil až kompromisní návrh, který hovořil o rozmístění 15 000 příslušníků modrých příleb na jihu Libanonu. Schválen byl 11. srpna, o den později s ním vyslovil souhlas i šéf Hizballáhu Hasan Nasralláh a 13. srpna jej odsouhlasil i Izrael.

Boje byly ukončeny 14. srpna ráno. I poté docházelo ojedinělým střetům, ale válka se znovu nerozhořela. Tři dny po konci bojů se začala na jih Libanonu přesouvat libanonská armáda, jejíž vojáci střídali milice Hizballáhu. Vázlo ale rozmístění jednotek OSN. Kvůli nejasným pravomocem řada evropských zemí váhala s vysláním vojáků.

Kvůli průtahům Izrael ukončil blokádu Libanonu 7. září. Večer otevřel vzdušný prostor a druhý den ukončil i námořní blokádu.

Hizballáh uspořádal 22. září velkou manifestaci na oslavu „božího vítězství“ nad Izraelem, kterého se účastnil i jeho šéf Hassan Nasralláh.

Kvůli způsobu vedení války odstoupil 17. ledna náčelník izraelského štábu Dan Haluc. Kritici mu vytýkali, že příliš dlouho sázel na letecké údery a otálel s pozemní ofenzívou.

Hamás ovládl Pásmo Gazy

Po stažení Izraele z Pásma Gazy dále posilovaly radikální palestinské síly v čele s hnutím Hamás na úkor umírněného hnutí Fatah, které před ozbrojeným bojem dávalo přednost pokračování v jednání s Izraelem v duchu dohod z Osla. V palestinských volbách 25. ledna 2006, jejichž cílem bylo zvolit druhou Palestinskou zákonodárnou radu (PLC) Palestinské samosprávy, získala nejvíc hlasů, celkem 44,45 procenta, kandidátka radikálního Hamásu Pro změnu a reformu. To mu zajistilo 74 křesel v radě, zatímco Fatah s 41,43 procenta obsadil jen 45 křesel.

Premiérem se stal politický vůdce Hamásu Ismaíl Haníja. Jeho vláda složila slib 29. března. To už byly na Palestinskou samosprávu uvaleny ekonomické sankce. Izrael už 18. února přestal vyplácet Palestinské samosprávě daně, které pro ni vybíral, a Spojené státy zablokovaly všechny finanční transakce Hamásu.

Když Hamás odmítl dodržovat principy nenásilí a uznat dříve uzavřené smlouvy i stát Izrael, byla pozastavena mezinárodní pomoc Palestinské samosprávě, v jejímž čele stál Hamás, ze strany USA, EU a Kanady. Aby se zmírnilo strádání civilistů, byl 17. června 2006 zřízen kanál pro pomoc, která šla přímo na konto Mahmúda Abbáse.

Abbás se ocitl pod mezinárodním tlakem, aby vypsal nové volby a dostal Hamás od moci. To po něm požadoval při schůzce v září 2006 americký prezident George Bush. Abbás mezitím vládl pomocí dekretů a obcházel tak zákonodárnou radu.

Napětí se vyostřilo, když Abbás odmítl plán vlády Hamásu reformovat bezpečnostní složky, což by oslabilo pozice Fatahu. Na základě dekretu podřídil všechny bezpečnostní složky své kontrole, Hamás v reakci na to začal budovat vlastní. Jejich základem se stala jeho ozbrojená složka brigády Iz-ad-Dína Kásama.

K prvním tvrdým střetům mezi ozbrojenými složkami Hamásu a Fatahu, které si vyžádaly 33 mrtvých, došlo v prosinci 2006, když Abbás avizoval předčasné volby, k nimž však v první polovině roku 2007 nedojde.

Na střety Abbás reagoval 7. ledna 2007 dekretem, který nařizoval ministerstvu vnitra vedenému Hamásem, aby své bezpečnostní složky podřídilo přímo jemu. Ministerstvo se proti tomu postavilo a oznámilo, že se jeho síly zdvojnásobí.

Přibývalo ozbrojených střetů mezi prezidentovi podřízenými Národními bezpečnostními silami, jejichž jádro tvořili příslušníci Fatahu, s milicí Hamásu. Boje vyvrcholily v druhém červnovém týdnu. Milice Hamásu 10. června zadržela v Pásmu Gazy několik členů Fatahu a jednoho vysokého důstojníka prezidentské gardy svrhli ze střechy patnáctipatrového domu v Gaze. Síly Fatahu pak zastřelily imáma velké mešity v Gaze, střílely na dům Ismaíla Haníji a také svrhly ze střechy jednoho člena milice Hamás. Rezidence Haníji a Abbáse byly ostřelovány i následující den.

Několik set příslušníků milice Hamásu zaútočilo na pozice Fatahu v Pásmu Gazy 12. června. Obsadili i jejich největší tábor v Džabálíji. O den později bylo dobyto velitelství sil Fatahu na severu Gazy a výbuch ve stanici preventivních bezpečnostních sil v táboře Chán Junís zabil pět lidí. Hlavní sídlo těchto sil v Gaze, které byly spojené s Fatahem, spolupracovaly s Izraelem a dostaly americkou výzbroj, bylo obsazeno 14. června. Boje o ně si vyžádaly deset obětí. Fatah pak opustil město, kde odpálil svůj post. Hamás ještě týž den převzal kontrolu nad Rafahem a 15. června 2007 získal plnou kontrolu nad Pásmem Gazy.

Červnové boje si vyžádaly životy 120 bojovníků na obou stranách. Zahynulo také 39 civilistů a dva příslušníci sil OSN.

Obě strany se obviňovaly z pokusu o puč, Fatah tvrdil, že se Hamás pokusil v červnu získat moc, zatímco Hamás uváděl, že musel zasáhnout, protože se proti němu chystal převrat, při němž by byl odstaven od moci.

Raketové ostřelování Izraele a operace Lité olovo

Okamžitě poté, co Hamás ovládl v červnu 2007 Pásmo Gazy, Izrael zahájil jeho pozemní, vzdušnou a námořní blokádu. Umožňoval jen dodávky humanitární pomoci, kterou tvrdě kontroloval. Přesto se dařilo do Pásma propašovat nejen další zboží, ale také zbraně, munici a součástky pro výrobu jednoduchých raket Kásam s reálným dostřelem kolem deseti km, kterých různé palestinské milice a teroristické skupiny vypálily v letech 2005 až 2007 na Izrael 2700. Ostřelování raketami a minometnými granáty si vyžádalo životy čtyř izraelských civilistů a zranění dalších 75. Izrael na ostřelování odpovídal především dělostřeleckou palbou a podnikal odvetné nálety.

Střety se vyostřily na začátku roku 2008, počty raket vypalovaných z Pásmy Gazy na jih Izraele se zdvojnásobily. Izraelské vedení začalo pracovat na plánu invaze do Pásma.

Další eskalaci zabránil Egypt, jenž dokázal dojednat šestiměsíční zklidnění, o které měl Hamás zájem. Přerušení ostřelování však podmiňoval tím, že Izrael nebude útočit na Gazu a zmírní blokádu.

Šéf strany Likud Benjamin Netanjahu příměří, které vstoupilo v platnost 19. června, kritizoval. „To není uklidnění, to je izraelský souhlas s opětovným vyzbrojením Hamásu.“ Premiér Ehud Olmert si však nedělal velké naděje: „Nemáme iluze. Klid je křehký a bude mít jen krátkou životnost.“

Násilí přesto pokleslo na nejnižší úroveň od konce devadesátých let. Ostřelování utichlo, ale Palestinci budovali pod Gazou tunel. Izraelci se obávali, že by mohl opět sloužit k průniku do Izraele a únosu dalšího vojáka po Giladu Šalitovi. Izraelští výsadkáři podporovaní tanky a buldozery pronikli 250 metrů do hloubky Pásma Gazy, v přestřelce byl zabit jeden bojovník Hamásu a dalších pět zahynulo při izraelském náletu. Hamás na porušení klidu odpověděl ostřelováním Izraele raketami a minometnými granáty, z dvou set jich byla většina vypálena krátce po incidentu.

Izrael sice dal najevo 13. prosince 2008 zájem o prodloužení klidu, ale k dohodě nedošlo, i když zájem projevoval i Hamás. Podmiňoval to však nejen tím, že se Pásmo nestane terčem dalších útoků, ale i dalším uvolněním přeshraničního styku. Měly být otevřeny všechny hraniční přechody do Izraele, kde mnoho Palestinců pracovalo, i přechod Rafahu do Egypta, do čehož se Izraeli nechtělo. Navíc pokračovaly střety a ostřelování, a když 17. prosince zabila izraelská armáda Palestince na severu Gazy, Hamás oznámil 18. prosince, že klid končí. Druhý den odmítl i jednat.

Protože pokračovalo ostřelování, Izrael reagoval, 23. prosince zabil tři Palestince, kteří se pokoušeli nastražit nálož u hranice. O den později letectvo zaútočilo na skupinu Palestinců podezřelou z ostřelování Izraele. Hamás týž den oznámil, že zahajuje operaci Olejová skvrna, když vypálil 87 raket Kaťuša, Kásam a minometných granátů.

Premiér Ehud Olmert 25. prosince v rozhovoru pro stanici Al-Arábíja varoval Hamás, že byla urychlena příprava na rozsáhlou ofenzivu, že teď to může být poslední okamžik, kdy ji lze zastavit. Na jih Izraele však dopadly další rakety.

Izraelská operace Lité olovo, která představuje dosud nejhlubší průnik izraelských sil do hloubi Pásma od jeho předání Palestincům, začala 27. prosince 2008 nálety, při nichž bylo během tří minut zasaženo sto cílů. Druhá vlna 64 letadel zaútočila o půl hodiny později na dalších 60 cílů. Zasaženy byly ústředí Hamásu i jeho další kanceláře, budovy samosprávy a přes dvě desítky policejních stanic. Nálety si vyžádaly na 230 obětí, mezi nimiž byli i civilisté. Byl to největší denní počet obětí na arabské straně za celou dobu od vzniku Izraele, a Palestinci ho proto označují jako masakr na černou sobotu.

Hamás v následujících dnech odpověděl vypálením stovek raket na jih Izraele, přičemž se mu podařilo zasáhnout i Berševu.

Izrael pokračoval i v dalších dnech v náletech, přičemž se zaměřoval na velitele Hamásu a jejich domy i na zařízení využívaná Hamásem a na ničení tunelů. Počet civilních obětí se pokoušel Izrael snížit tím, že shazoval letáky s informacemi o potenciálních cílech a jejich obyvatelům posílal varovné SMS, popřípadě nad cílem těsně před náletem shazoval ohlušující granáty.

Pozemní útok zahájila 3. ledna mohutná dělostřelecká příprava podél celé hranice s Pásmem Gazy. Výsadkáři a brigády Golani a Givati pronikli do Pásma na několika místech, přičemž se snažili vybrat ta nejméně očekávaná, aby se vyhnuli nastraženým náložím. Tanky Merkava z 401. obrněné brigády rychle zablokovaly cestu z města Gaza do tábora Chán Junís a Rafahu. Před tanky postupovali ženisté s obrněnými buldozery, kteří čistili cestu od četných nastražených náloží. Používali je i k ničení tunelů a budov militantů.

Palestinci však i za této situace pokračovali v ostřelování jihu Izraele, 4. ledna vypálili 25 raket na Sderot.

Město Gaza bylo obklíčeno 5. ledna. Útok na něj o dva dny později předznamenalo 40 nočních náletů, kromě Gazy byl bombardován i Rafah. Na předměstích města Gaza se bojovalo 11. ledna. I když bojovnici Hamásu a dalších palestinských skupin využívali toho, že v zastavěných oblastech je mnoho úkrytů a snažili se přepadat izraelské vojáky ze zálohy, postupovaly izraelské tanky 13. ledna k hlavnímu velitelství bezpečnostních sil Hamásu a 16. ledna Izraelci kontrolovali dvě 15patrové budovy.

S plynoucím časem se Izrael dostával pod stále větší tlak kvůli civilním obětem a hrozící humanitární katastrofě, protože civilisté neměli kam utéct a chyběly koridory pro distribuci humanitární pomoci. Izraelci navíc 15. ledna zasáhli sídlo Úřadu OSN pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě UNRWA s tunami jídla a paliva pro 750 000 Palestinců.

Izrael vyhlásil 17. ledna jednostranné příměří, které platilo od půlnoci. Pokud Hamás přestane s ostřelováním Izraele, měli se stáhnout Izraelci z Pásma. Hamás napřed vyzýval k pokračování v boji, ale 18. ledna se s Islámským džihádem a dalšími skupinami dohodl, že přestanou s raketovým ostřelováním.

Operace přinesla taktické vítězství Izraeli a oslabila Hamás, protože bylo zničeno mnoho budov a tunelů, které využíval. Zabita byla řada jeho vysokých představitelů a velitelů a pět desítek jeho expertů na zbraně a výbušniny. Ministr vnitra Hamásio Fathi Hamad později přiznal, že padlo 200 až 300 bojovníků hnutí, 150 příslušníků dalších skupin a 250 policistů.

Podle izraelských zdrojů si operace vyžádala 1166 mrtvých na palestinské straně. OSN jejich počet odhadoval na 1400. Zabiti byli tři izraelští civilisté a deset vojáků. Zraněno bylo při palestinském ostřelování 182 civilistů. Na Izrael bylo vypáleno na 750 minometných granátů a raket.

Obě strany byly obviňovány z porušování válečných pravidel. Hamás vypaloval rakety na civilní čtvrtě, vyžíval obyvatel jako lidských štítů a jeho bojovníci se pohybovali v civilních šatech. Jedno z velitelství měl v dětské nemocnici a pro své potřeby zabavil několik sanitek.

Izrael byl obviňován z nepřiměřené odpovědi na ostřelování a kolektivního trestání všech v Pásmu. Jeho vojáci měli také ničit budovy, kde ještě byly ženy a děti. Dva izraelští vojáci byli odsouzeni, že používali civilisty jako živé štíty.

Zhoršení vztahů Izraele s Tureckem

V květnu roku 2010 dostaly citelný zásah do té doby dobré vztahy mezi Izraelem a Tureckem, když se turečtí a evropští aktivisté pokusili s flotilou lodí prolomit izraelsko-egyptskou námořní blokádu pásma Gazy, kam se podle svých slov chystali dopravit humanitární pomoc. Izraelské úřady to označily za mediální provokaci a varovaly, že pokud se lodě dostanou mimo mezinárodní vody, zasáhnou proti nim. Zároveň společně s Egyptem nabídly, aby humanitární náklad byl dopraven do některého izraelského nebo egyptského přístavu, odkud by byl po kontrole, zda neobsahuje vojenský materiál pro hnutí Hamás, dopraven po zemi do pásma. To aktivisté odmítli.

Ke konfrontaci došlo 31. května, když Izrael po několika varováních zadržel šest plavidel a donutil je změnit kurz do přístavu Ašdod. Na turecké lodi Mavi Marmara se zasahující příslušníci izraelských jednotek setkali s násilným odporem a v následném střetu bylo devět pasažérů plavidla zabito, desátý zemřel později v nemocnici. Vyšetřování ukázalo, že turečtí aktivisté byli na boj s izraelskými vojáky přichystáni, zaútočili na ně kovovými tyčemi, řetězy, noži i střelnými zbraněmi. Konfrontace nicméně přinesla oběti jen na straně aktivistů, zemřelo devět Turků a jeden Američan tureckého původu, což vyvolalo ostrou reakci Ankary. Tehdejší turecký premiér Recep Tayyip Erdogan označil izraelský zásah za státní terorismus. V mnoha tureckých městech i v arabských zemích se konaly demonstrace.

Turecko požadovalo omluvu a vyplacení kompenzací pozůstalým, což Izrael odmítal. Následkem toho Turecko zmrazilo 16 vojenských kontraktů týkající se nákupu tisíce izraelských v hodnotě pěti miliard dolarů, modernizace starších tanků a letadel v hodnotě přes 750 miliónů dolarů a raketového projektu za 1,5 miliardy dolarů. Zrušena byla i spolupráce v boji proti terorismu a společná vojenská cvičení.

Vyšetřovací komise RB OSN dospěla k názoru, že Izrael se zásahem dopustil porušení mezinárodního práva včetně lidských práv. Izrael zprávu odmítl jako zaujatou. Tzv. Palmerova komise OSN pak označila akci Izraele za oprávněnou, ale nepřiměřeně silnou, naopak aktivistům vytkla lehkomyslnost při pokusu prolomit blokádu a vyjádřila pochyby ohledně jejich skutečné motivace.

Převážený humanitární náklad Izraelci prozkoumali, většinu z něj podle nich tvořily bezcenné prošlé léky a vybavení ve špatném technickém stavu, našly se ale i zbraně a stavební materiál. Izraelci chtěli vyselektovaný náklad dodat do pásma Gazy, ale vládnoucí hnutí Hamás to zprvu odmítlo, přijalo ho až po zprostředkování OSN.

Izrael nakonec nabídl Turecku odškodnění rodinám obětí v celkové výši 20 miliónů dolarů. Premiér Benjamin Netanjahu se v březnu 2013 v telefonickém rozhovoru s Erdoganem za zásah omluvil. Erdogan omluvu přijal, nicméně vztahy obou zemí se po dlouhou dobu zcela nenapravily a zůstaly napjaté. Nedošlo ani k obnovení vojenských kontraktů a další spolupráce. Ke spolupráci se obě strany vrátily až v roce 2016, když Turecko zároveň urovnávalo svůj spor s Ruskem ohledně sestřeleného ruského bitevníku u hranic se Sýrií.

Útok na pásmo Gazy – operace Pilíř obrany

V reakci na rostoucí intenzitu raketových útoků z pásma Gazy rozhodl Izrael na podzim roku 2012 o likvidaci Ahmada Džabarího, šéfa vojenského křídla Hamásu. Operace Pilíř obrany byla zahájena 14. listopadu útokem na Džabarího auto a další cíle v pásmu Gazy, které militanti využívali k odpalování raket. Palestinští radikálové na útok reagovali zesílením raketového ostřelování, přičemž poprvé ve větším měřítku začali nasazovat rakety delšího doletu schopné zasáhnout i vzdálenější velké aglomerace, jako Tel Aviv nebo Jeruzalém. V průběhu bojů dokonce z palestinské strany zazněla výhrůžka, že by mohly být zasaženy i civilní dopravní letouny v okolí Ben Gurionova letiště u Tel Avivu.

Radikálové z Hamásu ovládli sídlo bezpečnostních sil Fatáhu - 2007

Západní země většinou přiznávaly Izraeli právo bránit se raketovému ostřelování, ale varovaly před rozšířením konfliktu na pozemní operaci, která by znamenala množství civilních obětí. Arabské a muslimské země Izrael podle očekávání odsoudily jako agresora.

Vojenskou konfrontaci ukončilo příměří zprostředkované Egyptem. Během týden trvající izraelské letecké ofenzívy Izrael dosáhl ukončení palestinských raketových útoků. Zničeno množství velitelských středisek Hamásu, pašeráckých tunelů, výroben a skladů zbraní i odpalovacích zařízení. Za vítěze se ale označil i Hamás vzhledem k tomu, že Izrael splnil jeho požadavek a zmírnil námořní blokádu pásma Gazy a rybářům povolil lov do vzdálenosti šesti námořních mil od pobřeží.

V Izraeli během bojů zahynulo šest lidí, dva vojáci a čtyři civilisté. Bilance na straně Palestinců podle údajů izraelské armády čítá 177 mrtvých, z toho 120 ozbrojenců. Palestinci ovšem tvrdí, že mrtvých civilistů bylo 103.

Zničené prezidentské sídlo v pásmu Gazy - 2007

Izrael se bránil s tím, že přijal veškerá opatření k tomu, aby civilních obětí bylo co nejméně. V místech útoků nejprve shazoval letáky v arabštině vyzývající obyvatelstvo k tomu, aby se drželo dál od určitých cílů. Přistoupil také k bezprecedentní praxi obtelefonování lidí žijících v blízkosti cílů náletů. Přesto se civilním obětem nepodařilo zabránit, za což Izrael vinil radikály z Hamásu, kteří podle armády záměrně umísťovali odpalovací rampy poblíž škol, nemocnic a dalších citlivých míst.

Útok na pásmo Gazy – operace Ochranné ostří

Rázným zásahem v Pásmu Gazy v roce 2012 v rámci operace Pilíř obrany Izrael dosáhl svého. V následujícím roce počet palestinských raketových útoků na izraelské území prudce poklesl. Až do července 2014 se hnutí Hamás vládnoucí v Gaze odpalování raket vyhýbalo a snažilo se od něj odradit i ostatní militanty v pásmu. Izraelská omezení vůči tamním obyvatelům ale nepolevila. K zablokované přeshraniční výměně zboží se přidala přísnější pravidla pro povolování cest z Gazy na Západní břeh. Izraelci navíc zatrhli dovoz stavebního materiálu poté, co objevili tunely vedoucí z Pásma Gazy na izraelské území. 

OSN volá po konci násilí, v Gaze se stále bojuje

Napětí vzrostlo v dubnu 2014, když se Hamás usmířil s hnutím Fatah vládnoucím na Západním břehu a obě frakce utvořily společnou palestinskou vládu národní jednoty. Izrael na to reagoval podrážděně. Vztahy s Fatahem sice neměl růžové, ale alespoň jej respektoval jako partnera k případným mírovým rozhovorům. Hamás ale jednoznačně považuje za teroristy. Premiér Benjamin Netanjahu proto předsedovi palestinské samosprávy Mahmúdu Abbásovi vzkázal, že tímto rozhodnutím upřednostnil terorismus místo míru s Izraelem a že s takovou vládou žádnou mírovou smlouvu uzavřít nehodlá. A přisadil si k tomu ještě rozšířením výstavby židovských osad na Západním břehu a ve východním Jeruzalémě.

Rozbuškou pro další izraelskou ozbrojenou operaci byl v červenci 2014 únos a vražda tří ortodoxních židovských chlapců, kteří stopovali na Západním břehu. Hamás odpovědnost popřel, nevyloučil ale, že čin mohli spáchat jeho příslušníci, ovšem bez vědomí vedení hnutí. Izrael spustil rozsáhlou odvetnou akci, při které na Západním břehu zabil šest příslušníků Hamásu a dalších 600 lidí zatknul. Palestinskou stranu pak rozlítila brutální vražda 16letého mladíka, kterého zaživa upálili ortodoxní židé. Izraelské bezpečnostní síly pachatele dopadly, Netanjahu jejich čin odsoudil a označil je za „židovské teroristy“. To ale arabské obyvatelstvo neuklidnilo a začalo opět docházet k nepokojům.

Do nich se zapojili i radikálové z Pásma Gazy, kteří opět zahájili intenzivní raketové ostřelování Izraele. Egypt se pokusil o další zprostředkování příměří, ale tentokrát neuspěl. Za jediný den 7. července vypálili Palestinci na Izrael přes 200 raket, přičemž některé dopadly až k Chadeře 50 kilometrů severně od Tel Avivu, zatímco jiné se přiblížily na pouhých 20 kilometrů od Ben Gurionova mezinárodního letiště.

Proti konfliktu protestují země po celém světě. V Malajsii protestující pálili izraelské vlajky

Izrael reagoval 8. července brzy ráno spuštěním operace Ochranné ostří, která se stala jedním z nejkrvavějších střetů v Pásmu Gazy. Izraelci udeřili nejprve ze vzduchu. Přes mohutné bombardování se jim nepodařilo zastavit raketové ostřelování, a tak došlo na pozemní invazi a 20. července izraelští vojáci vstoupili do hustě obydlené čtvrti Gazy Aš-Šudžáíja, což vyústilo v těžké boje. Zároveň zahájili systematickou likvidaci více než 30 palestinských tunelů vedoucích z Pásma Gazy na izraelské území. Většina vojáků se z Pásma Gazy stáhla 3. srpna po usilovné diplomatické snaze Egypta, který zprostředkovával většinu dočasných humanitárních příměří. Raketové ostřelování ale neustávalo stejně jako izraelské vzdušné protiútoky. Nejprudší boje pak zastavilo křehké egyptské příměří z 26. srpna.

Celkem bylo z Pásma Gazy vypáleno podle údajů izraelské armády 4564 raket, z toho jich 735 zachytil protiraketový systém Železná kopule, 224 jich zasáhlo zastavěné oblasti, 875 jich dopadlo ještě na území Pásma Gazy a zbytek zmizel v neobydlených místech na poušti.

Následky bojů byly pro obyvatelstvo Pásma Gazy drastické. Zahynulo zhruba 2200 lidí, z toho asi polovinu tvořili civilisté. Dalších přibližně 10 700 osob bylo zraněno. Palestinské zdroje ovšem do statistiky zahrnují i desítky lidí popravených Hamásem za kolaboraci či osoby, které zahynuly při předčasných explozích vlastních, narychlo vyráběných raket. Izraelská armáda eviduje 66 padlých vojáků a šest mrtvých civilistů. Na palestinské straně přišlo v důsledku bojů přes půl miliónu lidí o střechu nad hlavou.

Noční požár v Gaze po izraelském náletu

Po uzavření příměří Izrael souhlasil s uvolněním blokády Pásma Gazy pro humanitární pomoc a stavební materiál. Nedostatečné zdravotnické kapacity a prudký vzestup cen potravin měla zmírnit humanitární pomoc OSN. Její distribuce se ale zadrhla ve strukturách Hamásu. Dokonce i představitelé Fatahu začali obviňovat představitele vládního hnutí v Gaze, že zásilky potravin, léků, oblečení či matrací zabavili a rozdali mezi svými členy, případně je za vysokou cenu prodali na černém trhu.

Izrael zásah v Pásmu Gazy označil úspěšný, když zdůraznil „devastující“ ránu, kterou utržil Hamás a jeho bojové kapacity. Kritici ovšem namítají, že Hamás nápor ustál, stále si udržel v Pásmu Gazy vládnoucí moc a projevil překvapivou schopnost vzdorovat s relativním dostatkem raket nečekaně dlouho. Hamás se také navzdory jasnému nepoměru ztrát označil za vítěze bojů.

Útoky osamělých Palestinců s noži

Události z jara 2014 po vraždách tří židovských mladíků, odvetném upálení arabského chlapce a následných akcích izraelských bezpečnostních složek vedly nejen k ozbrojenému střetu s Hamásem v Pásmu Gazy v rámci operace Ochranné ostří, ale i k vzedmutí vlny odporu na Západním břehu Jordánu. Ta měla tentokrát odlišný charakter, neboť se ukázalo, že útoky mladých palestinských mužů, ale i žen, páchané většinou noži nebo auty, nejsou nijak centrálně organizovány na rozdíl od dřívějších intifád. Akce osamělých vlků plynuly spíše z narůstajících osobních frustrací jednotlivců povzbuzovaných tradiční palestinskou propagandou, ale i z objektivních životních komplikací na okupovaných územích a z absence jakékoli naděje na budoucí řešení zamrzlého stavu. Přispěla k nim také fáma, že Izrael hodlá zabrat Chrámovou horu v Jeruzalémě, na které nyní stojí mešita Al-Aksá a Skalní dóm.

Po skončení operace Ochranné ostří (viz), při které v Pásmu Gazy zahynulo přes 2000 Palestinců, vydala v listopadu 2014 hnutí Hamás i Fatah výzvu ke „dni hněvu“, která byla některými médii interpretována jako výzva k třetí intifádě. Na Západním břehu pak získala velkou popularitu píseň „Přejeď osadníka“ a někteří vzali její text doslovně. Koncem října najel 21letý operativec Hamásu se svým autem do skupiny lidí čekajících na tramvajové zastávce v Jeruzalémě a zabil dva lidi. Začátkem listopadu pak další šofér najel na tramvajový ostrůvek v jiné části města, výsledkem byli opět dva mrtví. Palestinec z Abú Toru pak postřelil americko-izraelského rabína a aktivistu Yehudu Glicka, který byl známý svými plány na obnovení izraelské nadvlády nad Chrámovou horou. Útočník byl zastřelen při razii v místě bydliště, armáda pak kvůli nepokojům poprvé po 14 letech prostor Chrámové hory uzavřela, což vyvolalo podezření Palestinců, že Izraelci skutečně chtějí místo ovládnout, ačkoliv to vláda vždy vytrvale popírala.

Chrámová hora

Na Chrámové hoře před třemi tisíci let král Šalomoun vystavěl Hospodinův chrám, po jeho zboření Římany v roce 70 n. l. bylo na místě smetiště a Židům už nebylo povoleno svatostánek, který býval jejich chloubou a nejsvatějším místem na Zemi, znovu vystavět. Po vpádu Arabů vyrostla na jižním okraji Chrámové hory mešita s názvem Al-Aksá (Nejvzdálenější) odkazující na místo zmíněné v Koránu, odkud měl prorok Muhammad vykonat cestu do nebe na koni Burákovi. Přibližně na místě někdejšího chrámu pak vyrostl tzv. Skalní dóm. Pro muslimy je mešita Al-Aksá třetím nejposvátnějším místem po Mekce a Medíně. Její posvátnost ale začali zdůrazňovat až po roce 1967, kdy Izraelci dobyli celý východní Jeruzalém i se svatými místy a připojili ho ke zbytku země. Izrael se po dobytí místa rozhodl nejitřit náboženské city muslimů a ponechal celý prostor pod správou muslimské rady Waqf, která je částečně odpovědná jordánskému králi. Podle dohody je v určitých hodinách umožněn vstup na Chrámovou horu nemuslimům za podmínky, že se tam nebudou modlit. Židovský postoj ke vstupu na Chrámovou horu není jednotný, konzervativní rabíni ho zakazují, neboť hrozí nebezpečí, že by člověk mohl nevědomky vstoupit do prostoru nejsvětější svatyně, o níž není zcela jasné, kde se přesně nacházela, ale kam smí jen velekněz. Jiné náboženské autority naopak bojují za navrácení celé Chrámové hory a vybudování nového chrámu. Ačkoliv izraelsko-palestinský konflikt není primárně náboženský, představa obnovení židovského chrámu na místě, kde je mešita Al-Aksá Palestince dráždí.

Spirála palestinského násilí se roztočila naplno, když dva útočníci vtrhli do synagogy v jeruzalémské čtvrti Har Nof a při ranní modlitbě spustili střelbu do nic netušících židů a zbytek masakrovali sekyrami. Na místě zemřeli čtyři rabíni, dalších osm bylo zraněno. Při následné přestřelce s policií přišli o život nejen pachatelé, ale i jeden z policistů, etnický Drúz. V reakci na útok Izrael zvýšil bezpečnostní opatření v Jeruzalémě, v Hebronu a na dalších nábožensky významných místech, kde se střetává a prolíná židovský a muslimský svět. Následovaly desítky útoků neorganizovaných a na vlastní pěst jednajících Palestinců, kteří většinou používali nože proti izraelským vojákům, policistům, ale i civilistům včetně dětí. Efektivita těchto útoků byla minimální, v drtivé většině se Izraelcům podařilo útočníky zneškodnit. Přesto ale Izraelci ztráty na životech evidovali a začalo se mluvit o nebezpečí propuknutí třetí intifády. Předchozí dvě intifády (neboli povstání) přitom zanechaly na obou stranách tisíce mrtvých.

Předseda Palestinské samosprávy Mahmúd Abbás se v této souvislosti nechal slyšet, že vypuknutí intifády nepřipustí. Izraelské úřady mu ale vyčítaly, že se proti útokům dostatečně nevymezil a jednoznačně je neodsoudil, nýbrž naopak poukazoval na motivaci útočníků a jejich zoufalou životní situaci. Abbás sice útoky hlasitě neodsuzoval, na druhou stranu ale na rozdíl od svého předchůdce Jásira Arafata k útokům neburcoval a podle informací z palestinských bezpečnostních zdrojů se jim spíše snažil zabránit, protože nebyly v zájmu jeho Fatahu, naopak by podpořily konkurenční Hamás.

Vlna útoků noži nakonec ve třetí intifádu nepřerostla a opadla v polovině roku 2016, ačkoliv sporadické akce se objevovaly i později. Celkem si vyžádala na 30 mrtvých Izraelců a téměř dvě stovky mrtvých Palestinců. Jejich akce byly sice méně efektivní, na druhou stranu proti nim neexistovala spolehlivá prevence. Zatímco útoky střelnými zbraněmi by vyžadovaly větší logistickou přípravu i zázemí nějaké organizace, mezi kterými mají Izraelci informátory, útok nožem může provést kdokoliv a kdykoliv v náhlém pohnutí mysli. Útoky osamělých vlků poukázaly na nebezpečí plynoucí z rostoucí frustrace běžného palestinského obyvatelstva sužovaného nejen psychologickými dopady izraelské okupace přiživovanými palestinskou propagandou a rigidními tradicemi, ale také bezútěšnou ekonomickou a sociální situací v oblasti s téměř 60procentní nezaměstnaností.

Ani do roku 2017 se nepodařilo najít řešení komplikované situace, která panuje mezi židovským státem a jeho arabskými sousedy. Nejklidnější jsou vztahy mezi Izraelem a Jordánskem. Izraelští turisté navštěvují Petru a další jordánské památky a využívají také jordánské aerolinky a letiště v Ammánu pro cesty do destinací, kam by se z Tel Avivu obtížněji dostávali kvůli nepřístupnému vzdušnému prostoru jiných arabských zemí pro izraelská letadla. Mladí Jordánci pak mají možnost dobře placených brigád v hotelech v jihoizraelském letovisku Ejlat. Přesto v jordánské společnosti obecně panuje vůči Izraelcům tradičně spíše nevraživost.

Vztahy Izraele s Egyptem byly za vlády Sadatova nástupce Husního Mubáraka stabilní. Rudomořská letoviska na Sinajském poloostrově byla oblíbeným cílem izraelských turistů, kteří měli dobré vztahy s tamními beduíny. Vlna protestů a nepokojů, která se přehnala blízkým východem a je označována jako arabské jaro, ale v roce 2011 spláchla i Mubáraka. Ve volbách následujícího roku vyhrál islamista Muhammad Mursí a jeho Muslimské bratrstvo. Začaly se objevovat spekulace, že by jeho vláda mohla mírovou smlouvu s Izraelem revidovat. Mursího nakonec od vlády odstavil armádní puč, v dalších volbách zvítězil generál Abd al-Fattáh as-Sísí. Po vojenském převratu se v Egyptě zhoršila situace v oblasti dodržování lidských práv, nové vedení nicméně úzce spolupracuje s Izraelem v boji proti islamistům na Sinajském poloostrově a pašerákům z pásma Gazy.

Žádný pozitivní posun nezaznamenaly vztahy Izraele s Libanonem. Území na jihu Libanonu stále ovládají jednotky Hizballáhu, které si v současnosti ale netroufnout jít s Izraelem do otevřeného střetu, neboť jeho jednotky se účastní bojů v Sýrii.

Co se týká vleklé války v rozvrácené Sýrii, Izrael deklaruje, že za žádnou cenu nechce být do konfliktu vtažen a hodlá stát stranou. Tvrdě odpovídá na jakoukoliv střelbu, která na jeho území směřuje ze Sýrie, byť se často jedná o neúmyslnou palbu. Na syrském území pak provádí nálety na konvoje vojenského materiálu určeného pro Hizballáh´pocházejícího zřejmě z Íránu.

Právě společná obava z Íránu může stát za postupným sbližováním Izraele s dosavadním nepřítelem Saúdskou Arábií. Tu a tam prosakují zprávy o skryté spolupráci izraelských a saúdských tajných služeb a v poslední době se i v saúdských médiích přísně kontrolovaných vládou objevují články se smířlivějším tónem vůči Izraeli. Případnou normalizaci vztahů s Izraelem by ale Saúdové jako strážci svatých míst islámu museli velmi náročně obhajovat ve zbytku muslimského světa, zejména s ohledem na dosud nevyřešenou palestinskou otázku.

Vztahy s Tureckem se podařilo normalizovat v rámci snahy prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana o usmíření se státy, s nimiž se v minulosti rozhádal, tedy s Ruskem a právě Izraelem. Izraelci nicméně také dlouhodobě podporují Kurdy v jejich snaze o národní emancipaci a obchodují s nimi, což by mohlo v budoucnu být Turkům trnem v oku.