Fatah, celým názvem Harakat Tahrir Filastin , přičemž zkratka se čte zprava doleva, je jednou z nejvýznamnějších a také nejstarší palestinskou organizací bojující za práva Palestinců.

Založil jej  v roce 1958 v Kuvajtu pod původním názvem Výbor pro osvobození Palestiny Jásir Arafat podle vzoru alžírské Fronty národního osvobození.

Cílem Fatahu bylo získání úplné nezávislosti Palestiny a vytvoření palestinského státu. Prostředkem byla přímá vojenská konfrontace s Izraelem, především partyzánská válka. Její charta popírala platnost vzniku Izraele a zdůrazňovala nutnost osvobození Palestiny. Politika Fatahu se však v čase značně proměnila, linie ozbrojené konfrontace, kterou zastával v 50. a 60. letech v 80. a 90. letech opustil a dal přednost politickému boji za nezávislou Palestinu.

První diverzní akce proti zavlažovacím systémům na severu Izraele podnikl počátkem roku 1965 ze Sýrie, která mu umožnila působit na svém území. Jeho akce přispěly k eskalace napětí mezi Izraelem a Sýrií.

V závěru 60. letech po porážce arabských zemí v šestidenní válce význam Fatahu, který se pokoušel vést partyzánskou válku, vzrostl. Stal se nejvýznamnější palestinskou silou. V roce 1967 se stal členem Organizace pro osvobození Palestiny, kterou do té doby ignoroval, a o dva roky později ji plně ovládl, když se Jásir Arafat stal předsedou výkonného výboru OOP. V témže roce Fatah podnikl podle svých záznamů 2432 partyzánských útoků na Izrael, většina však byla provedena v nově okupovaných územích.

Vyhnání palestinských bojovníků z Jordánska v září 1970 donutilo Arafata přesunout základnu hnutí do jižního Libanonu, kde Fatah působil až do roku 1982. Tehdy podnikl Izrael operaci Mír pro Galileu, obsadil jih Libanonu a vyhnal palestinské bojovníky. Jásir odešel do Tuniska, i tam se však jeho stan stal v roce 1985 cílem izraelského náletu. Příslušníci Fatahu pokračovali zejména na okupovaných územích v akcích proti Izraeli.

Arafatovi věrní, zvaní "jestřábi" Fatahu, sehráli klíčovou roli v první palestinské intifádě, jež vypukla v roce 1987 v Gaze a na Západním břehu Jordánu.

Po podepsání mírových dohod z Osla v roce 1994 mezi izraelským premiérem Jicchakem Rabinem a Jásirem Arafatem, které ukončily intifádu, se Fatah orientoval na politický boj, protože začala posupně vznikat samospráva na palestinských územích, jejíž součástí byly i bezpečnostní složky, mající za úkol především chránit Izrael před ozbrojenými útoky.

Změny v orientaci Fatahu, jehož cílem už nebylo zničení Izraele, však začaly hnutí štěpit a připravily ho o část podpory, kterou na jeho úkor získaly militantní organizace v čele s Hamásem.

Jestřábi Fatahu byli rozprášeni, ale v roce 1995 vůdci Fatahu založili svoji vlastní milici, zvanou Tanzím, jenž měl být protiváhou milicím Hamásu a Islámského džihádu. Podle analytiků je Tanzím ztělesněním různých skupin, které vytvářely Fatah: Jestřábi Fatahu, Síly 17, Západní sektor. Velkou roli v něm hrají především radikálové z později se připojivších Brigád mučedníků od al-Aksá, jež představují vojenskou složku Fatahu . Vedl je Marván Barghútí, který byl v roce 2004 odsouzen k pěti doživotním trestům za zabití pěti Izraelců při atentátech z let 2001 a 2002.

Od vyhlášení druhé intifády v roce 2001 se Brigády mučedníků od al-Aksá podílejí na útocích na Izraelce a jeho vojenští velitelé jsou terči  izraelských akcí. Palestinci však zdůrazňují, že Fatah operuje pouze na okupovaných územích, kde je odpor vůči Izraelcům legitimní.

Fatah, který byl dlouho vůdčí organizací Palestinců, po smrti Jásira Arafata v roce 2004 začal ztrácet svou pozici, i když novým předsedou palestinské samosprávy se stal nový předseda Fatahu Mahmúd Abbás.

Největší porážku Fatah utrpěl, když prohrál v lednu 2006 ve volbách do palestinského parlamentu, jež se staly triumfem Hamásu. Fatahu nepomohlo, ani když se k němu přidal i Marván Barghútí, který sestavil vlastní kandidátku. K porážce Fatahu přispěly přetrvávající vnitřní spory i korupce řady jeho příslušníků.