BITVA NA BÍLÉ HOŘE
8. LISTOPADU 1620
Od bitvy na Bílé hoře uplynulo 400 let. Za tu dobu se na střet nabalilo množství mýtů. Šlo opravdu o bitvu, nebo to byla spíš šarvátka? Popíjelo stavovské vojsko v pražských hospodách raději, než aby se připravovalo na boj? Byla bitva předem prohraná? A co statečný moravský praporec Šlikův, který měl hrdinně padnout do posledního muže? Na řadu takových a podobných otázek historici dávno odpověď znají, legendy však neochvějně dál přežívají v lidovém povědomí.
Praha se stala několikrát svědkem hlavních událostí války trvající tři desetiletí, která vyhladila třetinu Evropy. První výstřely tohoto krvavého konfliktu padly, když v roce 1618 čeští stavové pálili po místodržících vyhozených z okna, poslední v roce 1648, když se Pražané statečně bránili švédským jednotkám. V roce 1620 pak byla svědkem, jak se naděje stavovského povstání během několika málo hodin definitivně zhroutily.
Koncem října roku 1620 se po měsících manévrování v českých zemích střetla u Rakovníka stavovská vojska s protivníkem v podobě ligistické armády pod velením Maxmiliána I. Bavorského a císařského vojska, kterému velem Karel Bonaventura hrabě Buquoy.
Tomuto střetu přihlížel i český král Fridrich Falcký a přesto, že k významnějším vojenským střetům kvůli mlze a čekáním katolického vojska na zásobovací konvoj nedošlo, šarvátky byly pořádně krvavé. Při jedné z nich byl zraněn i samotný Buquoy, kulka mu poranila obě stehna a „dokonce samotného oudu se dotkla“. Zranění však nebylo těžké a sám hrabě o něm žertoval, že ho „Bůh potrestal tam, kde hřešil nejvíce“.
Ovšem 5. listopadu se katolická vojska zvedla a zamířili ke svému hlavnímu cíli – Praze. Stavovští ihned zareagovali. Ještě ten den se vydal k hlavnímu městu se svými jednotkami Jindřich Matyáš hrabě Thurn, jeden z hlavních vůdců stavovského povstání. O den později vyrazil i Kristián starší z Anhaltu – diplomat a momentálně hlavní velitel stavovských sil.
Je 7. listopadu a ku Praze míří tři vojska, stavovské, ligistické a císařské. U Unhoště opouští stavovské vojsko král Fridrich, aby zamířil co nejrychleji do města. Anhalt mu klade na srdce, aby dal opevnit Bílou horu a pro vojsko připravil před městem dostatečný proviant. Následně pak svou armádu žene dnem i nocí, aby se k Praze dostal jako první. Zatímco hlavní voj klopýtá křivoklátskými lesy, spojenecké uherské jízdní jednotky rabují okolní vesnice, kde hledají kořist.
Přesto, že mělo den náskok, ligistické vojsko je pomalejší. Je to způsobené i tím, že Buquoy si dává na čas. Po celé české tažení na něj ligisté museli čekat, což přivádělo k zuřivosti některé bavorské velitele, zejména generála Tillyho. Přesto si jeho vojáci připíšou úspěch, který v nadcházející bitvě možná nachýlí misky vah ve prospěch katolické strany.
Valonská jízda pod vedením plukovníka Gauchiera podpořena ligistickými jezdci a několika praporci polských kozáků přepadne předsunutou uherskou jízdu odpočívající v Ruzyni a naprosto ji zdecimuje. Není jisté, kolik Uhrů padlo přímo v Ruzyni, ale slavná jízda se na Bílé hoře na větší odpor už nezmůže.
Ligisté dorazí k Bílé hoře 8. listopadu kolem páté hodiny ranní, ale na své spojence budou ještě několik hodin čekat. To stavovské vojsko díky vyčerpávajícímu pochodu dorazilo již po půlnoci. Žel, prosba o opevnění terénu a doručení proviantu zůstala nevyslyšena.
Anhalt však stále mohl počítat s výhodou terénu. Své vojsko čítající zhruba 21 tisíc mužů nechal rozvinout do tří sledů podle nizozemského vzoru. Tím pokryl zhruba dva kilometry širokou frontu, ovšem na mělkou formaci stačilo zaútočit v jakékoliv bodě, aby měli stavové značné problémy. Stavovský vojevůdce nicméně počítal s tím, že v případě problémů se může vojsko stáhnout za pražské hradby.
Nepočítáme-li Gauchierovo rozprášení kozáků v Ruzyni, střetla se ligistická armáda s nepřítelem poprvé u Litoveckého potoka. Ten se u Bílé hory rozléval do široka a tvořil rozsáhlé mokřiny, které nebylo možné jen tak přejít. Jediný most přes něj střežilo zhruba pět set českých mušketýrů, které tam Anhalt poslal.
Na ně narazil ligistický velitel svobodný pán z Anholtu (nejedná se o překlep, ale o jinou osobu) se svými rejtary. Mušketýři sice kladli odpor, když však rejtarům dorazily posily, museli se stáhnout. Ligistický generál Tilly přechod přes potok okamžitě využil. Rozhodl se přes most převést celou svou armádu.
Toto zřejmě byl další z klíčových okamžiků pro nadcházející bitvu. Ligistické vojsko muselo projít přes úzký most v dlouhém řetězu a bylo extrémně zranitelné. Úder v tomto okamžiku by ho mohl zcela zničit. Jenže na straně ligistů stálo počasí. Stavovské jednotky je neviděly kvůli husté mlze. Ligistické vojsko se tak nakonec mohlo v klidu seřadit pod kopcem.
Teď už stavové o ligistech věděli. I v tomto okamžiku řada z nich radila zaútočit dříve než Tillymu a Maxmiliánovi dorazí na pomoc císařští. Plukovníci Šlik a Stubenvoll informovali Anhalta, že jednotky nepřítele se nacházejí v choulostivé situaci a po přechodu potoka mezi sebou ještě nenavázaly kontakt. Vrchní velitel s útokem souhlasil, ovšem do vzrušené debaty o případném útoku vstoupil další z velitelů, Jiří Fridrich Hohenlohe. České vojsko nebude opouštět výhodnou pozici kvůli ukvapenému plánu.
Mezitím dorazil Buquoy se svou armádou. Sám jel kvůli bolestivému zranění v kočáře, to však nebyla hlavní příčina jeho zdržení. Nejvyšší velitel císařského vojska měl španělskou vojenskou výchovu, která ho nabádala k ostražitosti a k opatrnému přístupu. Maxmilián a Tilly oproti tomu vsázeli na rychlý aktivní přístup s vysokou mírou rizika. O tom svědčí i riskantní přechod potoka, podobné hazardování se Buquoyovi pranic nezamlouvalo.
Krátce před polednem byla scéna dramatu s názvem „bitva na Bílé hoře“ připravena, všichni aktéři byli na scéně. Situace však měla daleko k ideálu ve všech třech armádách. Vzájemné rozepře a antipatie mezi ligistickými a císařskými veliteli se přenášely i mezi řadové vojáky. Docházelo k mnoha rozepřím a šarvátkám. Situaci nepřidal ani fakt, že velením nad císařskými vojsky se ujal kvůli Buquoyově zranění Maxmilián I. Bavorský.
„Ostřílení císařští mazáci se dívali na vojáky Ligy jako na nezkušené rekruty, kteří ještě nevědí, co je to válka. Nelibě nesli, že se musí podřizovat bavorskému velení. Ligisté, vedení pevnou rukou, naopak viděli v císařských hordu neukázněných pobudů schopných nejhorších zločinů,“ píše historik Dušan Uhlíř ve své knize Černý den na Bílé hoře: 8. listopad 1620.
V českém táboře však byla nálada ještě horší. Vojáci se už několik měsíců dožadovali vyplacení žoldu. Od Rakovníka jednali se stavovským direktoriem (vůdci povstání) a požadovali proplacení služby za poslední čtyři měsíce. Direktorium trvalo na proplacení jednoho žoldu v penězích a druhého v naturáliích. K dohodě patrně nedošlo ani do bitvy na Bílé hoře, což podrylo už tak nepříliš silnou morálku vojska. Náladě nepřidal ani příjezd Uhrů od Ruzyně, kde od plukovníka Gauchiera dostali pořádně na frak.
Řada velitelů stavovské armády dospěla k přesvědčení, že k bitvě vůbec nedojde. Byl listopad, počasí nebylo ideální a české vojsko mělo významnou terénní převahu. Přes zimu se neválčilo, a tak bylo logické předpokládat, že další boje budou odloženy až na jaro. Opustili proto své jednotky a zamířili do Prahy do krčem. S nimi i spousta řadových vojáků. Sám Anhalt po bitvě uvedl, že v době střetu pobývalo v Praze až 5000 jeho vojáků. To by znamenalo, že se postavil nepříteli s pouhými 16 tisíci muži. Je otázkou, zda tato čísla Anhalt nezvětšil, aby tak ospravedlnil svou porážku, je však jasné, že stavovské vojsko nebylo v plném počtu.
Do bitvy se nechtělo ani Buquoyovi. Vrchní velitel Maxmilián i ligistický generál Tilly požadovali útok. Hrabě Buquoy se podobné nerozvážnosti bránil, dobře věděl, že Tilly málem doplatil na svůj unáhlený přechod potoka. Obejdeme levé křídlo protivníka, potáhneme údolím Košíř ku Praze a vylákáme protivníka z jeho výhodného postavení, přesvědčoval ostatní císařský vojevůdce.
Proti němu se však poněkud překvapivě postavil jeden z jeho mužů, podplukovník de la Motte. Vrátil se z obhlídky bojiště a konstatoval, že polní opevnění stavů je v žalostném stavu a že nebude problém české dělostřelectvo rychlým útokem rozehnat. Ani to Buquoye nepřesvědčilo a čas ubíhal. Konečné rozhodnutí přinesl návrh neapolského plukovníka jménem Carlo Spinelli. „Vyvoláme una grossa scaramuccia (větší šarvátku), abychom zjistili, jak na tom nepřítel je,“ navrhl kompromisní řešení – ani bitvu, ani ústup.
Tento vysoce zbožný španělský karmelitán, vlastním jménem Domingo Ruzzola, známý spíše pod svým církevním jménem Dominius a Jesu Maria za svého mladí spolupracoval se svatou Terezou z Ávily na reformě řádu „Naší milé Paní z hory Karmel“. V Evropě byste těžko hledali většího stoupence mariánského kultu, který se těšil nebývalému vzestupu právě během třicetileté války.
Během českého povstání poslal papež tehdy šedesátiletého Dominika coby svého legáta do Německa. Tam se mnich připojil k Maxmiliánu Bavorskému a jeho vojsku. V čele vojska nesl hlavní korouhev a burcoval vojáky k většímu výkonu. Po dobytí Strakonic našel v tamním kostele poničený obraz klanění pastýřů při Kristově narození. Ten obraz, který pak později posvětil papež, nosil Dominik na prsou, v ruce třímal kříž.
Podle pozdějších zpráv měl objíždět bojiště a pozvedat odhodlání vojáků. Jeho životopisci popsali, jak to byl právě Dominik, který vtrhl před bitvou do stanu katolických velitelů a přiměl nerozhodného Buquoye k akci.
O tom však kromě silně nadhodnoceného životopisu neexistuje ani jediná zmínka. Sám průběh bitvy naopak nasvědčuje tomu, že se velitelé rozhodli vyvolat šarvátku a postupovat víceméně opatrně. To však bylo v rozporu s vytvářeným obrazem velkého katolického vítězství, k němuž císařské dovedl sám Bůh.
Katolické vojsko se začalo připravovat k bitvě. Vojáci si uvazovali bílá znamení, tehdejší vojska neměla jednotné uniformy a v bitevní vřavě bylo třeba nepřítele rozeznat. Před několika jednotkami kráčel bratr Dominik, který později vejde do dějin jako zveličená legenda bělohorské bitvy, která přesvědčila vojáky, aby svedli bitvu. V rukou třímá obraz Panny Marie a dodává vojákům kuráže. Bojové heslo určí vévoda Maxmilián. Zní „Sancta Maria“.
Je krátce po poledni, stavovští vojáci jsou překvapeni pohybem nepřátelského vojska. Za válečného pokřiku a dunění bubnů se z Řep dávají do pohybu dva valonské pěší pluky císařského vojska na kraji pravého křídla zformované do jediné pěší tercie o zhruba třech tisících mužů. Na stavovském levém křídle proti nim stojí část Thurnovy pěchoty, šest kompanií po dvou stech mužích. Kompanie vyrazí vstříc valonům, střelbou je podporují i česká děla. Počínají si však tak nešťastně, že střílí i do vlastních řad a brzy musí střelbu stočit jinam.
Dříve než se Valoni dostanou do kontaktu s nepřítelem, tryskem předežene jejich jednotky jízda plukovníka de la Motte a jízda plukovníka Gauchiera. Ten v noci zuřivě bojoval s Uhry v Ruzyni a nyní zase musí být první v boji. Na pomoc české pěchotě jsou vyslány arkebuzírské pluky (střelci na koních), jejich velitelé jsou z těch, kteří se u svých vojáků nenacházejí, a velení se musí ujmout jejich zástupce. Do čela se jízdy se však staví samotný generál Thurn.
Vojska, která se v listopadu 1620 střetla na Bílé hoře, si musíme představovat jinak než moderní ozbrojené složky. Předně je třeba zmínit, že v nich bojovali žoldnéři, tedy muži, kteří se nechali najmout do armády na konkrétní dobu za předem stanovený plat – žold. Nebojovali za svou víru, ideje, ani stát – ale jen za peníze. Například vojsko českých stavů tedy zdaleka nebylo složeno čistě z nekatolických Čechů, ale jak mezi vojáky, tak mezi důstojníky se nacházela řada cizinců různého vyznání.
Doba, na kterou se vojáci nechávali najmout, většinou pokrývala období vojenského tažení. To obvykle trvalo od jara do podzimu – v zimě se kvůli špatnému počasí neválčilo. Proto i na počátku listopadu 1620 málokdo počítal s tím, že k rozhodné bitvě ještě dojde – předpokládalo se, že se již všechny armády odeberou zazimovat a k dalším vojenským akcím dojde až na jaře. V příštím roce by se tak vojáci klidně mohli nechat najmout do řad vojska, proti kterému do té doby bojovali. Nové vybavení ani uniformu by kvůli tomu shánět nemuseli, protože uniformy v této době ještě byly zcela výjimečné. Vojáci standardně bojovali ve svém civilním oblečení. Aby se mezi sebou na bojišti rozeznali, používali někdy znamení jako větvičky za kloboukem nebo pásky na rukávu.
Dobové pozemní vojsko se skládalo z pěchoty, jezdectva a dělostřelectva. Pěšími vojáky byli pikenýři, jejichž název je odvozen od jejich dřevcové zbraně – několik metrů dlouhé píky, a také mušketýři, kteří používali palnou zbraň – mušketu. Nejobvyklejšími typy jezdců byli lehce vystrojení arkebuzíři, kteří z koňských sedel stříleli pomocí arkebuzy – kratší obdoby muškety, a těžcí jezdci – kyrysníci – kteří používali především jezdecké pistole. Na pomezí mezi pěchotou a jezdectvem byli dragouni, kteří se na tažení pohybovali koňmo, ale do bitev obvykle nastupovali pěšmo.
Na Bílé hoře obě strany konfliktu zaujaly odlišné postavení. Císařsko-ligistická armáda zformovala tzv. španělské tercie – tedy hluboké čtverce, kde uprostřed stáli pikenýři a po jejich obvodu mušketýři. Tato taktika se na evropských bojištích osvědčovala již více než sto let. Naproti tomu čeští stavové rozestavěli vojsko podle modernějšího, tzv. nizozemského šikování. Jeho výhodou byly mělčí a operativnější jednotky, které zajišťovaly takřka nepřetržitou střelbu mušketýrů. Modernější taktika však na jejich výhru nestačila.
První střet mezi oběma stranami vyhrají stavovští. Thurn v čele jízdy odrazí útok de la Motta a Gauchiera. Císařští kyrysníci se musí dát na ústup a s sebou strhávají i část valonské pěchoty. Teď je ideální čas pustit se do nepřítele. Thurnova pěchota dostane rozkaz k útoku. Přes 1200 stavovských vojáků napochoduje až do vzdálenosti nějakých 300 metrů před nepřítele. Tady se však ke všeobecnému zděšené zastaví. Část vojáků vystřelí jen do vzduchu, část se dá na útěk rovnou. Všichni pak odhazují zbraně a prchají.
Snaží se je zastavit čtyři zbývající kompanie čekající v druhém sledu, leč marně. Prchající vojáci strhávají i ostatní. Levé stavovské křídlo se začíná hroutit. Chybí tu uherská jízda, kterou sem Anhalt přidělil, ale která neposlechla a přesunula se sama raději na křídlo pravé. Je však otázkou, nakolik by Uhři po nepěkném zážitku z Ruzyně byli nápomocní. Rozprchávají se i jezdecké pluky, které zastavily první nápor císařské jízdy.
Do boje míří jízdní a pěší pluk hraběte Hohenlohe. Svému veliteli, který tak brojil proti útoku na ligisty u Litoveckého potoka, však příliš čest neudělají. Po několika výstřelech prchají z bojiště. „Pluk pana hraběte Hohenlohe, který se jinak těšil dobré reputaci, si téhož dne odnesl špatnou pověst, stejně jako jiní cizozemští jezdci,“ posteskne si později ve zprávě o bitvě hrabě Thurn.
Do boje je nutné povolat jednotky druhého sledu. Kaplířova pěchota však nevydrží nápor císařských a během několika chvil se i ona dává překotně na ústup. Levé křídlo se zhroutilo jako domeček z karet. V tu chvíli už prakticky neexistuje centrální velení a pluky operují na svou vlastní pěst. Od počátku bitvy uplynulo sotva půl hodiny.
Pluky se obrací a utíkají jeden za druhým. Na levé křídlo míří sedm set jezdců pod velením Kristiána mladšího z Anhaltu, syna stavovského vrchního velitele, a jeho pravé ruky, zkušeného plukovníka Wolfa. Navzdory tomu, že jeho arkebuzíři měli jen lehkou výzbroj, nařídí teprve jedenadvacetiletý Anhalt zaútočit na císařskou jízdu, která ničí ustupující kaplířovce.
„Pak dal Anhalt zformovat šik pro karakolu, přikázal, že nesmějí vypálit ze svých zbraní dříve, než on sám vystřelí ze své pistole, a pak pobodl svého koně. Celý pluk vyrazil poklusem v cval a z cvalu v trysk,“ píše historik Uhlíř. Anhaltovi jezdci minuli prchající pěchotu a s pokřikem Victoria (Vítězství) se vrhli na těžké jezdectvo protivníka. Těm přispěchali na pomoc císařští arkebuzíři, ale ani to nepomohlo. Císařští se dali na ústup.
Anhaltova jednotka se pak stočila prudce doleva a vyrazila k nepřátelským dělům. Rozehnala jejich osádky a ve své spanilé jízdě pokračovala dál. Před sebou měla tercii Breunerova a Tiefenbachova pluku. Jednalo se o jednotku zkušených vojáků o celkové síle zhruba 1300 mužů. Zuřivý útok mladého Anhalta však nemohli ustát, zvlášť když se k němu připojilo ještě několik set jezdců moravské jízdy pod velením Melichara Bořity z Budče. Breunerův pluk se pokusil o obranu, ale byl rozprášen a plukovník Breuner byl zajat.
ze spisu Eigenticher Bericht wie es mir im und seithero der Slacht von Prag ergangen (1620)
Když jsme byli pohromadě, zaútočili jsme s velkou odvahou na nepřítele a mí jezdci se nedali vylekat tím, že Kaplířovi muži se navzdory našim mnohonásobným napomínáním a prosbám nechtěli přeci jen obrátit proti nepříteli. Takže my jsme byli jejich záchrana a oni naše zkáza.
---
Byli jsme velmi špatně vyzbrojeni, málokteří měli pláty kryjící záda a prsa, to spíš závěsné řemeny a pistole. Já osobně jsem byl vyzbrojen velmi špatně, svůj pancéř jsem měl přehozen přes červenou kožešinu, takže nešel pořádně sepnout, přílbu ani chrániče jsem mít nechtěl. Neměli jsme ostatně ani dost času na to, abychom se mohli ozbrojit. Nasedl jsem na krásného šedého hřebce a nevezl jsem s sebou nic jiného než své dvě pistole u sedla a po boku dobrý kord.
---
Až nakonec vzhledem k tomu, že těch, co mě obklopovali bylo tolik mi jeden z pravé strany přiložil pistoli pod pravé rameno, a protože jsem se otočil, kulka pronikla nad pravou část hrudi: „A tomuhle kamarádovi už bude zakázáno, aby pokračoval!“
Olivier Chalin: Bílá Hora, 2013
Situace byla pro císařské kritická. Zvláště, když se na levém křídle konečně zjevili Uhři, kteří tu měli být celou dobu. Nyní se konečně uherská jízda chystala do útoku, aby podpořila Anhalta. Několik uprchlíků z rozprášených císařských pluků se dostalo až daleko za frontovou linii ke stanům, kde čas bitvy trávili Maxmilián Bavorský a Buqoy rozjímáním a modlitbami. Jakmile se Buquoy dozvěděl, co se děje, i přes své zranění si dal okamžitě osedlat koně a vyrazil na místo, kde čeští stavové vítězili.
Kdyby se totiž Uhři dokázali spojit s Anhaltem, jejich síla by byla téměř k nezastavení. Toho si byl dobře vědom nejen Buquoy, ale i jeho velitelé. Jeden z nich poslal proti Uhrům polské kozáky. Ty Maďary nenáviděli a do bitvy se pustili se vší zuřivostí. O jejich elánu svědčí i zpráva o bitvě vydaná v roce 1621. „Se šavlí v každé ruce a s uzdou v ústech nadělali velkou škodu a porubali mnoho nepřátel. Přitom často řvali: ‚O Lutherani schelmo, curvae sünu, hrom sebyl,“ píše se ve zprávě a jejich pokřik snad ani netřeba překládat.
Uherská jízda neměla šanci a téměř okamžitě se dala na útěk. Zlí jazykové tvrdí, že se Maďaři vydali do boje jen hnáni vidinou snadné kořisti, když viděli „lehkost“ útoku Anhaltova. Útok rozzuřených kozáků však bylo něco úplně jiného. Maďaři utíkali, co jim síly stačili, někteří sesedli z koňů a prodírali se nedalekými vinicemi, jiní prchali k Vltavě. Většina z nich padla pod polskou šavlí nebo se utopila v řece. Poláci ten den slavili obrovský triumf ukořistili mnoho koní a standart. Ironií osudu byla mezi nimi i korouhev Fridricha Falckého s mottem „Diverti Nescio“ – Obracet se neumím.
Mladý Anhalt se dál statečně bil s nepřítelem, jelikož mu ale nikdo nepřišel na pomoc, jeho útoku brzy začal docházet dech. Ligistický generál Tilly na pomoc císařským poslal jezdecký pluk, který útok zcela zastavil. Na Anhaltovy jezdce se pak opět vrhla císařská těžká jízda, která už se stačila vzpamatovat z prvního útoku a znovu sešikovat své jezdce. Proti takové síle už Anhaltovi muži neměli šanci. Sám mladičký Anhalt se bil jako lev, i přes hlubokou tržnou ránu na hrudi zůstával v sedle s kordem v ruce. Jeho odpor ukončila až střela do ramene, po které velitel ztratil vědomí a spadl z koně. Zakrátko byl zajat císařskými.
Útok Anhaltovy jízdy lze považovat za jedinou významnější bojovou akci českých stavů. Bitvu prodloužila maximálně o desítky minut. Levé křídlo se po konci útoku definitivně zhroutilo. Císařští pěšáci se opět sešikovali, obsadili stavovské dělostřelecké baterie a prudce se stočili doleva. Pluky se tak sunuly bokem k frontové linii směrem k oboře letohrádku Hvězda a drtily jednoho nepřítele za druhým.
Na pravém křídle se ještě vrchní velitel Anhalt snažil velet. Ligistická vojska postupovala o poznání pomaleji než císařští. Svah pod hvězdou byl totiž velice prudký a v cestě jim navíc stál kamenolom. Česká dělostřelba tak nepřítele odkázala držet v uctivé vzdálenosti. Přesto se však ligisté pomalu propracovávali kupředu a odpor stavů slábl. Z boku se navíc nezadržitelně blížili císařští.
Ve chvíli nejtěžší opustil Anhalta nejvyšší velitel maďarských jezdců Kašpar Korniš se svou tří set člennou suitou. Byl svědkem potupné porážky jeho jízdy a věděl, že konec se blíží. Dušan Uhlíř připomíná památný rozhovor mezi ním a vévodou Vilémem Výmarským, který se pokoušel Korniše přesvědčit, aby zůstal. „Germani Currunt (Němci utíkají),“ namítal maďarský velitel. „Nechci být dnes Němcem, budu Uhrem. Zůstaň proto se mnou,“ prosil ho vévoda. Korniš však jen zavrtěl hlavou, otočil svého koně a vydal se pryč. Krátce na to opustil bitevní pole i vrchní velitel Anhalt vida, že porážka je neodvratná.
Poslední bojeschopné jednotky stavovského vojska se stáhly ke zdi obory letohrádku hvězda. Zbytky Thurnova pěšího pluku z levého křídla, tři kompanie hornorakouské pěchoty pod velením plukovníka Pechmanna a osm kompanií Šlikova moravského pěšího pluku. Proti nepříteli ale nemají šanci. Jako první padnou hornorakušané, o chvíli později Thurnův pluk. Zbývá jen zhruba 1800 mužů pod velením plukovníka hraběte Jindřicha Šlika.
Šlikův pluk je zatlačen až ke zdi, všechny ústupové cesty jsou odříznuty. Pikenýři se postaví do půlkruhu, po obvodu jsou rozmístěni mušketýři. Hrabě Šlik je ostřílený válečník, který nasbíral válečné zkušenosti ve španělských službách a svou kůži nehodlá dát lacino. Proti němu navíc stojí plukovník Verdugo. Oba muži se znají a po svém boku prošli řadou bitev. Nyní stojí proti sobě a pro tyto profesionály je střet otázkou prestiže.
Poslední boj moravského pěšího pluku v závěru bělohorské bitvy se stal jednou z legend. Jak to však s legendami bývá, máloco na nich je pravdivé. Bezprostředně po bitvě tvrdý odpor Šlikova pluku nevzbudil větší pozornost. Té se mu dostalo až v díle kapitulního děkana u svatého Víta a historika Tomáše Pešiny z Čechorodu, který v 17. století vylíčil boj Moravanů v díle Mars moravicus s náležitým patosem.
A zatímco Pešina stále nechal ve svém vyprávění zemřít většinu Moravanů, o několik desetiletí později už v díle Jana Františka Beckovského s názvem Poselkyně starých příběhů českých už hrdinně padli všichni do posledního muže, tedy kromě jejich velitele Jindřicha Šlika. Tohoto příběhu se následně chytli obrozenci, kteří líčili bitvu na Bílé hoře a stavovské povstání jako střet národnostní. Legenda o statečných Moravanech vešla do národního povědomí.
Pravda je však mnohem prostší a jednodušší. Stateční Moravané byli ve skutečnosti vojáci mnoha národností, žoldáci, kteří se pro boj nechali najímat. Nebylo na tom nic výjimečného a byly takto tvořeny všechny významné vojenské jednotky. Bezpochyby byli mezi vojáky i Moravané, ale rozhodně netvořili většinu.
Sám plukovník Šlik byl profesionální voják, pro kterého změna stran nebyla ničím cizím. Po svém zajetí se dal do služeb císaře i se svými přeživšími vojáky. O tom, že rozhodně nepadla většina, svědčí zpráva z prosince 1620, kdy byly zbytky pluku shromážděny v Olomouci a tam se vojáci Šlikova pluku hlasitě dožadovali nevyplaceného žoldu.
Verdugův valonský pluk posílený o muže z dalších jednotek se dává do útoku. Moravané však bojují tvrdě. K zuřivému odporu je vybičuje zoufalost jejich situace, kdy vědí, že jsou všechny ústupové cesty odříznuty a nikdo už jim nemůže přijít na pomoc. Sám Šlik rozzuřen neschopností ostatních jednotek sesedne z koně a přidává se k pěchotě. Burcuje ji a jde jí příkladem.
Po krvavé řeži však přesila císařských nakonec vítězí. Moravský pluk je téměř celý zdecimován, hrabě Jindřich Šlik se vzdává se zbraní v ruce. Zatímco jeho vzdálený bratranec Jáchym Šlik je o rok později jako jeden z vůdců povstání popraven, Jindřich se stane polním maršálem a později i předsedou císařské dvorské válečné rady.
Bitva je porážkou Moravanů je prakticky u konce. Přesto zbývá napsat ještě jednu krvavou tečku. Krvavější než poslední Šlikův odpor. Uvnitř obory se nachází výmarský jezdecký pluk a královská garda Fridricha Falckého. Jsou zde naprosto izolováni a o tom, jak probíhá bitva, nemají dlouho nejmenší tušení. Možná i proto nikdo nepomyslí na ústupovou cestu a neprobourá do zdi průlomy.
Když vtrhnou do obory císařští, rozzuření bojem s Moravany a podpoření ligistickými vojáky, strhne se řež, která spíš připomíná masakr. V oboře plné stromů se jezdci nemohou sešikovat do bojové formace a často bojují opěšalí a bez jakékoliv koordinace. Oborou se rozléhá křik, pláč a prosby o pomoc. Dokonce kapitán císařských, jistý Merode de Warroux, když vidí bezúčelné vraždění, vydá se k Buquoyovi s prosbou o pomoc. Ten vysílá dvě stovky mužů na ochranu nepřátelských vojáků, kteří se chtějí vzdát, ale nikdo je neposlouchá.
Než muži dorazí na místo, vraždění v oboře stihne učinit přítrž Maxmilián Bavorský. Královská garda je však pobita téměř do posledního muže. Bitva je definitivně u konce.
Střetnutí trvalo necelé dvě hodiny a skončilo naprostou porážkou stavovské armády. Katoličtí velitelé tomu ani zpočátku nevěří. Vždyť do bojů se zapojilo sotva osm tisíc mužů. Z ligistické armády do bitvy zasáhla více vlastně jen jízda, která se postavila mladému Anhaltovi.
Údaje o padlých jsou nepřesné a značně se liší. Odhady však hovoří o necelé tisícovce padlých na císařské straně a zhruba třech tisících na straně stavovské, k tomu je ještě připočítat na sedm set Uhrů zabitých na útěku a sedm set zajatců.
Český král Fridrich se na bitvu ani nepřijel podívat. Poobědval s velvyslanci z Anglie, v jejíž vojenskou podporu stavové stále ještě doufali. Velvyslance ubezpečil, že podle všeho k bitvě nedojde. Po obědě ho proto nemile zaskočila náhlá zpráva o porážce jeho vojska.
Okamžitě se vydal s pěti sty jezdci k Strahovské bráně, aby se přesvědčil na vlastní oči. Tam s překvapením uviděl masy vojáků snažící se uprchnout. Setkal se zde i s vrchními veliteli Thurnem, Hohenlohem a Anhaltem, kteří mu zprávy o drtivé porážce potvrdí. Později i s veliteli kvapně opustí Prahu, kterou obsadí ligistická a císařská vojska. I když se město vzdá, vojáci opojení vítězstvím ho vydrancují. České stavovské povstání tak i přes pozdější ozbrojený odpor některých měst po dvou letech definitivně končí.
