Anketa nejen s historiky:
Co pro vás výročí 17. listopadu obecně znamená?
Sedmnáctý listopad pro mě znamená svobodu, možnost věnovat se věcem, které bych před rokem 1989 považoval za čiré bláznovství. K tomu patří i příležitost věnovat se kariéře historika soudobých dějin a profesně sledovat, jak 17. listopad v naší společnosti rezonuje, jak se v něm potkává minulost s přítomností a jak jde o stále živý svátek.
Miroslav Vaněk, historik, ředitel Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR
Sedmnáctý listopad 1939 a 1989 – nikdy nelze tyto dvě mimořádně významné historické události od sebe oddělovat. Mají svou propojenost v symbolice, která se stala zásadním mezníkem pro zahraniční i domácí vnímání, že vzdor jisté části národa proti německému nacismu a sovětskému komunismu nelze nikdy zlomit, ani za cenu největších represí těchto totalitních zločinných systémů 20. století.
Události z listopadových dnů roku 1989 navíc nemíním nazývat revolucí, byť mohla a bohužel i byla příliš „sametová“, neboť se domnívám, že se spíše jednalo o vnitrostranický boj dvou či více křídel uvnitř ÚV KSČ a jeho podřadnějších článků s následným předáváním moci, ovšem za cenu jistých kompromisů. Heslo dne „Nejsme jako oni“ znělo smířlivě, ale pod jeho vzletným mravním patosem se nějak nezdařilo zaregistrovat, že všechna moc se předávala do rukou těch, kteří již byli připraveni opodál. Ti nejhbitější z nich se stali rychle mocnými a pustili se s chutí do budování svého „socialistického kapitalismu“. Ostatní si ponechali stranické legitimace i zvláštní vzpomínky na dobu socialismu, jak nás o tom přesvědčují na základě sociologických výzkumů i po 30 letech od událostí, které pro jednu část komunistické sekty znamenaly nebývalé možnosti nabytí miliardových majetků, zatímco druhá se nikdy nevyrovná se ztrátou bývalých výsad, kterých se jí dostávalo po celých 40 let vlády jedné strany. A ostatní, velká většina českých občanů se z nabyté svobody raduje podnes, jelikož si velice váží všech hodnot, které jsou s tímto zásadním lidským faktorem spojeny.
Zbyněk M. Duda, historik, pedagog a spisovatel
Výročí sametové revoluce je pro mě zásadním výročím. Připomínáme si jím, jak cenné a nesamozřejmé jsou stávající svoboda a demokratický režim.
Alice Němcová Tejkalová, děkanka Fakulty sociálních věd UK
Tehdy pro mě skončila doba, která mě v roce 1969 donutila odejít do exilu. Pojednou se mě hodně lidí ptalo na zkušenosti, například co se organizačních struktur vědy týče. Bylo možné vstoupit do zásadních debat o budoucnosti. Dnes je ovšem vidět, že se řada lidí z minulého režimu místo transformace, jak říkají Slováci, len „prekabátila“. Chyběla autorita a patřičná aktivita vše reformovat zásadně.
Jaroslav Šonka, politolog a publicista
Sedmnáctý listopad je pro mě dnem svobody, odvahy a oslava člověčenství. V roce 1989 jsem byla žákyní základní školy. Tehdy jsem vnímala především změnu. Ve všem.
Kateřina Valachová, právnička, poslankyně a bývalá ministryně školství
Obecně je pro mě 17. listopad pokaždé příležitostí připomenout si, jací jsme tehdy byli a co jsme v průběhu následujících let ztratili, nač jsme zapomněli, co se nám (ne)povedlo. Je to pro mě o to intenzivnější, že učím na gymnáziu, kde jsem rok 1989 zažila jako studentka třetího ročníku, takže se ve svých dnešních žácích tak trochu vidím. A vlastně dost žasnu nad tím, proč jsou tak smíření, tak poslušní... Jak je možné, že se ještě pořádně nerozhořčili nad tím, v jakém stavu jim předchozí generace předávají vlast i planetu?
Pro mě jako učitelku dějepisu jsou pak všechna výročí testem pedagogických schopností: nestavět nedotknutelné ikony (moje soukromé heslo zní „hlavně neudělat z Palacha Fučíka“), nesklouznout k „bájným vyprávěním starců“, ale zároveň neironizovat, nebýt úplně cynická.
Dagmar Daňková, učitelka angličtiny a dějepisu, Gymnázium Zlín, Lesní čtvrť
Znamená pro mě svobodu, proto toto výročí rozhodně hodlám slavit. Dokonce přímo premiérou v divadle v Řeznické, kde zkoušíme hru, která se odehrává v říjnu a listopadu 89. Šťourám se teď tedy dost podrobně v tom, jak se tu žilo před 30 lety a je mi chvilkami úzko. Nedokážu si představit, že bych musela žit v totalitním režimu. A někdy je mi dost smutno, kvůli našim, že mí rodiče byli mladí a spoustu věcí, cestovat, svobodně se vyjadřovat či si třeba koupit 30 druhů jogurtů, prostě nemohli.
Henrieta Hornáčková, herečka
Pro mě osobně toto výročí mnoho znamenat nemůže, protože jsem nezažila ani rozdělení ČSR, natož převrat. Narodila jsem se v roce, který neměl existovat, protože mělo dojít ke konci světa. :-) Na druhou stranu, já nejsem vůbec spokojená s momentální politickou situaci. S bráchou a mamkou jsme letos byli na demonstraci na Letné. Uvědomila jsem si význam těchto demonstrací po máminých slovech – celkové to vnímá jako velkou osobní tragédii, bylo jí jako mně, když chodila demonstrovat za svobodu, přičemž nemožné se stalo skutečností a 40 let zavření lidé v kleci byli puštěni ven. A najednou musí stát na Letné se svými vlastními dětmi, které komunismus nezažily – za což je opravdu šťastná –, aby bojovaly a demonstrovaly za stejnou věc, tedy za svobodu, která v poslední době bývá častěji utlačovaná a cenzurovaná nejvýše postavenými. Proto si myslím, že je vzdělání, a obzvláště v dnešní online době, extrémně důležité. Jen občané jako celek mohou zabránit hrůzným koncům. Máme navíc 30 let od revoluce, takže ochutnávaní svobody je pořád vlastně velmi krátké. Přece si ji nenecháme vzít vlastni hloupostí.
Dagmar Ašková, studentka ČZU, produkční ve společnosti Výluka
Nemáte pocit, že se občas trochu pozapomíná na listopad 1939, tedy že lidé většinou hovoří jen o roku 1989?
Nemyslím si. Je samozřejmé, že listopad 1989 rezonuje ve společnosti silněji. Je tomu proto, že jde o živý svátek s očitými svědky. Navíc, což je pro paměť určující, po roce 1939 přišla doba útlaku, naopak rok 1989 od útlaku osvobodil. A na to se lépe vzpomíná.
Miroslav Vaněk, historik, ředitel Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR
Každý rok se účastním pietního aktu u Hlávkovy koleje, kde se na říjen a listopad roku 1939 vzpomíná, jinak se zaznamenává obvykle jen několika větami v médiích, což je určitě škoda, protože tehdejší studenti byli velmi stateční. Na druhou stranu mi to připadá logické vzhledem k tomu, že sametová revoluce je nám historicky blíže, žije spousta jejích pamětníků – a dopadla na rozdíl od roku 1939 úspěšně.
Alice Němcová Tejkalová, děkanka Fakulty sociálních věd UK
Zapomínat je vždy ta horší alternativa. Je to ovšem pedagogická práce, která se o to musí postarat. V poválečném západním Německu okupační mocnosti německým občanům naordinovaly koncepci „celoživotního vzdělávání“. Neměli zůstat v područí chorých představ nacistů. Tento typ vzdělávání v ČR chybí, proto se člověk setkává s velmi omezenými reakcemi, například o tom, co znamenal vstup vojsk 1968 nebo procesy po nástupu komunismu. Historici pracují, vznikají krásné publikace, ale nikdo se nestará o přístup veřejnosti k této práci.
Jaroslav Šonka, politolog a publicista
Rok 1939, kdy nacisté zaútočili na naše vysoké školy, učitele a studenty a pokusili se nám vzít kromě svobody i vzdělání, by se měl připomínat více. Je to jediná naše, ač tragická, událost, která se stala také mezinárodním svátkem. Její odkaz se konečně naplnil také v roce 1989. Mostem mezi roky 1939, 1989 a 2019 je poselství: Není svobody bez vzdělání a vzdělání bez svobody... Kdo by tomu měl rozumět více, než my Češi, Moravané a Slezané? Nezapomínejme na to.
Kateřina Valachová, právnička, poslankyně a bývalá ministryně školství
Ve školách určitě ne. Ta linka boje proti diktatuře a bezpráví je učitelům i autorům učebnic jasná, je přehledná a učí se velice dobře. Stavění jednoho výročí proti druhému je nesmyslné.
Dagmar Daňková, učitelka angličtiny a dějepisu, Gymnázium Zlín, Lesní čtvrť
Ano. Rok 1989 se pamatuje lépe, protože to samozřejmě stále hromada lidí zažila a pro mnohé to právě byla (na rozdíl od roku 39) změna k lepšímu.
Henrieta Hornáčková, herečka
Jaká je vaše reakce na nedávný průzkum, ze kterého vyplynulo, že 38 procent lidí nad 40 let si myslí, že za socialismu bylo lépe?
Pokud jde o tento průzkum, jsem zcela klidný, oslovuje skupinu od 40 let výše. Pokud bychom měli mít skutečný obraz společenské situace, chybí zde skupina lidí do 40 let, která nemůže normalizační socialismus srovnávat s přítomností. Je ale zjevné, že ne všichni jsou spokojeni se současnou situací, což by měl být signál pro všechny polistopadové poltické strany a jejich lídry. V průzkumu se rovněž může odrážet nostalgie, která nutně nemusí souviset s bývalým režimem, ale prostě s tím, že lidé byli o 30-40 let mladší, plni sil a zdraví. Průzkum může zahrnovat i protestní hlas, který ale neznamená, že by se tito lidé chtěli se vším všudy vrátit před rok 1989.
Miroslav Vaněk, historik, ředitel Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR
Hlavním hlediskem je, že v průzkumech v rozvrstvení společnosti (stáří, pohlaví, vzdělání, zaměstnanost, majetek apod.) je obdiv k socialismu dán právě těmito faktory. Z nich jasně vyplývá, že jde o problematické lokality severních Čech a severní Moravy, případně i jiných částí bývalého německy mluvícího pohraničí, osídleného po roce 1945 směsicí lidí, kteří své problémy v několika generacích řeší s velkými obtížemi – pak však nelze nevidět, že jejich postoje k současnosti mohou být z mnoha hledisek odlišné, což dokládají nejen tyto výzkumy, ale i volební výsledky. V neposlední řadě můžeme také dodat, do jaké míry selhal stát, který mohl včas zasáhnout a okamžitě řešit nahromaděné problémy, ale to je příběh na další desetiletí....
Zbyněk M. Duda, historik, pedagog a spisovatel
Se svobodou je spojena odpovědnost a ne každý chce být aktivní, rozhodovat se sám za sebe. Jsou lidé, kteří chtějí, aby se o ně někdo jiný staral a nevadí jim se kvůli tomu něčeho vzdát. Pro mě jsou ale vzdání se svobody a omezení práv příliš velká cena a připadá mi, že to tak hodnotí většina celé naší společnosti.
Alice Němcová Tejkalová, děkanka Fakulty sociálních věd UK
Důležité je, podívat se na to, kolik lidí ji vnímá negativně. Právě zde je vidět, jak působí nedostatek celoživotního vzdělávání. Někdy mne to děsí. Ale říkám si, že jít do exilu již umím.
Jaroslav Šonka, politolog a publicista
Podle mne to má dvě vysvětlení. Jedním je docela obyčejný vzpomínkový optimismus, nostalgie po časech, kdy jsme byli mladí a zdraví. Ale bohužel je ve společnosti i nezanedbatelné procento těch, kteří se skutečně cítí bídně. Jako naprosto alarmující vnímám třeba otázku bydlení: pokud za dříve vysmívané „Husákovo 3+1 v panelákové králíkárně“ zaplatíte až tři miliony i v nikterak exkluzivní lokalitě (o Praze či Brně nemluvě), tak to kvalitu života i vyhlídky do budoucna ovlivňuje zcela zásadně. A když k tomu připočtete ještě problém dluhových pastí a exekucí, opravdu nedává smysl těmto lidem kázat o svobodě cestovat, podnikat či se politicky angažovat. Nám vysokoškolákům s vlastním bydlením a stabilním příjmem v profesích dosud neohrožených prekarizací se slaví krásně, ale bylo by dobré z našich slonovinových věží občas vykouknout. Společnost trpící hlubokou sociální nerovností, ba přímo nesouměřitelností, nemůže být skutečně svobodná.
Dagmar Daňková, učitelka angličtiny a dějepisu, Gymnázium Zlín, Lesní čtvrť
Zarazilo a zamrzelo mě to, stejně jako průzkum na Slovensku, o kterém jsem slyšela v rádiu, že naši bratia výročí příliš slavit nehodlají, prý jsou pro ně důležitější události než 30 let svobody, například Slovenské národní povstání z roku 1944. Na Slovensku jsem se narodila a žila do 18 let, takže by mě tato informace překvapit neměla, avšak stalo se. Zbývá jen doufat, že tyto názory jsou důsledkem toho, že člověk to špatné z minulosti zapomíná a pamatuje si jen to dobré a hezké.