Božský Kája, Sinatra východu či Zlatý hlas z Prahy, to vše jsou přezdívky Karla Gotta, nejslavnějšího českého popového zpěváka a plzeňského rodáka, jenž se kdysi neúspěšně pokoušel studovat výtvarné umění. Ale i jemu zůstal věrný, i když mnohem více ho proslavil jeho hlas.
Od roku 1958, kdy udělal první krok k pěvecké kariéře, vydal stovky řadových a kompilačních hudebních alb u nás i v zahraničí. Celkově se prodeje jeho zvukových nosičů odhadují na asi 50 milionů kusů. Je držitelem mnoha ocenění, mimo jiné 42 Zlatých a Českých Slavíků
Karel Gott se narodil 14. července 1939 v Plzni Marii a Karlu Gottovým. Brzy se přestěhovali do Prahy, kde se Karel nejprve neúspěšně hlásil na Uměleckoprůmyslovou školu. Po nepřijetí se vyučil v ČKD elektromontérem a od roku 1957 tři roky pracoval ve zkušebně elektrických točivých strojů v ČKD Stalingrad v pražských Vysočanech. Především jeho otec ho nutil naučit se řemeslo, neboť umělecké fantazie neuznával, narozdíl od maminky Marie, která ho podporovala ve zpěvu i v malování.
Roku 1958 se Karel Gott přihlásil do první soutěže Hledáme nové talenty, kde si jeho tenoru povšimnul Karel Krautgartner a nabídl mu vystupování s orchestrem. Mladý zpěvák se o dva roky později rozhodl studovat na pražské Státní konzervatoři operní zpěv a tou dobou si také poprvé vyzkoušel práci ve studiu (nahrávky Blues In The Night a Careless Love však vyšly až v roce 1963) a vystoupil v Československé televizi v pořadu k 15. výročí osvobození Československa. V roce 1961 se mu poprvé podařilo vycestovat do zahraničí a vystupovat s jazzovým orchestrem v Polsku.
Postupně si rozšiřoval repertoár o nové styly, zkoušel pop, rokenrol, country, šanson, lidovky, dechovku, muzikál, operetu i operu.
První oficiálně vydanou písní, kterou Karel Gott nazpíval, je duet s Vlastou Průchovou Až nám bude dvakrát tolik (1962) na stejnojmenném albu orchestru Karla Krautgertnera, se kterým vyhráli v soutěži Hledáme písničku pro všední den. O rok později zpěvák nastoupil do populárního divadla Semafor a ve hře Zuzana není pro nikoho doma si zazpíval písničky jako Oči sněhem zaváté a Zdvořilý Woody. Současně poprvé spolupracoval na televizním filmu (Revue pro banjo Zdeňka Podskalského) a zpíval v televizní verzi hry Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra Šest žen.
Rok 1964 byl pro Gottovu kariéru zásadní. Získal totiž prvního ze Zlatých Slavíků, které pak sbíral šest desítek let až do jejich zrušení. Strnulost této velmi specifické ankety se stala vděčným tématem českého lidového humoru. Důležitá byla sezóna 64 i proto, že Gott si spolu s dalšími interprety zazpíval ve filmech, které se později staly klasikami. Šlo o špičkovou parodii na western Limonádový Joe aneb Koňská opera, film Kdyby tisíc klarinetů a romantické Starce na chmelu.
Na první samostatnou LP desku si musel Karel Gott počkat až do roku 1965. Supraphon mu tehdy vydal album Zpívá Karel Gott, a zatímco v rádiu se stala velkým hitem písnička Trezor, Gott se podílel s bratry Jiřím a Ladislavem Štaidlovými na založení divadla Apollo.
Pomýšlel také na kariéru v zahraničí, a zkusil proto nahrát v angličtině desku The Golden Voice of Prague, která vyšla roku 1966. Později se ale ukazuje, že mnohem důležitější bude pro Gotta němčina, narozdíl od Ameriky se v Německu a Rakousku stává hvězdou. Gottovi se sice podařilo vyjet do Kanady i do amerického Las Vegas, silnější však byla odezva v Německu, kde mu Polydor vydal nahrávky Weisst du wohin (Krásné je žít) nebo Bist du das Glück (Pošli to dál). Díky tomu se dostal do německé hitparády a obsadil 33. místo.
Gott pochopil, že tudy vede jeho cesta, a v roce 1968 se rozhodl reprezentovat Rakousko v Eurovizi, kde se však coververze Tausend Fenster (Tisíc oken) nelíbila a zpěvák skončil předposlední.
V Čechách tou dobou slavil úspěchy s hity Čas růží a Lady Carneval, zatímco Polydor vydal německou desku Die goldene Stimme aus Prag (Zlatý hlas z Prahy) a Gott v zemi zůstal tři měsíce, což později nazval „cvičnou emigrací“.
Hned natočil i další německou desku Weihnachten in der goldenen Stadt (Vánoce ve zlaté Praze) a komerční úspěch v západním Německu jasně signalizoval, že zpěvák bude přinášet komunistickému státu cenné valuty, takzvané „západní marky“. I proto si ho režim hýčkal a žádal jeho návrat. Mezi lidmi brzy zlidověla věta, že „Gott vydělává jako fabrika“.
Jen jednou zpěvák své věrné Němce zklamal. V roce 1970 chtěl dokázat, že umí i rokenrol, a prosadil si vydání desky Star meines Lebens (Hvězda mého života) s bigbítovějším laděním. Později často vzpomínal, že publikum to vůbec nepřijalo, a od podobných experimentů raději upustil.
Během sedmdesátých let už jako etablovaná hvězda vydává jednu desku za druhou a koncertuje doma, v západních zemích (v roce 1971 proběhla další cvičná emigrace) i v Sovětském svazu. Rok 1973 byl pro něj mimořádně šťastný, narodilo se mu první dítě, dcera Dominika, a získal vlastní televizní pořad Zpívá Karel Gott.
Do kin navíc vstoupila oblíbená pohádka Tři oříšky pro Popelku, kde zpíval píseň Kdepak ty ptáčku hnízdo máš. Film se stal hitem v Československu i v Německu, kde běžel pod téměř nevyslovitelným názvem Drei Haselnüsse für Aschenbrödel. Stejně tak tam uspěla seriálová Die Biene Maja (Včelka Mája) z roku 1977.
Gott se objevil i v mnoha dalších filmech jako Hvězda padá vzhůru, Romance za korunu nebo Z pekla štěstí 2. Nezapomenutelný byl jeho krátký výstup v kultovním Dědictví aneb Kurvahošigutntag.
V Československu se v 70. letech stal Gott také součástí politického života, když posloužil jako symbol Anticharty. O události se píše dodnes. Zpěvák tehdy před televizními kamerami přednesl svůj projev proti Chartě 77 na velkém shromáždění umělců, které organizovala komunistická moc. Charta 77 bylo prohlášení žádající komunistickou vládu, aby dodržovala lidská práva, k čemuž se předtím sama zavázala. Mezi jejími autory byli i Václav Havel či spisovatelé Pavel Kohout a Ludvík Vaculík.
Osmdesátá léta přinesla Gottovi další hity i výstavy obrazů, které zpěvák maloval odjakživa. Gott převzal Zlatou desku Supraphonu za milion desek exportovaných do zahraničí, Platinovou desku Supraphonu pro nejprodávanějšího interpreta v dějinách československého gramofonového průmyslu a pokračoval ve sbírání nekonečné řady Zlatých Slavíků. Stal se národním umělcem i absolutním vítězem hitparády televize ZDF s písní Babička, ale v Česku si lidé z té doby pamatují spíše Zvonky štěstí, duet s malou Darinkou Rolincovou, nebo písničky Zůstanu svůj a To musím zvládnout sám.
Rok 1989 přinesl největší společenskou změnu od února 1948 a řada prominentních umělců staré generace ustoupila do pozadí. Nikoliv Karel Gott. K překvapení mnohých přišel na pražskou demonstraci proti režimu a během krátké chvíle, která vstoupila do dějin, se postavil vedle disidentů a symbolu antikomunismu Karla Kryla, aby s ním zazpíval státní hymnu.
V roce 1990 však zpěvák náhle ohlásil ukončení kariéry. Nemělo to dlouhého trvání. Už další rok opět vyjel na mezinárodní turné a dojatí Němci mu v Berlíně odhalili voskovou figurínu. V Praze byl zase uveden do Síně slávy Akademie české populární hudby.
Spolu s Františkem Janečkem založil agenturu GOJA a začal úspěšně vystupovat s mladou zpěvačkou Lucií Bílou, s níž vydal album Duety. Výraznými hity devadesátých let se staly melodie Když muž se ženou snídá a Být stále mlád. Devadesátá léta pak Gott korunoval výjezdy až do Číny či Spojených arabských emirátů.
Deska z roku 2002 Pokaždé se v ČR stala nejprodávanějším albem roku. V následujících letech 2005, 2008 a 2009 absolvoval tři česká a dvě německá turné. Obdržel trojnásobnou platinovou desku Supraphonu za prodej svých alb a roku 2009 uspořádal megakoncert k 70. narozeninám v O2 aréně.
V říjnu 2015 bylo Karlu Gottovi diagnostikováno zhoubné onemocnění mízních uzlin. Na jaře 2016 sice zpěvák informoval v médiích, že se z rakoviny vyléčil, ale záhy přišly jiné zdravotní potíže. Na poslední koncertní turné vyjel v roce 2018, kdy vydal i poslední studiovou desku Ta pravá. Plánoval velký narozeninový koncert ke svým osmdesátinám, který se však neuskutečnil. V poslední době už Karel Gott koncertuje jen výjimečně, zdravotní problémy ho donutily několik vystoupení zrušit.
Gott za dlouhá léta posbíral 42 Slavíků, titul Národního umělce, Zlatou jehlu Polydoru, dva Zlaté klíče festivalu Intervize, Zlatou a Bronzovou Lyru v Bratislavě, Stříbrného a Bronzového lva rádia Luxembourg, Zlatou harfu ve Stuttgartu, Trophée nationale na přehlídce MIDEM v Cannes, cenu Třešňové květiny na festivalu v Tokiu a množství zlatých a platinových desek.
V roce 2009 završil svou sbírku ocenění, když obdržel od tehdejšího prezidenta Václava Klause Medaili za zásluhy I. stupně.
Další speciály:
Reklama