Náboženství Blízkého východu
Náboženství v oblasti Blízkého východu hrálo vždy důležitou roli. Představy tehdejších lidí o vesmíru, světě a životě člověka byly vždy spjaté s předpokladem existence vyšší moci ovládající běh osudu. Sumerská a egyptská civilizace, a zejména pak staré semitské civilizace měly své panteony božstev, v nichž jednotliví bohové měli své postavení v božské hierarchii a dělili se také podle své působnosti (např. bohové války, hromu, moře, či bohyně úrody atd.). Podobné představy panovaly i v antickém světě. Přesto právě na Blízkém východě ve starověku vznikla myšlenka, kterou v různých podobách dodnes následují miliardy lidí po celém světě.
Vznik monoteismu
Bylo obvyklé, že jednotlivé semitské národy měly svá vlastní božstva, která je chránila a bojovala s božstvy ostatních národů. Tak například Féničané uctívali svého Baala, zatímco například Moábité měli svého Kemóše, ale všichni uznávali existenci bohů ostatních národů.
Tzv. Méšova stéla z 9. století př. n. l. je cenným mimobiblickým svědectvím o tehdejší existenci Izraele. Moabský král Méša na ní popisuje své úspěchy zvláště v bojích se sousedními Izraelity.
V tomto polyteistickém semitském prostředí přišli s revolučním přístupem staří Izraelité, kteří odvrhli myšlenku nebes hemžících se bohy a bůžky. Podle nich byl jejich bůh Jahve (do češtiny tradičně překládán jako Hospodin) jediným, univerzálním Bohem pro veškeré lidstvo, stvořitelem světa i vesmíru. Žádný jiný bůh kromě něj neexistoval.
Taková myšlenka v té době měla obdobu jen během krátkého období náboženských reforem v Egyptě, kde faraon Amenhotep IV. (Achnaton) během své vlády zrušil tradiční egyptské náboženství a zavedl kult jediného slunečního boha Atona. Ihned po Achnatonově smrti se ale Egypt vrátil k uctívání starých bohů. Otázkou, jak moc tato epizoda ovlivnila izraelitský monoteismus, se historici dosud zabývají.
Judaismus
Staří Izraelité svůj monoteistický kult dokázali udržet a postupně ztotožnili Hospodina s nejvyšším bohem starosemitského panteonu Elem. Slovo El v průběhu let přestalo být vlastním jménem a stalo se obecným označením pojmu bůh. Dodnes se objevuje ve vlastních jménech hebrejského původu, např. Daniel (Mým soudcem je Bůh), Michael (Kdo je jako Bůh) atd. V hebrejštině se pak z úcty často uvádí v množném čísle Elohim (dosl. bohové), ačkoliv se tím míní vždy jedna jediná božská podstata.
Kult Hospodina, Boha Izraele, byl společný všem dvanácti kmenům, do nichž se staří Izraelité dělili. Podle tradice pro něj v 10. stol. př. n. l. vystavěl v Jeruzalémě chrám král Šalomoun. Po jeho smrti se mělo spojené království všech kmenů Izraele rozpadnout na jižní Judu, kde žily kmeny Jehuda a Benjamin, a severní Izrael tvořený zbylými deseti kmeny. Ti po rozchodu s Jeruzalémem vystavěli Hospodinovi chrám na hoře Gerizim ve městě Šechem (dnešní Nábulus).
Vykopávky v Jeruzalémě v místech, kde stávalo město za králů Davida a Šalomouna
Severní Izrael nakonec rozdrtili Asyřané a jeho obyvatelstvo rozptýlili, odtud pochází legenda o deseti ztracených kmenech. Jejich jedinými potomky přežívajícími do dnešních dnů v počtu pouhých pár stovek lidí jsou Samaritáni. Jižní judské království vzdorovalo déle, nakonec je ale vyvrátili Babylóňané, kteří v 6. stol. př. n. l. zbořili jeruzalémský chrám a obyvatelstvo odvlekli do tzv. babylónského exilu.
Pečetidlo nalezené archeology v Jeruzalémě s nápisem ve starohebrejštině, podle které náleží Elihaně, dceři Gael.
Po návratu z padesátiletého vyhnanství se začíná Judea opět stávat domovem zbylého izraelského kmene Jehuda, o jehož příslušnících od této doby začínáme hovořit jako o Židech. Navrátivší se Židé prošli velkou náboženskou reformou, začíná se sepisovat a kodifikovat zákon, který se nám dochoval jako starozákonní část Bible.
Svitek biblické knihy Izajáš nalezený v Kumránu u Mrtvého moře ve 40. letech 20. století. Kumránské svitky obsahují mnoho historických písemností židovské sekty Esejců, ale také nejstarší rukopisy biblických knih, které se textem téměř neliší od do té doby nejstarších rukopisů, které byly o tisíc let mladší.
Začíná se také formovat svébytné, monoteistické židovské náboženství známé jako judaismus s ústřední postavou jediného Boha Hospodina, jenž stvořil veškeré lidstvo. Národ Izraele si Bůh vyvolil jako „kněží“ lidstva, které zahrnul nejen svou přízní, ale i povinnostmi dodržovat vysoké morální a etické standardy shrnuté v Desateru přikázání a rabínskými vykladači rozpracované do 613 příkazů a zákazů. Ty jsou pro ortodoxní židy platné dodnes. Na přelomu letopočtu, kdy národ opět přišel o státní suverenitu a Judea se stala římskou provincií, byla v židovském prostředí velmi silná víra v příchod Mesiáše (hebr. mašíach – pomazaný), tedy Bohem seslaného Vykupitele, který nastolí spravedlivý řád a přinese Izraeli spásu. Tato víra pak dala vzniknout dodnes nejrozšířenějšímu náboženství světa – křesťanství.
Křesťanství
V době po přelomu letopočtu, kdy Židé v Judeji a Galileji těžce nesli římskou okupaci, vznikalo mnoho židovských sekt, které hlásaly brzký příchod Mesiáše, jemuž je třeba napomoci ozbrojeným povstáním. Proto Římané tato mesianistická uskupení velmi tvrdě postihovali. Do této atmosféry podle tradice vstoupil Ježíš Nazaretský, který však podle podání evangelií nehlásal ozbrojený odpor, nýbrž univerzální lásku Boha pro všechny lidi. Kolem Ježíše se utvořilo společenství Židů, ale i pohanů, které jeho učení o lásce a odpuštění oslovilo. Římané nakonec Ježíše jako buřiče ukřižovali.
Chrám Božího hrobu v Jeruzalémě se v současnosti nachází uvnitř Starého Města. V době, kdy zde měl být ukřižován a pohřben Ježíš, ale bylo až za hradbami.
Podle tradice nalezli jeho přívrženci třetího dne jeho hrob prázdný, což mělo znamenat jeho zmrtvýchvstání a nanebevstoupení. Náboženské společenství uctívající Ježíše jako Spasitele se rozšiřovalo. Ježíš dostal přízvisko Christos (řecký překlad hebrejského mašíach – pomazaný) a stal se ústřední postavou nového náboženství – křesťanství.
Oltář ukřižování v Chrámu Božího hrobu. Zde se podle tradice měl kdysi nacházet vrch Golgota.
Většina Židů ale nepřijala základní křesťanskou ideu, že Ježíš Kristus je synem Hospodina. Jejich základní a přísný monoteismus nebyl slučitelný s křesťanskou představou boží trojice – Otce, Syna a Ducha svatého. Křesťanská obec původně vzešlá z čistě židovského prostředí, se tak začala šířit jako nástupnické náboženství v nežidovském světě. Křesťanství neodvrhlo úplně své židovské kořeny, když jako své svaté texty nadále přijímalo staré hebrejské knihy. Židé jako takoví ale v křesťanské tradici dostali punc lidí kdysi Bohem vyvolených, kteří se ale dopustili hříchu, když nepřijali Ježíše za Mesiáše, a setrvávají v zastaralém náboženství svých předků. Navíc jim byla připisována vina za Ježíšovu smrt, což později, zejména ve středověku, vedlo mezi křesťany k častým vzedmutím antisemitských vášní a pogromům s argumentem, že Židé zabili Ježíše.
Židovská liturgie se po zboření chrámu Římany v roce 70 n. l. přesunula do synagog. Na snímku interiér renovované synagogy Churva v Jeruzalémě.
S přesunem křesťanství z židovského do evropského prostředí postupně upadal význam Judeje, kterou Římané začali nazývat po už tehdy dávno zmizelém národu Filištínů Palaestinou, aby po rozdrcení židovského povstání a rozptýlení Židů po celém tehdejším světě přetrhali vazby mezi nimi a jejich dávnou domovinou. Největšími křesťanskými centry se stal Řím a Konstantinopole, v Jeruzalémě byl pro křesťany důležitý hlavně Chrám Božího hrobu, zatímco Římany rozbořený židovský Hospodinův chrám na Chrámové hoře ležel nepovšimnut v troskách. Chrámového prostranství se ujali až v sedmém století muslimové.
Islám
Po rozpadu Římské říše na západní a východní část bylo už křesťanství na Blízkém východě dominantním náboženstvím, zejména v oblastech pod nadvládou Byzantské říše. Na začátku 7. stol. n. l. se však v Arábii začínají rodit nové ideje, které vycházejí z židovského a křesťanského učení. Arabský kupec Mohamed v roce 610 ve věku 40 let začíná zažívat vidění, během kterých mu archanděl Gabriel vnukne verše, které si má zapamatovat a recitovat a z nichž později vznikne Korán. Mohamed se dovídá, že je posledním prorokem, kterého si vybral Bůh, arabsky Alláh (srv. hebr. El, Eloh, Elohim).
Černá kopule mešity Al-Aksá na jeruzalémské Chrámové hoře.
Mohamed začal kázat na náměstích v Mekce svou verzi nového náboženství vycházejícího z prvků judaismu (přísný monoteismus, starozákonní proroci, stravovací pravidla) i z křesťanství (Ježíš jako boží prorok, i když v islámu nezemřel na kříži, náboženství je otevřené všem národům). Islám (arab. podvolení se, míněno Bohu) postupně Mohamed vypiloval do uceleného systému, který řešil nejen duchovní rovinu vztahu člověka k Bohu, ale i pravidla pro různé oblasti každodenního života, od rodinného práva přes sociální politiku, finančnictví až po pravidla boje. Lze tak říci, že islám prostřednictvím tzv. práva šarí’a (které není dodnes jednoznačně a závazně kodifikováno) představuje nikoliv jen náboženství ve smyslu duchovního prožívání, ale i způsob života po praktické stránce.
Mohamed se však v Mekce dočkal odmítnutí jak ze strany vlastního rodu Kurajšovců, kteří byli polyteisté a uctívali mnoho starých arabských a obecně semitských božstev, tak ze strany tamních Židů, kteří neměli důvod na svém judaismu cokoliv měnit. Mohamed řadu starozákonních příběhů převyprávěl v kontextu své doby, takže jde občas proti původnímu biblickému podání. Mohamed to vyřešil tak, že židy a křesťany označil za „lid knihy“, kteří jsou sice v muslimském světě tolerováni, nicméně jejich učení označil za pomýlené a Starý i Nový zákon za knihy, které sice nesou stopy božího slova, ale jsou zkreslené. Jedinou původní pravdu sahající až k praotci Abrahámovi, od jehož syna Izmaela odvozují Arabové svůj původ, obsahuje podle něj jen Korán.
Interiér mešity Al-Aksá.
Počet Mohamedových příznivcův se rozrůstal a roku 622 se všichni přemísťují z Mekky do Medíny. Událost zvaná hidžra znamená v Mohamedově životě obrat, přestává být jen kazatelem, ale stává se vojenským a politickým vůdcem a zákonodárcem. Je počátkem rapidní expanze islámu spojené s arabskými výboji po celém Blízkém i Středním východě a v severní Africe. Po Mohamedově smrti se muslimská obec zvaná umma zmítá v rozkolu o nástupnictví ve vedení muslimů na postu chalífy a rozpadá se na dvě větve – sunnitskou a šíitskou. (viz téma Sunnité a šíité)
Arabové při rozšiřování své islámské říše zabrali i Palestinu s Jeruzalémem, kde se ujali rekonstrukce zpustlé Chrámové hory a na prostranství, kde stával židovský chrám, vystavěli svatyni Skalní dóm a mešitu Al-Aksá. Křesťanské kostely však nechali sloužit svému účelu.
Vývoj vztahů
V křesťanské Evropě v 11. století rostlo náboženské přesvědčení o blížícím se konci světa a v souvislosti s tím mělo křesťanstvo vytrhnout z muslimských rukou Chrám božího hrobu a další svatá místa v Jeruzalémě a jinde ve Svaté zemi. Během tzv. křížových výprav se skutečně křesťanským rytířům z Evropy podařilo na pár set let dobýt a ovládnout Jeruzalém a další místa na Blízkém východě. Války mezi křesťany a muslimy byly kruté a krvavé. V Evropě navíc křižáci jako bonus při pogromech masakrovali židy.
I když se později v novověku podařilo uzavřít mezi křesťanskými a muslimskými zeměmi různé dohody a smlouvy, u věřících na obou stranách krvavé dějiny vzájemných střetů stále přiživují nevraživost. Obrat zaznamenal vztah k židům, kteří jako nejmenší skupina byli po většinu dějin vydáni na milost a nemilost svému okolí. Zatímco ve středověku byla křesťanská Evropa ke svým židům mnohem krutější než muslimské země, v novověku, zvlášť po druhé světové válce, dospělo křesťanství a judaismus k usmíření. Naopak židé, kteří se ve středověku v muslimských státech těšili relativní toleranci, se až s rostoucím znovuosidlováním Palestiny a následným vznikem Státu Izrael stali v islámském světě úhlavním nepřítelem.