Novinky.cz | Válka v Izraeli - Vůdci a osobnosti

Ariel Šaron Jicchak Rabin Šimon Peres Benjamin Netanjahu Jásir Arafat Mahmúd Abbás Chálid Mišál Hassan Nasralláh Ismaíl Haníja Muhammad Dajf

Ariel Šaron

Ariel Šaron přezdívaný Arik patřil k nejvýznamnějším izraelským vojevůdcům a politikům, který od vzniku Izraele ovlivňoval dění ve státě, ať už jako voják nebo jako politik. Podílel se na úspěších izraelské armády v Šestidenní válce a v Jomkippurské válce. Byl však i velmi schopným politikem, který dokázal reagovat na aktuální situaci. Přestože patřil k radikálům, v závěru politické kariéry přistoupil na dohodu s Palestinci a v roce 2005 prosadil jednostranné stažení z pásma Gazy.

Ariel Šaron

Šaron se narodil 27. února 1928 v mošavu Kfar Malal, který tehdy patřil ještě na území britské Palestiny. Jeho otec měl polsko-německé kořeny, matka přišla z Ruska.

Ve čtrnácti letech, tedy ještě před vznikem izraelského státu, za jehož nezávislost bojoval, se Šaron připojil k podzemní povstalecké skupině Hagana. Během války za nezávislost vedl v roce 1948 oddíl pěchoty tzv. Alexandrijské brigády. V roce 1953 založil a velel speciálnímu komandu "101", které provádělo mnohdy velmi kontroverzní akce, včetně uloupení egyptského radaru v průběhu tzv. opotřebovávací války.

V roce 1973 se sice rozhodl z armády odejít a věnovat se politice, avšak za několik měsíců byl povolán zpět, aby vedl ozbrojenou divizi ve válce proti sousedům Izraele, jež vypukla v říjnu 1973 na židovský svátek jom kippur. Velel operaci, při které izraelské jednotky překročily Suezský průplav, což zajistilo jeho zemi vítězství.

Do Knessetu byl Šaron poprvé zvolen v prosinci 1973, ale o rok později rezignoval na svůj post. Spoluzakládal nový pravicový blok Likud. V letech 1975 až 1976 pracoval jako poradce pro bezpečnost tehdejšího premiéra Jicchaka Rabina ze Strany práce. Do Knessetu se vrátil v roce 1977, posléze působil jako ministr zemědělství za Likud v první pravicové vládě Menachema Begina a v roce 1981 byl jmenován ministrem obrany. V této funkci o rok později nařídil invazi do Libanonu zmítaného občanskou válkou. Operace „Mír pro Galileu“ vedla k tomu, že Organizace pro osvobození Palestiny opustila Libanon, odkud podnikala útoky na Izrael, což zvýšilo bezpečnost židovského státu. Na druhou stranu ale Šaron kvůli ní musel odstoupit z funkce. Vyšetřovací komise ho učinila nepřímo odpovědným za masakr dvou tisíc lidí v palestinských uprchlických táborech Sabra a Šatíla. Spáchali ho křesťanští falangisté, ale izraelské jednotky proti jejich řádění nezasáhly. U mnoha Arabů má proto od té doby přezdívku "bejrútský řezník".

Šaron se však do politiky vrátil. Později se v čele ministerstev různých resortů snažil urychlit židovské osídlování Západního břehu Jordánu, zejména přistěhovalci ze Sovětského svazu. V letech 1990-92 pracoval jako ministr výstavby a bydlení a předseda Ministerské komise pro imigraci a absorpci. Za přílivu ruských imigrantů do Izraele po rozpadu Sovětského svazu Šaron vytvořil program na přijetí přistěhovalců včetně výstavby 144 tisíc nových bytů. Nesouhlasil se smlouvami s Palestinci (1993), ani s Jordánskem (1994).

V roce 1999 byl zvolen předsedou bloku Likud. Po ztroskotání mírových rozhovorů v Camp Davidu v červenci 2000 a vypuknutí druhé intifády, kterou pomohl rozpoutat svou zářijovou návštěvou na jeruzalémské Chrámové hoře, jednal s tehdejším premiérem za Stranu práce Ehudem Barakem o vytvoření vlády národní jednoty.

Když Barak rezignoval a populární Benjamin Netanjahu oznámil svůj záměr nekandidovat na post premiéra, Šaron se stal oficiálním kandidátem strany. Likud vyhrál volby 6. února 2001 se Šaron stal jedenáctým premiérem Izraele. Měsíc nato představil Knessetu svoji vládu, v níž si sám nadále ponechal zodpovědnost za imigrační záležitosti. Jeho tvrdší linie znamenala opuštění Barakových plánů na navrácení Golanských výšin a rozdělení Jeruzaléma.

Za jeho vlády začal Izrael v roce 2001 z bezpečnostních důvodů budovat kolem svého území bezpečnostní bariéru. Šaron se však snažil krizi na Blízkém východě řešit i politicky a výměnou za mír souhlasil se vznikem Palestinského státu. Šaron podepsal Bushem navržený plán míru na Blízkém východě, nazvaný Cestovní mapa. Když se plán nedařilo realizovat, rozhodl se Šaron pro jednostranné řešení situace, v roce 2005 prosadil i přes odpor své mateřské strany Likud a radikálních židovských organizací jednostranné stažení z pásma Gazy, jehož okupace tak skončila po 38 letech.

Musel se kvůli tomu spojit s opoziční Stranou práce, protože jeho stávající koaliční partneři – ultrapravicová Národní jednota a Národní náboženská strana stejně jako část Likudu – stažení odmítala.

V listopadu 2005 Šaron ohlásil odchod z Likudu a vznik nové středopravé strany Kadima (Vpřed), která si dala za cíl definitivní stanovení hranic Izraele.

V další kariéře mu však zabránily zdravotní problémy. První mrtvici prodělal 18. prosince. Rychle se po ní vrátil do úřadu, po druhé mozkové příhodě ze 4. ledna 2006 ale upadl do kómatu, z něhož se už neprobral. V perzistentním vegetativním stavu zůstal až do své smrti v 11. ledna 2014.

Jicchak Rabin

Strůjce dohody s Jásirem Arafatem Jicchak Rabin se narodil se v Jeruzalémě v roce 1922. Za své snahy o nastolení míru však nakonec zaplatil životem, dva roky po dohodě s Arafatem ho v listopadu 1995 zabil mladý židovský radikál.

Jicchak Rabin

Rabin, který vystudoval střední zemědělskou školu, svoji vojenskou kariéru započal v roce 1940, kdy se připojil k Palmachu, elitní jednotce ilegálních ozbrojených sil Hagana. Ve válce o nezávislost velel brigádě Harel, rozmístěné na jeruzalémské frontě. Dalších dvacet let sloužil v izraelské armádě na velitelských pozicích. Rabin zavedl do izraelské armády novou výcvikovou metodu a velitelský přístup, který se stal známým příkazem "následujte mne!". Vyvinul bojovou strategii založenou na pohybu a překvapení, která byla uplatněna při Šestidenní válce v roce 1967.

V lednu 1968 odešel z armády a krátce nato byl jmenován velvyslancem ve Spojených státech. Během svého působení ve Washingtonu významně upevnil vztahy mezi Izraelem a USA. Na jaře 1973 se těsně před vypuknutím jomkipurské války vrátil zpět do Izraele a zaměřil se na politiku. Za Stranu práce byl v roce 1973 zvolen do Knesetu a ve vládě premiérky Goldy Meirové, ustavené na jaře příštího roku, působil jako ministr práce. V červnu 1974 pak Kneset vyjadřuje důvěru nové vládě vedené samotným Rabinem. Během jeho působení v úřadu premiéra izraelská vláda dávala důraz na posílení ekonomiky, řešení sociálních problémů a posílení izraelské armády.

Od voleb v květnu 1977 do vytvoření vlády národní jednoty v září 1984 Rabin pracoval v Knesetu jako člen Strany práce a člen zahraničního a bezpečnostního výboru. V následujících vládách národní jednoty (1984-90) působil opět jako ministr obrany. V roce 1985 vystoupil s návrhem na stažení armády z Libanonu a ustavení bezpečnostní zóny pro zajištění míru v osadách podél izraelské severní hranice.

Jicchak Rabin byl zvolen předsedou Strany práce v prvních celonárodních primárkách v únoru 1992 a dovedl stranu k vítězství ve volbách do Knesetu v červnu 1992. O měsíc později sestavil v pořadí 25. vládu Izraele a stal se jedenáctým premiérem a ministrem obrany a úřadujícím ministrem pro náboženské záležitosti a sociální věci. Toto období Rabinovy kariéry charakterizují dvě významné historické události: dohoda z Osla a smlouva o míru s Jordánskem. Při úzké spolupráci s Šimonem Peresem, tehdejším ministrem zahraničí a dlouholetým osobním rivalem, vedl vyjednávání s OOP v Bílém domě v září 1993. Washingtonské rozhovory otevřely jednání o palestinské autonomii v Gaze a na některých územích Západního břehu Jordánu.

Společně s Šimonem Peresem a Jásirem Arafatem obdržel v roce 1994 Nobelovu cenu míru.

4. listopadu 1995, když opouštěl masové shromáždění na podporu míru s mottem "Ano míru, ne násilí" na náměstí v Tel Avivu, zavraždil Jicchaka Rabina židovský pravicový terorista Jigael Amir. Třiasedmdesátiletý Rabin měl státní pohřeb v Jeruzalémě, kterého se zúčastnili političtí vůdci z celého světa.

Šimon Peres

Šimona Perese zvolili 13. června 2007 devátým prezidentem Izraele. Ve funkci vystřídal Mošeho Kacava, který odstoupil po skandálu se sexuálním obtěžováním. Kacav přitom v roce 2007 v prezidentském klání porazil právě Perese.

Šimon Peres

Šimon Peres se narodil v roce 1923 v Bělorusku. V dětství se velmi aktivně zajímal o judaismus a na rozdíl od svých rodičů tíhnul k ortodoxii, jeho náboženský zápal ale později vystřídalo sionistické nadšení. Do Palestiny se jeho rodina přistěhovala, když mu bylo jedenáct. Vystudoval zemědělskou školu a poté se stal jedním ze zakladatelů kibucu Alumot v Jordánském údolí. Politicky aktivním začal být v 16 letech. V roce 1943 ho zvolili předsedou Dělnického hnutí mládeže.

Ve válce za nezávislost roku 1948 byl Peres zodpovědný za nákup a distribuci zbraní a v roce 1948 byl jmenován velitelem námořních sil. V letech 1953-1959 působil na ministerstvu obrany ve funkci generálního ředitele. Reorganizoval ministerstvo, inicioval založení izraelského leteckého průmyslu a izraelského jaderného projektu a udržoval zvláštní vztahy s Francií. V letech 1959-1965 získal post zástupce ministra obrany.

Od roku 1959 byl Peres členem Knesetu a postupně stál v čele ministerstva pro imigraci, ministerstva dopravy a komunikací, ministerstva informací a obrany. V roce 1977 byl zvolen předsedou Dělnického sdružení. Ve vládě národní jednoty, vytvořené v roce 1984, působil nejprve jako premiér a později jako vicepremiér a ministr zahraničí. Za jeho působení v úřadu premiéra se Izrael stáhl z Libanonu (1985) a byl započat plán ekonomické stabilizace země. V následující vládě národní jednoty, která byla u moci v letech 1988-1990, se Peres opět stal vicepremiérem a ministrem financí. V letech 1990-1992 byl vůdcem opozice v Knessetu, poté byl jmenován ministrem zahraničí.

V listopadu 1995, po vraždě Jicchaka Rabina, převzal funkce úřadujícího premiéra a ministra obrany do všeobecných voleb v květnu 1996. Po další práci v Knessetu a na ministerstvu zahraničí se v březnu 2001 opět stal ministrem zahraničních věcí a vicepremiérem.

Peres nikdy nevyhrál ve volbách premiérské křeslo. Prohrál ve volbách v roce 1977, 1981, 1984, 1988 i 1996. Zdá se, že nezvládl přesvědčit většinu voličů o tom, že by dokázal zaručit bezpečnost a mír se sousedy Izraele. Jeho největší úspěch přišel na mezinárodním poli, když v roce 1994 získal společně s Jásirem Arafátem a Jicchakem Rabinem Nobelovu cenu míru za světlo naděje, které přineslo jeho vyjednávání a uzavření prozatímní dohody s OOP v roce 1993.

Velkou roli hrál i při stažení Izraele z pásma Gazy v roce 2005, kvůli němuž se spojil i se svým velkým rivalem z bloku Likud Arielem Šaronem. Šaron totiž pro jednostranné stažení musel najít nového koaličního partnera, protože je odmítala ultrapravicová Národní jednota i Národní náboženská strana, a dokonce i část jeho Likudu.

Po stažení z Gazy se účelové spojenectví obou stran rozpadlo a Peres už neobhájil svůj post předsedy Strany práce. Nahradil ho šéf odborové centrály Histadrut Amir Perec.

Tvrdý střet mezi ním a Perecem Perese dovedl k tomu, že 30. listopadu 2005 odešel ze Strany práce a vstoupil do Šaronem nově založené strany Kadima. Bezprostředně po Šaronově vysilující mrtvici se objevily spekulace, že by se Peres mohl stát předsedou strany, nicméně většina představitelů se nakonec vyslovila pro Ehuda Olmerta. V Olmertově vládě se stal ministrem pro rozvoj Negevu, Galileje a regionální ekonomiky.

Do prezidentské funkce nastoupil po Kacavově rezignaci v červenci 2007 a hlavou židovského státu byl až do roku 2014. Zemřel 28. září 2016 na následky cévní mozkové příhody ve věku 93 let.

Benjamin Netanjahu

Předseda pravicového bloku Likud Benjamin Netanjahu (* 21. října 1949), přezdívaný Bibi, je dlouholetým matadorem izraelské politické scény. Několikrát stál v čele Likudu, jehož členem je od roku 1988 a který poprvé vedl od roku 1993. V roce 1996 se stal poprvé premiérem. V předčasných volbách, které v roce 1999 vypsal, však jeho strana utrpěla drtivou porážku. Likud získal jen 17 procent hlasů a Netanjahu prohrál i v přímé volbě premiéra s Ehudem Barakem ze Strany práce. Netanjahu poté opustil křeslo předsedy Likudu a načas odešel z politiky.

Benjamin Netanjahu

Netanjahu byl také třikrát ministrem financí. Na tomto postu se mu v letech 2003 až 2005 podařilo pozvednout izraelskou ekonomiku, když prosadil omezení rozpočtových výdajů o deset procent a další reformy. Post opustil na protest proti stažení Izraele z pásma Gazy. Vůči Palestincům zastával vždy tvrdý postoj, i když se lety zmírňoval.

Netanjahu nebyl ochoten akceptovat izraelsko-palestinské smlouvy a odmítal jednat s Jásirem Arafatem, kterého označoval za vůdce teroristů. V devadesátých letech vyzýval židovské osadníky, aby své osady rozšiřovali, a odmítal také vznik samostatného palestinského státu a navrhoval pro Palestince jen širokou autonomii. Zejména se stavěl proti tomu, aby Palestinci měli vlastní ozbrojené složky. I když postupně souhlasil se stažením izraelských vojsk z Hebronu a s rozšiřováním palestinské samosprávy, strana Likud v roce 2002 hlasovala proti vzniku palestinského státu.

Když se Izrael stahoval v roce 2005 z pásma Gazy, Netanjahu varoval, že to bude mít špatné dopady na bezpečnostní situaci Izraele, a varoval, že palestinské rakety mohou v budoucnu dopadat i na velká izraelská města.

Za Šestidenní války sloužil Netanjahu v elitní armádní jednotce. V roce 1972 se účastnil úspěšné operace proti palestinským teroristům, kteří unesli letadlo společnosti Sabena. Při operaci, kdy se podařilo rukojmí zachránit, byl zraněn. Jeho nejstarší bratr Joni padl jako velitel tajné operace Entebbe, při které došlo k osvobození izraelských rukojmí letu společnosti Air France v Ugandě.

Po opuštění armády studoval v USA na massachusettském technologickém institutu a na Harvardské univerzitě. Od roku 1982 působil v diplomatických službách, do roku 1984 byl generálním konzulem v USA. V letech 1984-1988 byl velvyslancem Izraele při OSN. Pak se dal na politiku.

Poprvé se stal premiérem v roce 1996, když vyhrál v přímé volbě předsedy vlády. S jeho příchodem se zabrzdil mírový proces, rozhovory s Palestinci uvízly na mrtvém bodě a Netanjahu navíc oznámil budování dalších židovských osad na okupovaných územích. Silný tlak amerického prezidenta Billa Clintona ho ale přiměl podepsat tzv. Memorandum od Wye River, které znamenalo postoupení části území Západního břehu Jordánu Palestinské samosprávě. Tento krok ho připravil o podporu jeho vlastní strany Likud, takže v roce 1999 musel vyhlásit předčasné volby, v nichž ho porazil Ehud Barak. V roce 2003 se Netanjahu vrací do Šaronovy nacionalisticky orientované vlády jako ministr financí a podařilo se mu oživit stagnující izraelskou ekonomiku a nastartovat hospodářský růst. V roce 2005 nicméně rezignoval na protest proti jednostrannému stažení Izraele z Pásma Gazy. Po Šaronově odchodu z Likudu převzal Netanjahu vedení strany a v roce 2009 se stal opět premiérem a křeslo si od té doby udržel. Od roku 2017 čelí dvěma trestním kauzám týkajícím se korupce.

Jásir Arafat

Symbol palestinského odboje, dlouholetý nejvýznamnější reprezentant Palestinců, významný a kontroverzní politik Jásir Arafat se narodil 24. srpna 1929 v Káhiře. Sám ovšem rád tvrdil, že přišel na svět Jeruzalémě, kde žil od roku 1933 u strýce, jenž ho vychovával po smrti matky. Údajně si pamatoval i noční razii britských vojáků do domu jeho strýce, kteří prý zbili členy rodiny a poničili nábytek. Po čtyřech letech strávených v Jeruzalémě vzal Arafata jeho otec zpět do Káhiry, kde se o něj starala starší sestra.

Jásir Arafat

Ještě před dovršením sedmnácti let Arafat z Káhiry pašoval zbraně do Palestiny. V roce 1947, kdy mu bylo osmnáct, vstoupil do palestinské milice a účastnil se střetů mezi Araby a Židy, které předcházely vyhlášení Státu Izrael, i následné války. V roce 1948 však byl vysídlen do Gazy, odkud se vrátil do Káhiry na univerzitu, kde v roce 1953 získal titul inženýra.

I v Egyptě se však angažoval v palestinské otázce, od roku 1952 do roku 1956, kdy studoval vojenskou akademii, byl předsedou Svazu palestinských studentů v Egyptě. V této funkci zavítal v srpnu 1956 i do Prahy, kde se konalo setkání Mezinárodního svazu studentstva. V Praze si poprvé nasadil na hlavu pověstnou kufíju, tehdy ještě bílou.

Bojoval i v dalším arabsko – izraelském konfliktu, při britsko – francouzsko – izraelském tažení k Suezskému průplavu se účastnil obrany Port Saidu a Abú Kábiru.

Po válce se stal spolumajitelem stavební firmy v Kuvajtu. Všechen volný čas trávil politickými aktivitami, v Kuvajtu stál u zrodu Fatahu, jehož jádro tvořila palestinská studentská skupina, která se utvořila v listopadu 1956 v Gaze. Stal se jeho předsedou a zůstal jím až do své smrti v listopadu 2004.

Fatah obhajoval ozbrojený boj proti Izraeli a v 60. letech začal v Alžírsku cvičit své bojovníky. Na konci roku 1964 Arafat opustil Kuvajt, aby se naplno věnoval Fatahu, který chystal ze Sýrie nájezdy na Izrael.

Po šestidenní válce, v níž byli Arabové opět poraženi, Fatah, prosazující partyzánský způsob boje, posílil své pozice. Vstoupil do Organizace pro osvobození Palestiny, ve které představoval nejmocnější složku. Jásir Arafat se stal v roce 1969 předsedou výkonného výboru OOP. Pod Arafatem OOP posílila a z Jordánska podnikala útoky na Izrael. Jordánsko nakonec palestinské jednotky v září 1970 vyhnalo a Arafat s vedením OOP odešel do Libanonu.

Přestože Arafat obhajoval a podporoval ozbrojený boj, od roku 1970 byl velitelem Palestinské osvobozenecké armády, neopomíjel ani politiku, 13. listopadu 1974 vystoupil ve Valném shromáždění OSN v New Yorku se známým projevem, kdy naznačoval, že je ochoten jednat. Pronesl slavná slova: „Přicházím v jedné ruce s olivovou ratolestí a v druhé se zbraní. Nedovolte mi, abych olivovou ratolest upustil.“

Ani v Libanonu však situace OOP nebyla jednoduchá, protože v zemi vypukla občanská válka, ve které křesťanské milice útočily na Palestince. Když do Libanonu vstoupila izraelská vojska v rámci operace Mír pro Galileu, řídil Arafat od června do srpna 1982 bojovou činnost palestinských jednotek. Po obklíčení západního Bejrútu izraelskou armádou se Arafat rozhodl pro evakuaci. Z města odešlo 12 tisíc palestinských bojovníků. Vedení OOP i s Arafatem se přestěhovalo do Tuniska. Období po vyhnání z Libanonu bylo pro Arafata velmi obtížné.

Intifáda však připoutala pozornost k palestinskému problému a na mimořádném zasedání Palestinské národní rady byl 15. listopadu 1988 vyhlášen nezávislý palestinský stát. Na přelomu března a dubna 1989 OOP jmenovala Arafata prezidentem.

Jeho situaci však ztížilo, když za války v Perském zálivu podporoval Saddáma Husajna, byť Irák okupoval Kuvajt. Později uznal, že to byla chyba, jenomže Kuvajt tehdy vypověděl ze svého území 440 000 Palestinců.

Arafat, považovaný za teroristu, jehož ruce jsou od krve, se však nakonec projevil jako obratný politik. Začal klást důraz na jednání a v proslovu v Ženevě oznámil, že se OOP zříká terorismu a že podporuje právo všech stran zúčastněných v blízkovýchodním konfliktu včetně Izraele a Palestinců na život v míru a bezpečí. Účastnil se tajných jednání s Izraelem, které vyústily v podpis historické smlouvy o palestinské autonomii v září 1993 mezi OOP a Izraelem. Za dohody z Osla mu byla udělena v následujícím roce Nobelova cena míru, kterou byl oceněn i jeho protějšek, později zavražděný izraelský premiér Jicchak Rabin.

Po 27 letech exilu se Arafat v roce 1994 mohl vrátit na palestinská území okupovaná Izraelem, kde byla ustanovena palestinská samospráva. Stal se jejím prvním předsedou a zůstal jím až do své smrti. Dále pokračoval v politických krocích, jejích cílem mělo být vyhlášení nezávislého palestinského státu. V roce 1999 se však vyjádřil pro odklad vyhlášení samostatnosti.

Po letech izraelsko-palestinského sbližování, kdy rychlejší postup mařily obstrukce Izraele a palestinské teroristické útoky, přišla v červenci 2000 studená sprcha v podobně fiaska summitu v americkém Camp Davidu. Prezident USA Bill Clinton a izraelský premiér Ehud Barak nepřesvědčili Arafata, aby přijal kompromis. Arafatovi nestačily izraelské územní ústupky v podobě 73 procent Západního břehu Jordánu, požadoval pro Palestince celé území včetně východního Jeruzaléma. Radikálové, včetně duchovního vůdce Hamásu šajcha Jásína, jeho postoj ocenili.

O dva měsíce později vypukla druhá intifáda, která byla mnohem krvavější, protože Palestinci páchali sebevražedné atentáty.

V březnu 2002 Izrael označil Arafata za nepřítele, protože palestinské bezpečností síly nezabránily atentátům a Arafat je údajně podporoval. Izraelci mu zakázali opustit své sídlo v Ramalláhu. Arafat nejezdil ani do zahraničí, bál, se že by ho Izraelci nepustili zpět.

Izraelská vláda 11. září 2003 dala souhlas k tomu, že se může zbavit Arafata, což by mohlo znamenat jeho vyhoštění, ale také fyzickou likvidaci. Premiér Ariel Šaron ale v říjnu prohlásil, že takové opatření by „nebylo dobré pro Izrael“, a krátce poté oznámil, že jeho země nemá v plánu Arafata fyzicky zlikvidovat, přestože je odpovědný za smrt tisíců osob.

V říjnu 2004 však Arafat Ramalláh opustil, když ho vážně nemocného letecky přepravili do Paříže, kde 11. listopadu 2004 v nemocnici Percy zemřel. O den později se dopoledne konal smuteční obřad v Káhiře a odpoledne byl Arafat pohřben u svého sídla v Ramalláhu. Přišly se s ním rozloučit desetitisíce Palestinců, mezi nimiž měl velkou podporu, přestože Fatah ji kvůli korupci ztrácel.

Mahmúd Abbás

Mahmúd Abbás zvaný též abú Mázin, který je od roku 2005 předsedou palestinské samosprávy, patří k dlouholetým členům Fatahu, do kterého vstoupil už v roce 1965 a od roku 1967 byl členem jeho ústředního výboru. Patří k umírněnějším politikům, kteří nepodporují násilí a upřednostňují jednání.

Mahmúd Abbás

Abbás se narodil v roce 1935 v Safedu v Galileji. Po vyhlášení Izraele v roce 1948 jeho rodiče dali přednost emigraci, odjeli do Sýrie a potom se usadili v Kataru. Na Damašské univerzitě v Sýrii v roce 1958 Abbás ukončil studia práv. V dalších letech působil ve stání správě Sjednocených arabských emirátů a Kataru, kde působil na ministerstvu školství. V obou zemích šířil myšlenky Fatahu. Později žil Abbás v Jordánsku, Libanonu a Tunisku, protože se začal věnovat politické práci v Organizaci pro osvobození Palestiny. Jejím členem se stal automaticky v roce 1968, když do ní vstoupil Fatah. Jak OOP měnila své sídlo, stěhoval se i on.

Od roku 1980 byl členem výkonného výboru OOP, kde vedl od roku 1984 do roku 2000 oddělení pro mezinárodního vztahy. Má velký podíl na uzavření mírové smlouvy s Izraelem z Osla z roku 1993. Po jejím podepsání se vrátil z exilu na Západní břeh Jordánu. Jeho politická kariéra však nekončila, v roce 1996 se stal generálním tajemníkem OOP. Mužem číslo dvě v této organizaci zůstal až do smrti Jásira Arafata v listopadu 2004, kdy ho nahradil ve funkci vůdce OOP. V roce 2003 mu Arafat nabídl místo palestinského premiéra a předal část svých kompetencí. Jeho vládu schválil 29. dubna 2003 palestinský parlament. V červenci jednal Abbás o budoucnosti Palestiny s americkým prezidentem Bushem, který přišel s vlastní iniciativou nastolení míru na Blízkém východě, tzv. Cestovní mapou.

Kvůli narůstajícím sporům s Fatahem a s Arafatem kvůli pravomocem nad bezpečnostními složkami na palestinských územích Abbás a opakovaným obviněním z korupce v září 2003 rezignoval na funkci premiéra. Nahradil jej šéf palestinského parlamentu Ahmad Kurája.

Po Arafatově smrti ho v listopadu 2004 ústřední výbor Fatahu nominoval jako svého kandidáta do volem na post předsedy Palestinské samosprávy. Zvolen byl 9. ledna 2005 a funkce prezidenta se ujal 15. ledna 2005 a zůstává v ní doposud. Ve funkci se snaží dosáhnout míru s Izraelem a získat samostatnost pro palestinská území. V roce 2005 v egyptském Šarm aš-Šajchu dohodl s izraelským premiérem Arielem Šaronem předání samosprávy některých měst na Západním břehu Jordánu do rukou Palestinců. Izraelci mu nicméně vytýkají, že neodsuzuje dostatečně kategoricky palestinský terorismus. Abbás naproti tomu odmítá přímá jednání, pokud Izraelci budou nadále budovat židovské osady na Západním břehu Jordánu.

Chálid Mišál

V hnutí Hamás zaujímá klíčové postavení Chálid Mišál, jenž bývá označován za politického, popřípadě exilového vůdce. Jeho přesný post není znám, protože Hamás poté, co na jaře 2004 Izrael zabil jeho dva vůdce šajcha Ahmada Jásína a Azíze Rantísího, už neuvádí, kdo hnutí vede.

Chálid Mišál

Mišál se narodil v roce 1956 poblíž Ramalláhu na Západním břehu Jordánu, který tehdy ovládalo Jordánsko. Jeho rodina po šestidenní válce emigrovala do Kuvajtu, kde žila do roku 1991, kdy Kuvajt okupoval Irák. V Kuvajtu na místní univerzitě vystudoval fyziku. Již za studií byl aktivní v palestinském studentském hnutí, patřil k radikálům oponujícím Arafatově Organizaci pro osvobození Palestiny.

Po okupaci Kuvajtu odešel Mišál do Jordánska, žil v Ammánu. Začal spolupracovat s hnutím Hamás a stal se členem jeho politického výboru. Politickým vůdcem hnutí se stal v roce 1996. Po uvěznění Abú Marzúka byl zvolen šéfem politického výboru Hamásu, který sídlí v Jordánsku.

Význam Mišála v radikálním hnutí, které se uchylovalo k sebevražedným atentátům, neunikl Izraeli. Tajná služba Mossad se v roce 1997 na příkaz premiéra Bejamina Netanjahua pokusila na Mišála spáchat atentát, který však skončil fiaskem. Deset agentů s kanadskými pasy vstoupilo do Jordánska a Mišála otrávilo, Jordánsko však izraelskou operaci odhalilo a zadrželo dva agenty Mossadu. Rozlícený jordánský král Husajn se obrátil na izraelského premiéra, aby Mišálovi poskytl protijed, ten to nejdříve odmítal, ale na nátlak amerického prezidenta Billa Clintona vyhověl. Zadržení agenti Mossadu navíc byli vyměněni za vězněného duchovního vůdce Hamásu šajcha Jásína.

V roce 1999 však Jordánsko na Mišála na nátlak USA vydala zatykač. Mišál se pak přestěhoval do syrského Damašku. Nadále řídil politiku Hamásu, když v roce 2002 jednal se saúdským korunním princem Abdulláhem o izraelsko-palestinském konfliktu.

Po smrti Jásína a Rantísího se v roce 2004 Mišál stal nejvýznamnějším představitelem Hamásu. Zastává radikální názory a odmítá mír s Izraelem. V prosinci 2005 k možné dohodě Izraele a Palestinců v Damašku uvedl: „Nepřipojíme se k příměří s vládou Izraele, naši lidé se připravují na nové kolo bojů.“ Po překvapivém vítězství Hamásu v palestinských parlamentních volbách koncem ledna 2005 Mišál zdůraznil, že Hamás neodzbrojí a pod vedením Hamásu se spojí všechny ozbrojené skupiny a zformují armádu.

I po volebním vítězství, kdy se premiérem stal šéf Hamásu v Gaze Ismaíl Haníja, se Mišál podílel na politice, jednal například s ruským ministrem zahraničí Sergejem Lavrovem. Odmítl ruské výzvy, aby se hnutí transformovalo v čistě politickou sílu.

Mišál údajně také stál za únosem izraelského vojáka Gilada Šalita na konci června 2006, který rozpoutal nové kolo konfliktu. Mišál označil 10. července Šalita za válečného zajatce a chtěl ho vyměnit za Palestince vězněné v Izraeli. V roce 2011 Izrael výměnou za Šalita skutečně propustil 1027 palestinských vězňů. V roce 2012 poprvé navštívil Pásmo Gazy a obyvatelům přislíbil osvobození Palestiny „od řeky až k moři“. Nadále žije v Kataru. Podle Izraele si prostřednictvím rozsáhlého korupčního systému přišel na obrovské jmění v astronomické hodnotě 2,5 miliardy dolarů.

Hassan Nasralláh

Libanonský šíita Hassan Nasralláh, který se narodil 31. srpna 1960 v Bejrútu, je od roku 1982 členem Hizballáhu, jehož vedení převzal v roce 1992. Právě jemu se podařilo upevnit organizační strukturu hnutí, jeho vojenské schopnosti a nově je prosadit i na politické scéně. Od roku 1992 byl Hizballáh vždy zastoupen v libanonském parlamentu. Nasralláh je však současně hluboce věřící šíita, který se po celý svůj život věnuje náboženským studiím.

Hassan Nasralláh

Když vypukla v roce 1975 v Libanonu občanská válka, Nasralláhova rodina musela odejít z Bejrútu na jih Libanonu do domu svých předků ve vesnici Bazúríja. Mladý Hassan odešel studovat korán do iráckého Nadžáfu, jenž je jedním z posvátných šíitských měst. Poté, co ukončil první část studií, donutily ho irácké úřady k návratu do vlasti.

Na jihu Libanonu se Nasralláh přidal k šíitskému hnutí Amál a studoval ve škole šéfa Amalu šejcha Husajna Abbáse Musavího. Nasralláh poté reprezentoval Amál v údolí Biká’a.

Po izraelské invazi do Libanonu v roce 1982 Nasralláh spoluzaložil Hizballáh, v jehož čele stál Musaví. Od roku 1982 byl v hnutí odpovědný za údolí Biká’a a od roku 1985 za Bejrút. V roce 1989 ale přesto odjel do Íránu, kde pokračoval v náboženských studiích.

Poté, co Izrael zabil Musavího, stanul v čele Hizballáhu. Pod jeho vedením se hnutí transformovalo ve významnou politickou sílu, která je zastoupena v parlamentu. Na jihu Libanonu rozvíjelo sociální služby, spravuje školy i nemocnice. Sílilo však i vojensky a nadále podnikalo akce proti Izraeli, ostřelovalo jeho území a útočilo na jeho vojáky.

Nasralláh hrál významnou roli při výměnách zajatců mezi Izraelem a Hizballáhem v roce 2004. Izrael výměnou za své vojáky a jejich ostatky v propustil stovky bojovníků tohoto šíitského hnutí i zadržovaných Palestinců.

Nasralláh zastává velmi militantní názory, zejména co se týká Izraele. Upírá mu právo na existenci a vyzývá k vyhlazení Židů. Má tři syny a dceru, jeho nejstaršího syn Hádí byl zabit v roce 1997 v boji s izraelskými vojáky.

Ismaíl Haníja

Ismaíl Abd ul-Salím Ahmad Haníja (سماعيل عبد السلام أحمد هنية‎) je od roku 2016 politický vůdce hnutí Hamás. Už předtím zastával vysoké pozice, v letech 2014 až 2017 šéfoval hnutí v Pásmu Gazy a předtím byl od roku 2006 předsedou vlády palestinské autonomie.

Haníja, který se narodil v Pásmu Gazy v roce 1962, vystudoval literaturu na Islámské univerzitě v Gaze. Během studií se radikalizoval, stal se členem Islámského studentského bloku, z něhož v roce 1987 vznik Hamás. Haníja se začal účastnit protestů proti izraelské okupaci. Třikrát byl vězněn, poprvé za palestinské intifády. V roce 1989 dostal tříletý trest. Po propuštění v roce 1992 byl s několika vysokými představiteli Hamásu deportován do Libanonu.

Když byl v roce 1997 propuštěn z vězení poloslepý zakladatel Hamásu šajch Ahmad Jásín, stal se Haníja šéfem jeho kanceláře. To upevnilo jeho pozice v Hamásu během druhé intifády, dostal se však i do centra pozornosti izraelských bezpečnostních služeb, protože byl spojován s palestinskými útoky. Po sebevražedném atentátu v Jeruzalému byl v roce 2003 lehce zraněn na ruce střepinou izraelské bomby.

Pozici Haníji neotřásla ani smrt Jásína, který byl zabit při izraelském útoku v roce 2004, stal se spolu s Mahmúdem Zahárem a Saídem Sijádem členem kolektivního vedení hnutí. V roce 2006 byl vybrán do čela kandidátky Hamásu pro volby do palestinské zákonodárné rady. Po vítězství Hamásu ve volbách se stal palestinským premiérem. V srpnu 2006 při první návštěvě Teheránu odmítl uznat Izrael a uvedl, že povede džihád, dokud nebude osvobozen Jeruzalém. V roce 2010 ale souhlasil se vznikem Palestiny v hranicích před šestidenní válkou.

V říjnu 2006 se kolona, ve které jel, stala terčem útoku, při němž začalo hořet jedno auto, ale Haníja vyvázl nezraněn.

Prezident palestinské samosprávy Mahmúd Abbás ho z funkce premiéra odvolal 14. června 2007 poté, co Hamás silou ovládl Pásmo Gazy. Nový premiér však vybrán nebyl, a tak jím de iure zůstal. Haníjův dům byl během střetů Fatahu a Hamásu terčem palby.

V roce 2016 byl vybrán jako nástupce Chálina Mišála, přičemž se počítalo, že ho nahradí Mahmúd Zahár, Haníja se pak přesune do Dauhá, kde žil Mišál.

Stále měl silné vazby na Írán, v lednu 2020 se účastnil pohřbu íránského generála Kásima Sulejmáního, který byl zabit při cíleném americkém útoku v Bagdádu. Začátkem roku 2020 se však setkal v Turecku i s tureckým prezidentem Recepem Tayyipem Erdoganem.

Paradoxně tři z jeho sester žijí v Izraeli v beduínském městě Tel Ševa.

Muhammad Dajf

Po napadení Izraele teroristickým hnutím Hamás, kdy bylo brutálně povražděno více než tisíc občanů Izraele včetně žen, dětí a starých lidí, velitel ozbrojeného křídla Hamásu Brigád Izz ad-Dína Kásama Muhammad Dajf ohlásil, že Hamás zahájil vojenskou operaci proti Izraeli, aby nebyla dál znesvěcována jeruzalémská mešita al-Aksá. „Tohle je den největší bitvy, která ukončí poslední okupaci na zemi,“ řekl a vyzval všechny Palestince a islámská hnutí odporu v Sýrii, Iráku a Libanonu, aby se vydali na pochod k Palestině. Vyzval Araby v Jeruzalémě a dalších částech Izraele, aby „zapálili zemi pod nohama okupantů“.

Pro mnohé to bylo poprvé, kdy uslyšeli Dajfovo jméno, protože se na veřejnosti objevoval jen výjimečně a je o něm známo jen málo. Ani není jasné, zda Dajf je jeho skutečným jménem. Ví se o něm, že nasazoval sebevražedné atentátníky a organizoval únosy izraelských vojáků, což by mohl naznačovat, že stál i za únosem Gilada Šalíta.

V roce 2014 během sedmitýdenní války mezi Hamásem a Izraelem měl stát Dajf za strategií masivního ostřelování Izraele raketami a budování tunelů, jimiž měli do Izraele pronikat bojovníci Hamásu. Americké ministerstvo zahraničí ho v roce 2015 zařadilo na seznam teroristů.

Po zranění, které měl utrpět v roce 2006 při izraelském útoku, měl být upoután na invalidní vozík. V roce 2014 Hamás uvedl, že se stal terčem vražedného atentátu, který neuspěl.

11. října 2023 Hamás sdělil listu The Washington Post, že při izraelském náletu na Dajfův dům, který však byl prázdný. Při útoku na dům jeho rodiny byl však zabit jeho bratr.