Symbol palestinského odboje, dlouholetý nejvýznamnější reprezentant Palestinců, významný a kontroverzní politik Jásir Arafat se narodil 24. srpna 1929 v Káhiře. Sám ovšem rád tvrdil, že přišel na svět Jeruzalémě, kde žil od roku 1933 u strýce, jenž ho vychovával po smrti matky. Údajně si pamatoval i noční razii britských vojáků do domu jeho strýce, kteří prý zbili členy rodiny a poničili nábytek. Po čtyřech letech strávených v Jeruzalémě vzal Arafata jeho otec zpět do Káhiry, kde se o něj starala starší sestra.

Ještě před dovršením sedmnácti let Arafat z Káhiry pašoval zbraně do Palestiny. V roce 1947, kdy mu bylo osmnáct, vstoupil do palestinské milice a účastnil se střetů mezi Araby a Židy, které předcházely vyhlášení státu Izrael, i následné války. V roce 1948 však byl vysídlen do Gazy, odkud se vrátil do Káhiry na univerzitu, kde v roce 1953 získal titul inženýra.

I v Egyptě se však angažoval v palestinské otázce, od roku 1952 do roku 1956, kdy studoval vojenskou akademii, byl předsedou Svazu palestinských studentů v Egyptě. V této funkci zavítal v srpnu 1956 i do Prahy, kde se konalo setkání Mezinárodního svazu studentstva. V Praze si poprvé nasadil na hlavu pověstnou kufíju, tehdy ještě bílou.

Bojoval i v dalším arabsko - izraelském konfliktu, při britsko - francouzsko - izraelském tažení k Suezskému průplavu se účastnil obrany Port Saidu a Abú Kábiru.

Po válce se stal spolumajitelem stavební firmy v Kuvajtu. Všechen volný čas trávil politickými aktivitami, v Kuvajtu stál u zrodu Fatahu, jehož jádro tvořila palestinská studentská skupina, která se utvořila v listopadu 1956 v Gaze. Stal se jeho předsedou a zůstal jím až do své smrti v listopadu 2004.

Fatah obhajoval ozbrojený boj proti Izraeli a v 60. letech začal v Alžírsku cvičit své bojovníky. Na konci roku 1964 Arafat opustil Kuvajt, aby se naplno věnoval Fatahu, který chystal ze Sýrie nájezdy na Izrael.

Po šestidenní válce, v níž byli Arabové opět poraženi, Fatah, prosazující partyzánský způsob boje, posílil své pozice. Vstoupil do Organizace pro osvobození Palestiny, ve které představoval nejmocnější složku. Jásir Arafat se stal v roce 1969 předsedou výkonného výboru OOP.

Pod Arafatem OOP posílila a z Jordánska podnikala útoky na Izrael. Jordánsko nakonec palestinské jednotky v září 1970 vyhnalo a Arafat s vedením OOP odešel do Libanonu.

Přestože Arafat obhajoval a podporoval ozbrojený boj, od roku 1970 byl velitelem Palestinské osvobozenské armády, neopomíjel ani politiku, 13. listopadu 1974 vystoupil ve Valném shromáždění OSN v New Yorku se známým projevem, kdy naznačoval, že je ochoten jednat. Pronesl slavná slova: "Přicházím v jedné ruce s olivovou ratolestí a v druhé se zbraní. Nedovolte mi, abych olivovou ratolest upustil."

Ani v Libanonu však situace OOP nebyla jednoduchá, protože v zemi vypukla občanská válka, ve které křesťanské milice útočily na Palestince. Když do Libanonu vstoupila izraelská vojska v rámci operace Mír pro Galilelu, řídil Arafat od června do srpna 1982 bojovou činnost palestinských jednotek. Po obklíčení západního Bejrútu izraelskou armádou se Arafat rozhodl pro evakuaci. Z města odešlo 12 tisíc palestinských bojovníků. Vedení OOP i s Arafatem se přestěhovalo do Tuniska. Období po vyhnání z Libanonu bylo pro Arafata velmi obtížné.

Intifáda však připoutala pozornost k palestinskému problému a na mimořádném zasedání Palestinské národní rady byl 15. listopadu 1988 vyhlášen nezávislý palestinský stát. Na přelomu března a dubna 1989 OOP jmenovala Arafata prezidentem.

Jeho situaci však ztížilo, když za války v Perském zálivu podporoval Saddáma Husajna, byť Irák okupoval Kuvajt. Později uznal, že to byla chyba, jenomže Kuvajt tehdy vypověděl ze svého území 440 000 Palestinců.

Arafat, považovaný za teroristu, jehož ruce jsou od krve, se však nakonec  projevil jako obratný politik. Začal klást důraz na jednání a v proslovu v Ženevě oznámil, že se OOP zříká terorismu a že podporuje právo všech stran zúčastněných v blízkovýchodním konfliktu včetně Izraele a Palestinců na život v míru a bezpečí. Účastnil se tajných jednání s Izraelem, které vyústily v podpis historické smlouvy o palestinské autonomii v září 1993 mezi OOP a Izraelem. Za dohody z Osla mu byla udělana v následujícím roce Nobelova cena míru, kterou byl oceněn i jeho protějšek, později zavražděný izraelský premiér Jicchak Rabin.

Po 27 letech exilu se Arafat v roce 1994 mohl vrátit na palestinská území okupovaná Izraelem, kde byla ustanovena palestinská samospráva. Stal se jejím prvním předsedou a zůstal jím až do své smrti. Dále pokračoval v politických krocích, jejích cílem mělo být vyhlášení nezávislého palestinského státu. V roce 1999 se však vyjádřil pro odklad vyhlášení samostatnosti.

Po letech izraelsko-palestinského sbližování, kdy rychlejší postup mařily obstrukce Izraele a palestinské teroristické útoky, přišla v červenci 2000 studená sprcha v podobně fiaska summitu v americkém Camp Davidu. Prezident USA Bill Clinton a izraelský premiér Ehud Barak nepřesvědčili Arafata, aby přijal kompromis. Arafat požadoval pro Palestince celý východní Jeruzalém. Radikálové, včetně duchovního vůdce Hamásu šajcha Jásína, jeho postoj ocenili.

O dva měsíce později vypukla druhá intifáda, která byla mnohem krvavější, protože Palestinci páchali sebevražedné atentáty.

V březnu 2002 Izrael označil Aarafta za nepřítele, protože palestinské bezpečností síly nezabránily atentátům a Arafat je údajně podporoval. Izraelci mu zakázali opustit své sídlo v Ramalláhu. Arafat nejezdil ani do zahraničí, bál, se že by ho Izraelci nepustili zpět.

Izraelská vláda 11. září 2003 dala souhlas k tomu, že se může zbavit Arafata, což by mohlo znamenat jeho vyhoštění, ale také fyzickou likvidaci. Premiér Ariel Šaron ale v říjnu prohlásil, že takové opatření by "nebylo dobré pro Izrael", a krátce poté oznámil, že jeho země nemá v plánu Arafata fyzicky zlikvidovat, přestože je odpovědný za smrt tisíců osob.

V říjnu 2004 však Arafat Ramalláh opustil, když ho vážně nemocného letecky přepravili do Paříže, kde 11. listopadu 2004  v nemocnici Percy zemřel. O den později se dopoledne konal smuteční obřad v Káhiře a odpoledne byl Arafat pohřben u svého sídla v Ramalláhu. Přišly se sním rozloučit desetitisíce Palestinců, mezi nimiž měl velkou podporu, přestože Fatah jí kvůli korupci ztrácel.