Jazyky, kterými se v oblasti mluví
Izrael leží v srdci Blízkého východu, kterému ve starověku dominovaly zejména civilizace vytvořené národy, které hovořily semitskými jazyky. Mezi ně patří i dva jazyky nejvíce používané v dnešním moderním izraelském státě – hebrejština a arabština.
Semitské jazyky jsou prastará jazyková rodina dělící se zhruba na východní, západní a jižní větev. Do východní větve patří vymřelé jazyky dávných mezopotámských civilizací, a to stará akkadština, jež se později rozdělila na severní asyrštinu a jižní babylónštinu. Západní větev tvoří jazyky někdejšího území Kanaánu, tedy biblická hebrejština a jí velmi příbuzná féničtina či moábština, které už vymřely, nebo o něco vzdálenější aramejština, jež je dnes v Sýrii a Iráku na hranici přežití. Do západní větve je řazena také arabština, zatímco jižní větev reprezentují etiopské jazyky jako amharština a geez.
Semitské jazyky se vyznačují relativně blízkou vzájemnou příbuzností. Ve všech semitských jazycích je základem slova kořen tvořený nejčastěji třemi souhláskami. Tento kořen se pak dosazuje do vzorových matric podle gramatického kontextu. Mění se v nich samohlásky a přidávají se předpony a přípony. Slovní zásoba se v jednotlivých jazycích do značné míry překrývá. Podobné znaky vykazují systémy časování sloves podle vzorů jednotlivých slovesných kmenů, resp. tříd. Všechny semitské jazyky se vyznačují například existencí jen dvou mluvnických rodů (chybí neutrum), používáním duálu nebo rodovou inverzí při počítání (počítaný předmět mužského rodu je označen číslovkou ženského rodu a naopak).
Hebrejština – jazyk izraelských Židů, který prošel několika vývojovými fázemi. Název (hebrejsky ‘ivrit) odkazuje k pasteveckým kmenům Hebrejů, z nichž vzešli staří Izraelité. Stará hebrejština je jazykem Starého zákona. Po návratu Židů z babylónského zajetí v 6. stol. př. n. l. ji z každodenního použití začala vytlačovat tehdy všudypřítomná aramejština. Hebrejština zůstala jazykem používaným zejména pro náboženské účely a dále se rozvíjela spíš v písemné formě. Vzhledem k tomu, že hebrejské písmo bylo souhláskové, byla ve středověku kodifikována výslovnost dodatečným systémem teček a čárek značících samohlásky. Středověké židovské komunity však běžně hovořily jazyky hostitelských zemí, a tak když se Židé začali vracet zpět do Svaté země, bylo potřeba hebrejštinu opět vzkřísit jako dorozumívací prostředek pro přistěhovalce z různých koutů světa. Významnou měrou k tomu přispěl jazykovědec Eliezer ben Jehuda, který na konci 19. století vypracoval systém, jímž hebrejštinu přizpůsobil realitě moderního světa. Z gramatiky se změnil hlavně koncept slovesných časů, slovosled se přizpůsobil indoevropským jazykům a slovní zásoba byla modernizována za pomoci hebraizovaných slov z aramejštiny a arabštiny a výpůjček z evropských jazyků. Výslovnost byla ovlivněna především němčinou, resp. jidiš. Dnešní izraelská hebrejština prokázala obdivuhodnou životaschopnost a použitelnost i v moderní době, přesto zůstala typickým semitským jazykem s mnoha starobylými rysy a pevným poutem ke své biblické předchůdkyni.
Hebrejsky psaný svitek Tóry s tradičním ukazovátkem v podobě ruky.
Arabština – původně řeč kočovných kmenů obývajících území na severu dnešního Arabského poloostrova, která se zejména v souvislosti s arabskými výboji a rozmachem islámu stala jedním z nejrozšířenějších světových jazyků, jímž mluví přibližně 300 až 400 miliónů lidí na Blízkém východě a v severní Africe. Vzhledem k obrovské rozloze území, na kterém se vyskytuje, existuje mnoho dialektů, přičemž například Iráčan s Maročanem mohou mít potíže s dorozuměním v běžných věcech, společnou řeč ale mohou najít v tématech náboženství či politiky. Pojítkem je totiž tzv. standardní spisovná arabština, která vychází z jazyka Koránu. Zatímco hebrejština poté, co přestala být aktivně používaná, zůstala v podstatě zakonzervovaná ve svém starověkém stavu, arabština prodělala během staletí živelný vývoj a zavedla mnoho zcela nových gramatických prvků, pravidel a výjimek z pravidel. Zároveň však zachovala některé staré jevy, které byly pro hebrejštinu archaické už v biblické době, například pádové koncovky pro nominativ, genitiv a akuzativ. Stále také používá původní semitský systém časování sloves pomocí vidů (perfektum vs. imperfektum). Velmi konzervativní je arabština také ve výslovnosti, zejména zachovává staré laryngály, které uchu Evropana zní jako zvuk dávení (např. hláska ‘ajin).
Ačkoliv se to nezdá, arabské písmo se vyvinulo ze stejného fénického základu jako latinka. Jeho táhlé ligatury jsou vhodné pro typickou orientální kaligrafii.
Palestinská arabština, kterou mluví Palestinci a izraelští Arabové, je svébytným dialektem.
Dodržuje tradiční přízvučný systém blízký spisovné arabštině stejně jako libanonský a syrský dialekt. Od nich se ale liší jinou výslovností některých samohlásek, jinými tvary některých osobních zájmen a tvarů sloves.
Arabština a hebrejština se v Izraeli navzájem ovlivňují. Jsou si blízké natolik, aby Arabové i Izraelci dokázali snadno pochytit základy jazyka toho druhého, ale zároveň dostatečně vzdálené na to, aby z jejich interakce vznikl nějaký nový dialekt. Izraelci z arabštiny převzali slova jako středisko (merkaz) či datum (ta’arich), v hovorovém slangu se pak ujal arabský pozdrav nazdar (ahlan) či zvolání jdeme! (jalla!). Izraelští Arabové pak používají novohebrejská slova pro semafor (ramzor) nebo silniční kontrolní stanoviště (machsom), ale i třeba zakysanou smetanu (šamenet). Arabové z palestinských území si často dobírají své bratry žijící v Izraeli za to, že používají hebrejské sousloví b’seder (v pořádku, OK), když přitom mají arabský výraz máší.
Izrael arabštinu uznává jako druhý oficiální jazyk po hebrejštině. Například dopravní značení v zemi velmi důsledně a konzistentně zachovává pořadí hebrejština, arabština, angličtina, a to i v místech, kde je arabská populace téměř nulová.
Dopravní značení v Jeruzalémě – tři jazyky, tři písma.
Třetím nejpoužívanějším jazykem v Izraeli je ruština, kterou hovoří přistěhovalci ze zemí bývalého Sovětského svazu a jejich potomci. Narazit lze též na amharštinu, kterou si přivezli Židé z Etiopie, tzv. falaši. Vzhledem k tomu, že každý z používaných jazyků používá odlišné písmo, vzniká kuriózní situace, kdy na ceduli s informací pro mluvčí všech jazyků se musí objevit hned pět abeced: hebrejské písmo, arabské písmo, latinka pro angličtinu, azbuka pro ruštinu a amharské písmo.