Chris Cornell (Audioslave)

Rok 2006 přinesl spoustu dobré muziky a ještě více té zbytečné. Novinky se pro vás pokusily prozkoumat hudební trh a vylovit ty nejlepší z nejlepších.

Zahraniční alba

Arctic Monkeys - Whatever People Say I Am, That´s What I am Not - Syrovost, jedno slovo vystihuje podstatu úspěchu této mladičké punkrockové kapely, která může být považována minimálně za nástupce Green Day. Na albu nabízí řadu chytlavých vypalovaček jako When the Sun Goes Down, I Bet You Look Good on the Dancefloor, Mardy Bum či Dancing Shoes. Jejich společným rysem je naprostá nekomplikovanost, odzbrojující melodičnost i sympatická pubertálně přecitlivělá póza. Už před oficiálním vydáním v ČR se deska masově šířila po internetu. (více na Novinkách)

Superskupina Audioslave vytvořená z rozpadlých Soundgarden a Rage Against The Machine vydala třetí studiové album Revelations. Další dávka vybroušených kytarových riffů, divoké rytmiky a naléhavého zpěvu Chrise Cornella.

Bruce Springsteen, inspirován folkařem Seegerem, vybral pár irských lidovek, spirituálů a balad z 19. století, dal dohromady neobvyklou kapelu (housle, saxofón, pozoun, akordeón, akustická kytara, banjo, bicí, valcha a varhany Hammond B3) a pustil se do díla.

Je celkem jedno, že žádnou z písniček sám nesložil, svůj přínos vložil do zpěvu, sólování a celkového zvuku. Deska se nahrávala živě během tří dnů v jakési chatě a studiově se neupravovala. Zní neotesaně, zpěv je chvílemi uvolněný až "vysmátý", je cítit velká radost z jamování. Seeger Sessions nejsou žádná uspávanka. (více na Novinkách)

Lily Allen zpívá na desce Alright Still tak svérázně, jako by chtěla říct "jsem cool a život mě tak unavuje", nebo jako by byla permanentně malinko "zkouřená" (ostatně marihuana se občas v textech objevuje). Možná je to jen póza, ale funguje to. Rytmus vychází ze ska, i když často je tak přetvořen, že už to ani nelze poznat. Kytara je dost upozaděná, posluchačovu pozornost upoutají spíše drobné vyhrávky na klávesy, které jsou úmyslně legrační až infantilní. Lily dobře vystihla zlatou střední cestu mezi hodným popíkem a trochu zlobivým ska.

Pink: poprocková zpěvačka, která není úplně nudná a prázdná, to je v dnešní době skoro zázrak. Pink vytvořila mix z popových, umírněně rockových a R´n B prvků a dodala k tomu i zajímavé textíky. Velmi dobrá je v těch nejtišších kouscích, kde se doprovází jen na obyčejnou akustickou kytaru. Deska se jmenuje I´m Not Dead. (více na Novinkách)

Hyperaktivní a multitalentovaný muzikant Prince, který se sám naučil hrát na 20 nástrojů, je už léta proslulý svými mixy rocku, popu, funku a soulu. Letos vydal desku 3121. Agresivní tanečnější kousky i elektronicky jemně experimentující tracky doplňuje Te amo Corazón, která si pohrává s latinoamerickými náladami či Satisfied je zase typicky princovská skorobluesovka s velmi vysoko posazeným zajíkavým zpěvem. (více na Novinkách)

Pearl Jam a deska Pearl Jam. Stále do toho umějí řezat. Grungeový opar se ztratil, zůstal tvrdý rock a zajímavý zpěv. Nechybí však ani zpomalené balady o bolestech tohoto světa.

Novodobá varianta Marvina Gayeho nebo Donnyho Hathawaye, tak by se dal přiblížit v ČR zatím nepříliš známý zpěvák John Legend. Na desce Once Again se sice nedočkáme ničeho revolučního, jenže také ničeho, co by bylo vyloženě "špatně". Legend si jede svým čistým stylem okoukaným z dob dávno minulých - jeho sametový hlas přechází z broukání k mírným výškám doprovázen něžným kvákáním elektrické kytary. Neobtěžuje vás žádné pištění (Jenifer Lopez) ani přebytečné samplování a rachocení (kdokoliv ze současného R´n´B).

JJ Cale/Eric Clapton: Escondido - JJ Cale a Eric Clapton natočili společnou desku a pojmenovali ji podle slunného kalifornského města Escondido. Nabízí poklidnou zasněnou muziku s náznaky jižanského blues i country. K nahrávání přizvali kromě Alberta Leeho, Johna Mayera a Doyla Bramhalla i Dereka Truckse, se kterým se Clapton nedávno představil v Praze. (více na Novinkách)

Lipa Peter: Lipa zpieva Lasicu - Fenomenální slovenský pop-jazzman vydal desku loni na Slovensku, ale letos vyšla v ČR. Moudrý humor v textech se snoubí s rozjásanou i elegantní funk-jazzovou muzikou.

Česká alba

David Koller povstal z trosek skupiny Lucie a vydal sólové album Nic není nastálo. Svých tradičních postupů se na něm nevzdává, přesto je CD pestré a bohaté na různé nálady. Koller tentokrát připravil materiál mnohem jemnější, než byla rocková řezničina Kollerbandu. Více připomíná starou Lucii. Vládnou nostalgické nálady, noční hovory s bývalými či současnými milenkami a na kytarovou tvrdost se tu opravdu nehraje, i když dva, tři pěkné riffy také zazní. Hlavní pozornost na sebe strhávají klávesové nástroje, akustické kytary a obecně pomalejší tempo. Občas se ozvou dokonce i smyčce.  (více na Novinkách)

JAR opsali kružnici a přistáli ve svých vlastních vodách. Armáda špásu možná překvapí mladší fanoušky, ale majitele alb ze začátku 90. let určitě ne. Ti naleznou své staré JARy. První, co mě napadlo při poslechu desky Armáda špásu, bylo: Mydli to a Frtka. Armáda špásu je trochu opracovanější, možná vyspělejší. Nicméně píseň Dělnická 69 by klidně mohla být na Mydli to a absolutně by tam zapadla. Kapela splnila to, co předeslala, a deska je skutečně o něco temnější než ta předchozí - tvrdší a ne čistě funky.

Nedočkáte se éterických improvizací Dana Bárty, zato Ota Klempíř si dál jede svůj styl. Splétá své mnohovrstevnaté a zvukomalebné texty z útržků pouličního hovoru, vulgarit, různých malých úchylností a potměšilostí i téměř vážných sdělení o naší české současnosti: "Co ses vole učil doma, když ti brácha klátil Katku, ten nabušenej, víc než ty udělanej" nebo "Neváhej a zabodávej svý superpéro". Vzápětí vás JAR upozorní, že jsme "nevidomý národ, co vlajkami tu mává" a přidají i další jedovatosti na adresu českého burana. (více na Novinkách)

Britská popová senzace Lily Allen

Skupina Gulo čar nezapře inspiraci zahraničními vzory - někdo může říct, že se snaží napodobit Jamese Browna nebo Stevie Wondera, jinému to zase připomíná Jamiroquai, ale na tom vlastně nezáleží. Gulo čar je pestrý, plný různých překvapení a hudebních "špeků" a vůbec nenudí. Pokud má smysl poslouchat český funk, pak Gulo čar a desku Gipsy Goes to Hollywood. (více na Novinkách)

Mňága a Žďorp na desce Dutý ale free podle očekávání neoslnila něčím mimořádným po instrumentální stránce, i když minimálně jednou jim to pěkně "rockuje". Mám na mysli osmou písničku Dnes konečně - spojení kytary a řádění saxofonu trochu připomíná staré Chinaski z doby, kdy ještě objížděli kluby a ne televizní varieté.

To, co dělá Mňágu Mňágou je nepochybně svérázný hořkosmutný hlasový projev Petra Fialy a texty - ty se tentokrát vydařily na jedna s hvězdičkou. Ať už jsou to parodie lidovek "po silnici dvě panenky šly a přemýšlely, jak je život složitý" nebo smutně sarkastické kousky strefující se do politiky i do zcela soukromé sféry. (více na Novinkách)

Michal Prokop: Poprvé naposledy - Poprvé naposledy zní trochu jinak než "kolej", ale zůstává typicky prokopovskou deskou. Na albu se celkem vyváženě střídají svižnější kousky (64, Leteckej inženýr) s vyloženě meditativními náladovkami (Poprvé naposledy, Hotel u přístavu).

Na desce už moc není znát příchuť jazzrocku 70. let a o to více zůstalo blues a plačtivé kytary (Luboš Andršt), tu a tam se ozvou i housle (Jan Hrubý). Docela časté a mohutné dechy jakoby chtěly odkazovat k prastaré tradici big bandů, celkově je to velmi pestrá směs.

Deska není stavěná na nějakém hitu na první poslech, který by se dal dobře provařit v rádiu, spíše si jen tak plyne svým poklidným tempem a čeká, jsetli si k ní najdete cestu. (více na Novinkách)

Maraca: The body is too slow for me - Maraca elegantně míchá ethno z nejrůznějších koutů světa s rockem i jazzem, a tak vedle houslí, akustické kytary, arabské loutny či didgeridoo uslyšíme i elektrickou kytaru a občas nějaký ten zvuk z počítače. Na této desce s nimi spolupracoval i známý kytarista a sitarista Amit Chatterjee. Význam desky ale není v tom, kolik vlivů absorbovala, spíše v tom, jak je to "sešito" dohromady - mimořádně citlivě a s obrovskou zkušeností, jakoby nějaká nová Björk natáčela s Pink Floyd uprostřed arabské pouště. (více na Novinkách)

Soundtrack k filmu Experti zastínil samotný snímek a v rámci českého popu nasadil zatraceně vysokou laťku. Stylově se pohybuje v oblasti funky a pop-rocku. Titulní píseň Expert nazpíval Michal Foret, ale většina skladeb pochází z okolí šedé eminence českého funku Romana Holého.

Wanastowi vjecy: Torpédo - Wanastovky hrají pořád stejnou písničku, ale pořád jsou poslouchatelní. Na tomto albu zaujaly především odlehčeně filozofující texty reagující na aktuální i českou společnost i historické osobnosti.(více na Novinkách)

Camael - Camael zpracoval v osobitých aranžích 25 lidových písniček z Moravy a Slovenska. Velkou část CD tvoří zatěžkané milostné balady, takže nic pro netrpělivé posluchače. Narozdíl od Čechomoru a mnoha dalších kapel vycházejících z folklóru je Camael akustický, nepoužívá elektrickou kytaru ani jiné moderní nástroje. Výrazným rysem skupiny je specifický zpěv a troufám si říct, že v tomto ohledu to Camael ve svém žánru dotáhl asi nejdále. Přínos vokálního uskupení Triny (Kováčová, Procházková, Podkonická) je evidentní. Deska se díky nim posunuje z Moravy i trochu na východ a jih, snad by se dalo říci, že dostává jakýsi "gypsy" šmrnc. (více na Novinkách)