Pochod antifašistů Prahou

Dlouho nebylo u pražských soudů tak rušno, jako před sobotou 10. listopadu roku 2007. Výročí Křišťálové noci, při které byly v roce 1938 v Německu zabity desítky Židů a další desetitisíce odvlečeny do koncentračních táborů, pojala řada extrémistických hnutí jako hlasitou připomínku těchto událostí. Asi aby veřejnost nezapomněla. Extrémisté se rozhodli dát svůj názor najevo v centru Prahy u židovských památek.

Proti se ale neméně výrazně postavilo město, politici, veřejnost a nejhlasitěji v daný den také anarchisté z názorové skupiny druhého pólu. A veselosti byly na světě. Praha se celý týden kromě soudních povolení a zamítání toho či onoho pochodu a shromáždění stala koncentrovaným centrem policejních složek.

Předzvěst očekávaných střetů mezi neonacisty a anarchisty udělala od bitek při zasedání měnového fondu asi největší průvan v bezpečnostních složkách. Ze skladů se vytáhly stovky chráničů, do úlohy těžkooděnce se povolal, kdo měl nohy. Od časného rána připomínala Praha malou časovanou policejní bombu o síle 1400 mužů. Byla připravena explodovat kdekoli a kdykoli to bude třeba.

Zásah policie na Národní třídě

Úkol zněl jasně: „Nesmí projít za žádnou cenu“. Uchránit centrum města v duchu známého Pelíškovského hesla před přímým střetem extrémistů všeho druhu se podařilo, i když je nutno policii podezřívat, že při policejních manévrech ve městě jejich dopravu zajišťovala divize izraelské tajné služby „Mosad logistik“. Jak jinak chápat, že policie byla všude, kde být měla, a to včas.

K plánovanému setkání neonacistů v centru města nedošlo. Hurá. Policie likvidovala skupinky nakrátko střižených pořízků v kanadách na perifériích města. Nejzajímavějším bodem se stalo okolí Sazka arény ve Vysočanech, kde se policii podařilo vyhmátnout a následně prohmátnou asi největší dav bitkařů.

Podle zabaveného množství zbraní, nenápadně ukrytých v typických bundách, se dalo usuzovat, že cílem jinak mírumilovné výpravy ulicemi byla jen taková malá, neškodná pouliční válka. To však netrápilo advokátku odzbrojených. Neváhala a v následujícím týdnu podala trestní oznámení na policii, že zabránila poklidnému pochodu ulicemi.

O protrénování mobilnosti a akceschopnosti policie se tak musel postarat někdo jiný. Náročný úkol na sebe s důsledností sobě vlastní vzali anarchisté, kteří se vydali potrápit Pražany z Náměstí republiky. Byli přesvědčiví, i tramvaje před čelem tisícového maskovaného černého davu couvaly.

Zásah policie v pražském metru

Špunt přišel v Pařížské ulici, kde už byli natěšení muži v uniformách. Po vyčkávání zamířil dav vpravo, což byla špatná volba. Najednou bylo všude těsno, proti černým s výkřiky ANTIFA stáli černí s výkřiky ROZEJDĚTE SE.  

Idylickou přetlačovanou o průchod k Rudolfinu vyhrála nakonec policie, jenž slavila úspěch i s mrazivou taktikou, kdy po několika hodinách „nehybného“ pohybu v policejních kleštích v listopadovém podvečeru byli mladí protestující rádi, že jsou vypuštěni ze sevření. Trochu nerada byla ale zřejmě zbloudilá dvojice nakrátko střižených. Jeden vystřelil do davu plynovou pistolí a už se prali, až se do péče záchranářů dostali.

Dorazili také oni slavní a obávaní bojovníci z Německa. Filtr kontrol jejich množství cestou do metropole zredukoval. Když už ale dorazili, museli o sobě dát vědět. Vstříc přímému pohledu do očí koní jízdních policistů ale rychle hodili zpátečku Čechovým mostem a v tichosti  zmizeli v přítmí přicházející noci.

Rozpustilé pouliční radovánky nabraly na síle, když se znovu zformoval rozmražený dav anarchistů a vyrazil na procházku noční Prahou. Po prvním bububu na policistu v Silné ulici si policisté počíhali na bitkaře na Národní třídě. Dobrá volba to byla, jinak by mladíky ani nenapadlo stavit se na nákupu v obchodním domě.

Zraněný neonacista

Průvod směřoval na Palackého náměstí, kde se před tím objevili neonacisté. Proti se ale postavily policejní kolony, které rozpoutaly do té doby v okolí Vodičkovy ulice a Karlova náměstí nevídané manévry. Pěkné to bylo, hodně se houkalo a modře blikalo.

Těžkooděnci pobíhali mezi auty za plného provozu, dělobuchy rušily noční klid a kleště se svíraly. Bum, bác, slzy, dým a pohonný motor průvodu stál s rukama na zdi, za zády se zásahovou jednotkou. Ti policisté nemluvili, jen se dívali průzory v kuklách. Nikdo nedutal, jen klepání zubů ze zimy rušilo usínající město.

Z mrazivého dne se ohřát na policejní služebny přišlo 396 zadržených. Zahraniční média, politici a veřejnost chválili policii za zvládnutí akce. Tradičně nejednotně se vyjádřil prezident republiky, jenž vznesl akademickou otázku, zda jsme opravdu vyhráli. Pravdou zůstává, že bezpečnostní složky jednaly, Prahu od větších nepokojů uchránily a do tabulky hodnocení národa si připsaly kladný bod.

Ultrapravičáci o týden později pohřbili při svém setkání „svobodu slova“. Čest její památce.

K tématu čtěte:

Jak to bylo minutu po minutě

Čaj pro čtyři stovky podchlazených

Ze světa znělo: dobrá práce policisté

Václav Klaus o vítězství v křišťálových bitkách

Ultrapravicový pohřeb svobody slova