Rozpad Jugoslávie - Novinky.cz

Historie

1980-1989: Růst nacionalismu a začátek rozpadu federace

Jugoslávie sice nebyla členem sovětského bloku, přesto i ji tvrdě zasáhla jeho eroze končící rozpadem. S blížícím se koncem bipolárního světa pomíjel vnější tlak, který udržoval Jugoslávii pohromadě. Po smrti Josipa Broze Tita, který zemřel 4. května 1980, se začala projevovat nejen touha po pluralitní demokracii, ale především sílící přání národů po sebeurčení provázené prudkým růstem nacionalismu. K nespokojenosti a odstředivým tendencím přispívaly také velké hospodářské problémy, rostla nezaměstnanost, inflace a zahraniční zadluženost země. Bohatší republiky na západě země - tedy Chorvatsko a Slovinsko - už nechtěly doplácet na méně rozvinuté oblasti. Chorvatům navíc vadilo, že jejich jazyk nebyl veden jako samostatný, ale jen jako latinkou psaná verze společného jazyka Srbů a Chorvatů - srbocharvátštiny.

Slobodan Milošević po projevu v Kosovu

Podobné důvody vedly i k rozpadu mnohem většího Sovětského svazu, nikde však nebyl rozpad tak krvavý, jako právě v případě Jugoslávie, kde spolu žila etnika, která spolu po staletí vedla národnostně nebo nábožensky motivované války. Velkým problémem bylo, že jednotlivé republiky, které tvořily federaci, byly ve valné většině mnohonárodnostní s početnými menšinami. Srbové žili nejen v Srbsku, dva milióny jich žily i v dalších republikách, především v Chorvatsku, Bosně a Hercegovině ale i v Černé Hoře. I proto stáli právě Srbové v centru většiny konfliktů. Také další etnika žila ve více republikách federace, Chorvati zejména v Bosně a Hercegovině, Albánci nejen v Kosovu, ale také v Makedonii. Jednotlivé státy federace navíc měly dodatkem k ústavě z roku 1974 zajištěnu možnost opustit federaci na základě výsledků nezávislých voleb, přičemž jim byly garantovány předválečné hranice nedodržující etnické rozdělení zemí.

V zemi navíc byla zcela zablokovaná politická situace, protože v čele federace se podle ústavy po Titově smrti střídal každý rok předseda (kolektivního) prezídia, pokaždé z jiné republiky.

Sílící nacionalismus se projevoval už od osmdesátých let. Zejména nejpočetnější Srbové toužili po návratu výsad, jež měli před přijetím ústavy z roku 1974. Chtěli se stát vůdčím národem v zemi a mít početnější zastoupení v republikových orgánech. Nacionalistickým Srbům také vadila autonomie dvou jeho součástí - Kosova, obývaného především Albánci, a mnohonárodnostní Vojvodiny. Obě oblasti ji získaly v roce 1974 v rámci Srbska. V Kosovu byly vedle srbocharvátštiny zavedeny ještě další dva úřední jazyky - albánština a turečtina.

Vlna nacionalismu v polovině dekády vynesla na špičku vůdce srbských komunistů Slobodana Miloševiće, který postupně omezoval autonomii obou oblastí a tvrdě postupoval zejména v Kosovu považovaném za kolébku Srbska, kde od roku 1981 místní Albánci, zejména studenti, požadovali, aby Kosovo získalo práva republiky.

Situace se vyhrotila na úplném konci osmdesátých let, kdy se rychle rozpadl východní blok. Slobodan Milošević 28. června 1989 pronesl v Kosovu před místními Srby plamenný projev při příležitosti šestistého výročí bitvy na Kosově poli. Následovalo drastické omezení autonomie Kosova, na které kosovští Albánci reagovali nenásilnými protesty. Především ignorovali srbské úřady a vytvářeli v zemi paralelní struktury. Zašli však ještě dál, oficiálně neuznávaný kosovský parlament vyhlásil 2. července 1990 nezávislou Kosovskou republiku, kterou uznala jen Albánie.

Dění v Kosovu ale v té době už zastínily jiné události. Snaha zastavit prohlubující se ekonomickou krizi pomocí radikálních ekonomických opatření narazila na odpor obyvatel a využili ji i populističtí politici.

1990-1991: Odtržení Slovinska a Chorvatska

Na začátku roku 1990 chorvatská a slovinská delegace na protest proti srbské snaze o utužení federace opustily sjezd Svazu jugoslávských komunistů. Chorvati chtěli nahradit federaci volnější konfederací, ve které by každá republika mohla vést vlastní politiku. Svaz současně ustoupil od ideje vedoucí úlohy strany, což umožnilo uspořádání prvních voleb po padesáti letech, jichž se mohlo zúčastnit více stran. V Chorvatsku a ve Slovinsku se konaly na jaře 1990. Zvítězili v nich nacionalisté, vedení ve Slovinsku Milanem Kučanem a v Chorvatsku Franjem Tudžmanem, zatímco v Srbsku zůstávali u moci komunisté, k čemuž přispěl tvrdý postup Miloševiče proti Albáncům.

Zejména Tudžman, jehož Chorvatské demokratické společenství vyhrálo dvoukolové parlamentní volby z přelomu dubna a května, byl ultranacionalista, v dobách Jugoslávie dvakrát odsouzen za své názory. Dokonce zpochybňoval počty obětí nacistů a hlavně se snažil změnit pohled na chorvatské ustašovce.

Zátaras na slovinské silnici k rakouským hranicím měl zastavit jugoslávské tanky

Tudžman 30. května 1990 na prvním zasedání parlamentu oznámil vyhlášení nové ústavy, která vyvolala obavy u srbské menšiny. Chorvatsko mělo být nově definováno na národnostním základě a ne jako společný stát Chorvatů, Srbů a dalších menšin. Srbové tvrdili, že Tudžman chce navázat na ustašovský stát. Jako symbol země zvolil tradiční červenobílou šachovnici, která byla spojována právě s ustašovci. To vedlo k prvním větším protestům. Menšinoví Srbové z Krajiny, jimž tento symbol na chorvatských policejních uniformách vadil, 17. srpna zablokovali silnice v Kninu vedoucí k moři do Dalmácie, což pocítili především turisté.

Situace se vyhrotila na podzim 1990 poté, co 30. září Srbská národní rada vyhlásila právo Srbů na autonomii na svých historických územích. Krajinští Srbové zahájili akce proti Chorvatům a začali je vytlačovat. Protesty Srbů v Chorvatsku zesílily poté co 22. prosince chorvatský parlament ratifikoval novou ústavu a mnoho ze Srbů pracujících v úřadech ztratilo své místo.

Situace už byla tak vyostřená, že federální orgány zvažovaly vojenský zásah v Chorvatsku v oblastech obývaných Srby na základě nové vojenské doktríny, kdy Titovu ideu teritoriální obrany vystřídala centralizovaná obrana. Zásah zvažovalo na jaře 1991 kolektivní prezídium, v jehož čele tehdy stál Borisav Jović, akce však byla zamítnuta.

K samostatnosti rychle směřovalo i Slovinsko, kde byla situace jednodušší, protože nebylo mnohonárodnostní. V referendu z 23. prosince 1990 se 88 procent Slovinců vyslovilo pro nezávislost.

Obdobné referendum se konalo v Chorvatsku až 19. května roku 1991. Pro nezávislost se vyslovilo 94,7 procenta hlasujících, Srbové referendum bojkotovali a následně napadali jeho výsledky jako nereprezentativní.

Chorvatsko a Slovinsko společně vyhlásily nezávislost 25. června 1991. Bělehrad se s jejich odchodem nemínil smířit. Nejprve přišel zásah ve Slovinsku, který však byl relativně umírněný a skončil po deseti dnech příměřím. V bojích padlo 44 federálních vojáků a 18 Slovinců, zraněno bylo 300 lidí.

Federální vojska byla zaskočena tím, že Slovinci vyhlásili nezávislost o den dříve než avizovali, a tak naplánovaný zásah přišel pozdě. Srbům se přesto podařilo dostat se až k hranici s Itálií.

Slovinci zvolili asymetrickou obranu. Protože neměli těžké zbraně, sázeli především na protitankové zbraně a protiletadlové rakety, s jejichž pomocí se jim hned na začátku konfliktu podařilo sestřelit dvě jugoslávské helikoptéry.

Příměří bylo vyhlášeno 2. června a k jeho vyhlášení přispělo i Evropské společenství, které se jednání účastnilo od konce června.

1991: Válka v Chorvatsku

Zatímco odtržení Slovinska proběhlo celkem klidně, odtržení Chorvatska skončilo regulérní válkou, která vypukla v červenci 1991. Do příměří v lednu 1992 si konflikt vyžádal asi 10 000 obětí, do roku 1995, kdy válka skončila, asi dvacet tisíc. Během války v Chorvatsku bylo vyhnáno asi 220 000 Chorvatů a 300 000 Srbů.

Nejprve se bojovalo o Dalmácii, o Zadar a Šibenik, kde žili především Chorvaté. Už tehdy začaly etnické čistky, které se staly neodmyslitelnou součástí všech konfliktů na území bývalé Jugoslávie.

Snaha britského vyjednavače lorda Petera Carringtona selhala. Jeho plán odmítl Slobodan Milošević. Carrington tvrdil, že Jugoslávie je země v rozpadu a že každý stát z federace má právo na sebeurčení. Sliboval, že Evropské společenství zajistí ochranu všech menšin včetně srbských. Milošević to odmítl s tím, že Brusel nemá právo rozhodovat o tom, zda se Jugoslávie rozpadá. Především mu však vadilo, že by po odtržení byli rozděleni Srbové, kteří by žili ve čtyřech republikách.

Masový hrob v chorvatském Vukovaru

V plné síle propukly boje v srpnu u Vukovaru, který federální vojska od 25. srpna 1991 ostřelovala. Tvrdé byly především střety o kasárna, kde se nacházely těžké zbraně, které Chorvati potřebovali. Dobyli jich ale jen část. Bělehrad vyslal v půlce září do oblasti těžkou techniku a Srbové město zcela odřízli 1. října.

Tudžman 5. října vyhlásil mobilizaci proti velkosrbskému nacionalismu. Srby se však nedařilo zastavit. Vukovar padl do srbských rukou 18. listopadu. Následovala čistka, asi 3 000 nebo 4 000 obyvatel a chorvatských bojovníků bylo odvedeno do tábora Ovčara a táboře ve Sremské Mitrovici. Mnozí byli zavražděni.

Srbové v té době ovládali asi třetinu chorvatského území. V listopadu 1991 začala chorvatská armáda protiútok na Slavonii a v operaci Orkán získala 300 km2.

Vzhledem k intenzitě bojů se konflikt dostal na jednání Rady bezpečnosti OSN, která schválila 27. listopadu 1991 rezoluci o vyslání mírových sborů do země. Jejich součástí byli i čeští vojáci. Uvalila také embargo na dodávky zbraní do oblasti, Chorvati je ale dál pašovali. Srbové to nepotřebovali, využívali zbraní ze skladů federální armády. Navzdory jednání o příměří boje nadále pokračovaly a Srbové v Krajině a Slavonii vyhlásili 19. prosince 1991 mezinárodně neuznanou Republiku Srbská krajina, která byla Chorvaty dobyta až v roce 1995 na konci bosenské války.

Zátaras na slovinské silnici k rakouským hranicím měl zastavit jugoslávské tanky

Snahy uzavřít příměří selhávaly, několik jich bylo přijato, ale nevstoupily v platnost. Příměří nastalo až v půlce ledna 1992. V oblasti byla rozmístěna vojska OSN, jejichž součástí se stal i český kontingent. Z celého Chorvatska včetně Krajiny se stáhly jednotky federální jugoslávské armády ovládané Srby. V malé míře ale střety dále pokračovaly zejména mezi paramilitaristickými srbskými jednotkami a chorvatskou armádou v oblasti Šibeniku a Zadaru.

Poté, co Chorvatsko přistoupilo k příměří 15. ledna 1992, byla jeho existence uznána ze strany Evropského společenství. Srby ovládaná federální jugoslávská armáda se stáhla z Chorvatska včetně Krajiny.

Do OSN bylo Chorvatsko přijato 22. května, když slíbilo, že v ústavě zaručí ochranu menšin a lidských práv. Z mezinárodní izolace se však dostalo až na konci devadesátých let po smrti ultranacionalisty Franja Tudžmana, který byl prezidentem země.

Uklidnění však netrvalo dlouho, i když odtržení Makedonie proběhlo v klidu, protože tam bylo na 500 amerických vojáků a Skopje deklarovalo zájem na dobrých vztazích s Bělehradem. Makedonie vyhlásila nezávislost už 8. září 1991 na základě referenda. Do žádné z balkánských válek se nezapletla, po roce 1999 však čelila útokům separatistických Albánců. Problémy však má kvůli svému názvu, Řekové ji odmítají pod současným názvem uznat ze strachu před velkomakedonským nacionalismem. Atény dokocne zablokovaly v roce 2008 vstup Makedonie do NATO.

1992-1995: Válka v Bosně

Další konflikt se rozhořel v Bosně, kde válka začala v březnu 1992 a ukončily ji až Daytonské dohody na konci roku 1995. Konflikt s největším počtem obětí od druhé světové války na území Evropy provázela mimořádná krutost, na kterou doplácelo především civilní obyvatelstvo, jež se stalo obětí nemilosrdných etnických čistek. Symbolem brutality války se stalo neustálé ostřelování obleženého Sarajeva i masakr civilistů ve Srebrenici, kterému nedokázaly zabránit ani modré přilby a ukázaly tak na neschopnost OSN i západních zemí zamezit podobným etnicky motivovaným konfliktům. Vojáci OSN jen zabezpečovali dodávky humanitární pomoci, kvůli slabému mandátu nemohli uplatnit sílu a zabránit genocidě.

Bosenský prezident Alija Izetbegović

Násilí přitom během konfliktu navzdory jednáním narůstalo. Během války zahynulo přes sto tisíc lidí a nejméně 1,8 miliónu obyvatel Bosny a Hercegoviny bylo vyhnáno ze svých domovů. Mnohé povraždily polovojenské jednotky vedené nemilosrdnými vůdci jako byl Arkan, ale také muslimští žoldnéři se zkušenostmi z bojů v Afghánistánu.

Samotný konflikt je velmi složitý, protože měl charakter jak občasné války, tak války mezi svrchovanými státy, navíc války s náboženskými i etnickými motivy. Do vnitřních bojů mezi Bosňáky (občas dříve označovanými za bosenské Muslimy,aby se zdůraznilo, že šlo o odlišné etnikum, od tohoto názvu se ustoupilo, protože mnozí ani islám nevyznávali. Terním Bosňák razí samotní obyvatelé, což potvrdilo i velvyslanectví),bosenskými Srby a bosenskými Chorvaty se vměšovala jak jugoslávská armáda na straně Srbů, tak armáda samostatného Chorvatska, která navíc využila konfliktu k vyhnání Srbů z Krajiny a Slavonie.

Válkou zničené domy v Sarajevu

Jednotlivé strany mezi sebou navíc podle vývoje situace uzavíraly dočasné spojenectví, aby pak obrátily zbraně proti sobě jako v dobách středověku. Jestliže se zpočátku spojili Bosňáci s Chorvaty, v průběhu války bojovali nejenom proti Srbům, ale i proti Chorvatům, než se s nimi zase spojili. Bosenské jednotky podřízené sarajevské vládě dokonce bojovaly proti odštěpeným bosenským Muslimům v Bihači, kteří uzavřeli dohodu se separatistickými Srby.

1992-1993: První roky války v Bosně

Jádrem sporu byla otázka dalšího osudu Bosny a Hercegoviny, která po vítězství Aliji Izetbegoviče ve volbách v roce 1991 směřovala k nezávislosti. Bosenští Srbové dávali přednost vytvoření společné federace se Srbskem a Černou Horou, což Bosňáci nechtěli. Bosenští Srbové se pro vznik nové Jugoslávie vyslovili v referendu v listopadu 1991, 9. ledna 1992 vyhlásili Republiku srbského národa Bosny a Hercegoviny a na začátku února se dohodli o vytvoření nové Jugoslávie se Srbskem a Černou Horou. Jejich postup ale bosenská vláda v Sarajevu označila za neústavní a vyhlásila celobosenské referendum o nezávislosti, které se konalo 29. února a 1. března 1992. Účastnilo se ho jen 67 procent obyvatel, protože Srbové je bojkotovali. Přes 99 procent účastníků referenda hlasovalo pro vyhlášení nezávislosti, kterou deklaroval prezident Alija Izetbegović 3. března. Evropská unie uznala samostatnou Bosnu 6. dubna, o den později tak učinily Spojené státy.

Hned v den vyhlášení nezávislosti bosenští Srbové začali stavět barikády v ulicích Sarajeva a dalších velkých městech a napětí narůstalo. Už 21. dubna jednotky postupujících bosenských Srbů podporované federální Jugoslávskou armádou začaly ostřelovat Sarajevo, které zůstalo v obklíčení až do konce konfliktu, tedy déle než Leningrad za Velké vlastenecké války - obklíčení trvalo skoro 1 300 dní.

Válkou zničené domy v Sarajevu

Během léta se rozšířila etnická válka na celé území Bosny a Hercegoviny, kdy postupující srbské jednotky čistily dobyté vesnice a vypalovaly domy ne-Srbů, kteří - pokud nestačili utéci - skončili v lepším případě ve sběrných táborech, muži odděleni od znásilňovaných žen, v horším pak v hromadných hrobech. Během léta bylo internováno několik tisíc lidí, z desítek tisíc dalších se stali utečenci. V táborech však končili i Srbové zajatí protistranou.

Terčem srbské agrese se stávali jak Bosňáci, označování pro posílení nenávisti za muslimy, tak Chorvaté, takže je pochopitelné, že obě strany uzavřely začátkem léta spojenectví. Přesto 3. července 1992 bosenští Chorvaté, kteří tvořili asi dvacet procent populace, vyhlásili na jihozápadě země Chorvatské společenství Herceg-Bosna jako odpověď na existenci Republiky srbské.

Boje pokračovaly a nedařilo se jim žádným způsobem zabránit, i když Rada bezpečnosti OSN uvalila embargo na Srbsko a Černou Horu a 8. června 1992 rozhodla o vyslání 1 100 mužů do Bosny, které v září posílilo dalších 6 000 modrých přileb. Mírové sbory měly slabý mandát, do bojů zasáhnout nemohly a staraly se jen o zajištění humanitárních dodávek.

Bosenské muslimky u hrobů příbuzných zabitých při ostřelování Sarajeva

Nepomohlo ani stažení jugoslávských vojsk a říjnové vyhlášení bezletových zón nad Bosnou nebo sledování pohybu těžkých jednotek. Většinu bojů vedly malé skupiny, často polovojenské, ačkoli Srbové měli na rozdíl od slabě vyzbrojených muslimů těžkou techniku. OSN však vyhlásila navzdory přání Bosňáků zbrojní embargo, takže nemohli lépe vyzbrojenému nepříteli čelit. Koncem října se zhoršila situace na východě Bosny, když armáda Republiky srbské obklíčila Goradže, Žepu a Srebernici, kde žilo na 130 000 lidí.

Výsledky však nepřinesla ani jednání. Plán vyjednávačů OSN Cyruse Vance a Davida Owena, předložený na začátku roku 1993, který počítal s rozdělením Bosny a Hercegoviny do devíti polautonomních kantonů podle etnického rozdělení, odmítly nejprve Spojené státy a v květnu v referendu i bosenští Srbové. Schválili jej jen bosenští Chorvaté.

OSN na jaře 1993 vyhlásila alespoň šest „bezpečných zón“ pro Bosňáky, jimiž se mělo stát Sarajevo, Goražde, Srebrenica, Tuzla, Bihać a Žepa. V dubnu začalo NATO v rámci operace Deny Flight kontrolovat bezletové pásmo nad Bosnou a Hercegovinou.

Koncem jara 1993 se situace v zemi ještě zhoršila. V Mostaru a v centrální části Bosny se proti Bosňákům obrátili i Chorvaté, což vedlo k uzavření překvapivého spojenectví mezi Srby a Chorvaty. V druhé půlce června navrhli Chorvati a Srbové rozdělit Bosnu na tři části podle etnik, která je obývají. Plán v červnu odmítl bosenský prezident Izetbegović s tím, že požaduje federativní uspořádání. Owen ale přes odpor sarajevské vlády nakonec plán přijal jako základ pro další jednání.

Když Izetbegović naznačil ochotu plán přijmout, čelil v Sarajevu pokusu o puč. Bosňáci plán odmítali, protože by jim poskytl jen 30 procent území státu, navíc rozděleného do izolovaných enkláv. V zoufalé situaci však na konci září plán podmínečně přijal Bosenský sněm, požadoval ale, aby Srbové navrátili všechna území, kde měli původně převahu Bosňáci. Upravenou verzi plánu, podle níž jim připadla třetina území, nakonec odmítli, protože se nechtěli smířit s rozdělením Sarajeva na srbskou a bosenskou část.

Zničená budova Národní knihovny v Sarajevu

Během vleklých jednání boje pokračovaly, i když 5. června 1993 byla v Jaderském moři zahájena operace Sharp Guard kontrolující dodržování embarga OSN na dodávky zbraní do bývalé Jugoslávie. V Bihači dokonce zaútočila centrální sarajevská armáda na odštěpené muslimy, kteří uzavřeli dohodu s Karadžičem. A v Mostaru byl při střetech mezi Chorvaty a muslimy 9. listopadu vyhozen do povětří slavný Starý most. Do konfliktu se v té době zapojila i chorvatská armáda, kvůli čemuž na začátku ledna 1994 americká velvyslankyně při OSN Madeleine Albrightová hrozila Záhřebu uvalením sankcí.

Záhřeb pod mezinárodním tlakem brzy obrátil, zejména když mu americký ministr zahraničí Warren Christopher slíbil nejen normalizaci vzájemných vztahů, ale také garanci územní celistvosti země, které hrozilo odtržení Srby obývané Krajiny a Slavonie.

1994: Nálety na Bosnu

Od 15. ledna 1994 platilo v Bosně příměří, které nevydrželo ani měsíc. Od začátku února Srbové opět ostřelovali Sarajevo, při čemž 68 lidí bylo zabito a přes 200 zraněno. NATO vyzvalo bosenské Srby, aby do půlnoci 20. března stáhli veškeré těžké zbraně minimálně 20 kilometrů od Sarajeva, jinak budou čelit úderům NATO. Byly odsouhlaseny i letecké útoky proti dělostřeleckým jednotkám, které se podílely na ničení civilních cílů v Sarajevu a 28. února proběhla vůbec první bojová akce pod vlajkou NATO od vzniku aliance v roce 1949. Šest srbských letounů Galeb narušilo bezletovou zónu, americké F-16 na ně zaútočily a čtyři sestřelily.

Jednotky OSN v Bosně

Situace se začala obracet v neprospěch Srbů. Chorvati a Bosňáci podepsali 23. února 1994 dohodu o příměří a obrátili se proti vůdci bosenských Srbů Radovanu Karadžičovi.

Nálety strojů NATO pokračovaly, 10. a 11. dubna poprvé zaútočily na bosenskosrbské pozemní jednotky, které střílely na síly UNPROFOR v oblasti Goražde. Rada NATO Srby vyzvala, aby se stáhli od Goražde, a schválila letecké útoky proti jakýmkoli vojenským silám, které by ohrožovaly muslimské bezpečné zóny. Na základě rozhodnutí uskutečnila letadla NATO několik akcí proti Srbům.

Srbové však nadále ovládali 70 procent území Bosny a Hercegoviny. Přesto podmínečně přijali novou verzi rozdělení předloženou 6. července 1994, podle které jim mělo připadnout 49 procent rozlohy, přičemž o zbylých 51 procent se měli podělit Bosňáci a Chorvati, kteří utvořili společnou vládu, v jejímž čele stanul Haris Silajdžić.

Vesničanka v troskách svého domu zničeného za války v Bosně

Postupující jednotky bosenských Chorvatů a muslimů Srbové u Brčka během listopadu odrazili a 31. prosince bylo vyhlášeno čtyřměsíční příměří. I přes podepsanou dohodu o příměří se stále bojovalo v bihačské enklávě na západě Bosny. Snaha Rady bezpečnosti vyjednat prodloužení příměří vyšla naprázdno, v dubnu to odmítl to předák bosenských Srbů Radovan Karadžić.

1995: Etnické čistky před koncem války v Bosně

Poslední rok války přinesl největší zvěrstva a vyvrcholily při něm etnické čistky. Naplno se také ukázala neschopnost vojáků OSN.

Na začátku května Chorvaté zneužili vývoje situace a v rámci operace Blesk zaútočili na pozice krajinských Srbů v západní Slavonii, kterou dobyli. Chorvatská armáda zaútočila v rozporu se všemi smlouvami, ale nikdo Záhřeb neodsoudil, i když chorvatská letadla zaútočila na pozice sil OSN a zabila několik vojáků OSN. Byl to však jen první krok při radikálním řešení situace se separatistickými krajinskými Srby, 4. srpna chorvatská armáda zahájila operaci Bouře, jejímž cílem bylo zcela ovládnout srbskou Krajinu, což se jednotkám za čtyři dny povedlo. Srbské jednotky bez většího odporu ustoupily na území bosenské Republiky srbské. Následovalo je asi 150 000 uprchlíků, jen v Banja Luce se jich objevilo na 100 000.

Exhumace masového hrobu ve Srebrenici

Konec května také v plné síle ukázal neschopnost modrých přileb. 22. května bosenští Srbové pronikli do skladu těžkých zbraní UNPROFOR u Sarajeva a odvezli odtamtud přes protesty francouzských vojáků několik děl. Od 24. května bosenští Srbové opět ostřelovali Sarajevo a připravovali se k obsazení bezpečných oblastí. NATO proto zahájilo letecké útoky na pozice bosenských Srbů.

Po náletech na muniční sklad u Pale z 25. a 26. května.Srbové oznámili, že vypovídají všechny dohody uzavřené s OSN a začali zajímat vojáky UNPROFOR a pozorovatele OSN. Nakonec jich zajali 374, včetně tří Čechů. Propouštěni byli od začátku června na základě výzvy srbského prezidenta Slobodana Miloševiče.

Obyvatelky Srebrenice, které přežily masakr

Modré přilby se dostávaly do role statistů. Před očima vojáků UNPROFOR Srbové 11. července vpadli do Srebrenice, ze které bylo evakuováno na 23 000 lidí, dalších asi 7500 jich ale bylo brutálně vyvražděno. Následoval útok na Žepu, která byla vypálena. Karadžić pak nabídl výměnu obklíčeného Goražde za část Sarajeva a pro svou Republiku srbskou požadoval 56 % území Bosny a Hercegoviny.

Když 28. srpna zabil minometný granát v Sarajevu 37 osob a 85 zranil, NATO definitivně došla trpělivost a 30. srpna začaly letecké a dělostřelecké útoky proti bosenským Srbům v rámci operace Deliberate Force, které je měly přimět k ukončení obléhání Sarajeva. Údery byly přerušeny 1. září, ale 5. září byly opět obnoveny; operace skončila 14. září, kdy Srbové vyjádřili vůli jednat.

Chorvatští vojáci po dobytí Slavonije pálí srbskou vlajku

Jednotky bosenských Chorvatů a muslimů i 20 000 vojáků chorvatské armády využily změny v poměru sil a v průběhu tří zářijových týdnů obsadily celkem 4 000 km2, které předtím drželi bosenskohercegovští Srbové. Jednalo se o velkou část střední Bosny, včetně měst Bosanski Petrovac, Ključ, Sanski Most, Jajce a Mrkonjić Grad.

Před ustupujícími jednotkami uprchlo do Banja Luky asi 90 000 Srbů. Bosenská armáda chtěla Banja Luku obsadit, ale velmoci ji donutili postup zastavit. Bosenským Srbům za podpory Arkanových jednotek se na přelomu září a října pak podařilo dobýt v severozápadní Bosně část území zpět. V okolí Banja Luky pokračovaly etnické čistky s cílem vyhnat zbylé Chorvaty a muslimy. To už však válka končila.

Americký vyjednavač Richard Holbrooke (vlevo) se Slobodanem Miloševičem

Americkému vyjednavači Richardu Holbrookovi podařilo vyjednat příměří, které vstoupilo v platnost 10. října. Válku pak ukončil podpis dohod z Daytonu, kde se jednání se účastnily srbská, chorvatská a bosensko- hercegovská delegace v čele s prezidenty Miloševičem, Tudžmanem a Izetbegovičem. V delegaci nebyl ani bosenskosrbský předák Karadžić, ani bosenskosrbský generál Mladić, kteří byli obviněni z válečných zločinů.

Jejich účast na jednáních Američané a Bosňáci předem vyloučili. Návrh dohody, podle níž se srbská Krajina stala součástí Chorvatska a 51 % území Bosny a Hercegoviny připadlo chorvatsko-muslimské federaci veden Siljadžičem, zbytek pak Srbům, byl parafován 21. listopadu, 14. prosince pak byl podepsán v Paříži závěrečný text dohody.

1996-1997: Napětí v Srbsku po bosenské válce

Daytonská dohoda sice vyřešila otázku Bosny, mír na Balkáně však nezajistila. Napětí se přeneslo do samotného Srbska. Své požadavky stále radikálněji vyjadřovali kosovští Albánci, kteří toužili po samostatnosti. Dohoda z Daytonu však garantovala územní celistvost Srbska.

Když proti kosovským Albáncům, kteří se rozhodli pro boj, začaly radikálněji zasahovat srbské vojenské a policejní síly, Západ nemínil opakovat chyby z Bosny, způsobené váhavostí. Přešel do opačného extrému a rozhodl se pro rázný zákrok. V březnu 1999 začal s nálety na Jugoslávii, které trvaly skoro tři měsíce. A protože válka má své vlastní zákonitosti, hlavními terči se nestaly srbské jednotky působící v Kosovu, ale infrastruktura okleštěné jugoslávské federace.

Srbové se potýkali s nedostatkem zboží

Albánci, kteří zjistili, že jim pasivní rezistence a ignorování srbských úřadů nezajistí jejich požadavky, se rozhodli pro boj. Šanci na uznání samostatnosti po Daytonu poklesla, dohoda garantovala územní celistvost všech následnických států jugoslávské federace. Kosovo doplatilo na to, že se nestalo samostatnou republikou, dosáhlo nanejvýš autonomie. Článek jugoslávské ústavy z roku 1974, podle něhož se mohly po hlasování jednotlivé republiky federace opustit Jugoslávii , se ho netýkal. A Albánci se nemohli odvolávat ani na Chartu OSN a její článek na právo národů na sebeurčení, Albánci již svůj stát měli.

Vznikla proto Kosovská osvobozenecká armáda (UCK), která už v dubnu 1996 spáchala čtyři útoky na představitele srbských vojenských sil, další následoval v červnu u Mitrovice a pak ještě jeden na kasárna ve Vucitrnu. Těch se měl údajně účastnit i Hašim Thaci, který byl v roce 1997 odsouzen v nepřítomnosti na deset let.

Demonstrující Srbové v Bělehradě

Dění v Kosovu však načas zastínilo napětí v samotném Srbsku. Velkosrbské ideály skončily v troskách, do Srbska se valili uprchlíci vyhnaní z Krajiny. Země byla rozvrácená, k čemuž přispívalo i embargo vyhlášené radou bezpečnosti OSN. Řada velkých srbských podniků vyhlásila nucené prázdniny a nezaměstnanost přesahovala 20 procent. Bujel černý trh, upláceli se úředníci i celníci a policisté, aby se dařilo provézt kontraband. Benzín se pašoval před Dunaj z Rumunska, textil a další spotřební zboží dováželi lidé z bleších trhů v Maďarsku.

Na podzim se začala projevovat nespokojenost s vládnoucím režimem Slobodana Miloševiče. Naplno propukla po druhém kole podzimních komunálních voleb ze 17. listopadu, v nichž uspěla nedávno ustavená opoziční koalice Zajedno. Výsledky voleb ve čtrnácti velkých městech však byly anulovány kvůli údajným nesrovnalostem a vítězem byli vyhlášeni Miloševičovi socialisté.

Demonstrace začaly v Niši, ale brzy se přenesly do dalších měst včetně Bělehradu. V centru protestů stáli studenti, kteří vstoupili do stávky, v níž je podpořili stávkující divadelníci. I v zimě navzdory chladu každý den po celé tři měsíce vycházelo do centra Bělehradu několik desítek tisíc lidí. Na mítincích hovořili opoziční vůdci, nacionalistům blízký Vuk Dražkovič, protiválečná aktivistka Vesna Pešičová a prozápadní Zoran Djindjic. Odpůrci Miloševičova režimu také každý večer pochodovali městem v době, kdy se vysílaly hlavní televizní zprávy na protest proti zákazu opozičních médií.

Představitelé srbské demokratické opozice Zoran Dindić, Vesna Pešičová a Vuk Dražković (zleva) na mítinku v Bělehradě

První úspěch přišel 17. prosince, kdy byl soud nařídil zrušit anulování voleb v Niši. Právní bitva se ale vlekla a tak pokračovaly masové protesty včetně průvodů, v jejichž čele mnohdy šli i představitelé pravoslavné církve. Až na začátku února 1997 parlament přijal zákon lex specialis, kterým bylo uznáno vítězství opozice v téměř všech volebních obvodech, kde je opozice požadovala. Demonstrovalo se však dále až do dubna.

Milošević ale u moci zůstal. Západ proti němu otevřeně nevystoupil, neboť byl garantem Daytonských dohod, což srbská opozice kritizovala, viděla příležitost zbavit se jej. Miloševičovi sice vypršel mandát srbského prezidenta, v červenci 1997 však byl zvolen prezidentem Jugoslávie.

1997-1999: Povstání kosovských Albánců

Během roku 1997 sílila Kosovská osvobozenská armáda (UCK). Část zbraní získala z vyrabovaných skladů v Albánii, která se politicky i ekonomicky úplně zhroutila, naprostá většina Albánců hrála pyramidové hry a po pádu prezidenta Sali Beriši v zemi zavládl chaos. Peníze dostávala od Albánců působících v zahraničí, ale také od mafie.

Situace se přiostřila v roce 1998, kdy střety nabývaly na intenzitě a bělehradská vláda se rozhodla k tvrdému zásahu poté, co v jednom zahynuli čtyři srbští policisté a 30 albánských civilistů. Bělehrad obvinil ze smrti všech UCK a rozhodl se rázně zakročit. Srbské jednotky útočily především v údolí Drenica, kde byla bašta UCK a kde bylo na přelomu února a března zabito 24 lidí. Pak byla podniknuta akce proti rodině Adema Džešariho, označovaného za teroristu. Při akci, do níž byly nasazeny obrněné transportéry, zahynulo v Prekazu 53 členů této rodiny, čehož okamžitě využila UCK.

Uprchlíci z Kosova

Mezinárodní společenství akci odsoudilo a americká ministryně zahraničí Madelaine Albrightová varovala, že Kosovo není vnitřní otázkou Jugoslávie. Srbové však v dubnovém referendu odmítli, že by situaci řešilo nasazení zahraničních vojáků. Silové řešení nabývalo vrchu, novou jugoslávskou vládu vytvořili socialisté spolu s utranacionalisty ze Srbské radikální strany Vojislava Šešelje, pro něž byla otázka udržení Kosova klíčová. Když velvyslanec USA pro Balkán Robert Gebard označil UCK za „teroristickou organizaci“, Slobodan Milošević to vnímal jako podporu tvrdých zásahů, i když nešlo o oficiální prohlášení vlády USA a Gebard byl záhy odvolán.

Vojensky se však navzdory nasazení těžké techniky nedařilo UCK porazit. Využila mezinárodního tlaku na Bělehrad a během června a července obklíčila několik vesnic. V červenci ale po útoku srbských jednotek UCK ztratila třetinu území, kterou ovládala. Při akci bylo zničeno na dvě stě vesnic.

V útocích ale UCK přesto v srpnu pokračovala. Při postupu na Orahovac byli všichni srbští muži ve vesnicích zajati a posléze zabiti. Zničen byl také památný klášter v Zočišti, kde byly ostatky svatého Kosmy a Damiána. Po vyrabování byl podminován a srovnán se zemí. Srbské jednotky zase zabily 26 září 13 mužů v Golubovači.

Exhumace masového hrobu

Obětí sílícího etnického konfliktu se stalo především civilní obyvatelstvo, i když etnické čistky nebyly tak brutální jako v Bosně. Srbští policisté zatkli během celého roku přes 1 200 kosovských Albánců, kteří byli obviněni z terorismu. Humanitární organizace odhadovaly, že asi 300 000 kosovských Albánců uteklo před boji ze svých domovů a možná až 30 000 jich skončilo bez střech nad hlavou. Krev lpěla i na rukou UCK, která zajala nebo zavraždila sto až tři sta Srbů a Albánců. Několik desítek zadržených v Orahovaci ale propustili.

Situace se zhoršovala, protože ani jednání nevedla k reálným výsledkům. V květnu se sešel umírněný kosovský vůdce Ibrahim Rugova se Slobodanem Miloševičem a americký vyjednavač Christopher Hill pokračoval v kyvadlové diplomacii mezi Bělehradem a Rugovou. Další americký vyjednavač Richard Holbrooke se snažil dosáhnout dohody s Miloševičem o rozmístění sil NATO v Kosovu. Až 12. října byla podepsána dohoda o ukončení srbských akcí v Kosovu.

Příměří ale bylo porušováno oběma stranami. NATO už v té době zvažovalo možné vojenské akce, 30. října zahájilo nad Kosovem přelety neozbrojených letadel.

Veškeré naděje na mír, o němž se jednalo ve francouzském Rambouillet, zmařil 15. ledna 1999 incident z Račaku. Den po útoku srbských sil na vesnici bylo nalezeno u jejího okraje 45 těl kosovských Albánců včetně dvanáctiletého chlapce a tří žen. Některá těla byla zohavena a většina obětí byla střelena zblízka do hlavy. Srbsko tvrdilo, že jde o bojovníky UCK, což mezinárodní společenství odmítalo.

Srbští vojáci nasazení v Kosovu

Po Račaku Madelaine Albrightová dospěla k závěru, že nastal čas pro akci, protože samotná diplomacie bez hrozeb silou nevede k cíli. Podle ní jakákoli dohoda musí být podpořena přítomností zahraničních sil v Kosovu. USA a západoevropské země se shodly na tom, že půjde o jednotky NATO, a ne o síly OSN, které nedokázaly zabránit masakrům v Bosně.

Rozhodnutí o tvrdém postupu přišlo ještě předtím, než bylo pečlivě vyšetřeno, kdo jsou oběti masakru a kdo je zabil. Srbové tvrdili, že celou akci zinscenovalo UCK a jde o oběti zabité UCK. Už 30. ledna 1999 dala Severoatlantická rada mandát generálnímu tajemníkovi organizace Javieru Solanovi, aby nařídil letecké údery proti Jugoslávii v závislosti na vývoji politického procesu.

Zatímco kosovští Albánci připravovanou mírovou dohodu zahrnující přítomnost sil NATO v oblasti pod tlakem přijali, Bělehrad ji tvrdě odmítl, i když tehdejší velitel amerických leteckých sil Michael Short hrozil vybombardováním Bělehradu.

1999: Bombardování Jugoslávie

NATO se v březnu 1999 rozhodlo zahájit leteckou kampaň proti Jugoslávii, neboť se neustále objevovala hlášení o dalších desítkách tisíc lidí, prchajících z Kosova do Makedonie, i když počty na hranicích nakonec byly nižší než avizované. Albánci opakovaně vypovídali o tom, že jejich domy byly vyloupeny a vypáleny.

Podle údajů humanitárních organizací nejméně 300 000 kosovských Albánců uprchlo do Albánie a Makedonie. Zpráva OSN z dubna 1999 uváděla, že z Kosova uprchlo dokonce 850 000 lidí a dalších 230 000 Albánců sice zůstalo v Kosovu, ale museli opustit své domovy. Albánci uváděli, že je srbská policie nutila opustit domovy a odvedla k vlakům, které je odvezly na hranice. Současně jim zabavovala dokumenty dosvědčující jejich jugoslávské občanství. Spekulovalo se také o možná až 100 000 obětí etnických čistek, o nichž opakovaně mluvil americký ministr obrany William Cohen, jak ale později uvedla žalobkyně Mezinárodního trestní tribunálu pro Jugoslávii ICTY Carla del Ponte potvrzeno bylo jen 2 108 obětí ze 187 nalezených hrobů.

Letadla F-16 míří nad Srbsko

Masivní letecké útoky byl zahájeny 24. března. Rozkaz k nim vydal generální tajemník NATO Javier Solana o den dříve. Navzdory plánům však nešlo o několik krátkých úderů, které měly vyřadit z provozu protivzdušnou obranu Jugoslávie a velení jejich vojenských sil, aby nemohlo dále koordinovat akce jugoslávské armáda a milicí v Kosovu. Letecká kampaň trvala celých 78 dní, vyžádala si nejméně pět set ale možná až tisíc obětí a podle západních odborníků způsobila škody za 30 až 50 miliard dolarů, Jugoslávie je však vyčíslila na sto miliard. Terči náletů se stala celá infrastruktura země, zejména mosty, silnice a železnice, ale také elektrárny a rafinérie, ale také další klíčové vojenské podniky, které mnohdy nevyráběly nic pro armádu. Napadány byly také televizní vysílače a budova televize, aby byla zastavena propaganda Miloševičova režimu.

NATO podcenilo sílu Jugoslávie a odhodlání se bránit. Opět se prokázalo, že Douhettova doktrína, podle níž lze válku vyhrát jen leteckými údery, je mylná. Do akce přitom bylo nasazeno přes tisíc letadel a vrtulníků zemí NATO a část strojů létala i přes Českou republiku, která se stala členem aliance jen krátce předtím - 12. března. Koridory z Itálie by totiž takový nápor letadel nepojaly.

Válka se vlekla a nezdálo se, že by se Bělehrad navzdory utrpěným škodám mínil vzdát. V dubnu se proto začalo vážně uvažovat o pozemní operaci, ale 12. června Milošević přijal podmínky a umožnil silám KFOR vstoupit do Kosova.

Zničený most u Nového Sadu

Unáhlená akce však opět vyvolala velké rozpaky podobně jako dříve váhavý přístup OSN a neschopnost modrých přileb účinně zasáhnout v Bosně a zabránit brutálním masakrům. Vleklá akce postihovala především prosté Srby, na jejichž stranu se postupem času přikláněly sympatie. Termín „humanitární bombardování“, jímž nálety obhajoval i Václav Havel, se projevil v plné své absurditě.

Přestože cílem bylo, jak uvádělo NATO, vyhnat srbské jednotky, nahradit je mírovými sbory a umožnit návrat uprchlíků, kvůli útokům z Kosova uprchlo dalších 160 až 250 tisíc lidí, především Srbů, jejichž domy vypálili nebo neoprávněně obsadili Albánci. I většina dalších obětí náletů byli civilisté, nemluvě o tom, že následky náletů, při nichž byla zničena infrastruktura země, pocítili především prostí obyvatelé, ne politické špičky. Milošević se označil za vítěze války a u moci zůstal ještě rok.

Stroje NATO svrhly na Jugoslávii při více než deseti tisících útocích 23 000 bomb o celkové hmotnosti 7 000 tun. Vypuštěno bylo také 2 500 střel s plochou dráhou letu.

Největší pozornost vzbudily civilní oběti. Ukázalo se, že ani ta nejpřesnější munice netrefí vždy cíl. Navíc s přibývajícím časem byly podnikány útoky i na sporné cíle, jako byla například budova televize nebo autobusy a vlaky. Při útoku na železniční most u Grdelicy zahynulo 12. dubna 14 cestujících. Ještě tragičtější následky měl zásah autobusu z Niše do Podgorice z 1. května, kdy zemřelo 47 ze 70 cestujících. V Niši bylo 7. května také zasaženo tržiště se zeleninou, přičemž zemřelo nejméně patnáct civilistů.

Budova srbské socialistické strany začala po náletu hořet

Zasaženi byli i uprchlíci z Kosova na silnici spojující Djakovicu s Prizrenem. Při útoku z 14. dubna jich zemřelo nejméně 75. Při zásahu budovy jugoslávské televize bylo 23. dubna zabito nejméně 15 zaměstnanců. V Bělehradě byla 20. května omylem zasažena nemocnice s porodnicí, kde právě prováděli císařský řez. Zahynulo pět lidí. Ještě větší rozruch ale vyvolalo 8. května bombardování budovy čínského velvyslanectví, jehož troskách zahynuli tři čínští novináři a zraněno bylo dvacet osob. USA měly údajně starou mapu, kde nebylo vyznačeno aktuální sídlo velvyslanectví.

Při náletech bylo také zničeno 18 mostů včetně všech mostů přes Dunaj v Novém Sadu, což přerušilo nejen spojení mezi severem a jihem země (a po válce na to doplatili dopravci z Řecka a Turecka), ale také připravilo o dodávky vody na 600 000 obyvatel města ležícího v multikulturní Vojvodině, kde žije početná maďarská menšina, protože vodovodní řad vedl mostem. Řada útoků směřovala i na tamní rafinérii, z níž uniklo velké množství ropy, která znečistila Dunaj. Podobně následky měly opakované útoky na rafinérii a chemičky v Pančevu. Bombardována byla automobilka Zastava v Kragujevaci, kde bylo zraněno 120 zaměstnanců, a mnoho dalších strojírenských podniků. Zasažena byla i bělehradská továrna na výrobu léků Galenika, potravinářské provozy nebo tabačky.

Opakovaně byly také podnikány útoky na elektrárny, kdy se používaly i grafitové bomby, které je načas vyřadily z provozu. Zničena byla celá řada památek včetně více než desítky středověkých klášterů.

Proti srbské armádě v Kosovu nezaznamenaly nálety velké úspěchy kvůli dokonalému maskování a rozptýlení zbraní. Potvrzeno bylo zničení pouhých 14 tanků ze 120 nahlášených. První údery nebyl příliš úspěšné kvůli špatnému počasí, i když srbské síly brzy zjistily, že jejich letadla nemají šanci proti letadlům NATO. Sestřeleny byly nejen lehké bitevníky J-22 Orao, ale také moderní MiGy 29.

Vybombardovaná budova srbského ministerstva obrany

Mistrovský kousek se ale povedl jugoslávské protivzdušné obraně 27. března, kdy byl sestřelen supermoderní stroj F-177 kategorie stealth. Jugoslávci použili staršího radaru pracujícího na dlouhých vlnách, který F-177 odhalil, neboť měl otevřenou pumovnici. Radar přitom zapínali jen nakrátko, aby nebyl zjištěn.

Srbové také tvrdili, že sestřelili v květnu stroj F-16, letectvo Spojených států ale tvrdilo, že mu selhal motor, v témže měsíci se také zřítil v Albánii vrtulník AH-64 Apache. I v tomto případě Američané tvrdili, že nebyl sestřelen, jak uváděli Srbové. Ultramoderní stroj byl sestřelem raketou S-125 Něva.

Kvůli tomu se okamžitě začalo spekulovat, jestli na velitelství sil NATO není jugoslávský špion nebo člověk podporující Srby. K údajům mělo přístup přes pět set lidí, protože se akce účastnily mnohonárodní síly.

2006: Odtržení Černé Hory

Z bývalých jugoslávských federálních republik se jako poslední oddělila od Srbska Černá Hora. Nezávislost vyhlásila 3. června 2006 na základě výsledků referenda z 21. května, kde se pro samostatnost vyslovilo 55,5 procenta obyvatel.

O nezávislost usiloval černohorský premiér Milo Djukanović, i když Černá Hora byla nejdéle těsným spojencem Srbska a on sám měl zpočátku blízko k srbským předákům včetně Slobodana Miloševiče.

V dubnu 1992 se obyvatelé Černé Hory v referendu vyslovili pro vytvoření svazku se Srbskem, jehož výsledkem byl vznikla Federální republiku Jugoslávie.

Ani Černá Hora neunikla dopadům krvavých válek na Balkáně, i když se jich přímo neúčastnila. Měsíc pro vyhlášení třetí Jugoslávie bylo na nově vzniklou federaci uvaleno embargo ze strany mezinárodního společenství kvůli konfliktu v Bosně, kde se rozhořela válka mezi etnickými Srby, Chorvaty a Bosňáky. Zpočátku se v ní přímo angažovala i jugoslávská federální armáda.

Srbští vojáci nasazení v Kosovu

Válečný konflikt, ekonomické embargo a konflikt měl devastující dopad nejen na samotné Srbsko, ale také na Černou Horu. Ta využívala své polohy na pobřeží Jaderského moře. Přes Černou Horu se do Srbska pašovalo nedostatkové zboří z Itálie, před čímž úřady včetně nejvyšších politiků zavíraly oči a mnozí se na tom také obohacovali. Milo Djukanović dokonce čelil italským soudům kvůli pašování a kvůli faktu, že italská mafie našla na černohorském pobřeží bezpečné útočiště.

Po podepsání Daytonských dohod, které ukončily válku v Bosně, se Djukanović rozhodl změnit kurs politiky země. Vedlo to k rozkolu ve vládnoucí postkomunistické Demokratické straně socialistů Černé Hory. Dlouholetý Djukanovičův blízký spolupracovník Momir Bulatović nakonec založil vlastní socialistickou stranu, která byla blízká Miloševičovi.

Konflikt mezi oběma politiky vyvrcholil v roce 1997 při černohorských prezidentských volbách. V druhém kole provázeném řadou nejasností zvítězil Djukanović. Úřady jeho vítězství přijaly a on se od té doby stal nejmocnějším politikem v zemi, obývané 630 000 lidmi, z nichž 35 procent se hlásí k srbské národnosti.

Černohorský předák Milo Djukanović

Po náletech na Jugoslávii v roce 1999 se Djukanović rozhodl dále oslabovat svazky s Bělehradem. V roce 2003 byla Federální republika Jugoslávie přeměněna v konfederaci Srbska a Černou Horu.

Vzhledem k vysokému počtu srbského obyvatelstva a tradičním vazbám Černé Hory na Bělehrad se však svazek držel a opatrný Djukanović se neodhodlal uspořádat referendum. Průzkumy ukazovaly, že by se mu v něm nemuselo podařit získat potřebný počet hlasů. Vyhlásil je až květnu 2006, kdy si byl jist úspěchem. V dubu 2006 totiž Evropská unie pozastavila asociační rozhovory s Srbskem a Černou Horou kvůli tomu, že Bělehrad dostatečně nespolupracoval s Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii (ICTY), neboť nezajistil vydání bosenských Srbů Radovana Karadžiče a generála Ratka Mladiče.

V referendu příznivci odtržení jen těsně překonali hranici 55 procent, kterou stanovila Evropská unie. Prvním premiérem země se po zářijových volbách stal Milo Djukanović, když volby vyhrála Djukanovičova koalice Demokratické strany socialistů a Sociálnědemokratické strany.