Muž přezdívaný bavorský lev byl vévodou byl od roku 1597. Za své spojenectví s císařem si vysloužil titul kurfiřta (volitele císaře) bavorského a posléze i titul kurfiřta falckého, který byl odebrán Fridrichu Falckému.
Později však proti císaři vystoupil, když se mu zdálo, že Ferdinand shromažďuje příliš silné vojsko pod velením Albrechta z Valdštejna.
Rozpory však přerušil vpád Švédů. Ve třicátých letech bojoval Maxmilián jak proti nim, tak proti Francouzům. Válka však Bavorsko naprosto vyčerpala a vévoda byl nucen uzavřít separátní mír. Vestfálský mír v roce 1648 mu následně ponechal Bavorsko i Falc.
Původem vlámský generál a polní maršál. V roce 1610 se dal do služeb Maxmiliána a Katolické ligy. Po vítězství na Bílé hoře se na straně katolíků postavil nejprve Dánům a posléze Švédům.
Za jeh nejkontroverznější akci bývá označováno obléhání Magdeburgu v roce 1631. Po dvou měsících město padlo, ale velitelům se nepodařilo ukočírovat rozzuřené vojáky, kteří během drancování většinu obyvatel města vyvraždili.
O několik měsíců později byl Tilly poražen švédským králem Gustavem Adolfem u Lipska a v dubnu 1632 v bitvě u Reinu, kdy se pokoušel zadržet nepřátelská vojska, byl těžce raněn a zemřel.
Ačkoliv řada českých historiků či pamětníků té doby, psala a vyslovovala jméno tohoto generála jako Bukvoj, správná výslovnost zní Bykoa. V roce 1618 byl tento voják jmenován velitelem císařských vojsk s úkolem potlačit rebelii v Čechách.
Za své věrné služby a půjčku samotnému císaři, který nutně potřeboval finance na armádu, pak získal několik panství, například Nové Hrady či Rožmberk nad Vltavou.
Příliš dlouho si jich však neužil. Smrt ho dostihla v červenci roku 1621 při obléhání pevnosti Nové Zámky na Slovensku. Tehdy chtěli císařští sklidit obilí, aby měli zásoby a Buquoy asi z 1500 vojáky jel jako jejich ochrana.
Z pevnosti však vyrazil oddíl 1200 jezdců vedených Štefanem Horváthem. Buquoy střet prohrál a padl do zajetí. Protože se však zdálo, že by císařským mohli přijít posily a střet zvrátit, hajduci, kteří generalissima střežili, ho pro jistotu zabili.
Od dvanácti let byl tento vladař vychováván jezuity. Bývá označován za nepříliš politicky schopného, zato však nesmírně pobožného. I přes jeho údajnou neschopnost, to byl právě on, komu se pro Habsburky povedlo upevnit si kontrolu nad střední Evropou.
Doba temna, jak je označována doba pobělohorská, lze přičíst na vrub právě jemu a jeho silnému prosazování rekatolizace.
Sám zemřel jedenáct let před koncem války, na jejímž počátku stál. Stihl však alespoň zajistit český, uherský a říšský trůn pro svého syna Ferdinanda III.
Po smrti otce se již ve 14 letech stal falckým kurfiřtem a hlavou Protestantské unie. Byl vnukem slavného Viléma Oranžského a díky sňatku se stal zetěm anglického krále Jakuba I. Když byl ve svých 23 letech zvolen českým králem, stavové jeho tituly a rodinné vazby k mocným protestantům však značně přecenili.
Nejen, že mladý král plnou podporu Nizozemí ani Anglie nezískal, ale postrádal také panovnické a vojevůdcovské schopnosti a zkušenosti, kterých by bylo pro vítězství stavovského povstání potřeba. Fridrich se raději bavil, než aby vládl.
Česká kultura dostatečně neznal, proto záhy po korunovaci učinil několik kontroverzních kroků – například zničení výzdoby katedrály sv. Víta. Už tehdy se mu posměšně říkalo „zimní král“ – jako ten, který by neměl vládnout déle než jedinou zimu. Po bitvě na Bílé hoře opustil České království, do kterého se již nikdy nevrátil. Proti Habsburkům bojoval ještě v následujících letech, ovšem na následky nemoci zemřel již v 36 letech.
Jeden z vůdců českého stavovského povstání vedl již v květnu 1618 rozvášněný dav na Hrad, kde došlo k třetí pražské defenestraci. Jindřich si nikdy nenaučil dobře česky – ostatně jeho schopnosti nespočívaly ve školském vzdělání, ale ve válečnických zkušenostech, které získal na uherském bojišti ve válkách proti Turkům.
V době stavovského povstání byl jedním z vrchních velitelů stavovského vojska, ovšem o velení se vždy (a neochotně) musel dělit s dalšími. Velice rychle po defenestraci postavil základ vojska, s nímž potom několikrát oblehl Vídeň – nikdy však úspěšně.
Po prohrané bitvě na Bílé hoře po zbytek života bojoval proti Habsburkům v cizích službách. Roku 1631 se v řadách saského vojska vrátil do Prahy, ovšem pouze na krátko. Zemřel až v 82 letech v Livonsku, dnešním Estonsku.
Kristián z Anhaltu byl politik a diplomat. Ve službách otce Fridricha Falckého se stal duší falcké politiky. Už tehdy bylo jeho cílem zlomení katolické habsburské moci. Stál u zrodu Protestantské unie a byl to právě on, kdo nahradil Thurna v čele stavovské armády díky svým blízkým vztahům s Fridrichem Falckým.
Ovšem jeho diplomatické schopnosti bohužel o hodně předčili schopnosti vojenské. Významnější úspěch si nepřipsal a po Bílé hoře i jeho politická kariéra zažila strmý propad. Když byl dán do klatby uprchl nejdříve ke švédském, posléze k dánskému králi.
V roce 1624 se však s Ferdinandem II. smířil a věrnost císaři již neporušil. Byl jmenován placeným komořím císařským.
Druhý (ale nejstarší přeživší) syn Kristiána z Anhaltu. Třicetiletá válka pro něj začala Bitvou na Bílé hoře. Zatímco jeho otec musel uprchnout, zajatý mladý Anhalt byl císařem ze zajetí vykoupen. Čest mladému šlechtici pak velela být věrný jen císaři.
Kristián II. se vrátil na rodové panství, které pak musel bránit před plundrujícími vojsky třicetileté války.
Jeho deníky, které si psal po 24 let jsou nesmírně cenným pramenem tohoto krvavého konfliktu.
