Šimona Perese zvolili 13. června 2007 devátým prezidentem Izraele. ve funkci vystřídal Moše Kacava, který odstoupil z funkce výměnou za to, že nebude obžalován ze znásilnění, ale jen ze sexuálního obtěžování. Kacav přitom v roce 2007 v prezidentském klání porazil právě Perese.

Šimon Peres se narodil v roce 1923 v Bělorusku. Do Palestiny se jeho rodina přistěhovala, když mu bylo jedenáct. Vystudoval zemědělskou školu Ben Šemena a poté se stal jedním ze zakladatelů kibucu Alumot v Jordánském údolí. Politicky aktivním začal být v 16 letech. V roce 1943 ho zvolili předsedou Dělnického hnutí mládeže.

Ve válce za nezávislost roku 1948 byl Peres zodpovědný za nákup a distribuci zbraní a v roce 1948 byl jmenován velitelem námořních sil. V letech 1953 - 59 působil na ministerstvu obrany ve funkci generálního ředitele. Reorganizoval ministerstvo, inicioval založení izraelského leteckého průmyslu a izraelského jaderného projektu a udržoval zvláštní vztahy s Francií. V letech 1959 - 65 získal post zástupce ministra obrany.
Od roku 1959 byl Peres členem Knessetu a postupně stál v čele ministerstva pro imigraci, ministerstva dopravy a komunikací, ministerstva informací a obrany. V roce 1977 byl zvolen předsedou Dělnického sdružení. Ve vládě národní jednoty, vytvořené v roce 1984, působil nejprve jako premiér a později jako vicepremiér a ministr zahraničí. Za jeho působení v úřadu premiéra se Izrael stáhl z Libanonu (1985) a byl započat plán ekonomické stabilizace země. V následující vládě národní jednoty, která byla u moci v letech 1988 - 90, se Peres opět stal vicepremiérem a ministrem financí. V letech 1990 - 92 byl vůdcem opozice v Knessetu, poté byl jmenován ministrem zahraničí.

V listopadu 1995, po vraždě Jicchaka Rabina, převzal funkce úřadujícího premiéra a ministra obrany do všeobecných voleb v květnu 1996. Po další práci v Knessetu a na ministerstvu zahraničí se v březnu 2001 opět stal ministrem zahraničních věcí a vicepremiérem.

Peres nikdy nevyhrál ve volbách premiérské křeslo. Prohrál ve volbách v roce 1977, 1981, 1984, 1988 i 1996. Zdá se, že nezvládl přesvědčit většinu voličů o tom, že by dokázal zaručit bezpečnost a mír se sousedy Izraele. Jeho největší úspěch přišel na mezinárodním poli, když v roce 1994 získal společně s Jásirem Arafátem a Jicchakem Rabinem Nobelovu cenu míru za světlo naděje, které přineslo jeho vyjednávání a uzavření prozatímní dohody s OOP v roce 1993.

Velkou roli hrál i při stažení Izraele z pásmy Gazy v roce 2005, kvůli němuž se spojil i se svým velkým rivalem z bloku Likud Arielem Šaronem. Šaron totiž pro jednostranné stažení musel najít nového koaličního partnera, protože je odmítala ultrapravicová Národní jednota i Národní náboženská strana a dokonce část Likudu.

Po stažení z Gazy se účelové spojenectví obou stran rozpadlo a Peres už neobhájil svůj post předsedy Strany práce. Nahradil ho šéf odborové centrály Histadrut Amir Perec.

Tvrdý střet mezi ním a Perecem Perese dovedl k tomu, že 30. listopadu 2005 odešel ze Strany práce a vstoupil do Šaronem nově založené strany Kadima. Bezprostředně po Šaronově vysilující mrtvici se objevily spekulace, že by se Peres mohl stát předsedou strany, nicméně většina představitelů se nakonec vyslovila pro Ehuda Olmerta. V Olmertově vládě se stal ministrem pro rozvoj Negevu, Galileje a regionální ekonomiky.