Rozhovor s „klíčníkem revoluce“ Janem Haladou:

Nešla do toho ušlápnutá generace

Doc. PhDr. Jan Halada, CSc., byl v roce 1989 šéfredaktorem Lidového nakladatelství, které sídlilo v budově Melantrichu na Václavském náměstí. Díky tomu mohl v úterý 21. listopadu 1989 půjčit klíče od balkonu tehdejším řečníkům v čele s Václavem Havlem. Na několik dní se tak dostal přímo do centra dění a někteří novináři později napsali, že „předal klíče revoluci“.

Dne 29. prosince byl Václav Havel zvolen prezidentem Československa. Zajímavostí je, že naprosto jednomyslně též komunistickými poslanci, pro které byl ještě donedávna politickým nepřítelem.

Vyjma událostí přímo ze 17. listopadu však nebyla revoluce provázena násilím, během státního převratu nebyl zmařen jediný život. Pro svůj nenásilný charakter se označuje jako „sametová“.

K revoluci jste se dostal hned 17. listopadu, i když tak trochu náhodou…

Nebyl jsem demonstrant, jen jsem se vracel z práce domů, bydlel jsem totiž v Ostrovní ulici, která je souběžná s Národní. Chtěl jsem tam projít Mikulandskou a narazil na dav, který vytlačovaly pohotovostní jednotky. Tak jsem taky dostal ránu obuškem přes záda. Měl jsem ale silnou bundu, takže to příliš nebolelo. Ani jelito jsem snad neměl. Daleko víc se mnou tehdy otřáslo, když jedna slečna vykřikla: Nebijte toho starého pána! To mě skoro urazilo, nebylo mi ještě ani padesát… Na druhou stranu, je možné, že jsem byl v tom shluku studentů nejstarší.

Jak jste se stal „klíčníkem“ 21. listopadu?

Do centra revolučního dění jsem se také dostal víceméně náhodou… Přišel jsem ráno do pracovního procesu a zastavil se za mnou kolega Dušan Provazník. Byli jsme kamarádi, před revolucí jsem mu vydával překlady z francouzštiny a polštiny pod jménem jeho manželky, protože on sám nemohl publikovat. A hned mi říká: „Hele, máme problém, ten nižší balkon je malý a v horším stavu, když na něj vstoupí víc lidí, mohl by spadnout. Nemohli bychom u vás?“ Palác Melantrich má totiž dva balkony a Lidovému nakladatelství patřilo druhé patro s tím delším a stabilnějším. Ředitel nakladatelství tam tehdy nebyl, já jako šéfredaktor jsem o tom jediný mohl rozhodnout. Tak jsem řekl – No jo, já ti ten klíč půjčím. Bylo to spíš z přátelství než z nějakých vyšších pohnutek. Nemůžete kamarádovi odmítnout, i když tušíte, že by z toho možná mohl být historický předěl.

„Navíc si myslím, že revoluce byla možná úleva i pro leckteré komunisty. Když žijete dlouhou dobu v určité rezignaci a nechcete věci měnit, protože nevíte, co by z toho vzešlo...“

Nebál jste se, že byste mohl mít problémy v práci?

Člověk se prostě musí v určitých okamžicích nějak rozhodnout. Ale upřímně, mne to v tu chvíli ani nenapadlo. Až o dva dny později, kdy se do Prahy začaly sjíždět náklaďáky a autobusy s Lidovými milicemi a chvíli to vypadalo, že by konzervativní část KSČ byla schopná nasadit i armádu. Tehdy se náš ředitel chytal za hlavu: Oba dva skončíme na Sibiři! No neskončili jsme… Když ve čtvrtek vypískali dělníci vysočanské ČKD vedoucího tajemníka Městského výboru KSČ Miroslava Štěpána, už jsem si jako člověk, který trochu zná historii, říkal – tak to je pro komunisty špatné. Ale pro nás ostatní dobré. A bylo. V pátek se už změnila atmosféra i v Lidovém nakladatelství, které se připojilo k protestům.

Představitelé opozice se tehdy usídlili přímo ve vaší kanceláři…

Přesně tak, byli tam všichni: Havel, Dubček, spousta dalších. A vypili mi dvě flašky myslivce! Železná zásoba padla v plen revolučnímu nadšení… Já jsem na tom balkoně pochopitelně nebyl, co bych tam dělal, i když se tam cpal kdekdo, i ti, kteří tam neměli co dělat. Já se nevnucoval. Když se to tak vezme, byl jsem jen stará struktura, která jim půjčila klíč.

Jaká tam vládla atmosféra?

Bylo to hektické. Jinak mluví lidé na balkonu k davu, jiní jsou pak v zákulisí. Samozřejmě že tam vládlo napětí, jestli nezasáhne státní moc. Václav Havel se snažil každého vyslechnout, udělat si názor. Choval se naprosto přirozeně, i když si musel být vědom rostoucího zájmu o jeho osobu. Přesto zůstával sám sebou. Vídával jsem ho, stejně jako Alexandra Dubčeka, jen sporadicky, ale měl jsem z toho pocit, že je události v proudu času unášely stejně jako demonstranty dole. Až později se okolo nich začali motat i lidé, kteří už pochopili, že nastal čas převlékání kabátů…

Co širší kontext revoluce? Šlo o dominový efekt poté, co se začal hroutit Sovětský svaz a ve východní Evropě vzniklo mocenské vakuum? Nebo proběhly politické převraty řízeně na základě dohody prezidentů Reagana a Gorbačova?

Třicet let je příliš krátká doba na vyhodnocení dějin. Pokud vím, o roku 1989 ještě žádná obsáhlejší studie neexistuje, jen paměti. Pro seriózní historické bádání o sametové revoluci se archivy neotevřely. Teď je čas spekulací, objevují se různé spiklenecké teorie. K vyhodnocení historických událostí v širším pohledu však potřebujete větší odstup, musíte využívat ověřená historická fakta. Podobné věci musí historie objasnit na základě konkrétních dokumentů a to ještě chvilku potrvá.

Kdy tedy bude podle vás ta správná doba na pravdu o sametové revoluci?

To je otázka, co je pravda… Ale zejména mladší historikové se tomuto tématu věnují čím dál víc. Věřím, že třeba do deseti let se objeví nějaké kolektivní dílo, které dokáže události vyhodnotit.

„Mentalita třídního nepřítele v nás zůstala, zveličujeme problémy a zapomínáme, že jsou jen malou součástí celku.“

Už teď však legendě, že uvědomělí studenti porazili systém, který hájili byrokrati z KSČ, nevěří snad nikdo…

Možná nevěří… Ale náhody hrají v historii značnou roli a mohou překvapit obě dvě strany, i když každá usiluje o něco jiného. V tu chvíli byli studenti na Národní třídě součástí dějin. Šli do toho s plným nasazením, nemohli vědět, že revoluce bude sametová. Nebyla to žádná ušlápnutá generace, někteří z revoluce určitou dobu i žili, uměli dobře využít, když se jim něco naskytlo. To je ostatně znak mládí.

Historik Jan Halada.

Historik Jan Halada.

Milan Malíček, Právo

Co říkáte na teorii BBC, že revoluce byla puč, který nechtěně smetl pučisty?

V každé politické straně, jakkoli je monolitní, existují opoziční proudy. Bylo několik zajímavých postav, ke kterým se média už moc nevracejí, ale které byly už tehdy zmiňovány, že mohly mít prsty v něčem, co šlo proti tvrdé linii strany. Ale žádná dohoda by nemohla obrátit historii jiným směrem, než kam sama směřovala, na to existovalo příliš složitých faktorů, které do dění zasahovaly. Když se jako historik podívám na to, co se odehrávalo v 80. letech, ex post je vidět, že situace k převratu prostě nazrála. Byla jen otázka, jakým způsobem proběhne. Navíc si myslím, že revoluce byla možná úleva i pro leckteré komunisty. Když žijete dlouhou dobu v určité rezignaci a nechcete věci měnit, protože nevíte, co by z toho vzešlo… Když jste na nějakém místě, jste tam dlouhou dobu a cítíte, že už nemáte tolik sil… Tak buď si jednoho dne řeknete Dost!, anebo jen přežíváte. A oni všichni přežívali. V tomhle byl podle mě rok 1989 spontánním uvolněním pro všechny. I pro ty, kteří byli do té doby u moci.

„Nová garnitura nechtěla začínat tím, že setne hlavy staré.“

Opravdu si myslíte, že sametovou revoluci uvítali vedoucí představitelé státu s úlevou?

V roce 1948 si lidé mysleli, že režim dlouho nevydrží, a jak se pletli! Přetrpěli 50. léta, pak žili v naději na změnu poměrů v 60. letech, aby poté přežívali v normalizaci, a radši si už nic nemysleli. Když přišla revoluce, nebyla tu žádná deziluze ani pesimismus, žádná snaha něco měnit. Proto myslím, že někteří komunisté byli rádi, že to studenti vyřešili za ně. Vždyť oni byli zvyklí, že za ně někdo vždycky rozhodoval. Tehdy Kreml na východě, dnes Velký bratr na Západě… Dodnes Západ není schopen pochopit, v čem jsme žili a jak nás to změnilo. Historii zkrátka musíte prožít, abyste ji pochopili. Nebo ji musíte alespoň dobře učit. Jak v souvislosti s pádem berlínské zdi konstatoval sociolog, politolog a filozof Ralf Dahrendorf, politické poměry můžete změnit během šesti měsíců, ekonomické během šesti let, na změnu myšlení však potřebujete šedesát let. A když se dívám na některé současné politiky, mám pocit, že to doopravdy platí. Jako bychom pořád hledali nějaké třídní nepřátele. Ale společnost tvoří spousta názorových skupin, není černobíle rozdělená na pravé a levé křídlo, i když o tom média spekulují a politici nám to podsouvají. Mentalita třídního nepřítele v nás zůstala, zveličujeme problémy a zapomínáme, že jsou jen malou součástí celku.

Není to přirozená lidská vlastnost, zjednodušovat si složité věci, aby je člověk snáz pochopil?

To je pravda, ale struktury vytváříme až zpětně. Revoluce se opravdu rodila v té chvíli a pak v něco vyústila. Když jsem prožíval ten první týden, nebyl v tom žádný konkrétní plán. Ti, kdo „dělali revoluci“, se připravovali na místě, reagovali průběžně. Legitimní, dobře organizovaná opozice by situace využila daleko dřív. A bylo vidět, že i spoustu komunistů situace zaskočila. Politické špičky režimu se přes víkend 18. a 19. listopadu o vývoj situace moc nestaraly a v pondělí už bylo pozdě.

Spousta lidí vyčítá novému režimu „sametovou“ smířlivost vůči komunistům. Byla podle vás namístě?

Myslím, že tyhle problémy už dnes většinu mladých netrápí. Když se jich na to zeptáte, ani nebudou rozumět. Můžete si asi položit otázku, proč nebyli sankcionováni ti, kteří do republiky pozvali v roce 1968 cizí vojska. Ti přece skutečně zradili svou zemi. A kdyby byli Havel a lidé okolo něj radikálnější, tak je soudili a potrestali. Ale myslím si, že do toho se nikomu nechtělo. Nová garnitura nechtěla začínat tím, že setne hlavy staré. My jsme přece součástí evropského prostoru, máme civilizované myšlení. Navíc je třeba odlišovat jednotlivá desetiletí. V padesátých letech to vypadalo hůř, ale v osmdesátých už bylo na hledání viníka pozdě.

Nebo spíš šlo o obchod: my budeme volit Havla, vy necháte KSČ dál legálně fungovat?

Když vezmete v úvahu fakt, že Federální shromáždění zvolilo Havla prezidentem jednomyslně včetně hlasů komunistů, tak tam možná nějaká dohoda byla. Jsou to ovšem jen spekulace.

Naplnily se podle vás ideály revoluce?

Ideály? Jak dlouho vydrží ideály v osobním nebo pracovním životě? Probíhá prostě vývoj v určitém času a prostoru. I já jsem mohl mít to stigma, že jsem za minulého režimu šéfoval, ale zase jsem přikrýval některé lidi, jejichž práce by jinak nevycházely. Považoval jsem to za normální. Necítil jsem se být nějakou součástí třetího odboje, nečekal jsem za to odměnu, i když jsem měl vlastně štěstí, že mne nikdo neudal. A takových nás bylo v nakladatelstvích víc. Ale už jsme někde jinde. Patříme k euroatlantické civilizaci, musíme reagovat na jiné problémy. Žijeme v otevřené společnosti, k níž byly listopadové události prvním krokem, a záleží na tom, jak prožíváme svou dobu jako jedinci i jako celek právě teď. Sice občas mluvíme o demokracii spíš jako o právech než jako o odpovědnosti, ale to provází každou epochu. Buďme za ni vděční, i když není úplně optimální. Musíme si prostě projít určitými etapami vývoje. Ale i tak hodnotím současnost pozitivně. Kdo ji vidí negativně, má nereálné iluze nebo subjektivní zklamaná očekávání.

Proč tedy panuje mezi lidmi takové rozčarování?

Dnešní mladé generace mají jiné zájmy, jiné zkušenosti. My jsme věci prožívali plněji. Oni mají vysoké nároky a málo cílů, za které by museli bojovat, snažit se jich dosáhnout. Vyjedou, kam chtějí, seženou bez problémů zaměstnání, odkládají založení rodiny… Zpohodlněli jsme, daří se nám dobře. Mluví se o hodnotách, ale málokdo je schopen definovat takové, které budou mít nějaký smysl. Západní civilizace do jisté míry předstírá. Věci, které o ní dřív vypovídaly – o její historii, nadějích, strachu –, už bereme jako samozřejmost. Nezamýšlíme se nad nimi. Věnujeme čas a potenciál věcem, které za to nestojí, a dáváme jim nálepky bez obsahu. To je však posun, který souvisí se současnou situací ve světě, nikoli s revolucí.

Nezapomněli jsme prostě, že za svou identitu musíme bojovat? Nevyčerpala se západní civilizace a nespěje ke konci?

Myslím, že ne. Když o něco opravdu jde, tak vidíte, že demokracie stále funguje. Věřím, že kdyby došlo k opravdovému průšvihu, západní civilizace svou identitu neztratí.