Letiště v hlavním městě Maskatu představuje luxusní spojení skla o oceli, obří odletové haly umístěné pod povrchem zase připomínají futuristické metro. Pokud ale čekáte, že Ománský sultanát bude podobně nablýskaný a vyumělkovaný jako sousední Spojené arabské emiráty, pletete se.
Po půlhodinovém vystání fronty před stolem imigračního úředníka (viz sloupek o vstupním vízu) vás venku čeká moderní velkoměsto, které si ovšem zachovalo svou původní historickou autenticitu.
Když nebudete chtít, o turistu celý den nezavadíte. Pětihvězdičkové rezorty, ve kterých nepoznáte, zda jste v New Yorku, nebo v Bombaji, tu samozřejmě ale také najdete. Dokonalý mix? To si pište. Zatím se jedná o turisticky opomíjenou část Arabského poloostrova, byť návštěvnost rok od roku roste, a to i v případě českých turistů.
Trasa naší cesty po Ománu
Absolutistická monarchie v Ománu představuje problém pro svobodu slova, jak ji chápeme v západní civilizaci. Cenzura zakazuje kritizovat sultána. Podle zpráv Amnesty International mají ženy problém s vymáháním práva a pracovníci z cizích zemí jsou často vykořisťováni. Trest smrti je v Ománu zaveden, ale třeba za loňský rok nebyla žádná poprava provedena.
Při jízdě na dunách držte volant vždy rovně, jinak by se auto mohlo převrátit. A nebojte se přidat hodně, hodně plynu - jinak na dunu nevyjedete.
Už v osm ráno ukazuje teploměr třicet stupňů a pod tuto hodnotu neklesne dříve než pozdě odpoledne. Hned po příletu nasedáme do naftových šestiválcových Volkswagenů Amarok s motorem nově posíleným na 190 kW a automatickou převodovkou. Čeká nás bezmála tisíc kilometrů v lákavé trojkombinaci moře-hory-poušť.
Startujeme a v koloně nejprve vyjíždíme z města na jednu z liduprázdných pláží Ománského zálivu. Zastávek je podél pobřežních silnic nepočítaně a je to jeden z těch momentů, kdy si ve vypůjčeném autě štěstím výsknete, že nejste na přeplněné pláži v Chorvatsku – kdekoliv na cestě zastavíte a máte celou pláž s bílým pískem i nádherně čistým mořem jenom pro sebe. Musíte počítat jenom s tím, že široko daleko není žádný obchod, restaurace, nic takového. Mimochodem, délka pobřeží činí přes dva tisíce kilometrů.
Odpoledne vyrážíme nejprve po prašné cestě vysoko do hor, přes dva tisíce metrů. Konkrétně do Al-Hadžar, pohoří s vrcholem ve výšce 2980 m n.m., zasahujícího až do Spojených arabských emirátů. Úzkou cestou desítky minut stoupáme, Auta se sunou pomalu, každou chvíli přichází zatáčka, občas nás čeká prudký výjezd. Není to kdovíjak náročný terén, vysoká světlá výška amaroku a jeho robustní podvozek v kombinaci s pohonem všech čtyř kol znamenají obrovskou jistotu. To vše doplňují terénní pneumatiky.
Za bezmála měsíc, kdy do Ománu Volkswagen pozval na tzv. Amarok Adventure Tour desítky novinářů z celého světa, se, jak mi řekl německý průvodce Andreas, přihodily jenom dva defekty pneumatik a jedno nebo dvě auta se lehce odřely. Vzhledem k množství kamenů, které překonáváme v horách, je to malý zázrak.
Žlutavé vrcholky ve dvou tisících metrech, které nás ze všech stran obklopují, tiše sledují naše plahočení. Klidně to mohla být horská stezka někde v Pákistánu nebo v Afghánistánu, dojem z toho máte stejně intenzivní. Tady se samozřejmě jedná o mnohem bezpečnější cestu, Omán je obecně velmi bezpečný.
Cestou se zastavujeme u jeskyně Madžlis al-Džinn (Majlis al-Jin, česky jeskyně Tajemství), druhé největší jeskyně světa. Pohled do černé díry z okraje budí závrať, dno se nachází o 160 metrů níže. O to šíleněji působí, když nám průvodce říká, že do ní v roce 2007 skočil base-jumper Felix Baumgartner, o sedm let později ji jako první na světě slezli horolezci Stefan Glowacz a Chris Sharma.
Madžlis al-Džinn je druhá největší jeskyně světa. Do 160 m hluboké černé díry v roce 2007 skočil base-jumper Felix Baumgartner (ano, ten který v roce 2012 skočil ze stratosféry), o sedm let později ji jako první na světě slezli horolezci Stefan Glowacz a Chris Sharma.
Zdroj: Red Bull
Poblíž jeskyně k nám od nízkého stavení obklopeného černými kozami a velbloudy přibíhá skupinka malých dětí, které obdarujeme sladkostmi, a nasedáme do aut s cílem najít vhodné místo k přenocování. Kousek od silnice je zaprášené prostranství. Odhazujeme kameny, začínáme stavět stany, a… schytáváme chladné kapky deště. Drobně a velice krátce prší, větší oblačnost ale pokazí západ slunce i výhled na nebe poseté tisícovkami hvězd. Jinak puntičkářská organizace přináší jeden drobný zádrhel – drobný chemický záchod pro třicítku lidí se velice rychle zaplní, takže se ve tmě musíme ukrýt za skalisky.
Druhý den celé dopoledne sjíždíme hory dolů, cestou potkáváme pick-upy místních, ale není jich mnoho. Na úzkou cestu se dvě auta nevejdou, s některými se vesele zdravíme, jiným ani nestojíme za mávnutí, když zastavíme a pustíme je. A tak je to v celém Ománu, nedá se říct, že všichni lidé jsou příjemní a na turisty se usmívají, zejména mimo větší města pak ne každý mluví anglicky. Ale výše zmíněné by platilo asi univerzálně, Českou republiku nevyjímaje.
Bezmála čtrnáct stovek kilometrů dálnic, které protínají všechny stěžejní body celé země, má špičkový povrch, a co jsme měli možnost vidět, mnohem lepší než ten, na jaký jsme zvyklí u starších českých dálnic. Obvykle jsou dvouproudé, místy i tříproudé a jízda na nich je naprosto bezproblémová. Modré informační tabule jsou psané arabsky, ale i v latince. Během jízd za hlavním městem Maskat vidíme mnoho rozestavěných úseků, které staví dělníci z Pákistánu a Bangladéše, jež do Ománu mohou na dva roky přijet pracovat, a spoustu neoblíbených prací dělají právě oni. V pětimiliónovém sultanátu je obrovský podíl cizinců, kteří dělají „neoblíbené“ práce. Začátek každé stavby „hlídá“ panák s praporkem navlečený do reflexní vesty. Napoprvé si myslíte, že tam skutečně stojí člověk.
Síť čerpacích stanic sice není tak hustá jako u nás, ale každých třicet čtyřicet kilometrů narazíte na „benzínku“ evropského stylu s klimatizovaným obchodem uvnitř, kde si koupíte cokoliv, od zubního kartáčku, přes balenou vodu, až po datle.
Nafta je u stojanů běžně k dostání, byť typické auto je bílý pick-up se šesti – nebo osmiválcovým benzínovým motorem. A stejně jako ve všech zemích Orientu je benzín proti zvyklostem z Evropy velice levný – litr zde vyjde na zhruba dvanáct korun.
Nejvyšší povolenou rychlost, která na zdejších autostrádách činí 120 km/h, tu dodržují všichni. Každých zhruba pět kilometrů je totiž po levé straně šedá budka radaru, navíc co chvíli potkáte hlídku policie. Na tu jsme narazili i na opuštěné silnici daleko mimo civilizaci, kde se jinak díky malé hustotě dopravy příjemně jezdí. Zajímavostí je, že Omán vůbec nemá železniční síť.
Odpoledne vjíždíme do pouště Wahiba (nebo také Sharqiya Sands). Ještě předtím si ve zdejším servisu necháme na svém amaroku, který jsme vyměnili za méně komfortní verzi s manuální převodovkou, upustit všechny čtyři pneumatiky. Výsledný tlak činí 1 bar, což je zhruba polovina původní hodnoty. Podhuštěné pneumatiky ale po vjezdu na písek krásně „sedí“ a celé auto se komfortně pohupuje.
Nekonečnost a drsnost pouště je fascinující. Není to sice největší poušť světa, ovšem i tak budí zdání nekonečna. A s délkou 180 kilometrů malá rozhodně není. Kam oko dohlédne vidíte písek a duny, sem tam potkáte pomalu jdoucího velblouda (majitelé jim svazují nohy, aby neutekli moc daleko), občas kolem proletí bílý Land Cruiser s místními, kteří se v poušti pohybují naprosto suverénně – asi jako Skandinávci na sněhu. Jaké duny tady místní řidiči s nevzrušeným výrazem sjíždí (možná i řidičky, ženy zde šoférovat mohou), mě nutí kroutit hlavou…
Na uježděné písčité cestě se jezdí naprosto bezproblémově, jediný problém může představovat výjezd na větší dunu. Je to jednoduché: nesmíte se bát dát plný plyn. Na řvoucí dvojku a někdy trojku se řítíme do kopců a zkoušený pick-up je poslušně zdolává.
Kolem poledne přichází to nejlepší při jízdách v poušti. Teplota venku stoupla k padesáti stupňům, takže se vracím do auta, jehož ventilátory chrlí studený vzduch, příjemných šestadvacet, nižší teplota už by byla o zdraví. Čekají mne odhadem padesátimetrové duny. Za žádnou cenu nesmíte plyn povolit, protože by vás pak čekalo couvání dolů a znovu pořádné rozjetí. V zatáčce ještě stačím auto ohodit metrovým proudem písku, což na fotografiích vypadá jednoduše skvěle.
Náročnější je dunu sjet, notabene pokud je vysoká desítky metrů a vy přes její okraj nevidíte dolů. Německý instruktor mi zdůrazňuje: volant vždy rovně, jinak by se auto mohlo převrátit. Kývu hlavou na znamení souhlasu, řadím dvojku a zkouším se rozjet. Jenže dám málo plynu, auto jen poskočí a zůstane stát na samotném okraji. Raději řadím redukci, pouštím spojku, přidávám plyn a amarok sklouzává dolů. Před sebou hrne písek, a tím přibržďuje. Brzda se zásadně nepoužívá.
Přiznávám, že při sjezdu své první velké duny jsem cítil, jak mi pot stéká po zádech, a když se mi v polovině – při rovném volantu – auto začalo hrnout do strany, trochu jsem znejistěl. Ale stačí přidat plyn, trochu plynu, aby se všechny čtyři pneumatiky „chytly“, a dvoutunový pick-up se ochotně srovná.
Sjíždět duny je zábava, takže si to samé dávám ještě čtyřikrát. To už ale německý průvodce hlásí do vysílačky, že musíme odjet. Patnáct amaroků se štosuje za sebou.
Naše třídenní putování začíná v hlavním městě Masaktu, odkud jedeme do hor Al-Hadžar. Další den následuje jízda v poušti Wahiba. Vrcholem akce je pak sjíždění desítky metrů vysokých dun.
Zdroj: Volkswagen/Novinky.cz
Po 12 kilometrech se z obzoru vyloupne rezort 1000 Nights Camp. Malé domečky zdánlivě připomínají nomádská obydlí, po noci v letadle a ve stanu jsou ale něčím naprosto luxusním. A je zde nejenom sprcha a klasický záchod, ale i malý bazén. Hlavně ale úchvatné výhledy, to když se těsně před setměním necháme vyvézt na stometrovou dunu a oči spočinou na dechberoucím západu slunce.
Zastavujeme se na večeři. Mezi typická jídla patří kuřecí, ryby, jehněčí nebo skopové. Místní ale jedí i velbloudí maso, populární je také indická kuchyně. Typickou přílohou je rýže nebo chlebové placky rukhal, všechna jídla jsou výrazněji kořeněná. K šílenství nás doháněly dvoudeckové PET lahve s vodou. Na vyprahlé poušti jich vypijete klidně pět na jeden zátah, a protože se zde odpad nerecykluje, je to smutné dvojnásobně.
V luxusním kempu je docela dost cizinců, na více než jednu noc to tady ale není. Kromě procházek nebo spíše vyjížděk do pouště autem či na velbloudu se tady nic moc dalšího dělat nedá.
Návrat do hlavního města Sultanátu Omán znamená ujetých 900 kilometrů během tří dnů. Hlavní město tak pozorujeme víceméně z oken auta. Místní se baví závody velbloudů, travnaté plochy zkrápěné vodou (teplota se počátkem dubna pohybuje přes 40 stupňů) jsou zase obsypány chlapci a muži nejrůznějšího věku, kteří zde hrají fotbal.
Město je na poměry arabských států čisté, když na hodinu parkujeme před zdejším velkým tržištěm, překvapuje nás, že policista u zaparkovaných automobilů kontroluje, zda mají platný lístek. My jej za sklem máme také (místní jej nelogicky dávají za stěrač), i tak nás to ale překvapilo – na jihu Španělska nebo Itálie se nikdo kontrolou neobtěžuje. Velice pozitivně hodnotíme absenci mrakodrapů a výškových budov obecně – sultán jim není nakloněn, což atraktivitu půlmiliónového hlavního města ještě zvyšuje.
Na hlavní město Ománu máme jen pár hodin času a kromě spatření několika mešit z okna auta máme možnost navštívit jedno z největších tržišť (říká se jim súky). V labyrintu úzkých chodeb (zapsaném na seznam světového dědictví UNESCO) provoněných kadidlem seženete to nejlepší koření, pistácie nebo třeba tradiční malé dýky khandžáry. Vyplatí se i nákup kašmírových šátků, které zde jsou doslova za pár korun. Za padesát korun si koupíte i trička, ty jsou ale většinou z Bangladéše nebo Číny. Lepší je koupit si něco typického pro zdejší zemi – třeba proslulé vonné svíčky nebo tkané koberce. U všeho zboží jsou nalepené cedulky s cenovkou, ale jste v Orientu, takže na většině míst můžete cenu srazit nejméně o třetinu.
Určitý konzervatismus jinak na arabské poměry celkem pokrokové země ukazují cedulky na některých mešitách. Je zde napsáno „pouze pro muslimy“. Těch je zde oficiálně bezmála 86 procent. Ženy chodí zahalené, místní ženu bez šátku na hlavě jsme zde za celou dobu nepotkali.
Turistická sezona trvá od října do května, poté nastává období dešťů, kdy do země prchají lidé z Emirátů. Omán je dosud neobjevenou exotickou destinací, která nabízí turistům lákavou kombinaci historické architektury, nádherných pláží u Indického oceánu (zejména na jihu), opuštěných hor i pouště.
K tomu všemu si připočtěte vynikající infrastrukturu, možnost dorozumět se anglicky a vysokou bezpečnost. Omán, v němž se neplatí daně a kterému již pětačtyřicet let vládne umírněný sultán Kábús bin Saíd bin Tajmúr al-Saíd, toho má hodně co nabídnout. Je to skrytý tip pro ty, kteří chtějí exotiku Orientu, ale vadí jim davy turistů. Otázkou je, jak dlouho bude trvat, než se stane tak zprofanovaným jako třeba sousední Emiráty.
Pokud máš dobrý úmysl, pšoukající osel ti neublíží...
S lety do Ománu je to kapku složitější. Přímé lety zajišťují pouze charterové spoje rezervované cestovními kancelářemi. Do tamějšího hlavního města Maskat tak vede cesta vždy s jedním přestupem. Na cestě tak strávíte obvykle něco mezi 10 až 12 hodinami. Pro představu, cena letenek v červnu se pohybuje mezi 13 a 14 tisíci korunami. Smysluplný výběr zahrnuje spoje aerolinek Emirates, Turkish a Lufthansa. Kdybyste byli ochotni letět se dvěma mezipřistáními ve snaze ušetřit něco přes tisícikorunu, zahrňte do svého vyhledávání i aerolinky Swiss. Počítejte ale s tím, že budete na cestě výrazně déle.
Vízum si můžete zajistit dopředu elektronickou formou, ale není problém si jej vyřídit až na letišti v Ománu. Obě tyto možnosti vás vyjdou z finančního pohledu úplně stejně. Cena víza činí 20 ománských riálů, tedy zhruba 1100 korun.
