Skupiny v Sýrii
Lidové obranné jednotky (YPG)
Milice YPG (Yekîneyên Parastina Gel) jsou vojenským křídlem syrské kurdské Sjednocené demokratické strany (PYD). Milice byly založeny v roce 2004 po nepokojích v Kámišlí. Výrazněji za sebe upozornily za syrské občanské války, kdy hájily Kurdy obývaná území proti teroristům z Islámského státu a hrály klíčovou roli při porážce samozvaného chalífátu.
Na významu začaly nabývat v červenci 2012, kdy se ze severovýchodu Sýrie stáhly vládní síly, aby bránily významná syrská města na západě země proti různým skupinám vzbouřenců pokoušejících se svrhnout syrského prezidenta Bašára Asada. YPG převzaly kontrolu nad městy Kobani a Amuda na severu Sýrie v provincii Hasaka a nad Afrínem na severozápadě Sýrie nad Aleppem. Rozrostly se na osm brigád a kontrolovaly i Kámišlí a oblasti u Malikíje na severovýchodě.
Od konce roku 2012 brzdily postup Islámského státu i Fronty an-Nusrá, i když značné části území ztratily.
Klíčovou bitvu svedly na přelomu let 2014 a 2015, kdy se jim podařilo ubránit před Islámských státem město Kobani na severu Sýrie při tureckých hranicích. Pomohla jim nejen Američany vedená koalice proti Islámskému státu, která jim poskytovala krytí ze vzduchu, ale také iráčtí kurdští bojovníci, tzv. pešmergové, jimž bylo umožněno do oblasti přesunout přes turecké území těžkou vojenskou techniku, kterou YPG nemají.
Milice YPG pak postupně ovládly celou Kudry obývanou provincii Hasaka a nakonec i celý severovýchod Sýrie.
V říjnu 2015 se staly součástí šířeji založených Syrských demokratických sil zahrnujících i arabské kmenové milice a asyrské jednotky. V létě 2016 osvobodily Manbidž a po dlouhých přípravách zahájily v červnu 2017 ofenzivu na hlavní město Islámského státu Rakka, kterou dobyly 17. října. V boji proti samozvanému chalífátu pokračovaly i po pádu Rakky. Na konci roku 2018 se podílely na dobytí nového hlavního města IS Hadžínu a 23. března 2019 dobyly poslední vesnici v rukou IS Baghúz.
Střeží také tábory, kde jsou drženy tisícovky bývalých členů IS.
Během syrské občanské války se opakovaně střetly s tureckými silami, na začátku roku 2018 nedokázaly udržet oblast Afrínu před tureckými jednotkami a jimi podporovanou opoziční Syrskou národní armádou.
Po dobytí Tal-Abjadu v červnu 2015 je Amnesty International obvinila z etnických čistek v oblasti, protože vyháněly arabské obyvatelstvo a zabíraly jeho domy. Amnesty International obvinění zopakovala v říjnu 2015 s tím, že některé vesnice byly srovnány se zemí.
YPG mají formu lidové armády, kdy si jednotky samy vybírají své velitele. Jejich součástí je prapor zahraničních dobrovolníků, kteří působí i v jednotlivých jednotkách. Paralelně s YPG působí i jejich ženská obdoba YPJ (Yekîneyên Parastina Jin), která má i své velitelky. Po vzoru YPG byly zformovány i jezídské Sindžárské jednotky odporu YBS (Şengal Resistance Units, kurdsky Yekîneyên Berxwedana Şengalê).
YPG a YPJ mají podle vyjádření jednoho ze svých velitelů pro agenturu Reuters z října 2019 asi 40 000 příslušníků a příslušnic. Mají pouze lehkou výzbroj tvořenou puškami a kulomety nebo raketovými granátomety. Z dělostřelectva využívají jen minomety, v bojích však ukořistily několik tanků. Hlavní výzbrojí je asi čtyři sta lehkých obrněných vozidel, která dostaly v rámci pomoci při bojích s IS. Jde o IAG Guardian vyráběný v Spojených arabských emirátech, americká vozidla Humvee a minám odolné International MaxxPro i menší Lenco BearCat. K přepravě využívají pick-upy, hlavně Toyoty Hilux.
Syrské demokratické síly (SDF)
Syrské demokratické síly (Syrian Democratic Forces, SDF, kurdsky Hêzên Sûriya Demokratîk) jsou arabsko-kurdské milice, jejichž jádrem jsou kurdské milice YPG.
SDF byly založeny 11. října 2015 s cílem spojit různé milice bojující proti Islámskému státu do jedné skupiny, která by měla širší základ a nemohla být kritizována, že upřednostňuje Kurdy a jejich zájmy, a taky by měla jasnou velitelskou strukturu. Součástí SDF se staly arabské, jezídské, asyrské, a dokonce i turkické oddíly. Kromě YPG představovali významnou roli členové vojenské milice arabského kmene Šammar Al-Sanadid a skupina Liwa Thuwwar al-Raqqa tvořená bojovníky vyhnanými islamisty z Rakky. Asyřany zastupovala jejich vojenská rada SMC. Hlavním velitelem SDF je generál Mazlum Kobání, mluvčím Kino Gabriel.
Na konci října 2015 se ke skupině přidala i milice kmene Aš-Šajtat nazvaná Brigáda pouštních orlů z provincie Dajr az-Zaur a v listopadu i některé skupiny ze Svobodné syrské armády, které zastupovala taky asyrská vojenská rada SMC. V různých operacích se ke skupině připojovaly různé místní milice.
Politické křídlo SDF představuje Syrská demokratická rada, která byla ustavena 10. prosince 2015. Jejími členy bylo 13 zástupců z různých etnických a politických skupin.
První operací bylo na začátku roku 2016 ovládnutí města Šaddáda, což odřízlo Rakku od části zásobovacích tras. Na konci května SDF zaútočily na severu provincie Rakka a osvobodily 23 vesnic a vybudovaly předmostí 37 km severně od Rakky.
Na konci května 2016 zahájily operace s cílem ovládnout město Manbidž na západním břehu Eufratu a odříznout Rakku od zásobovacích cest z Turecka. Turecko odmítlo americkou žádost o vzdušnou podporu, pokud se jí účastní milice YPG. Město dobyly po dlouhém boji na přelomu 12. a 13. srpna 2016. V listopadu zahájily přípravu na dobytí Rakky, při kterém sehrály klíčovou roli. Na starosti měly i likvidaci posledních zbytků samostatného chalífátu.
SDF tvořilo v roce 2019 asi 55 000 až 60 000 bojovníků, ovšem velikost se měnila, protože ne všechny skupiny se účastnily všech operací. Mají pouze lehkou výzbroj tvořenou puškami a kulomety nebo raketovými granátomety a lehké obrněné automobily, které získaly milice YPG.
Svobodná syrská armáda (FSA)
Pod označením Svobodná syrská armáda (FSA od anglického názvu Free Syrian Army, Džaíš as-Surí al-Hurr الجيش السوري الحر) působily dvě v zásadě rozdílné skupiny.
Původní Svobodná syrská armáda vznikla v první fázi syrské občanské války na konci července 2011 jako vojenské křídlo syrské opozice proti režimu. V prvním roce dosáhla řady úspěchů v bojích proti vládním silám, protože její řady posílilo mnoho přeběhlíků včetně důstojníků. U jejího vzniku stál jeden z nich, plukovník Rijad Asad. Postupně ovládla značná území na jihu země u Dará, u Damašku, mezi Homsem a Hamá i severně od Hamá až k tureckým hranicím, samotná města se jí však dobýt nepodařilo.
I když se v prosinci 2012 její struktura upevnila a počet jejích příslušníků stoupl z 25 000 na 40 000, neokázala čelit nástupu islamistických skupin v čele s Frontou an-Nusrá, které na přelomu let 2012 a 2013 přebíraly iniciativu, a mnozí bojovníci FSA se k nim připojili, další byli poraženi.
V roce 2016 se Svobodná syrská armáda obnovila za pomoci Turecka. Občas se označovala zkratkou TFSA kvůli velké turecké podpoře. Žold jejím příslušníkům platilo Turecko, které taky poskytlo výstroj a výzbroj, v níž jsou i těžké zbraně – pásové obrněné transportéry ACV-15 a minám odolná vozidla kategorie MRAP Kirpi.
Obnovenou, Turky podporovanou Svobodnou syrskou armádu tvořily většinou arabské a turkické skupiny, které bojovaly pod hlavičkou původní Svobodné syrské armády nebo s ní spolupracovaly, ale působí v ní i členové různých džihádistických skupin.
Skupina, která měla zpočátku asi 20 000 příslušníků, se poprvé zapojila do bojů na konci srpna 2016, kdy se účastnila první turecké invaze do Sýrie. Jejím cílem bylo vyhnat Islámský stát od hranice s Tureckem dříve, než k nim dorazí arabsko-kurdské Syrské demokratické síly. Příslušníci TSAF pomohli hned první den operace Štít Eufratu 24. srpna obsadit Džarábulus. Podíleli se i na útoku na Ar-Raj zahájeném 3. září. Několikrát se střetli i s postupujícími silami SDF. V únoru 2017 se příslušníci této milice zapojili do závěrečné fáze dobývání města Al-Báb, které se podařilo osvobodit z područí Islámského státu 23. února.
30. prosince 2017 byl oznámen v syrském Azazu vznik nové Syrské národní armády (SNA), jejímž jádrem jsou příslušníci obnovené Svobodné syrské armády. V médiích se proto často dál objevovalo a objevuje bývalé označení FSA nebo TSFA.
Syrská národní armáda (SNA)
Syrská národní armáda (SNA, Jaíš al-Wataní as-Súrí الجيش الوطني السوري) je opoziční milice, která vznikla 30. prosince 2017 v syrském Azazu přejmenováním Turky obnovené a podporované Svobodné syrské armády (TFSA).
SNA se zapojila 20. ledna 2018 do druhé invaze Turecka do Sýrie, jejímž cílem bylo ovládnout oblast Afrínu, kterou držely kurdské milice YPG. Operace Olivová ratolest se účastnilo asi 14 000 příslušníků SNA (údaje se pohybují mezi deseti až 25 000), které podporovalo 6400 tureckých vojáků i v poli. SNA obklíčila 13. března Afrín a o pět dnů později pronikla do jeho centra.
Příslušníci SNA byli vysláni v půlce srpna 2019 i do provincie Idlíb, aby tam podpořili opoziční skupiny, které čelily úspěšné ofenzivě syrské armády proti islamistické skupině Hajját Tahrír aš-Šám (HTS).
K SNA se 4. října připojila velká syrská opoziční skupina, Národní fronta osvobození (Džabhát al-Watanija lil Tahrír جبهة الوطنية للتحرير), která je se 70 000 příslušníky největší opoziční milicí. Vznikla 28. května 2018 na zbytcích jiných částí Svobodné syrské armády a s ní spolupracujících skupin. Její součástí však je také silné islamistické uskupení Ahrár aš-Šám doplněné menšími islamistickými skupinami, jako byla Brigáda mučedníků islámu nebo Núr al-Din az-Zinki.
Na rozdíl od skupiny Hajját Tahrír aš-Šám, která nese hlavní tíhu bojů o provincii Idlíb, nemá Národní fronta osvobození vazby na al-Káidu a není obecně považována za teroristickou.
Tisíce příslušníků SNA se 9. října 2019 zapojily do další invaze do Sýrie vedené na severovýchodě země, jejímž cílem je vytlačit milice YPG od hranic s Tureckem východně od Džarábulusu až k iráckým hranicím a vytvořit tam asi 30 km široký koridor, kde nebudou působit kurdské milice a kam by Turecko rádo přesídlilo část syrských uprchlíků.
SNA používá stejně jako TSFA většinou turecké zbraně včetně pásových obrněných transportérů ACV-15 a minám odolných vozidel Kirpi. K přepravě používá různé pick-upy.
Sjednocená demokratická strana (PYD)
Syrská kurdská Sjednocená demokratická strana (Partiya Yekîtiya Demokrat – PYD) vznikla 20. září 2003 na severu Sýrie a nyní představuje jednu z hlavních kurdských politických sil v Sýrii.
Vznikla pět let poté, co byly v Sýrii zakázány kurdské exilové strany PKK (turecká Strana kurdských pracujících) a PUK (irácká Vlastenecká jednota Kurdistánu).
Po svém vzniku PYD uspořádala řadu demonstrací za práva Kurdů a čelila represím. Mnoho jejích členů bylo uvězněno.
Po propuknutí občanské války v Sýrii se PYD spojila s Kurdským vlasteneckým hnutím. Nakonec se stala hlavní politickou silou v Kurdy obývaných oblastech, protože její vojenské křídlo, milice YPG, dokázalo zastavit postup Islámského státu a s vojenskou podporou Američany vedené koalice proti Islámskému státu porazit samozvaný chalífát.
V listopadu 2013 PYD oznámila vznik prozatímní vlády v oblastech Džazíra, Kobani a Afrín. Samospráva se postupně rozšiřovala. Řídila se principy demokracie zdola.
Podle Turecka je PYD odnoží zakázané teroristické turecké Kurdské strany pracujících (PKK). PYD vyznává stejné hodnoty jako vůdce PKK Abdullah Öcalan, tedy decentralizaci, rozhodování na základě konsenzu a volení vedení zdola, které se uplatňuje i v armádě. Před kapitalismem upřednostňuje demokratický konfederalismus, aniž by zakazovala soukromé vlastnictví, které ale musí sloužit všem. Hojně uplatňuje družstevnictví a klade důraz na ekologii a rovnoprávnost žen.
Strana kurdských pracujících PKK
Strana kurdských pracujících (Partiya Karkerên Kurdistan, PKK ) je zakázaná turecká organizace bojující za práva Kurdů v Turecku, za odtržení Kurdy obývaných oblastí nebo alespoň za jejich autonomii. V Turecku, USA a EU je považována za teroristickou organizaci, protože si její ozbrojený boj za samostatnost vyžádal od roku 1984 přes 40 000 obětí, mezi nimiž bylo vedle vojáků a policistů i mnoho civilistů. OSN ji za teroristickou neoznačila.
PKK vznikla v roce 1978. V jejím čele stanul Abdullah Öcalan, který spojil revoluční marxismus-leninismus s kurdským nacionalismem. Jejím cílem bylo zpočátku vyhlášení nezávislého komunistického Kurdistánu.
Když se v Turecku v roce 1980 po převratu chopila moci vojenská junta a zakázala používání kurdštiny, PKK musela odejít do podzemí a její vedení v čele s Abdullahem Öcalanem emigrovalo do Sýrie.
V Turecku se PKK proměnila v partyzánskou skupinu, jejímž jádrem byly Lidové obranné síly (HPG). Své bojovníky cvičila v Turecku, Sýrii, Iráku, Libanonu i ve Francii, podporu jí poskytovaly především Sýrie, Írán, Irák a Libye. Strana působila zřejmě v syrském exilu, i když to Damašek popíral.
PKK 15. srpna 1984 vyhlásila v Turecku ozbrojené povstání, které si vyžádalo 40 000 obětí. Zpočátku útočila na všechny své odpůrce, později pak především na vojáky a policisty. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let získala značnou podporu mezi kurdskými venkovany, protože už neprosazovala tak vehementně marxleninské ideály a přestala bojovat proti náboženství. Začala více propagovat družstevnictví a místní samosprávu. Taky se přihlásila ke kurdské historii a zvykům.
I když v roce 1993 Öcalan řekl, že už nebojuje za odtržení Kurdistánu, postoj Ankary se nezměnil a dále bojovala proti PKK.
Zvrat ve vývoji nastal v roce 1999, kdy Sýrie zakázala působení PKK na svém území na základě dohody z Adany z roku 1998 normalizují vztahy mezi Tureckem a Sýrií. Ta už předtím donutila Öcalana odjet. Stěhoval se ze země do země. Itálie ho vydat odmítla, dopaden byl 15. února 1999 v Keni tureckou tajnou službou, když byl převážen z řeckého velvyslanectví na letiště. V roce 2002 byl odsouzen k smrti, ale pak mu byl absolutní trest změněn na doživotí.
Ve stejném roce byla PKK zakázána v Sýrii. PKK byla ochromena a musela se reorganizovat, najít nové vedení, které bylo zvoleno, a přizpůsobit svou ideologii měnící se situaci. PKK od té doby prosazovala demokratický konfederalismus a demokracii zdola. V roce 2004 využila chaosu v Iráku po svržení Saddáma Husajna a přesunula své základny na sever Iráku, do hor Kandil v iráckém Kurdistánu. Od roku 2005 opět začala používat jméno PKK. Kvůli změnám v ideologii se od skupiny oddělili radikální separatisté a ustavili skupinu Kurdští jestřábi svobody (Teyrêbazên Azadiya Kurdistan, TAK).
V roce 2006 PKK vyhlásila jednostranné příměří, ale boje dále pokračovaly, protože Turecko dál podnikalo operace proti Straně kurdských pracujících. Dokonce podniklo mnoho náletů na základny PKK v Iráku a podniklo i několik přeshraničních operací v horách Kandil, do kterých nasadilo i tanky.
Až koncem roku 2012 Turecko zahájilo jednání s Öcalanem o příměří, které bylo avizováno 21. března 2013. PKK oznámila 25. dubna, že se stáhne z Turecka, s čímž začala 8. května, i když s tím nesouhlasil Bagdád, protože příslušníci organizace mířili do iráckého Kurdistánu.
V létě 2014 členové PKK pomáhali v Iráku jezídům, kteří prchali před Islámským státem. PKK obvinila Ankaru, že spolupracuje s IS. Na konci roku 2014 se příslušníci PKK zapojili do bojů proti IS u syrského Kobani a pomohli milicím YPG.
Příměří skončilo po atentátu v tureckém Suruçu, ležícím naproti syrskému Kobani, při kterém 20. července 2015 atentátník zabil 33 aktivistů chystajících se odjet do Kobani odklízet trosky. PKK obvinila Turky, že nejsou schopni zajistit bezpečnost, a zřejmě podnikla atentát na dva turecké policisty. Turecko pak obnovilo operace proti PKK doma i v cizině, poprvé od roku 2013 bombardovalo základny PKK v Iráku. Strana kurdských pracujících pak vypověděla mírová jednání.
Od 23. července do září bylo zabito 150 tureckých vojáků a policistů a podle tureckých zdrojů se podařilo zabít 2000 příslušníků PKK. Obnovení bojů využil turecký prezident Recep Tayyip Erdogan jako klíčové téma v předčasných volbách a jeho strana AKP v nich zvítězila.
V roce 2016 PKK vyhlásila za cíl svrhnout Erdogana.
Peníze získává PKK nejen z darů, příspěvků a z vymáhání daní, ale také z obchodu s drogami. Počet bojovníků se v roce 2008 odhadoval na 4000 až 5000. Od té doby se zřejmě zvýšil.
Fronta an-Nusra/Haját Tahrír aš-Šám
Fronta an-Nusra (Džabhát an-Nusra li ali aš-Šám) je syrská radikální vojenská skupina napojená na síť Al-Káida. Od roku 2012 bojovala proti režimu syrského prezidenta Bašára Asada s cílem vytvořit islámský emirát spravovaný podle práva šaría. Spojené státy i OSN ji označují za teroristickou. V roce 2016 se přejmenovala na Džabhát Fatah aš-Šám a v roce 2017 se stala součástí větší skupiny Hajat Tahrír aš-Šám. Mnohdy se však dál používá původní název.
U vzniku Fronty an-Nusra (Džabhát an-Nusr, جبهة النصرة) stáli po propuknutí syrské občanské války vůdce tehdejšího Islámského státu v Iráku abú Bakr Bagdádí a vedení Al-Káidy. V srpnu 2011 pověřili Syřana abú Muhammada Džúláního, aby ustavil pobočku Al-Káidy v Sýrii. Jejím úkolem mělo být svržení Asadova režimu. Džúlání proto na podzim přešel z Iráku do Sýrie, kde se spojil s místními islámskými radikály propuštěnými ze syrské vojenské věznice.
O Džúláním (vlastním jménem Usáma Abdí Wahdí, jeho pseudonym je někdy přepisován i jako Golání) se toho moc neví, není známo, ani kdy se narodil. Zřejmě jde o Syřana z Dajr az-Zauru, kam se přestěhovala jeho rodina z Idlibu. V Iráku bojoval ve skupině abú Musy Zarkávího proti Američanům, kteří ho dopadli. Z věznice Camp Bucca u hranic s Kuvajtem byl propuštěn v roce 2008. Poté začal spolupracovat s Bagdádím, který stál v čele irácké Al-Káidy a byl ve stejném vězení.
Fronta an-Nusra byla ustavena v lednu 2012. Záhy se stala jednou z nejbojeschopnějších složek opoziční Svobodné syrské armády. Podle amerických expertů tvořili jádro fronty většinou Syřané napojení na Islámský stát v Iráku a jeho původního vůdce abú Musu Zarkávího, který bojoval v Iráku proti Američanům, než ho roce 2006 zabili.
Roztržka s Islámský státem
Fronta an-Nusra zpočátku ovládala část provincie Dajr az-Zaur v pouštní oblasti na východě Iráku, odkud ji později vytlačil Islámský stát. Půldruhého roku po vzniku Fronty an-Nusra totiž došlo k roztržce s IS. V dubnu 2013 šéf Islámského státu v Iráku (dnešní IS) abú Bakr Bagdádí oznámil, že an-Nusra je součástí nově vzniklého Islámského státu v Iráku a v Levantě (ISIL). [ celá zpráva]
To ale popřel vůdce an-Nusry Džúlání, který oznámil, že fronta je součástí Al-Káidy, a slíbil věrnost jejímu vůdci Ajmánu Zavahrímu. [ celá zpráva]
Obě teroristické skupiny mezi sebou začaly bojovat na konci roku 2013. V létě 2014 Islámský stát vyhnal an-Nusru z provincie Dajr az-Zaur a ovládl Rakku, kterou proměnil ve své hlavní město. [ celá zpráva]
Kvůli tomu došlo i k odchodu části bojovníků an-Nusry, zejména těch zahraničních, kteří se připojili k ISIL. Islámský stát se pak rozešel s Al-Káidou, protože Bagdádí odmítl akceptovat rozdělení sfér vlivu s tím, že jeho skupina bude nadále aktivní jen v Iráku a an-Nusra bude jediným legitimním zástupcem Al-Káidy v Sýrii.
Terorismus
V prosinci 2012 an-Nusru Spojené státy zařadily na seznam teroristických organizací jako zástupce Al-Káidy v Sýrii. Krátce předtím americký velvyslanec v Sýrii Robert Ford varoval, že „extremistické skupiny jako Fronta an-Nusra představují problém, překážku nalezení politického řešení, které Sýrie potřebuje“. Za teroristickou ji označila v květnu 2013 i Rada bezpečnosti OSN a řada zemí světa. [ celá zpráva]
I když si an-Nusra nelibuje v okázalé brutalitě Islámského státu, v květnu 2012 uspořádala u Dajr Az-Zauru hromadnou popravu 13 mužů. V létě 2012 se přiznala k vraždám zajatých vládních vojáků s tím, že je po právu potrestala smrtí, když se přiznali ke zločinům. V roce 2012 se přihlásila k řadě atentátů podniknutých na oblastech pod kontrolou syrských vládních sil – v Midanu, opakovaně v Damašku i v Halabu nebo v Dajr az-Zauru. [ celá zpráva]
Džúlání odmítá, že byl Fronta an-Nusra byla teroristická. Tvrdí, že nikdy neměl zájem útočit na Západ, a šéf Al-Káidy Ajmán Zavahrí mu to prý dokonce zakázal s tím, že se má soustředit na Sýrii.
Prioritou je pro něj boj s vládou syrského prezidenta Bašára Asada a jeho spojenci ze šíitského libanonského hnutí Hizaballáh a Íránu i s Islámským státem. Když se však do bojů v Sýrii zapojilo na konci září 2015 na straně Asada Rusko, vyzval nejen k útokům na menšinu alávitů, z níž pochází Asad, ale apeloval také na Kavkazany, aby útočili přímo v Rusku. [ celá zpráva]
Úspěchy Fronty an-Nusra a likvidace soupeřících skupin
I když an-Nusru vytlačil Islámský stát z provincie Dajr az-Zaur, neoslabilo ji to. Přesunula své aktivity na západ Sýrie do provincií Hamá, Latákija a zejména Idlib, který se nakonec stal její hlavní základnou.
Odhaduje se, že tehdy měla ve zbrani 10 000 mužů. Podporovaly ji Katar a Saúdská Arábie, které jí poskytovaly peníze i zbraně. Bojovníci do ní přicházeli přes Turecko.
Zpočátku an-Nusra bojovala po boku dalších vzbouřeneckých skupin v Sýrii, ale později došlo ke sporům. Vůdci umírněných skupin měli obavy, že chce an-Nusra Sýrii islamizovat. Od roku 2013 fronta bojovala nejen proti vládním silám Bašára Asada, ale také proti umírněným skupinám. Během let 2014 a 2105 zlikvidovala Syrskou revoluční frontu (SRF) a hnutí Harakat Hazm, což byly významné umírněné skupiny vyzbrojené Američany. [ celá zpráva]
Cílem bylo dostat pod svou kontrolu co největší území a zmocnit se zbraní umírněných skupin. Část bojovníků poražených uskupení vstoupila do an-Nusry. [ celá zpráva]
Stejně tak v létě 2015 rozprášila Američany vycvičené příslušníky Divize 30, což vedlo k ukončení amerického projektu výcviku umírněných bojovníků. Mnozí nechtěli bojovat jen proti Islámskému státu a dalším radikálním skupinám, ale především proti Asadovi, další dokonce vyjádřili loajalitu frontě. [ celá zpráva]
Kromě vlády a IS jsou jedním z hlavních nepřátel fronty kurdští bojovníci z milicí YPG, kteří ovládli oblast u hranic s Tureckem, označovanou jako Rojava.
Nestálí spojenci
An-Nusra spolupracovala s Islámskou frontou a skupinou Ansar al-Islám. V březnu 2015 se stala součástí většího uskupení Armády dobytí (Džaíš al-Fatah), kde byla druhou nejvýznamnější skupinou po salafistickém uskupení Ahrar aš-Šám, které mělo deset až dvacet tisíc bojovníků. Ta sice není na americkém seznamu teroristických organizací, ale jeden z jejích zakladatelů má blízko k vůdci Al-Káidy. V lednu 2016 ale mezi sebou obě skupiny začaly bojovat.
Přes neskrývaně radikální názory s Frontou an-Nusra spolupracovaly i další skupiny, i když to popíraly. Mnohé menší skupiny to obhajovaly tím, že jinak by byly rozprášeny.
Změna názvu
Džulání 29. července 2016 oznámil, že skupina změnila své jméno na Džabhát Fatah aš-Šám a už není spojena s žádnou vnější skupinou, což se občas chápalo jako formální oddělení od Al-Káidy, i když slib věrnosti nebyl nikdy vypovězen.
Chápalo se to spíše jako snaha o vylepšení image skupiny nebo o maskovací manévr, protože po vstupu Ruska do války byla Fronta an-Nusra pravidelně jmenována spolu s Islámským státem jako hlavní teroristická hrozba v Sýrii. V té době se odhadovalo, že má pět až deset tisíc bojovníků, výhradně Syřanů.
Pod novým názvem se v druhé polovině roku 2016 snažila zabránit syrské armádě osvobodit Aleppo, přičemž neuspěla. Spolupracovala přitom s několika dalšími skupinami. Společně pak 28. ledna 2017 vytvořily novou skupinu Haját Tahrír aš-Šám (HTS, Organizace pro osvobození Levanty, هيئة تحرير الشام) Kromě přejmenované Fronty an-Nusra se její součástí staly Fronta Ansar al-Dín a hnutí Núr al-Dín al-Zinky i skupiny Liva al-Hakk a Džaíš al-Sunna. Hlavní slovo v ní má vedení an-Nusry.
Skupina, která měla cca 20 000 bojovníků, popírala spojení s Al-Káidou a oznámila, že „je nezávislá a není pokračováním předchozích organizací”. Jeden z jejích vůdců abú Džabír ze skupiny Ahrár aš-Šám, který dlouho usiloval o sjednocení všech salafistů v Sýrii, se dlouhodobě stavěl proti spojení Fronty an-Nusry s Al-Káidou, neboť oslabovalo její koaliční potenciál. Sám přitom zastává podobně radikální názory jako představitelé Al-Káidy. Počátkem února 2017 však část vůdců oznámila, že jsou loajální al-Káidě.
Skupinu však dělily vnitřní spory, 1. října Džabír odešel z čela skupiny a vedl už jen její radu. Hlavním velitelem se stal abú Muhammad Džulání. Na konci roku 2017 byla řada vůdců skupiny zavražděna. Na začátku roku 2018 utrpěla velkou porážku, když syrská vládní vojska osvobodila Východní Ghútu - a bojovníci HTS se museli stáhnout do Idlibu.
Tam ale skupina posílila a na počátku roku 2019 dostala pod kontrolu většinu provincie. V dubnu proto záhájila syrská vládní vojska s podporou Ruska útok na oblast. Haját Tahrír aš-Šám sice jejich postup brzdil, ale nedokázal zabránit osvobození Chán Šajchúnu. [ celá zpráva]