Národnostní konflikt v Náhorním Karabachu trvá už přes čtyřicet let a napětí pravidelně přechází v ostré střety. Boje propukly v roce 1988 ještě v době, kdy byly jak Arménie, tak Ázerbájdžán součástí Sovětského svazu, což přispělo k jeho rozpadu. Příměří v roce 1994 stanovilo stávající stav, kdy Ázerbájdžán nekontroluje Armény obývaný Náhorní Karabach, i když jde o jeho součást.
Nejde však jen o spor dvou zemí a etnik, ale také o další projev sváru mezi křesťany a muslimy a další sporný bod mezi Tureckem a Ruskem.
Válka v letech1988 až 1994 si vyžádala přes 30 000 mrtvých, přičemž vyhnáno bylo z domovů přes milion lidí. Náhorní Karabach (tedy Náhorní Černá zahrada) se během ní dostal z područí Ázerbájdžánu, ovšem na jeho území vyhlášená Republika Arcach není mezinárodně uznávána, oblast je dál považována za součást Ázerbájdžánu, což vedlo k dalším střetům v letech 2008, 2014, 2016 a 2020.
Napětí má dávné kořeny, protože křesťanští Arméni se snažili zabránit po většinu své historie islamizaci a poturčování. Starověké Arménské království bylo první zemí, která v roce 301 přijala jako státní náboženství křesťanství. Východní Arménii sice připojili roku 428 ke své říši Peršané, ale snaha zavést tam opět zoroastrismus neuspěla. Západní Arménie byla pod kontrolou byzantské říše, v roce 645 však celou Arménii dobyli Arabové.
Po dvou staletích začala Arménie na hranicích mezi Východořímskou říší a Abbásovským chalífátem získávat nezávislost, které dosáhla roku 884, když Arabové uznali arménského prince princů Ašota za krále. Boje však pokračovaly jak s Araby, tak s Byzantinci, kteří nakonec Bagratovskou Arménii roku 1045 zcela ovládli.
Oslava prvního výročí vzniku Arménie 28 května 1919.
Když seldžučtí Turci vedení sultánem Alp-Arslánem porazili roku 1071 Byzanc v bitvě u Mantzikertu, ovládli celou Arménii. Před masakry a islamizací utíkali Arméni do oblasti na hranicích dnešního Turecka a Sýrie. Konstantinopol jim umožnila vytvořit si tam napůl samostatné Arménské království v Kilíkii, které posílilo za křižáckých tažení. V oblasti žily skupiny Arménů až do genocidy v roce 1915.
O území Arménie ve středověku bojovali Peršané s osmanskou říší, neustále se střídali v nadvládě nad Jerevanem. Až když šáh Abbás I. v roce 1604 táhl Arménií a uplatnil taktiku spálené země, přičemž bylo vyhnáno na 300 000 lidí a 150 000 jich zemřelo, perská říše obnovila kontrolu nad Arménii. Ovládala ji do roku 1828, kdy byla po prohrané druhé rusko-perské válce připojena k carskému Rusku, které rozšiřovalo moc v oblasti Kavkazu.
Stanové město Arménů při vyhánění v roce 1909.
Kredit: Everett
Zatímco pod vládou Ruska se situace Arménů začala zlepšovat, slábnoucí osmanská říše začala na konci předminulého století Armény žijící na svém území vyvražďovat. Na hamídijské masakry z let 1894–96 navázal v roce 1909 masakr v Kilíkii. Osmanské úřady přitvrdily po prohrané první balkánské válce z let 1912 až 1913, kdy byli vyhnáni muslimové z Balkánu a asi 850 000 se jich usadilo v oblastech obývaných Armény. Po porážce turecké armády za první světové války u Šarikamiše v lednu 1915 obvinilo turecké vedení Armény, že působili jako pátá kolona Rusů. Arméni začali být vyháněni z východních oblastí osmanské říše do koncentračních táborů u Aleppa, odkud je poslali do pouštního Dajr-az-Záuru.
Většina Arménů pochod nepřežila, mladší a silnější byli rovnou popraveni a zbylí byli vyhnáni do pouště nebo upáleni. Arménská genocida si vyžádala 1,5 milionu životů. Na vyhlazování se podíleli i mnozí Azerové, kteří se považovali za Turky. Turecko genocidu Arménů popírá.
Šuša v Náhorním Karabachu zničená při genocidě Arménů na záběru z roku 1920.
Když se po velké říjnové revoluci začalo Rusko drolit, odtrhly se v únoru 1918 Gruzie, Arménie a Ázerbájdžán. Arménie odrazila útok Turecka, ale svedla neúspěšný boj s Gruzií o Armény obývanou provincii Lori a musela čelit nárokům Ázerbájdžánu, který požadoval připojení Batumi i Jerevanu. Ve válce přišla Arménie o Náhorní Karabach a Nachičevan, získala však Sjunik.
Když v září 1920 zaútočil na Arménii Mustafa Kemal Atatürk, nezbylo Arménům než požádat Rusko o ochranu Arménie. V únoru 1922 spolu s Gruzií a Ázerbájdžánem utvořily Zakavkazskou sovětskou federativní socialistickou republiku (ZSFSR), která se stala téhož roku součástí vznikajícího Sovětského svazu. V roce 1936 na území zaniklé ZSFSR vznikly tři následnické útvary – Arménská sovětská socialistická republika, Ázerbájdžánská SSR a Gruzínská SSR. Náhorní Karabach však zůstal součástí Ázerbájdžánské SSR.
Po nástupu Chruščova začali Arméni opět požadovat připojení Náhorního Karabachu, v roce 1963 podepsalo petici za připojení Náhorního Karabachu k Arménské SSR 2500 karabašských Arménů. Při protestech ve Stěpanakertu tehdy zahynulo 18 demonstrantů. Další demonstrace se konaly v letech 1965 a 1977 v Jerevanu.
Politika perestrojky a glasnosti Michaila Gorbačova vedla k oživení otázky osudu Náhorního Karabachu, kterou vznesli nacionalističtí arménští literáti a intelektuálové. V roce 1987 vzniklo arménské hnutí za připojení Náhorního Karabachu k Arménii, protože Arménům vadila narůstající ázerbájdžánizace Náhorního Karabachu za prvního tajemníka zerbájdžánské komunistické strany Hejdara Alijeva.
Obávali se, že by ho mohl potkat osud Nachičevanu, kde před připojením Arménie k sovětskému Rusku žilo 40 procent Arménů, ale jejich počet prudce klesal. Ázerbajdžánské vedení dokonce v říjnu 1987 zakázalo v Náhorním Karabachu výuku arménských dějin. Arméni od 13. února 1988 demonstrovali za připojení Náhorního Karabachu.
Protesty propukly v Stěpanakertu a rozšířily se 18. února do Jerevanu. O den později se konala první demonstrace v Baku a ázerbájdžánský básník Bachtjar Vahabzadech spolu s historikem Sulejmanem Alijarovem zveřejnili otevřený dopis, že Karabach je historickou součástí Ázerbájdžánu. U propuknutí konfliktu hráli podobně jako při rozpadu Jugoslávie klíčovou roli nacionalističtí vůdci, intelektuálové a spisovatelé.
Napětí se vystupňovalo 20. února 1988, kdy členové karabašského regionálního sovětu hlasovali pro spojení s Arménii. Týž den byly ve Stěpanakertu údajně znásilněny dvě ázerbájdžánské studentky medicíny. O dva dny později byli při střetech v karabašském Askeranu na cestě ze Stěpanakertu do Agdamu zabiti dva mladí Azeři, jednoho zřejmě zastřelil ázerbájdžánský policista.
Když sovětský prokurátor Alexandr Katusev 27. února oznámil, že byli zavražděni, propukly rozsáhlé protesty Azerů. Na demonstracích mluvili ázerbájdžánští uprchlíci z Ghapanu (Kapanu), kteří museli za nejasných okolností na koci roku 1987 opustit svou vesnici.
Armény obvinili z vražd a masakrů. O několik hodin později se stali Arméni v Sumgajtu obětí pogromu, při kterém zahynulo podle oficiálních údajů 32 lidí, včetně šesti Azerů. Z města uprchla naprostá většina Arménů, kteří byli biti, mučeni, znásilňováni a vražděni na ulicích i ve svých bytech. Brutalita útoků vyvolala v Arménech vzpomínky na genocidu.
Příbuzní obětí podormu ze Sumgajtu u soudu.
Sovětský prezident Michail Gorbačov se 26. února sešel s vůdci karabašského hnutí spisovatelem Zorim Balajanem a básnířkou Silvou Kaputikjanovou, které vyzval ke klidu a požádal je o měsíc času na řešení otázky. Kaputikjanová přesto oznámila, že Arméni uspěli, jenomže Gorbačov 10. března řekl, že se hranice svazových republik nebudou překreslovat, aby v SSSR nevznikly územní spory. Nabídl pouze 400 milionů rublů na vytištění učebnic v arménštině a program pro Armény v Náhorním Karabachu. Nejvyšší arménský sovět přesto 15. června hlasoval pro připojení Náhorního Karabachu k Arménii, což o dva dny později odmítl nejvyšší ázerbájdžánský sovět a na konci července i komunistická strana SSSR.
Na obou stranách pokračovaly etnické čistky. V ázerbájdžánském Kirovabadu bylo koncem roku zabito sedm lidí a zraněny stovky dalších, když se sovětská armáda snažila zbránit pogromu Arménů. Podle úřadů v Baku naopak bylo mezi 27. a 29. listopadem 1988 zabito 33 Ázerbájdžánců ve Spitaku, Gugarku a Stěpanavanu. Střety pokračovaly, byť 7. prosince 1988 oblast zpustošilo mohutné zemětřesení, které připravilo o život 25 000 lidí. Srovnalo se zemí Leninakan (nyní Gjumri) a Spitak.
Michail Gorbačov 10. prosince 1988 v Leninakanu zničeném zemětřesením.
Arméni ztratili definitivně důvěru v nového sovětského vůdce v prosinci 1988, když byla na půl roku uvězněna desítka členů Karabašského výboru včetně budoucího arménského prezidenta Levona Ter-Petrosjana.
Situace se vyhrotila 9. ledna 1989, když arménské úřady umožnily obyvatelům Náhorního Karabachu hlasovat v arménských volbách, byť šlo o území Ázerbajdžánské SSR.
V Ázerbájdžánu začalo 12. ledna verbování mladých mužů do války proti Arménům. V Baku propukl týž den pogrom na Armény, který trval týden a vyžádal si 90 mrtvých. Z Baku utekly tisíce Arménů. Úřady proto vyhlásily 15. ledna výjimečný stav, ale ne v Baku, kde pogromy pokračovaly. Moskva evakuovala představitele svazových orgánů a Michail Gorbačov vyhlásil 19. ledna výjimečný stav v Baku a dalších částech Ázerbájdžánské SSR. Členové nově ustavené ázerbájdžánské nacionalistické Lidové fronty sice zablokovali cesty do metropole Baku, přesto tam vstoupily sovětské jednotky a Náhorní Karabach byl převeden pod správu Moskvy.
Demonstrace Ázebájdžánců v Baku v září 1989 proti předání Náhorního Karabachu Arménské SSR.
Navzdory zásahu sovětských sil v oblasti střety pokračovaly. Ázerbájdžánci se snažili udržet pod kontrolou místa, která byla obývaná Azery včetně Nachičevanu. Arménské bojůvky zastavila sovětská armáda, ale Kreml si s konfliktem v době počínajícího rozpadu východního bloku nevěděl rady. Dění v Náhorním Karabachu dále podrývalo jeho pozice a přinejmenším urychlovalo rozpad SSSR, pokud k němu rovnou nepřispělo.
Nejvyšší ázerbájdžánská rada nechala v prosinci 1990 přejmenovat Ázerbájdžánskou SSR na Ázerbájdžánskou republiku a přijala deklaraci o nezávislosti. Na počátku roku 1991 připravil Gorbačov referendum o tom, zda chtějí jednotlivé svazové republiky být dál součástí SSSR, Arménie vedená nacionalistickým prezidentem Levonem Ter-Petrosjanem spolu s pěti sovětskými republikami hlasování bojkotovala.
Ázerbájdžán se referenda účastnil, ázerbájdžánský vůdce a budoucí prezident Ajaz Mutalibov potřeboval sovětské vojáky, aby mu pomohli odzbrojit Armény. Sovětští vojáci vybavení těžkou technikou spolu s příslušníky ázerbájdžánských speciálních policejních sil OMON vyhnaly Armény z oblasti Šahumjanu.
Arménie vyhlásila svrchovanost 23. srpna 1991, 19. října udělal totéž Ázerbájdžán, ale mezinárodně uznány byly až po rozpuštění Sovětského svazu 25. prosince 1991. Obě země zatěžoval pokračující konflikt o Náhorní Karabach.
Levon Ter-Petrosjan v roce 2008.
Snaha o uzavření míru ještě před vyhlášením nezávislosti v září 1991 selhala, i když dohodu podepsali ruský prezident Boris Jelcin, Mutalibov, Ter-Petrosjan a prezident Kazachstánu Núrsultán Nazarbajev. Důvodem byly pokračující útoky a ostřelování Stěpanakertu ze strany ázerbájdžánských sil. Hřebíčkem do rakve mírového úsilí bylo 20. listopadu 1991 sestřelení ázerbajdžánského vrtulníku Mi-8 s mírovou misí u Karakendu v Náhorním Karabachu. Zahynulo všech 22 lidí na palubě včetně 13 ázerbájdžánských představitelů, dvou ruských a jednoho kazašského.
Ázerbájdžánský parlament potvrdil 21. listopadu 1991 autonomní status Náhorního Karabachu. Jerevan na to odpověděl 10. prosince uskutečněním referenda v Náhorním Karabachu, které Azerové bojkotovali. Arménští obyvatelé v něm hlasovali pro nezávislost a tu Náhorní Karabach vyhlásil. Vznikla Náhorně-karabašská republika v roce 2016 přejmenovaná na Republiku Arcach. Z politických důvodů ji neuznal ani Jerevan, který ji jinak všemožně podporoval.
Ázerbájdžánský prezident Hejdar Alijev (vlevo) s arménským protějškem Robertem Kočarjanem v lednu 2001.
Rozpadu SSSR využily obě strany k posílení svých jednotek, když vyrabovaly sovětské vojenské sklady. Více jich získali Ázerbájdžánci, kde bylo pět sovětských divizí a vojenských letišť.
Obě strany měly ve zbrani asi 40 000 mužů, ale Arménie neměla ani 200 děl, zatímco Ázerbájdžán skoro 400, tanků měla mezi stovkou a dvěma stovkami, zatímco protivník přes 400. Obrněných transportérů měl Jerevan jen tři stovky, zatímco soupeř dvakrát až třikrát více. Navíc musel Jerevan chránit hranici s Tureckem, aby nezaútočilo ve snaze podpořit Ázerbájdžán.
I když pokračovalo masivní ázerbájdžánské ostřelování Stěpanakertu, Šuši a města Chodžaly, Arméni zahájili 13. února 1992 ofenzívu ze Stěpanakertu a na 50 000 Azerů uteklo do Šuši. Chodžaly ovládli Arméni 26. února 1992 a zmasakrovali tam 161 civilistů, podle Baku jich bylo přes 613. Šuši dobyly arménské jednotky za pomoci tanků 9. května a vyhnaly odtamtud všechny Azery. Nakonec se jim 18. května 1992 podařilo zajistit i klíčový Lačinský koridor, zajišťující spojení Náhorního Karabachu s Arménií.
Arménský voják v Náhorním Karabachu v roce 1993.
Ázerbájdžánu nepomohli ani čečenští bojovníci Šamila Basajeva. Porážky vedly k pádu ázerbájdžánského prezidenta Mutalibova, kterého po puči vedeném nacionalistickou Lidovou frontou nahradil Abulfaz Elčibej.
V létě 1992 spustili Ázerbájdžánci úspěšnou protiofenzívu s cílem dobýt celý Náhorní Karabach. Do operace zahájené 12. června nasadili 8000 vojáků s 90 tanky a 70 bojovými vozidly pěchoty. První úder měl zajistit Nachičevan a druhý, zahájený o den později mířil na oblast Goranboj, kde obsadili Ázerbájdžánci město Martakert.
Padlý ázerbájdžánský voják v bojích o Goranboj.
Arménské jednotky se musely stáhnout ke Stěpanakertu a Jerevanu, který dosud podporoval povstalce jen nepřímo a nyní pohrozil přímou intervencí. V Arménii byl vyhlášen 18. června výjimečný stav a byl ustaven Výbor pro obranu Náhorního Karabachu, který převzal moc. Zahájena byla i částečná mobilizace 15 000 lidí. Novou organizací obrany se podařilo za pomoci dodávek zbraní z Ruska ofenzívu zastavit a donutit Ázerbájdžánce ke stažení do Ganje.
V roce 1993 zahájili Arméni, kteří dostali od Ruska zbraně, ofenzívu na severu Náhorního Karabachu a dobyli Kalbadžar, kde žili Azerové a Kurdové. Prezidenta Elčibeje pak donutil k demisi velitel ázerbájdžánské armády Surat Husejnov, který vytáhl na Baku, stal se šestým premiérem od vyhlášení nezávislosti a do prezidentského křesla usedl Hejdar Alijev. Politického chaosu v Baku využily arménské jednotky k dalšímu postupu, při němž získaly desítky tanků a obrněných transportérů.
Ázerbájdžánští vojáci v zákopech v Náhorním Karabachu v roce 1993.
Když se stal v říjnu 1993 Alijev prezidentem, slíbil nastolení řádu a pořádku i úspěchy na frontě. V lednu 1994 ázerbájdžánští vojáci za podpory 1500 afghánských mudžáhidů od Gulbuldína Hekmatjára dobili zpět část okresu Fizuli včetně klíčové železniční tratě. Útok na Martakert ale neuspěl, i když Ázerbájdžánci sáhli po vzoru Íránu k útokům lidských vln, do nichž byli zapojeni i 16letí chlapci. Padlo na 5000 ázerbájdžánských vojáků, Arméni měli ztráty několika set mužů. Neuspěl ani útok na Kalbadžar, odkud by šlo ohrožovat Lačinský koridor, padlo tam dalších 1500 vojáků.
Po šesti letech bojů byly obě strany připravené ukončit válku. Arménie, Ázerbájdžán a představitelé Náhorního Karabachu se 5. května 1994 domluvili během rozhovorů zorganizovaných Ruskem na příměří, které začalo platit 12. května. Válka si vyžádala mezi 25 a 35 000 obětí, většina připadala na ázerbájdžánskou stranu, která ale přiznala jen 11 557 mrtvých. Z Náhorního Karabachu a Arménie bylo vyhnáno 724 000 Ázerbájdžánců a kurdských muslimů, z Ázerbájdžánu, zejména z Nachičevanu a části Náhorního Karabachu mezi 300 000 a 500 000 Arménů, část jich utekla do Ruska.
Válkou zničená vesnice v Náhorním Karabachu v srpnu 1993.
Z konfliktu těžilo Rusko, které se stalo garantem míru a rozmístilo v Arménii své jednotky.
Relativní klid zbraní vydržel 14 let, po prezidentských volbách v Arménii propukly koncem února 2008 protesty a 4. března došlo u Martakertu ke střetům mezi ázerbájdžánskými a arménskými jednotkami, které si vyžádaly několik obětí. Jednou z příčin střetů byla snaha o uznání samostatnosti Náhorně-karabašské republiky po uznání Kosova.
Hranice mezi Náhorním Karabachem a Ázerbájdžánem v roce 2010.
O dva roky později došlo k dalším střetům, 18. února 2010 se obě strany ostřelovaly, 18. a 19. června u Martakertu zase dvacítka ázerbájdžánských vojáků přepadla hlídku sil Náhorního Karabachu. Karabašští Arméni na to odpověděli útokem u Fizuli. Při akcích zahynulo šest vojáků. Dalších pět zahynulo ve stejné oblasti 1. září. K dalším střetům došlo v následujícím roce 2011. Během roku padlo asi deset arménských a karabašských vojáků. Ázerbájdžán pak výrazně zvýšil výdaje na armádu z miliardy dolarů na dvě, zatímco Arménie utrácela kolem 350 milionů dolarů.
Boje pokračovaly od konce dubna do 4. června 2012, kdy vyvrcholily střetnutím, jež si vyžádalo smrt pěti ázerbájdžánských vojáků a čtyř arménských, během celého roku zahynulo 19 ázerbájdžánských a 14 arménských vojáků. O rok později padlo 12 ázerbájdžánských a sedm arménských vojáků.
Arménský voják při výcviku v náhorním Karabachu u hranice s Ázerbájdžánem v roce 2012.
Vážnější byly střety v roce 2014, kdy při pohraničních bojích zahynulo do 20. června 16 vojáků a střety mezi 27. červencem a 5. srpnem si vyžádaly životy 14 ázerbájdžánských a pěti arménských vojáků. Konflikt znovu eskaloval 12. listopadu 2014, kdy ázerbájdžánští vojáci sestřelili bitevní vrtulník Mil Mi-24 karabašských sil, přičemž zemřeli tři vojáci.
Pohřeb posádky arménského vrtulníku sestřeleného v listopadu 2014.
Další střety vyústily v roce 2016 v čtyřdenní válku vedenou na severu sporné oblasti u Fizuli, Aghdary a Tartaru, na kterou se Baku připravovalo, v roce 2015 vydalo na armádu 2,2 miliardy dolarů, zatímco Arménie jen 441 milionů. Boje propukly 1. dubna a během čtyř dnů si vyžádaly životy 88 arménských a karabašských vojáků. Baku přiznalo smrt 31 svých vojáků, i když nezávislé zdroje uvádějí přes 90 padlých. Podle amerického ministerstva zahraničí zahynulo na 350 lidí včetně desítky civilistů. Sestřelen byl jeden ázerbájdžánský vrtulník, 13 dronů a zničen i jeden ázerbájdžánský tank. Ázerbájdžán získal území o rozloze nejméně osm km čtverečních.
Do bojů v roce 2016 se zapojilo i dělostřelectvo.
Od listopadu roku 2016 se neuznaná Náhorně-karabašská republika jmenuje Republika Arcach. Jméno má podle provincie starověkého Arménského království z let 189 př. n. l. až 387 n. l. Toto jméno nesla oblast i poté, co ji ovládala Kavkazská Albánie a perští Sasánovci.
Původ jména není jasný, zřejmě pochází z churitsko-uraratských jazyků, v nichž se oblast označovala jako Ardach nebo Urdeche. Řecký filozof a zeměpisec Strabón oblast ve svém díle Geografika označoval jako Orchistene, což je zřejmě řecký přepis místního jména. V parthštině nesla oblast jméno Ardhan a v perštině Arran. Podle jiných názorů se název může odvozovat od arménského krále Artaxia nebo od jména mytického zakladatele Kavkazské Albánie Arana Sisakana.
Socha My jsme naše hory symbolizující Republiku Arcach u Stěpanakertu.
Pohraniční střety pokračovaly i v následujících měsících a letech. Zatím nejrozsáhlejší konflikt propukl 27. září 2020, který si do konce měsíce vyžádal životy 92 arménských a karabašských vojáků a 27 ázerbajdžánských. Zemřelo také 12 civilistů. Obě strany nasadily těžké zbraně.
