Pane velvyslanče, co se stalo 27. září, kdy propukly boje?
V neděli 27. září byli lidé v Karabachu ráno v 6:30 vzbuzeni bombami a střelbou. Po celé délce hranice začal útok ázerbájdžánské armády v její plné síle. Byl velmi dobře připravený, protože jejich ideou byla blesková válka, ukončená ne za den, ale velmi rychle. Proto použili letectvo, dělostřelectvo, tanky a drony, které byly něčím novým a způsobovaly problémy. Bombardovali a bombardovali, aby připravili zemi pro intervenci, ale po pár dnech neuspěli. Ázerbájdžánci chtěli bleskovou válku, ale bojuje se už čtvrtý týden a ukazuje se, že ázerbájdžánská armáda sama bez turecké ochrany nemůže dělat nic a má z toho obsese.
Arménie tuto válku nepotřebovala, tím spíš nepotřebovala válku za účasti mezinárodních teroristů a Turecka, i když věděla o ázerbájdžánské propagandě, která vyvolávala v ázerbájdžánské populaci protiarménské nálady, i o růstu tureckého nacionalismu v Ázerbájdžánu. Bylo nám známo, že využívají obchodní nástroje, aby měli větší zisky z ropy a plynu, aby si mohli koupit zbraně. Sice jednali, ale věděli jsme, že mají v hlavě i jiné řešení, když si koupili velmi sofistikované zbraně, které masově používají, turecké vybavení i izraelské drony, které se ukázaly jako velmi účinné.
Co se odehrálo během měsíce?
Spolupředsedové Minské skupiny OBSE (která má od devadesátých let za úkol řešit situaci v oblasti – pozn. red.) se několikrát pokusili zprostředkovat příměří. Bohužel Ázerbájdžán třikrát porušil dosažené dohody pár minut poté, co mělo vejít v platnost humanitární příměří. Aby se vyhnul odpovědnosti za nedodržování dohod o příměří, falešně obviňoval arménské strany (tedy Arménii a Republiku Arcach – pozn. red.). To opět dokazuje, že k zavedení mezinárodních ověřovacích mechanismů, které Ázerbájdžán vytrvale odmítá, není žádná jiná alternativa. Už v květnu roku 1994 přitom bylo mezi Arménií, Ázerbájdžánem a Náhorním Karabachem dosaženo trilaterální dohody o příměří a zastavení palby. Doposud na linii kontaktu nebyly mírové síly, pouze občasné kontroly mise OBSE. Dvacet let nabízí Arménie, aby se zavedl vyšetřovací mechanismus, který by určil, kdo porušil příměří, ale marně.
Arménská strana opakovaně upozornila na Tureckem prováděný nábor mezinárodních teroristických bojovníků a džihádistů z různých „horkých míst“ na Blízkém východě, zejména z oblastí pod tureckou kontrolou v Sýrii, i na jejich následný přesun a nasazení v regionu za účelem páchání zvěrstev proti arcašským obyvatelům. Potvrzují to nejen zpravodajské služby zemí spolupředsedů Minské skupiny OBSE, řada našich partnerů spolu s mezinárodním společenstvím, ale také přímá svědectví teroristů, kteří byli zajati Obrannou armádou Arcachu.
Jakou roli hraje v konfliktu Turecko a jeho zbraně?
Hlavním problémem je politika tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana, jeho expanzionistické sny sahající od Středomoří přes Sýrii, Kypr až do Libye, které všude ničí populaci včetně arménské v Sýrii. Podporuje teroristy, a dokonce je přesunul na Kavkaz. A taky si hraje s Evropskou unií ohledně migrantů. To všechno je součástí jeho snu, jenomže ten se dotýká dalších zemí a lidí v nich žijících, včetně našeho lidu. A náš lid s tím má velké zkušenosti během posledních více než sto let, zažil genocidu spáchanou Turky, Turci mu vzali domov a nyní to opakují. A Turci vidí, že je to beztrestné, protože za to dosud nebyli potrestáni.
To je hlavní důvod dnešního konfliktu. Nechtějí příměří a podněcují Ázerbájdžánce, aby v něm pokračovali. Pro ně nejsou Ázerbájdžánci důležití. Bojuje se jen kvůli Erdoganovým snům. Erdogan se prezentuje jako významný islámský vůdce, velký turecký vůdce, cítí se být současně sultánem a Atatürkem. Označuje se to různě, ale já bych to popsal jako obyčejný turecký fašismus. Přitom u konfliktu, který trvá třicet let, je lepší, když se nepřejde k vojenskému řešení a jedná se. Není to jednoduché, je to složitý konflikt, ale je mnohem lepší jednat než mít tisíce obětí.
Na mír tlačí mocnosti včetně USA, Ruské federace a Francie. Turecko však nechce akceptovat jejich názory, i když i americký ministr zahraničí Mike Pompeo tvrdě kritizoval Ankaru. Ruský prezident Vladimir Putin dal Turecku najevo, že by mělo být mnohem odpovědnější, a to nemluvím o prezidentovi Emmanuelovi Macronovi.
Je možné dosáhnout rychle příměří, i když by samozvaná Republika Arcach na území Náhorního Karabachu ztratila část svého území?
Zatímco Arménie a Republika Arcach říkají, že jsou připraveny jednat bez předběžných podmínek, tak Azeři chtějí jen jediné – Karabach bez Arménů. Jsme v situaci, kdy Arménie a malá Republika Arcach bojují o svou vlastní existenci.
Když ostřelují města jako Stěpanakert, tak likvidují civilní obyvatelstvo. Zasáhli nemocnici daleko od Stěpanakertu, kde ošetřovali civilisty, a předtím zasáhli i území Arménie mimo Karabach v rámci preventivního úderu, protože se obávali, že by mohla Arménie vypálit rakety. Chtějí zatáhnout do války Arménii. Ale chtějí-li velký konflikt, velkou válku, jsou-li na ni připraveni, a nechtějí-li se jí vzdát, myslí si, že Arméni budou kapitulovat? Arméni se také nevzdají, protože se brání, brání svou vlast a existenci.
Boje se ale vedou především v Náhorním Karabachu. Proč se v nich angažujete?
Nelze rozdělovat domovinu na Arménskou republiku a Republiku Arcach, protože jsou to poslední místa, kde Arméni žijí. Ale dnes je hlavní zastavit boje za jakoukoli cenu. Je to velká humanitární katastrofa pro celou oblast. I nás zasáhla pandemie stejně jako Karabach, rovněž jako Ázerbájdžán a Turecko, ale Erdoganovi je to jedno.
Máte nějaké podmínky jednání?
Nejsme ochotni přijmout Turecko jako účastníka vyjednávání. Azerové tlačí, aby se jednalo za přítomnosti Turecka jako mediátora, ale Turecko není neutrální. Vytvořili legrační formulku, že Rusko podporuje Arménii a Turecko Ázerbájdžán, nechť se tedy sejdou tyto dvě mocnosti. Ale postavení Turecka a Ruska v tomto konfliktu nejsou srovnatelná. Rusko je oficiálním zprostředkovatelem a spolupředsedou Minské skupiny OBSE. Partnerem Ruska jsou USA a Francie, ne Turecko. Rusko přitom má dobré vztahy s oběma zeměmi angažovanými v konfliktu, s Arménií i Ázerbájdžánem, ale Turecko nemá s Arménií ani diplomatické styky a po dobu třiceti let má zavřené hranice s Arménií.
Nemá ale Ázerbájdžán pravdu, když říká, že Náhorní Karabach je okupovaný, protože v době rozpadu Sovětského svazu byl součástí Ázerbájdžánské SSR?
Nechci se vracet do hluboké historie, ale Náhorní Karabach nikdy nebyl součástí Ázerbájdžánu. Byla to autonomní oblast v Ázerbájdžánské sovětské republice. A nebyl k ní přiřazen na základě rozhodnutí lidu, nýbrž pouze na základě rozhodnutí Stalina. Na začátku dvacátých let tam žilo přes devadesát procent Arménů. I když se první tajemník Ázerbájdžánské SSR Hejdar Alijev snažil dlouhá léta toto procento snížit, i na konci osmdesátých let tam žilo přes 75 procent Arménů. Arméni v Náhorním Karabachu věřili v Gorbačovovu politiku glasnosti a perestrojky a chtěli se spojit s Arménií.
Když se v roce 1991 SSSR rozpadal, připravil Gorbačov ústavu stanovující, jak se mohou jednotlivé svazové země oddělit, protože všichni už pořádali referenda o vystoupení. V zákonu stálo, že pokud je v této republice autonomní oblast, tak ta může rozhodnout o svém osudu sama a může získat i nezávislost. V době, kdy udělal referendum Ázerbájdžán, ho udělali v Náhorním Karabachu taky, hlasovali pro odchod z Ázerbájdžánu. Vznikly proto dva státy – Republika Ázerbájdžán a Republika Arcach. Jsou to dva nezávislé státy, jeden je uznaný mezinárodním společenstvím a druhý ne, ale i on má všechny struktury, parlament, vládu a volby.
Proč Arménie neuznala Republiku Arcach?
Arménie ji neuznala, ale jen z jediného důvodu, je to kompromis ze strany arménské vlády pro jednání, neboť nechceme přilévat oleje do ohně. Víme, že je to jedno z klíčových témat jednání. Můžeme ji uznat kdykoli, podporujeme ji, ale uznání je pořád jednostranný krok.
Pokud však Azeři požadují jedině územní celistvost, tak to znamená, že nejsou možná jednání, protože to je ultimátum, kdy už máte v hlavě konečné rozhodnutí. Ale naše vláda stále věří, že jednoho dne nastanou jednání. S narůstajícími vojenskými akcemi je otázka svobody a sebeurčení lidu Arcachu stále aktuálnější. Čím víc lidé trpí, tím víc požadují, aby se mezinárodně uznala Republika Arcach.
Ázerbájdžánsko-turecký tandem zašel ještě dále v potvrzování svého genocidního záměru v regionu. Ázerbájdžán pokračuje v používání mezinárodním právem zakázaných prostředků a metod boje. Kromě kazetové munice nyní používá i fosforovou munici, která obsahuje prvky chemických zbraní, což je hrubým porušením mezinárodního práva, Ženevských úmluv a také ustanovení příslušných úmluv a dokumentů OSN.
Ázerbájdžán chce území bez jeho obyvatel, protože pro něj se jedná o konflikt o území, zatímco pro arménské strany to vždy bylo o lidech, o jejich právu žít a žít ve své historické vlasti. Situace opět dokazuje, že by tito lidé neměli pod ázerbájdžánskou vládou žádný život.
Během let mnoho lidí říkalo Ázerbájdžánu, vy považujete obyvatele Náhorního Karabachu za své občany, tak přesvědčte tyto lidi, že jste tak dobří, že se vás nemusí obávat. Ale nedělají to, místo toho používají zbraně. Zabíjejí. Jejich úmyslem je mít vyčištěný prostor.
Pro tyto případy vypracovalo mezinárodní společenství účinné opatření k zabránění porušování kolektivních a individuálních práv celého lidu a k ochraně před fyzickým zničením. Jedná se o uznávání práva těchto národů na „záchranné odloučení“. Uznání Republiky Arcach je nyní nutným a jediným způsobem, jak zachránit její obyvatele před genocidou.
Přesto bych rád ještě jednou zdůraznil, že arménské strany jsou nadále odhodlány k mírovému urovnání problému a jsou připraveny spolupracovat s Minskou skupinou OBSE na obnovení režimu příměří založeného na dohodách z let 1994–1995. Jsme připraveni na kompromis, ale ne na jednostranné ústupky.
Bohužel pozorujeme, že barbarství a terorismus se šíří do různých evropských zemí, a jsme na tyto ohavné útoky velmi naštvaní. Arméni v Arcachu bojují proti těmto teroristům sponzorovaným Tureckem a jejich ázerbájdžánskými zmocněnci.