Apollo 11 – start, let, přistání a návrat

Měsíc minulo Apollo 11 19. července v 17:21 světového času. Na jeho odvrácené straně se začalo připravovat na vstup na lunární orbit. Při obtížném brzdném manévru musel hořet motor servisního modulu SPS TS po přesně vypočtenou dobu. Kdyby hořel kratší dobu, mohlo by se stát, že Apollo 11 zamíří do volného prostoru, pokud by pracoval déle, panovalo nebezpečí, že by mohla loď spadnout na povrch Měsíce. Apollo 11 bylo 73 hodin po startu navedeno na eliptickou oběžnou dráhu, která se ještě zkorigovala na téměř kruhovou ve výši 110 km.

Přistání Apolla 11 do oblasti Moře klidu asi 20 km od kráteru Sabine D bylo naplánováno na 20. července 1969. Při jedenáctém obletu Měsíce pilot lunárního modulu Buzz Aldrin otevřel přechodový tunel do modulu Eagle (Orel), kam ve 12:52 světového času přelezl. Velitel Neil Armstrong ho následoval. Začali přípravu na sestup, kterou zahájili kontrolou všech systémů modulu, stavu paliva a nabití baterií. Zadali data do počítače a autopilota, nastavili zaměření orientačních bodů a prověřili komunikaci s velitelskou lodí i řídícím střediskem na Zemi. V 17:44 se lunární modul oddělil od velitelského modulu Columbia, kde zůstal jeho pilot Michael Collins. Při kontrole zvenčí obkroužil modul, aby se přesvědčil, že je nepoškozený, a jeho přistávací nohy se vysunuly, což okomentoval slovy: „Orel má křídla.“

V 19:05 zažehli Aldrin a Armstrong motor lunárního modulu DSP a dostali se na sestupovou dráhu, která je přiblížila na 15 km nad povrch Měsíce. Ve 20:05 zažehli motor DSP podruhé a zahájili vlastní sestup. Zjistili však, že minuli orientační body o čtyři sekundy dříve. Oznámili, že budou dlouzí, tedy že přelétnou plánované místo přistání a dosednou několik kilometrů západně od něj. Ukázalo se, že modul letěl vyšší rychlostí, což mohlo být způsobeno tím, jak ho obletěla při kontrole loď Columbia, tlakem vzduchu z tunelu, jímž byl spojen s lodí, o něco delším během motoru nebo gravitační anomálií v oblasti.

Pět minut po zahájení sestupu naváděcí počítač lunárního modulu LGC ohlásil chyby 1202 a 1201. Současně se rozsvítilo žluté varovné světlo. Armstrong informoval Houston: „Alarm programu.“ To vyvolalo velké obavy v řídícím středisku v Houstonu, ale 24letý počítačový expert Jack Garman řekl 26letému operačnímu důstojníkovi Stevu Balesovi, který mohl zastavit sestup, že v případě chyby 1201 a 1202 je bezpečné pokračovat v přistání.

Počítač jen indikoval přetečení, kdy nebyl schopen naráz provést všechny úkoly v reálném čase a některé odložil. Později se ukázalo, že vyhodnocoval data z potkávacího radaru, který nebyl při přistání potřeba. Přepínač radaru byl v nesprávné poloze.

Když se Armstrong podíval ven, uviděl z výšky asi 120 metrů, že místo, kde by měli přistát, je na kamenité pláni na okraji kráteru o průměru 90 metrů a místo hladké plochy jsou na něm veliké balvany. Přešel proto na poloautomatické řízení, aby změnil místo přistání za bezpečnější, které by navíc umožnilo odběr širšího spektra geologických vzorků.

Když letěl nad povrchem, tak zjistil, že jim dochází palivo, blížila se chvíle, kdy ho budou mít jen na šedesát sekund letu, a nebylo jasné, jestli by tak nízko šlo ještě přerušit přistání.

Pokud by byla výška letu příliš malá, lunární modul by dopadl na povrch dříve, než by ho startovací motor stihl vynést vzhůru.

Šéf směny v řídícím středisku Duke varoval posádku, že jí zbývá palivo na 60 sekund letu. „Když jsme slyšeli varování o 60 sekundách a rozsvítila se kontrolka nízké hladiny paliva, byl jsem si jist, že to znepokojilo řídící středisko,“ řekl po letech Aldrin. „Pravděpodobně očekávali, že jako obvykle přistaneme s palivem na další dvě minuty letu. A my jsme byli třicet metrů nad povrchem s palivem na 60 sekund.“ To byl kritický okamžik. Posádka se rozhodla přistát na nejbližším možném místě. „Když klesla na 30 sekund, byli jsme asi tři metry nad povrchem,“ dodal s tím, že Armstrong čísla nesledoval, díval se ven. Nebylo dobře vidět, protože spaliny vířily měsíční prach.

Pak se ale 170 cm dlouhá kovová tyč se snímačem umístěná na jedné z nohou modulu dotkla povrchu, rozsvítila se modrá kontrolka a Aldrin oznámil Houstonu: „Kontaktní světlo.“

O tři sekundy později lunární modul dosedl a Armstrong vypnul motor. Bylo 20:17:43 a v nádrži zbylo jen 98 kg paliva, které by umožnilo letět po dalších 25 sekund. Později se ukázalo, že ho ve skutečnosti bylo o něco víc, asi na 50 sekund letu.

Armstrong pak ohlásil: „Houstone, základna Tranquility. Orel přistál.“ Použil v hlášení základna Tranquility, a ne jméno modulu, aby bylo jasné, že přistání bylo úspěšné. Komunikační důstojník NASA Charles Duke odpověděl: „Tranquility. Přepínám. Zase dýcháme.“

Po přistání na Měsíci měli američtí astronauté Edwin Buzz Aldrin a Neil Armstrong pět hodin spát, protože byli vzhůru od časného rána. Měli však pocit, že by stejně neusnuli, a tak 20. července ve 23:43 světového času zahájili přípravy na výstup. Ty měly trvat dvě hodiny, ale protáhly se na tři a půl, protože kabina byla plná vybavení. Z oken vybírali, kam zamíří. Ještě před výstupem Aldrin, který byl členem Websterské presbyteriánské církve, přijal eucharistii. S sebou měl malou krabičku, kde byla hostie a mešní víno a malý pohár. Přitom četl z bible z Janova evangelia slova: „Já jsem vinná réva a vy ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce; beze mě nedokážete nic.“

To ovšem nešlo do éteru, NASA Aldrina požádala, aby se slova nepřenášela, protože americká administrativa čelila žalobě zakladatelky Amerických ateistů Madalyne O´Hairové, kvůli tomu, že posádka Apolla 8 četla na vládou placené misi z bible, čímž byl porušen první dodatek k ústavě.

V 2:39:33 Armstrong otevřel dveře a vylezl ven z lunárního modulu. Ve 2:51 začal sestupovat po žebříku, který měl devět příček. Cestou spustil malou kameru uloženou ve výklopném oddílu vybavení MESA pod pláštěm lunárního modulu, který otevřel. Jeho výstup sledovalo na 600 milionů lidí. Cestou popsal povrch: „Vypadá velmi, velmi jemně zrnitý, je to skoro prach.“ Šest a půl hodiny po přistání 21. července 1969 ve 2:56:15 světového času se Armstrong jako první člověk dotkl povrchu Měsíce a otiskl tam první stopu. Když sestupoval z nejnižší příčky žebříku, řekl: „Je to malý krok pro člověka, ale velký skok pro lidstvo.“

Okamžitě vyfotografoval modul a sedm minut poté, co se dotkl povrchu Měsíce, začal sbírat první vzorky a dal si je do kapsy, aby v případě přerušení mise byly alespoň nějaké k dispozici. Krátce poté se k němu přidal i Aldrin a oba strávili asi dvě a půl hodiny fotografováním Měsíce, modulu a sběrem vzorků.

Armstrong uvedl, že pohyb po Měsíci je v šestinové přitažlivosti snadný: „Vypadá to, že tu není žádný problém se pohybovat, jak jsme předpokládali.“ Aldrin to ukázal názorně, když předvedl dva skoky snožmo: „Je jednoduché skočit.“ „Ano, ... a chůze je taky pohodlná,“ dodal Armstrong. Astronauti ale uvedli, že musejí své kroky plánovat dopředu, protože jemná půda je docela kluzká. „Ve stínu je docela tma a je těžké vidět, jak pevně stojím. Má to tu svou vlastní krásu. Je to jako na poušti v USA, i když je to jiné. Ale je to tu pěkné,“ řekl ještě Armstrong, který popsal i plaketu na přistávací noze lunárního modulu: „Jsou tu dvě polokoule, každá ukazuje jednu ze zemských polokoulí. Pod tím se říká: Tady poprvé lidé z planety Země stanuli na Měsíci v červenci LP 1969. Přišli jsme v míru za celé lidstvo.“

Oba muži na měsíčním povrchu vztyčili americkou vlajku. I když si Aldrin přál, aby to šlo hladce, nebylo to snadné, protože půda byla tvrdá a žerď se podařilo zarazit jen 20 centimetrů hluboko. I tak jí ale zasalutoval jako na vojenské akademii ve West Pointu. V tu chvíli se s nimi spojil prezident Nixon a řekl: „Neili a Buzzi, mluvím k vám po telefonu z Oválné pracovny v Bílém domě. Je to určitě ten nejdůležitější telefonát v historii. Ani vám nemohu říci, jak jsme všichni pyšní na to, co jste dokázali. A jak k nám mluvíte z Moře klidu, inspiruje nás to ke zdvojnásobení našeho úsilí přinést mír a klid na Zemi.“

Oba pak umístili na povrch vědecké přístroje z balíku EASEP, kde byl pasivní seismograf a koutový odražeč. Armstrong pak cvalem, který se ukázal jako nejefektivnější způsob pohybu, zamířil k šedesát metrů vzdálenému Malému západnímu (východnímu) kráteru, aby ho vyfotil. Aldrin dál sbíral vzorky a snažil se získat i nějaké z hloubky, ale i když použil geologické kladívko, nedostal se do větší hloubky než 15 cm.

Nasbíral celkem šest kilogramů vzorků, byly dvou typů, bazaltové a brekcie. Protože vše šlo pomaleji, než čekali, nasbírané vzorky přestali dokumentovat. Aby vše stihli, Armstrong doslova přebíhal od jedné činnosti k druhé. Řídící středisko ho vyzvalo, aby zpomalil. Nakonec povolilo patnáctiminutové prodloužení vycházky, takže na povrchu Měsíce strávili při jediném výstupu dvě hodiny a patnáct minut.

Do úložného prostoru lunárního modulu naložili film a dva boxy s celkem 21,55 kilogramu vzorků. Jako první se vrátil do modulu Aldrin. Po něm vyskočil na třetí stupeň žebříku Armstrong. Zbavili se nepotřebného vybavení, zejména batohů se systémem PLSS, který jim zajišťoval přežití při vycházce, velkých bot a fotoaparátu Hasselblad. Dveře zavřeli v 5:01.

Aldrin ale omylem poškodil jistič spouštěče hlavního motoru potřebného pro start z Měsíce. Panovaly obavy, že by jim to mohlo zabránit vzlétnout a uvázli by na Měsíci. Prezident Nixon měl pro případ neúspěchu mise, který se odhadoval na 40 procent, připravenou i řeč, kterou mu napsal autor jeho projevů William Safire. Pokud by se nemělo podařit astronautům odstartovat, měl o tom nejprve informovat manželky. Pak měl pronést projev k národu, který by slyšeli i astronauté na Měsíci. Ti by ještě měli možnost se rozloučit s manželkami. Následovat měla bohoslužba. Astronauté o této možnosti raději nemluvili, ale uvědomovali si nebezpečí kosmického výzkumu. Jistič se však podařilo opravit pomocí špičky fixky.

Po sedmi hodinách odpočinku se začali připravovat k návratu. V 17:54 odstartovali. Na povrchu Měsíce strávili 21,5 hodiny. Start proběhl bez problémů, jen při něm spadla vlajka. Návratová část lunárního modulu se oddělila,“ řekl Aldrin. „Koncentroval jsem se na počítače a Neil sledoval výškoměr, ale díval jsem se dost dlouho, abych viděl, jak vlajka spadla.“ Proto se u dalších misí dávala vlajka dále od lunárního modulu, aby nemusela vzdorovat tlaku výtokových plynů.

Nezahálel však ani Michael Collins ve velitelském modulu Columbia, který obíhal Měsíc. Nejprve musel identifikovat lunární modul na povrchu. Prováděl také údržbu a během třetího oběhu musel řešit problémy s teplotou chladicího média, na kterou ho upozornilo řídící středisko těsně před tím, než se dostal nad odvrácenou stranu Měsíce, kde s ním nemělo kontakt. Místo toho, aby ho podle doporučeného postupu přepnul na manuální řízení, jen přepnul chlazení na ruční a zpátky na automatické a vše opět fungovalo. O řešení problému informoval Houston ve chvíli, kdy vyletěl ze stínu Měsíce. Při každém obletu byl 48 minut bez spojení.

Když se Armstrong a Aldrin vrátili z první vycházky po Měsíci do lunárního modulu, šel také spát.

Po probuzení připravoval kabinu pro návrat obou mužů z Měsíce. Lunární modul se přiblížil k lodi Columbia ve 21:24. Ke spojení došlo ve 21:35. Poté, co Armstrong a Aldrin přenesli vzorky a filmy do kosmické lodi Columbia, modul byl oddělen ve 23:41. Protože jeho dráha nebyla stabilní, spadl na povrch Měsíce, ale není známo kam.

Následoval 68 hodin dlouhý let na Zemi. Den před přistáním 23. července kosmonauté z paluby Columbie zhodnotili misi jako ohromný úspěch. „Raketa Saturn V, která nás vynesla na oběžnou dráhu, je neuvěřitelně komplikovaný inženýrský výrobek, jehož každá část fungovala bezchybně. Vždy jsme byli přesvědčení, že vybavení bude fungovat správně. A to vše je možné jen díky krvi, potu a slzám a velkého počtu lidí,“ řekl Collins, přičemž parafrázoval slova Winstona Churchilla, který na začátku války řekl, že nemůže slíbit nic než krev, pot a slzy.

„Všichni vidíte nás tři, ale za povrchem jsou tisíce a tisíce dalších a všem bych chtěl říci, mockrát vám děkuji,“ dodal Collins a připojil se k němu Aldrin: „Bylo to více než jen tři lidé na cestě k Měsíci, více než úsilí vlády a průmyslového týmu, dokonce více než úsilí jednoho národa. Cítíme, že to je symbol neukojitelné zvědavosti celého lidstva objevovat neznámé.“ Pak citoval úryvek z bible.

Návrat proběhl 24. července 1969 bez problémů. V 16:44 světového času byly vypuštěny padáky, což už pozorovaly posádky čtyř helikoptér SH-3 Sea King, které vzlétly spolu se dvěma naváděcími letadly Grummam E-1 Tracer z paluby letadlové lodi USS Hornet.

O sedm minut později se snesl velitelský modul Columbie na hladinu Tichého oceánu 2660 km východně od atolu Wake, 380 km jižně od Johnsonova atolu a 24 km od letadlové lodi. Modul přistál dnem vzhůru, ale nafukovací vaky ho převrátily do správné polohy.

Z vrtulníků seskočili potápěči v ochranných oděvech. Jeden upevnil na kosmickou loď kotvu, aby ji proud neodnášel, další otevřel vstup do Columbie a podal astronautům stejné oděvy, jaké měli potápěči, protože panovaly obavy ze zavlečení mimozemského života.

Vyzvednuta byla i 4,5 tuny těžká kosmická loď, která byla uložena na palubu Hornetu vedle mobilní karanténní místnosti MQF. Z lodi byly vyndány vzorky, filmy a pásky s daty. Když letadlová loď připlula do Pearl Harboru na Havaji, byla mobilní karanténní jednotka naložena na palubu transportního letounu C-141 Starlifter, který ji přepravil do řídícího střediska pilotovaných letů. Astronauté přišli do lunární laboratoře 28. července v 10:00. Opustit karanténu mohli po 10. srpnu. Pak je čekalo triumfální turné po USA.

Columbia byla přepravena na havajskou leteckou základnu Hickam, kde se dostala do rukou pyrotechniků, aby zlikvidovali jakoukoli hrozbu exploze. Transportní letoun C-133 Cargomaster ji 30. července převezl do Houstonu. Poté, co absolvovala turné po amerických městech, skončila v Národním leteckém a vesmírném muzeu ve Washingtonu, kam byla předána. V rámci výročí je opět vystavována v různých amerických městech, aktuálně je v Seattlu.

I když hlavním cílem mise bylo dokázat, že zvolené technické řešení letu je správné a že posádka se může bez problémů pohybovat na povrchu Měsíce. Na zem se ale podařilo dostat stovky fotografií a 21,55 kg měsíční horniny.

Neil Armstrong zemřel 25. srpna 2012 ve věku 82. let. „Dějiny jsou sledem náhodných událostí a nepředvídatelných rozhodnutí,“ skromně vysvětlil, proč se právě on stal před čtyřiceti lety prvním člověkem, který vstoupil na Měsíc.

Zbylí dva členové posádky ještě žijí.