Druhá intifáda

Druhá intifáda, zvaná též Intifáda Al-Aksá, začala v 29. září 2000 a trvala čtyři roky. Vyvolala ji návštěva Ariela Šarona na Chrámové hoře v Jeruzalémě, která patří ke třem nejsvětějším místům muslimů. Následovaly demonstrace rozehnané střelbou. Kvůli rostoucímu násilí v prosinci odstoupil premiér Ehud Barak a nové volby v roce 2001 vyhrál Šaronův Likud, přičemž byla nastolena tvrdší linie, jež znamenala opuštění Barakových plánů na navrácení Golanských výšin a rozdělení Jeruzaléma.

Druhá intifáda byla krvavější a přinesla řadu sebevražedných atentátů na území Izraele, při nichž umírali nevinní lidé. Terčem jsou cestující v autobusech i nakupující v obchodních střediscích nebo děti.

Izraelští zdravotníci odnášejí návštěvníka kavárny, který byl zraněn při atentátu

Odvetou byly razie v uprchlických táborech jako v Džanínu v dubnu 2000 a blokáda palestinských území, protože palestinská samospráva nedokáže zabránit pronikání  sebevražedných atentátníků přes hranice Izraele.

Izrael také přišel s tvrdou odplatou za atentáty, kdy rodinám atentátníků srovnal se zemí dům. Začal také útočit na špičky organizací, jež podnikají útoky v Izraeli, především na vysoké představitele Hamásu a Islámského džihádu. Cílem však nebyli jen velitelé, plánující a provádějící útoky na Izrael, ať už jeho ostřelování raketami Kásam nebo pomocí sebevražedných atentátníků. Terčem byli i nejvyšší představitelé těchto organizací. Tunová bomba zabila 23. června 2002 šéfa vojenského křídla organizace S. Šihádu, přičemž zemřelo 14 lidí včetně 9 dětí. Obětí útoku se stal v březnu 2004 i poloslepý invalidní duchovní vůdce Hamásu Ahmad Jásín. Řízená střela ho zasáhla cestou z mešity. V dubnu byl zabit i jeho nástupce Abd al-Azíz Rantísí.

Z bezpečnostních důvodů také začal v roce 2001 budovat Izrael kolem svého území bezpečnostní bariéru. Ta částečně stála i na palestinských územích. Palestinci se obávali, že práva ona by mohla představovat budoucí hranice palestinského státu a protestovali proti ní.

Krizi se snaží řešit Spojené státy, v roce 2003 izraelský premiér Ariel Šaron podepisuje Bushem navržený plán míru na Blízkém východě nazvaný Cestovní mapa. Izrael podpisem formálně uznal právo Palestinců na vlastní stát, jenž měl být vyhlášen v roce 2005. Plán se však nedařilo plnit. Palestinská samospráva nedokázala zabránit útokům na Izrael a Izrael chtěl úpravy hranic. Proto se Šaron rozhodl pro jednostranné řešení situace.

Pokračování historie - další kapitola: Stažení Izraele z jihu Libanonu »